Odešel jsem od Kageyami bez nějakého většího loučení. Kdy by mi dal ještě jeden polibek, tak už bych se asi ztratil. Bylo mi s ním neskutečně příjemně... Vůbec se mi od něj odcházet nechtělo. Já... já ho miluji! Sakra! Jsem to ale měkota... Naštvaně jsem nakopl první co mi přišlo do cesty.
"Ahg!" zakřičel jsem naštvaně. Každá buňka mého těla se chtěla vrátit. Zůstat u něj. Políbit ho. Mazlit se s ním...

Zavřel jsem za Hinatou dveře a vyhnal tak ven veškerou dobrou náladu. Nerozhodně jsem zůstal stát u dveří. Měl jsem chuť jít ven a dotáhnout ho zpátky. Ne! Nemohl jsem to udělat. Jeho rozhodnutí bylo odejít a já mu v tom přece nebudu bránit!
Smutně jsem položil ruku na studené dřevo dveří a povzdechl si. 'Do zítřka to přežiji...'

Byl jsem tak hluboce zamyšlený, že jsem nevnímal čas, cestu kam jdu... no prostě nic. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že nejsem zrovna daleko od mého domu. Loudavým krokem jsem se vydal tím směrem. Měl jsem trochu strach, aby se tady někde nenachomýtl Tsukkishima, ale když se do teď neukázal, tak se snad neukáže ani teď. Snad...

Konečně jsem se přemohl k tomu, abych odešel z chodby. Zasedl jsem v pokoji za stůl a začal dělat práci do školy. Moc jsem nevnímal, co tam píšu. Moje myšlenky byly někde jinde.

Sakra! Kdybych si na toho Tsukkishimu, tak bych teď neměl stažený ocas mezi nohama. Byl jsem si skoro až stoprocentně jistý, že se tady někde objeví a... Ne! To se nesmí stát! Se slzami na krajíčku jsem se rozběhl k našemu domu. Když jsem dorazil ke dveřím, tak už jsem skoro brečel. Vpadl jsem dovnitř a kdy by to šlo, tak bych zamkl i na třikrát.

Dneska se stejně měli vrátit rodiče, takže by tady Hinata ani spát nemohl. Radši jsem rychle uklidil poslední známky po tom, že tu byl. Šel jsem nakoupit a připravit oběd. Udělal jsem tonjir a rybu. Nebylo to nic moc, ale rodiče budou nadšený...

Všechno probíhalo celkem obyčejně. Sestra mě chtěla zabít, máma na mě křičela a tátovi to bylo jedno. Šel jsem si lehnout do pokoje, ale sestra mě hned vytáhla ven.
"Dlouho jsi nebyl doma, tak mi to alespoň vynahradíš procházkou!" usmála se na mě a nehledě na mé protesty mě vytáhla ven.
Vzala mě za ruku. Stejně jako Kageyama. Usmála se na mě. To už ale nebyl Kageyamův úsměv...
Teď jsem na něj ale musel na chvíli zapomenout, protože jsem tady byl se sestřičkou. Hodně jsem jí ublížil, tím jak jsem se neozval a hodlal jsem to napravit.
"Kde jsi vlastně byl?" řekla zvědavě.
"Byl jsem u kamaráda."
"Kamarád je pro tebe důležitější než sestra!" vyjekla ublíženě a nafoukla tvářičky jako křeček.
"Ne! To ne! Jenom..." nevěděl jsem, co mám říct.
Pravdu ji říct nemůžu a ve lhaní nejsem dobrý.
"Vždyť já se vlastně nezlobím!" řekla najednou smířeně a skočila mi kolem krku.
Pevně jsem ji objal a zatočil se s ní. Její zvonivý smích mě vždycky rozveselil.
"Koupím ti zmrzlinu." řekl jsem a vydali jsme se ke stánku.

