" Cože?!" vytřeštila oči Hermiona.

" Ptal jsem se..." chtěl Severus zopakovat.

" Já vím, na co jste se ptal. Ale jak to, že nevíte, kdo jste?" nechápala.

" To opravdu nevím," vzdychl Severus a pokrčil rameny.

" Co budeme dělat?" otočila se Hermiona na Flamela.

" To bude asi problém," škrábal se duch ve svých průhledných vousech, " znám sice jedno účinné kouzlo na amnézii, sám jsem ho vymyslel. Bohužel vy nemáte svou hůlku."

" A co ta vaše? Někde tu musí být, ne?" nevzdávala se.

" Bohužel, slečno. Nechal jsem se s ní pohřbít," řekl a poklepal si na kapsu, ze které mu čouhala průhledná hůlka.

" Aha," řekla zklamaně.
Severus se zatím rozhlížel po pokoji. Bylo docela zvláštní, že mu nepřišlo divné, že vidí ducha a slyší věci jako kouzla a hůlka. Nějaký vnitřní hlas mu však napovídal, že je to v naprostém pořádku.

" Promiňte, vy asi zřejmě víte kdo jsem," přerušil ty dva.

" Ale jistě, omlouvám se. Jste Severus Snape, profesor ve škole čar a kouzel v Bradavicích," řekla Hermiona. Chvíli doufala, že mu tato informace snad vrátí paměť. Nestalo se.

" Severus? Co je to proboha za jméno?" řekl místo toho Snape.

" No to já netuším. Vaši rodiče vám ho dali, asi k tomu měli nějaký zvláštní důvod. Opravdu si na nic nevzpomínáte?" zkusila to ještě Hermiona.

" Bohužel, zjištění, že mám velice prapodivné jméno, mi nepomohlo," řekl Severus zklamaně a svěsil ramena.

Hermiona tak poprvé mohla spatřit jeho tvář bez přetvářek a kontrolování. Stal se z něj někdo úplně jiný, protože si nepamatoval kým je a každičký moment se neovládal.

" Slečno Grangerová, asi s tím nic nezmůžeme. Musíme prostě počkat dokud ho to nepřejde?" řekl duch.

" Asi máte pravdu."

"Prosím vás, můžete mi říct, proč jsem nahý?" zeptal se Severus. Když chtěl vstát zjistil, že pod peřinou nic nemá.

" Byl jste ve sprše. Našla jsem vás ležet na zemi, musel jste se bouchnout do hlavy o umyvadlo. Tak jste si zřejmě způsobil tu amnézii. Taky jste si rozbil hlavu na čele," ukázala Hermiona na náplast.

" Aha... tak tedy děkuji, že jste mi pomohla," řekl Severus rozpačitě, protože mu bylo jasné, že ho viděla nahého. Toto zjištění mu do tváří vehnalo trochu červeně.

" Není zač..." řekla konsternovaně. Nemohla uvěřit, že jí Snape za něco poděkoval. Slovo děkuji již neměl profesor Snape ve slovníku velice dlouho.

" No... já vás tu nechám. Ve skříni naleznete nějaké oblečení. Je dobové, tak si zkuste mezitím něco vybrat. Sejdeme se v jídelně. Už tam na vás čeká jídlo," řekla Hermiona a pak za ní zaklaply dveře.

***

Hermiona si šla dát sprchu. Své šaty mohla rovnou vyhodit, byly zničené od mořské sole a písku.
Omotaná ručníkem otevřela skříň. Našla tam opravdu velice starodávné oblečení. Plno krajek a krinolín. Mezi několika honosnými róbami našla pár jednoduchých šatů bez kruhových výplní a korzetů. Sáhla po jedněch šatech a oblékla si je, kupodivu voněly po levanduli.

Dívala se na sebe do zrcadla, připadalo jí to jakoby se vrátila o několik století zpět. Nechala si rozpuštěné vlasy a do nich si zapletla růžovou stuhu. Krásně ladila s růžovými šaty, které jí splývaly až na zem.

No není to zas tak strašné.

Pohodila hlavou a vyšla ven z pokoje.
V ten samý okamžik však svůj pokoj opustil i Severus. Byl oblečený do černých kalhot a černé košile. Slušelo mu to, i za daných okolností neztratil svůj styl. 

" Slečno? Vypadáte úchvatně," složil jí poklonu.

" Ehm... děkuji," špitla zaskočeně.
Jak tak scházeli po schodech dolů, nabídl Severus Hermioně rámě a ona ho s vděčností přijala.

" Toto je velmi zvláštní dům." řekl Severus, když došli do jídelny a ta se před jeho zraky změnila k nepoznání.

" Ano, to tedy je. Pan Flamlel, to je ten duch, si s ním dal opravdu velkou práci," usmála se.
Severus jí zdvořile odsunul židli a když se posadila, přisunul ji blíže ke stolu.

" Děkuji," vzdychla omámeně. Nikdy v životě by jí nenapadlo, že na ní bude Snape takhle milý.
Když dojedli pozval je Flamel do knihovny. Severuse toto místo přímo fascinovalo, stejně jako Hermionu.

A tak zatímco si povídala s duchem, Severus procházel regály a listoval několika knihami.

Bylo zajímavé, že i když ztratil paměť, tak mu prostředí, kde byl obklopený tisícemi knih, připadalo důvěrně známé. Miloval knihy a to se mu z hlavy nevymazalo.