Martin:

Už po sté jsem se podíval na hodiny. Dalo by se říct, že mě hypnotizovaly. Tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak, tik..... A pak jako boží dárek se ozvalo zvonění. Aleluja! Poslední hodina byla za mnou a já se mohl konečně podívat do lesa. Doufal jsem, ostatně jako každý den, že tam narazím na Nica.

O hodinu později....

Projdu celý les, ale marně. Už jsem se čtyřikrát přiblížil moc blízko k bariéře (A dostal pořádnou ránu od náramku....). Copak je tak těžký najít jedno osamělý dřevo? Dobře, tenhle les je plný dřeva, je to přece jen les a v lese rostou stromy, ale stejně! Už jsem se otáčel na podpatku, když moje oči zpozorovaly nepatrný náznak pohybu.

,,Nico?" Otočím se.

,,Jdi pryč! Nech mě bejt!" Trefa! Nico na sobě měl černé tenisky, vojenské kalhoty a hnědou mikinu. Přes oko mu vedla bledá jizva. Černé vlasy mu volně padaly po pramínkách do obličeje a následně se lepily na zpocené čelo. Přes rameno nesl dlouhou tyč připomínající spíš oštěp, na kterém byli přivázaní dva zajíci. Kapala z nich krev a on stál doslova v rudé kaluži. Přesto se dovedl tvářit jakože nic. Oči pořád hnědé a bez života. Trochu to vypadalo jako z hororu. No dobře.... Hodně.

,,Nico já...."

,,Vypadni!" Zašeptal a začal odcházet pryč směrem k bariéře.

,,Počkej Nico!" Rozeběhl jsem se za ním. Šel pořád pomalu a s ledovým klidem. (Dokonalý případ ignorace!)

,,Martine nech mě!" Zasyčel a trochu zrychlil krok.

,,Chci ti jen pomoct....." Začal jsem. Nico se zlostně otočil, v očích rozhněvané plameny.

,,A s čím jako?! Vrátíš mi sedmý smysl?!" Zakřičel (Popravdě jsem se strašně lekl.). Nico nikdy nebyl ten, kdo by na někoho křičel. Spíš ten, na koho křičí ostatní....

,,Jsme kamarádi. Něco vymyslíme...."

,,A co?! Zamorduješ všechny Strážce a ukradneš hadí hůl?!" Křičel stále hlasitěji. Nyní už se dal opět do chůze. Na záda mu kapala zaječí krev.

,,Nico no tak! Prosím! Nebuď labuť! Vrať se se mnou na akademii...."

,,Aby si ze mě utahovali?! Hele támhle je ten dement, co ho před celou školu obrali o to jediné, co měl kdy rád?!" Bylo to divné když takhle mluvil. I jeho hlas byl jiný. Celkově. Hrubší a taky nenávistnější... Rozhodl jsem se vytáhnou svůj nejsilnější kalibr (A připravil se na to, že dostanu přes držku....)

,,Já bych si z tebe neutahoval. Ani Majda." Při jejím jménu se jeho tváří chvilku mihla starost, obavy a možná dokonce i úsměv. Rázem to však bylo pryč. Využiju jeho rozladění.

,,Nico, vrať se se mnou...." Nico potřepal hlavou, jako by se chtěl zbavit nějakého bludu. Zničehonic se rozeběhl. Byly to rychlé a dlouhé skoky (a na lesním podrostu dokonale plnily svoji funkci.). Automaticky jsem se rozeběhl za ním. Skoro mu nestačím.

,,Martine nesleduj mě! Prosím!" Karta se obrátila. A to opravdu rychle.

,,Ne! Já tě nenechám!" Zakřičím za ním a přeměním se ve vlka. Chvilku ho sleduju a potom.....skok! V letu se převtělím a dopadnu Nicovi na záda. Jen taktak se mi povedlo, abych se nenapíchl na ,,oštěp".

,,Martine pusť mě! Nechápeš to! Nesmíš být u mě! Dají ti....." Dál jsem Nica neslyšel. Z mého náramku vyšel silný elektrický výboj spolu s antimagnetickou silou, abych se nemohl bránit kouzly. Okamžitě jsem ztratil vědomí a upadl do černočerné tmy.

Nico:

Martinův náramek silně zazářil a uvolnil elektrický proud.

,,Martine vstávej! Nesmíš tomu podlehnout!" Křičím na něj, ale ani se nepohnul. Vzal jsem ho (Měl by začít hubnout, nebo bych já měl naopak posilovat...) a běžel s ním lesem.

,,Ať to stihnu! Martine! Prober se!" Uháněl jsem jak nejrychleji to šlo. Bylo to blízko. Tady! Bariéra! Položil jsem Martina těsně k ní.

,,Promiň kámo." Odvrátím zrak a jedním škubnutím přetrhnu náramek obtáčející Martinovo zápěstí. Zase ho vezmu a i s přetrženým kouskem kůže proskočím bariérou.