Rodiče přišli domů. Otrava! Pořád samé 'Jak jsi se měl?' 'Co si dělal?' 'Nebylo ti smutno?' Rychle jsem je odbyl, naobědval se s nimi a zavřel se do svého pokoje. Zapnul jsem si hudbu do sluchátek a snažil se nemyslet na tu oranžovou palici. Naštvaně jsem zabořil hlavu do polštáře. Voněl po Hinatovi... Bleskově jsem ho odhodil pryč a schoulil se do klubíčka. Proč jsem tak zoufalý, když jsem bez něj jenom pár hodin!?

Koupil jsem sestřičce zmrzlinu. Byla nehorázně šťastná. Tak jako vždycky. Usmál jsem se na ni.
"Arigato!" usmála se na mě cela upatlaná.
Jenom jsem kývl a posadil se vedle ní na lavičku. Už jsem si myslel, že je všechno dokonalé, ale pak jsem si všiml toho blonďatého dlouhána, který si to mířil přímo k nám. Na sucho jsem polkl a pobídl sestřičku k rychlému odchodu.
"Co se děje? To si ani nemůžu sníst svoji zmrzlinu?" obrátila se na mě ublíženě.
"Prosím! Jenom pro dnešek! Zítra ti koupím-"
"Ahoj. Na chvilku si Hinatu vypůjčím." usmál se Tsukkishima na moji sestřičku a pohladil ji po hlavě.
"Nesahej na ni! Eh!? Pusť mě!" rozkřikl jsem se na něj mezitím, co mě táhl pryč. Dotáhl mě za roh a... co!? On mě pustil!
Automaticky jsem od něj začal couvat. Nechtěl jsem ho ani vidět!
"Prosím tě klid! Já jsem se ti chtěl omluvit..." řekl a smutně sklopil hlavu.
Nevěděl jsem, co na to mám tomu tupci říct. Obrátil jsem se k odchodu.
"Počkej!" zvolal najednou a přitáhl si mě za rameno zpátky.
Chytil mě za bradu a donutil mě tak podívat se mu do očí.
"J-já... je mi to moc líto a chci ti říct..." zaváhal a nejistě uhnul pohledem.
"Slibuji ti, že se do mě jednou zamiluješ!" řekl najednou a nebezpečně se přiblížil.
Hladově mě políbil a dlouze se mi podíval do očí. Otočil se k odchodu a zmizel za rohem. Moje tělo jako by ztuhlo. Moje hlava nevěděla, co si o tom má myslet. Otřel jsem si ústa od jeho slin. Kdy by předtím nepřišel Kageyama, tak si mě ten týpek v klidu znásilní a teď po mně chce, abych se do něj zamiloval!? Není to tak trošku blbec!?

"Kageyamo! Došlo pečivo!" ozvalo se tlumeně z chodby. Otráveně jsem si sundal sluchátka a vyšel ven. Proč já? Mohl jsem dál klidně trpět ve svém pokoji... No co, alespoň se projdu.

Zatřepal jsem hlavou a šel zpátky k sestřičce.
"Co chtěl?" zeptala se zvědavě.
"Jen... mi něco říct." musel jsem ujišťovat sám sebe, že to je v pořádku.
"Oh. Hinato!" ozvalo se za mnou a hned na to na mě někdo skočil.
"Kageyamo!"

Hinata se úplně rozzářil, když mě viděl, ale hned na to se jeho výraz změnil.
"Co vám je? Nesnášeli jste se náhodou ještě před chvílí?" podivila se Hinatova malá sestřička.
"No..." začal Hinata a celý zrudl.
"Má se to asi takhle." mrkl jsem na ni a otočil si Hinatu na sebe. Políbil jsem ho, nehledě na jeho protesty.

"C-co to děláš!?" odstrčil jsem ho od sebe a odvrátil pohled jinam.
"Aniki! Ty jsi na kluky?" vyjekla překvapeně a zmrzlina jí při tom málem spadla na zem.
"Ehm... j-jo..." vydral jsem ze sebe přiškrceně.
"Takže ty Kageyamu podvádíš s tou žirafou!" zamračila se na mě přísně a dokonce si na mě ukázala prstem.

