Troye's POV

Procházel jsem otráveně neznámým obchodním centrem a hledal regál s alkoholem. Nenáviděl jsem můj nový byt. Nenáviděl jsem město. Všechny ty lidi. Jenže já se musel přestěhovat. Kvůli práci. A já svou práci miloval. Vlastně jsem si ze začátku vůbec nepřipouštěl, že by to mohlo být tak hrozné. Naopak to bylo ještě příšernější. Všude bylo příšerné vedro. Měl jsem na sobě jen tenké tílko a kraťasy a stejně mi připadalo, že se brzo uvařím ve vlastní šťávě. A ty hovada chodili kolem v dlouhých kalhotách. Nechápal jsem to. Nechápal jsem nic. A už vůbec jsem nechápal sebe a to, že jsem na to přikývl.

Se sklopenou hlavou jsem proplouval mezi lidmi a držel v sobě veškerý vztek. Tolik jsem si přál začít křičet. Nebo utéct. Nebo utéct a začít křičet. Bylo mi jasné, že se s městem nikdy nesžiju, i když jsem stále mohl pracovat se zvířaty. Pořád mě ale sžíral pocit, že městská zvířata budou stát za stejné nic, jako jejich majitelé. S pohledem stále v zemi jsem zahnul doprava, doufajíc, že se konečně blížím se svému cíli.

Ne.

Ten podělaný člověk do mě prostě musel narazit s obřím kaktusem v ruce tak silně, až jsem spadl na zem.

Bolestně jsem zaskučel a pokusil se zvednout ze země. Opřel jsem se dlaní o podlahu a ihned mě probrala ostrá bolest. Debilní kaktus.

„Sakra," chytla mě ta osoba ze zápěstí a pomohla mi nahoru. Zmateně jsem zamrkal a pokusil se rozehnat zamlčené vidění. „Omlouvám se," dodal po chvíli. Zněl tak otravně mile. Debilní přetvářka.

„Nemůžeš dávat pozor?!" zamumlal jsem naštvaně. „Mám ty proklaté ostny snad všude," odfrkl jsem si, zírajíc na kluka zhruba v mých letech. Byl napresovaný v úzkých džínech a upnuté košili. Jak sakra ještě mohl v takovém vedru žít?

„To ty jsi zíral do země," zhoupl se provokativně na patách, „a potřebuješ ošetřit," ukázal na místa na mých rukách, která krvácela.

„Jsem veterinář," sykl jsem naštvaně, „něco s tím provedu. Nemusíš se obtěžovat. A taky by sis neměl pořizovat kytky, když je ani nedoneseš v pořádku domů," pokroutil jsem naštvaně hlavou a rozhodl se odejít. Byl tolik rozčilující. Typický člověk z města. Tak moc si myslel, že mu patří svět.  Jenže dřív, než jsem se vážně stihl rozejít jiným směrem, mě chytl za zápěstí a táhl k pokladnám.

„A já lékař," zamručel, když jsem se mu snažil vytrhnout, „do tohohle vidím víc. Přestaň sebou házet. Už takhle dost krvácíš."

„Kvůli tobě!" křikl jsem na něj zpátky. Byl tak rozčilující.

„Uklidni se, dobře?" broukl mírně, „jen na sebe strháváš zbytečnou pozornost. Tady nejsi mezi zvířaty."

Přál jsem si, abych ho mohl praštit.

A možná bych to udělal, kdyby mě každý pohyb nebolel. Nikdy mě nenapadlo, jak zákeřné kaktusy můžou být.

„Prostě mě nech jít domů," zaskučel jsem ublíženě. Připadal jsem si najednou vážně moc na očích. Proč to zatraceně vůbec říkal?

Znovu mě chytl za zápěstí.

To jako vážně?

Neuměl nic jiného?

„Davy ti nedělají dobře, hm?" zasmál se protivně, když nás konečně dostal na vzduch, „byl jsi bledší, než stěna," smál se dál. Jen jsem protočil oči. Byl neskutečně otravný.

„Teď už můžu domů?" přešlápl jsem na místě.

„Ne."

„Proč?"

„Protože máš pořád většinu mého kaktusu ve své kůži," postěžoval si a znovu mě táhl za sebou, „jako by snad bylo normální chodit v listopadu v tílku a kraťasech."

„Koupím ti nový," zavrčel jsem nepřítomně, „a máte tu prostě horko. To ta auta. A lidi. Je to odporné," postěžoval jsem si.

„Takže jsi tu nový?" nadzvedl zvědavě obočí a udělal pár kroků, než se zastavil a znovu se na mě otočil, „jdeš?" protočil otráveně oči. Nerozuměl jsem mu. Vlastně jsem nerozuměl ničemu. A už vůbec ne tomu, proč bych s ním měl někam chodit.