Martin:

Pomalu otevřu oči. Byl jsem někde v dřevěné chatě. V kamnech plápolal oheň a já ležel v rohu místnosti. Byla to podivná postel, nevím, že bych ji někde viděl. Popravdě to byla spíš dřevěná prkna tvořící malou trojúhelníkovou plošinku asi metr nad zemí. Byla ohraničená a celý její vnitřek byl vystlaný matrací a dekami. Rozhlédnu se po pokoji. Velká skříň, chlupatý červený koberec tvaru kruhu uprostřed místnosti, psí pelíšek, gauč taky červené barvy a jeden stůl hned u okna na kterém ležel.....Můj náramek! Podívám se na svoje zápěstí. Bylo tak volné... Svobodné a bez ničeho! (Ehm.... Dobře, možná trochu přeháním, ale kdo by tu hrůzu chtěl celá dva roky nosit?) Najednou se dveře otevřely a dovnitř vlétlo jako neřízená střela štěně německého ovčáka hnědočerné barvy.

,,Lemon! K noze!" Ozvalo se zpoza tmavě hnědých dveří. Štěně ale vůbec neposlouchalo. Skočilo na gauč a snažilo se dostat ke mně.

,,Ahoj Martine...." Vešel do dveří pomalu Nico. Hnědou mikinu si už sundal. Místo toho jsem teď viděl bílé tílko a jeho pořezané ruce.

,,Ahoj.... Co se stalo?" Zeptal jsem se.

,,Protáhl jsem tě bariérou. Jsi venku z Trojúhelníku." Promluvil zcela klidně, jako by se nic nedělo.

,,A jak jsi mi to sundal?! A jak...."

,,Moc se ptáš!" Odchytil Nico neposedné štěně, které ho tahalo za nohavice vojenských kalhot.

,,Přetrhl jsem ho." Pokrčil rameny před mým propichujícím pohledem.

,,Už je vzhůru?" Ozval se z chodby holčičí hlas. Počkat! Teď mi to smrdí! Kdo to byl? Nejsme tady sami dva? Co. Se. Tady. Děje?!

,,Jo Sarah!" Křikl Nico. Z chodby do místnosti vtrhla holka s blond vlasy zapletenými v rybím copu. Měla na sobě bílou mikinu, černé legíny a jinak bosá chodidla. Zvedl jsem se.

,,Kdo. To. Je?!" Zeptám se ostře. Nico otočí oči v sloup.

,,Tohle je Sarah Martine. Žije tady se mnou." Přejedu si je očima. Jsou snad spolu? ( Ano, dokážu si představit spolu snad všechno. I auto se silnicí! ) Sarah pohladí po hlavičce štěně, které Nico drží v rukou.

,,A tohle je Lemon. Kdyby ti to ještě nedošlo...." Podrbe neposedu za uchem. Štěně -Lemon- souhlasně ňaflo.

,,Co se to tu děje?! Uniká mi snad něco?" Rozhlédnu se ostražitě po místnosti. Sarah se zasměje.

,,Víš Martine....uniká ti úplně všechno. Všechno je jinak!"

,,Tak mi alespoň vysvětli jako debil debilovi o co tu jde!" Nico se posadí na gauč. Sarah odešla a to hyperaktivní mrně se snažilo dostat ke mně.

,,Pojď jsem chlapče!" Zavolal jsem na něj a vzal si ho do náruče.

,,Je to holka." Opravil mě Nico.

,,To je fuk. Jedinej rozdíl je v rozmnožování. A teď zpívej!" Nico upřeně sledoval plameny v krbu.

,,Řeknu ti to narovinu. Chystáme vzpouru."

,,My?! Jako ty a Sarah? A COŽE? VZPOURU?" Že by mezi nima přece jen něco bylo?

,,Já, Sarah, Daniel, Asha a Nick. Všichni v téhle chatě jsme vyděděnci ze strany Desire."

,,Asi mi uniká co tím myslíš." Přeruším ho. (Znova...)

,,Chceme Desire osvobodit od pravidel Trojúhelníku Martine! Jsou k nám nespravedliví...."

,,To chápu. Ale jak to hodláte vyhrát? A jak víš, že vás neprásknu?"

,,Zaprvé: Nepráskneš, na to by vaše strana utrpěla ještě horší škody než máte teď a zadruhé: Máme tajnou zbraň." Nico se odmlčel.

,,Proč jsi řekl vaše strana a ne naše strana?"

,,Už nejsem součástí Desire. Nikdo z nás. Zbavili mě sedmého smyslu. Nepatřím do Trojúhelníku. Jsem člověk." To poslední slovo téměř vyplivl. Chvilku se odmlčel a potom se na mě naprosto vážně podíval. Pak rozřízl ticho otázkou, které jsem se bál snad ze všeho nejvíc....

,,Půjdeš s námi?" ..........

Tak ahoj, dneska opět klasicky dlouhá kapitola (S 200 slovy navíc, ale to doufám nevadí.... XD). Snad se vám líbila. Budu ráda za každou hvězdičku a komentář. Klidně napište, jestli myslíte, že se k Nicově vzpoře má Martin přidat nebo ne. Těším se zase příště!   : )