Co? Hinata a... To je blbost!
"On tady byl Tsukkishima? Co ti zase udělal?" vyzvídal jsem a pevně si ho na sebe namáčkl.
"Nic..." zavrtěl hlavou Hinata.
"Tak jinak... Co ti nakecal?" zeptal jsem se znova.
Něco mu říct musel jinak by Hinata nevypadal takhle.
"Proč to řešíš?" vyštěkl najednou a vykroutil se z mého sevření.

Nechtěl jsem mu to říkat. Nechci vědět, jaká bude jeho reakce.
"Protože o tebe mám starost. Je jasné, že se něčím trápíš, protože jinak by jsi se usmíval nebo červenal." řekl naléhavě Kageyama.
Zarazil jsem se. On má o mě starost? Možná, že je to v pořádku vzhledem k našemu vztahu...

"Já myslím, že jsi prostě až moc tvrdohlavý!" vpletla se do rozhovoru Hinatova sestřička.
Byl jsem rád za to, že alespoň ona má rozum. Jestli mu zase Tsukkishima dělal něco, co nechtěl... Já o tom nedokážu ani přemýšlet!
"Slib mi, že mi to jednou řekneš." usmál jsem se na něj.
Hinata nejistě kývl.
"Slibuji..."

"Eto... Musím odvést sestřičku domů, takže se uvidíme zítra." řekl jsem rychle a vzal ji za ruku.
Poslušně se zvedla a šla za mnou. Bylo mi hrozně z toho, že jsem mu nic neřekl, ale nechtěl jsem mu přidělávat starosti. Nechtěl jsem, aby o našem vztahu pochyboval, ale naopak neotevřel jsem mu cestu k obavám právě proto, že jsem mu to neřekl..?

Musím přiznat, že tohle trochu bolelo. Tak strašně moc jsem mu chtěl pomoct a vyvrátit všechno, co by ho mohlo ohrožovat. Teď jsem s tím nic dělat nemohl. Říct mi to nechtěl, tak ho do toho nebudu nutit...

Zazvonil budík. Znechuceně jsem ho vypnul a schoval si hlavu pod peřinu.
"Hinato! Školá!" skočila na mě sestřička.
"Nejdu tam!" zakňučel jsem do polštáře.
"Po škole máš trénink!" zatřepala se mnou a změřila si mě naštvaným pohledem.
"Trénink!" zavýskl jsem radostně a běžel do koupelny.
Dal jsem si sprchu, oblékl se, vyčistil si zuby už jsem seděl na kole.
"Taška!" seběhla se za mnou sestra dolů ještě v pyžamu.
Přehodil jsem si ji přes rameno a rychle jsem jel pryč.

Nemohl jsem se dočkat až zase uvidím ten roztomilý úsměv, který uměl jenom Hinata. Ani nevím jak, ale už jsem byl na cestě do školy. Všechno běželo tak neskutečně pomalu. Moje kroky mi přišly neskutečně dlouhé a myšlenka na něj mi moje nynější vnímání času jen zpomalovala.

Dorazil jsem ke škole, odložil kolo, přezul se a běžel do třídy. Sedl jsem do lavice a automaticky se ohlédl k lavici, kde sedává Kageyama. Nebyl tam. Pokrčil jsem nad tím rameny.
'Co by tady dělal tak brzo...'
Znuděně jsem si podepřel hlavu a dál hypnotizoval lavici, jakoby se tam měl každou chvíli objevit.
"Na co tak civíš?" zasmál se Tsukkishima a zamával mi rukou před obličejem.
Vylekaně jsem nadskočil a zkřížil před ním ruce.
"Jdi ode mě dál!" vyhrkl jsem přísně.
"Eh? To ti vadí, i když kolem tebe jenom projdu?" podivil se překvapeně a upravil si brýle na nose.

