Uplynuly už tři roky od naší bitvy a od smrti Straky. Mezitím se událo spoustu věcí. Má dcera opustila stádo s Boltem. To je její druh. Spolu mají dva syny Elegána a Spura. Já a Paroh máme další hříbata. Jsou to dvojčata. Jmenují se Safír a Tichohněv. Oba už jsou dospělí.
Paroh je dost zraněný a já teď padám z útesu. Ano je to divný to říct takhle, ale byl to skvěle prožitý život. Mám tři hříbata, jednu dceru fenu, dva vnuky a možná jich budu mít časem víc, ale ty už neuvidím. Lituji jen toho, že jsem  nedokázala přijmout svého bratra Karamela...
Chcete vědět, proč padám z útesu? Abych řekla pravdu, zahnali mě sem kojoti. Hlídala jsem Spura a objevili se kojoti. Chtěli Spura sežrat, ale já s ním utekla k útesu. Jediná možnost jak ho zachránit byla ta, že jsem shodila strom.
Když jsem přecházela, kojoti došli až ke mě. Byli kousek ode mně. Spur už byl na druhé straně, tak jsem začal kopat. Bohužel jsem špatně došlápla a shodila kládu i s kojoty. To poslední co jsem viděla, byl Spur, který brečel při pohledu na ten výjev. Nemám žádnou šanci se zachránit, a tak přeji všem svým blízkým, aby žili každý svůj den naplno.

Vím ten konec vypadá...
Nic moc. Nevěděla jsem jak to ukončit. Všem vám moc děkuju, že jste vydržely až sem a uvidíme se u další knihy...