„Jo," přikývl jsem nechápavě, „a nevím, proč bych s tebou měl někam chodit. Ani nevím, jak se jmenuješ," zaprotestoval jsem a odmítal se pohnout. Nevím, co mě nutilo tam zůstat stát. Mohl jsem se prostě otočit a jít „domů".

„Protože předpokládám, že takový bručoun jako ty bude bydlet sám a všechny ty ostny ze sebe jen těžko vypreparuješ svýma vlastníma rukama. Jen ti chci pomoct. Je to částečně i má chyba," pokrčil nedbale rameny, „a Connor, pokud tě to skutečně zajímá."

„Vlastně nezajímá," zamručel jsem naštvaně. V jednom měl ale pravdu. Pokud jsem nechtěl dalších několik hodin nadávat sám sobě a skučet bolestí, tak jsem vážně potřeboval něčí pomoc. A nikoho jiného jsem zatím ve městě neznal. Vlastně jsem neznal ani jeho. Třeba se vůbec nemusel jmenovat Connor.

„Hlavně už se pohni," protočil znovu oči, „slibuju, že tě nezabiju nebo něco podobného. Jen tě ošetřím a můžeš jít. Okay?"

„Okay," vydechl jsem otráveně, „a umíš být vážně velice konkrétní," poznamenal jsem, ale raději ho následoval. Možná od něj bylo celkem milé, že se nabídl. Taky mě mohl nakopat do zadku. Za své chování jsem si to jistě zasloužil.

„Já jen nechápu, proč ti to dělá takové problémy. Tam, odkud jsi, si lidi nepomáhají?" zeptal se, když jsem došel na jeho úroveň.

„Jo," přiznal jsem, „to jo. Jen se tam všichni známe, takže je to trochu něco jiného," podrbal jsem se na rameni a zaskučel bolestí. Vážně to začínalo být nesnesitelné.

„Neboj, je to jen kousek," hodil po mě omluvný pohled, „proč jsi tu vůbec? Totiž. Ve městě. Nevypadáš z toho moc nadšený," zastavil se před jednou z obrovských bytovek. Byla podobná té mé. Jenže v tomhle městě byly všechny stejné. Bylo mi z toho na nic.

„Kvůli práci," zaskučel jsem a prošel dveřmi, dokud je držel otevřené. Měl jsem pocit, že na ten zápach si nikdy nezvyknu. Bylo to tak zatuchlé.

„U vás na venkově nemáte dostatek nemocných zvířat?" podivil se a stiskl tlačítko na výtahu.  Sevřel se mi žaludek. Nikdy jsem ničím podobným nejel. Trpěl jsem klaustrofobií a vycházet schody mi vždy přišlo přirozenější.

„Kolikáté patro?" polkl jsem nasucho a cítil, jak se mé nohy pomalu podlamují. Připadal jsem si slabý a neschopný.

„Třetí," povzdechl si a pobídl mě, aby šel za ním. Byl vnímavý, to se mu muselo nechat. „Takže. Co ta zvířata?" zeptal se znovu, když jsme došli do prvního mezipatra.

„Jsem tu kvůli praxi," šeptl jsem, „jinak by mě sem nikdo nedostal."

„Takže to tvé veterinář je třeba upravit na studující veterinář?" zasmál se lehce a vylezl posledních pár schodů, hluboce dýchajíc.

„Taky nejsi ve věku, kdy bys mohl být atestovaným lékařem, takže si nemyslím, že mi máš co vyčítat," zamračil jsem se a on jen zvedl ruce v ochranném gestu. Chtěl jsem něco namítnout, ale zmlkl jsem hned, co otevřel dveře a mě se kolem nohou omotalo hned několik koček.

„Vidíš," zasmál se a sundal si boty, „ještě jim nesmrdíš. Pojď dovnitř, podivný pane veterináři."

„Troye," opravil jsem ho a vešel dovnitř, zouvajíc si boty hned před prahem, „nevěřím tomu, že člověk jako ty může mít doma zvířata," užíval jsem si pozornost koček. Vypadaly spokojeně, což mě překvapilo ještě víc.

„Jsou to kočky, Troye," řekl mé jméno zvláštním způsobem, „myslím, že vlastní víc ony mě. Kafe nebo čaj?" zahulákal odněkud, zatímco já se nehnul z místa. Jeho byt působil mile. Zabydleně. Ne tak nepřátelsky jako můj.

„Čaj," vyhrkl jsem a vydal se hledat kuchyň, „ale chci vidět, jak ho připravuješ. Nerad bych se probudil svázaný ve sklepě nebo tak."

Zase protočil oči.

Byl s tím tak otravný.

