Zadaná slova: ředitel, kotě, rampouch

Stáli jsme spolu přede dveřmi. Svírali jsme si vzájemně ruce v propletenci prstů. Silně, poněkud nervózně. 

Náhle se otevřely dveře. Stál v nich ředitel. Široký úsměv, jeho vysokou postavu zdůrazňoval slavnostní, tentokráte zlatý hábit. Pokynul nám, abychom vešli. Alan taktně ustoupil, do ředitelny jsem vstoupila první. 

Nádherná místnost. Obrazy po nás zvědavě pokukovaly. V levém rohu stál oltář. A vedle něj stál doslova jako rampouch náš svědek. Severus Snape. O pár chvil, stále ruku v ruce, stojíme před oltářem. Alan klidný, vláčný a já vrním jako kotě. Obřad proběhl v rychlosti. Nikdo nestojí o zbytečné řeči okolo, oba máme rádi soukromí.

Na prstech se lesknou zlatavé kroužky, znamení vzájemné lásky a úcty. Svědek věnoval novomanželům přípitek, podpis a uprchl do sklepení.

Bradavický hrad jsme opustili za jásotu studentů a učitelů. Tentokrát vzduchem létala rýže, luštěniny zřejmě došly. 

Tohle je tisíckrát lepší, než narozeniny, pomyslel si Alan a věnoval mi první dlouhý, laskavý, srdečný, kouzelný, jemný, horký, sladký, žádoucí, dech beroucí, žhavý, mazlivý, srdečný .......ale no tak holka, probuď se....

Něco si přej...cokoli. Je to přeci Tvůj den. Tvůj Velký Narozeninový Den. Já jsem tu jen omylem.
Alan Rickman. Ikona, se srdcem tak velikým, že by mohl obejmout celý svět. Jeho nekončící laskavost a dobrota popírá zákony lidskosti. Kdyby Země měla trochu více Rickmaniovosti, sfoukla by ze světa všechny války a zlobu. Alan spojuje nespojitelné, prodlužuje úsměv a nutí srdce zpívat. Píseň o muži, jenž v nás zanechává touhu být lepším člověkem.
Děkujeme Alane...

Tento příběh jsem si nevymyslela. Vymyslel jej můj mozek. Přesně to, co popisuji, se mi zdálo. Sny o nás odhalí mnohé...