Rychle jsem si odložil boty a vydal se směrem k naší třídě. Něco se tam dělo. Ta hádka šla slyšet až do druhého patra. Opatrně jsem nakoukl do dveří a uviděl toho hnusného blonďáka, jak se sklání nad Hinatou.
"Samozřejmě, že mi to vadí!" rozkřikl se na Tsukkishimu.
"A proč?" zeptal se nechápavě.
"Tobě to asi nedochází, ale tohle je... Ano! Tohle je sexuální obtěžování!"
"Ale když se ti to líbí tak není, ne?"

Měl jsem chuť tomu dlouhánovi rozbít držku. Vypouští z ní takový hovadiny, že to snad ani není možný.
"Aagh! Jdi někam!" zavyl jsem zničeně a pleskl sebou na lavici.
Proč já? Proč on? Proč to prostě nepochopí!
"Nechceš si to rozmyslet?" zeptal se 'sladkým' hláskem a ruku mi položil na hlavu.
Rychle jsem se po ní ohnal. On ji ale chytl a vytáhl mě nahoru. Sklonil se ke mně a políbil mě.

Ten parchant si zase zahrává. Vtrhl jsem do třídy a mířil si to přímo k němu. Chtěl jsem ho od Hinaty odtrhnout, aby ho nechal, ale on se nebránil. Hinata se nebránil... Bodlo mě u srdce. Naštvaně jsem popadl Tsukkishimu za svetr a prudce je od sebe odtrhl. Naštvaně jsem ho odstrčil a podíval se na zrzka. Jeho tváře byly červené...

Rychle jsem si utřel pusu od jeho slin a zatřepal hlavou. Nevím proč, ale jeho chování mě celého paralyzovalo a donutilo mě se červenat. Nechtěl jsem to, nelíbilo se mi to a přesto...
Opatrně zvedl pohled a prozkoumal Kageyamu. Z jeho kamenného výrazu nešlo nic vyčíst, ale bylo mi jasné, že je naštvaný. Odvrátil jsem pohled a posadil se. Chtělo se mi brečet...
Schoval jsem obličej do dlaní a zoufale je na sebe tiskl. Nemůžu tady bulet! Bylo by to divné...

Byl jsem na něj nehorázně naštvaný, ale zároveň jsem mu to nechtěl vyčítat. Nesnáším, když se jeho obličej neusmívá. Vražedným pohledem jsem probodl Tsukkiho, který se jen beze slova vytratil ze třídy.
Snížil jsem se na Hinatovu úroveň a opatrně se dotkl jeho vlásků. Vypadal, že se každou chvíli rozbrečí. Takhle ho nechci vidět.

Kageyamovi ruce se kolem mě obmotaly a pevně ne něj natiskly. Zase jsem cítil jeho teplo, jeho vůní a jeho lásku...
Nesměle jsem vzhlédl a naše pohledy se střetly. Rychle jsem se podíval jinam a sklopil hlavu. Neměl jsem sílu se mu dívat do očí.
"Netrap se tím..." zašeptal potichu.
Křečovitě jsem zatnul pěsti. Byl jsem naštvaný sám na sebe a pomalu i na Kageyamu za to, že mu to vůbec nevadí!
"Co si myslíš, že děláš?" okřikl jsem ho.

Odtáhl jsem se od něj a nechápavě si ho změřil.
"Co dělám?"
"Proč jsi tak debilně klidný!" vykřikl a vrhl na mě naštvaný pohled.
Trochu jsem jeho chování nechápal.
"Proč jsem klidný? Já nejsem klidný! Je tady ta blonďatá žirafa a pořád se tě dotýká a já sakra nevím, co si o tom mám myslet!" vmetl jsem mu do tváře na oplátku a postavil se.
Bez dalšího slova jsem se obrátil a sedl si na své místo.

'Jemu to vadí? On... on má o mě starost?'
Ta myšlenka mě příjemně zahřála u srdce. Moc jsem nechápal, jak se teď cítí, ale trochu jsem ho už znal a jeho postavení mě rozesmálo.
"Ty žárlíš!" zasmál jsem se.
"Není to snad jasný!?"