A pak se zasmál a vytáhl z kredence neotevřenou krabičku zeleného čaje, z kterého strhl folii a pak otočil připravený hrnek vzhůru nohama, než do něj vložil světle zelený pytlík.

„Takhle je to dostatečné?" nakrčil čelo. Najednou jsem si připadal trapně.

„Omlouvám se," pípl jsem a sedl si na bobek, hladíc jednu z koček. Ostny z kaktusu se díky tomu zaryly více do mé kůže, ale tentokrát jsem bolestné zaskučení udržel v sobě. „S lidmi mi to moc nejde. Proto pracuju se zvířaty."

„Nevyčítám ti to," zalil oba hrnky vodou a v tu chvíli celým bytem zavoněla káva. Vůbec jsem netušil, že může vonět tak dokonale. „Lehni si do obýváku na zem, okay? Na záda. Pojďme se věnovat tomu, proč jsi tu," vzal hrnky a odešel do vedlejší místnosti. Zvedl jsem se zpět na nohy. Jistě se mnou taky nechtěl trávit víc času, než bylo třeba.

Lehl jsem si na tmavý koberec přesně tak, jak po mě chtěl a on mezi tím pustil hudbu a klekl si ke mně s pinzetou.

„To tílko by taky mělo jít dolů. Můj kaktus byl přesně na tvém hrudníku," zamručel a dosedl na paty.

„To je mé oblíbené," zamračil jsem se a s mírným zapochybováním ho sundal. Nelíbilo se mi před ním být tolik odhalený. Vůbec jsem ho neznal. Bylo to celé najednou moc divné a já začal být nervózní.

„Ty mě nový kaktus, já tobě tílko," ušklíbl se a začal z mého těla vytahovat ty proklaté jehličky, „to zní docela fér, nemyslíš?"

„Asi jo," zavřel jsem oči a snažil se v klidu dýchat. Vůbec se mi nelíbilo, že je tolik blízko. Tak trochu jsem doufal, že když zmizím do města, tak se můj mozek probere a uvědomí si, co chce. A možná si to teď uvědomoval, protože přítomnost toho kluka mě vážně přiváděla k šílenství.

„Je ti dobře?" probral mě zpět do vědomí, „už zase jsi dost bledý," poznamenal a začal vytahovat ostny kolem klíčních kostí. Bylo to dost bolestivě a já se musel držet, abych sebou nezačal cukat. Bylo by to srabácké. Nechtěl jsem být srab.

„Jo. Jo," zamumlal jsem, „je mi dobře. Jen moc nových věcí," přiznal jsem po pravdě. Bylo pitomé s ním tolik mluvit. Třeba ho to ani nezajímalo. Ne. Určitě ho to nezajímalo. Začínal jsem vnitřně panikařit. Potřeboval jsem domů. Ne do svého městského bytu. Domů – opravdu domů.

„Posloucháš nějakou hudbu?" zeptal se a já nechápal, proč se teď na něco takového ptá.

„Každý poslouchá nějakou hudbu," odsekl jsem podrážděně a zaskučel, když vytáhl hned několik ostnů najednou.

„Trochu jsem doufal, že mi řekneš třeba oblíbeného interpreta," zasmál se hlasitě a natáhl se pro oba hrnky položené na malém stolku.

„R.E.M jsou fajn," šeptl jsem nejistě, vyhrabal se do sedu a vzal si od něj modrý hrneček, usrkávajíc z čaje.

„Čekal jsem něco takového," přikývl a vzal do jedné ruky telefon, vypínajíc hudbu, která do teď hrála.

Moment.

Nechtěl přece.

„Znám jen tuhle, promiň," pokrčil rameny a odložil telefon, z kterého začala hrát Losing my religion.

„Ne," pokroutil jsem nadšeně hlavou, „tahle je moc dobrá," přikývl jsem, podávajíc mu zpět hrnek. Zavřel jsem oči a znovu si lehl na záda. Ta hudba mě uklidňovala. Byla nostalgická i přes to, že jsem byl ve městě sotva týden. Připomínala mi domov. Klid a pohodu. Pohodlí. Spokojenost.

„Jak moc troufalé by bylo pozvat tě na večeři?" zeptal se těsně předtím, než měla písnička končit.

„Jestli u toho bude hrát tohle," nechával jsem dál zavřené oči, „jen nechápu proč."

Vážně jsem to nechápal. Nechoval jsem se k němu mile. Naopak. Musel mě za totálního blbce.

„Jsi příjemná změna. Bez urážky," broukl vesele, „a máme hotovo. Můžeš jít."

--

Trrm trm. Tohle je nejspíš ta nejnevinnější věc, kterou jsem napsala. Ani nevím, co mě to popadlo. Nejspíš to nedává moc smysl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mě to dost bavilo psát.

Snad se líbilo.

^_^

N.