Aréna byla zaplněná roboty. Stála jsem uprostřed, na uhlazeném písku, který byl v přítomnosti už dávno pryč. Zcela jasně jsem si uvědomovala, že tady nemám co dělat. Panikařila jsem. Tenhle přenos byl jiný než všechny ty ostatní. Tady jsem vážně být nechtěla.

Zabořila jsem si nehty do předloktí a drásala si ruce ve snaze se probudit. Nepomáhalo to, přestože mi po kůži začaly stékat tenounké stroužky nafialovělé husté lepkavé tekutiny.

Dosud poklidnou arénu protnul náhlý hluk. Všichni se zvedli ze svých míst, pozdvihli ruce a hlasitě cosi skandovali. Nerozuměla jsem jim. Řvali přes sebe, takže jsem nedokázala rozluštit ani část toho, co vyřvávali.

K uším mi i přes ten šramot dolehlo zaskřípění, při kterém mi přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem se po něm. Jedna z velkých bran, kterou jsem měla ještě před chvílí přímo za zády, se plně otevřela. Po pár vteřinách z ní vyšla mohutná vysoká postava a hledištěm projela další vlna emocí. S robotem to v podstatě ani nehnulo. Jen koutky rtů se mu pozdvihly do pyšného, spokojeného úšklebku. Udělal několik dalších kroků kupředu, a když se blížil ke středu arény, zvolna pozdvihl ruce do gesta šampionů. Hlediště se mohlo zbláznit.

„Co to má sakra být?" zahuhlala jsem si pro sebe.

Dostal se do mé těsné blízkosti, a přestože mě nemohl vidět, automaticky jsem couvla. Oči mu rudě žhnuly, na rameni měl černě vytetovaný znak, stejný jako nosil Barricade. Celá jeho majestátnost se stříbrně leskla, jen místy matněla.

V momentě, kdy jsem začínala rozumět, co všichni přítomní boti skandují, se otevřela protější brána. Vrzala daleko hlasitěji a otvírala pomaleji. Čekala jsem příchod dalšího hrdiny. Netušila jsem, jak moc se pletu. Tohle nebyla ledajaká aréna a hrdinové mezi sebou nevedli boje typu: prašť mě a končíme. Z druhé brány se s hlasitým jekotem a rytmickým dusotem obrovských tlap vyřítilo stvoření, které by se dalo přirovnat ke kříženci nosorožce se stegosaurem, jen byl celý z plechu, obrněný a posetý ostny.

Několik metrů před šampiónem se zastavil zabořením předních tlap do písku, čímž zvednul do vzduchu velký prachový oblak. Vyjekla jsem a uskočila stranou, když skrz něj náhle vyšlehl plamen ohně.

Robot nebyl žádný hrdina, nýbrž gladiátor a ten kříženec jeho bestie, jejíž smrt měla pobavit přítomné v hledišti. Barbarská zábava. Ať už to monstrum bylo jakkoli nebezpečné, nezasloužilo si takovou smrt.

Zvíře znovu zaječelo ve vysoké tónině, hráblo přední nohou a dlouhý ostnatý ocas opsal ve vzduchu osmičku. Gladiátor zareagoval bojovým postojem. Z jeho pravého předloktí se vysunula dlouhé čepel, takřka nerozeznatelná od mečů dávných rytířů. Skandování protnul jeho chraplavý hluboký hlas, když zhluboka vykřikl.

Nevšimla jsem si, že se nacházím tak nějak mezi nimi. O nic lépe mi docházelo, že mi nic udělat nemohou, ani kdyby po mně šlapali. Proto, když se rozeběhli proti sobě, strnula jsem v panice, neschopná kroku. Ruce mi vystřelily k hlavě, kterou jsem si zakryla, jako by mi to snad v takové situaci nějak pomohlo. Zavřela jsem oči a to jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, abych byla pryč z toho zatraceného místa. Zpátky v klidné realitě, klidně s dvojčaty.

Přišlo teplo, vnímala jsem vzrůstající chvění, které předcházelo přemístění.

Těsně předtím, než jsem se vrátila do reality, jsem konečně byla schopná zaslechnout, co celé hlediště skandovalo. Bylo to jméno. Jedno jediné jméno, vykřikováno s obrovskou nadšeností.

„Megatronus!" řvali přihlížející. „Gladiátor Megatronus!"

Sotva jsem se vrátila vědomím zpátky do reality, byla jsem uvězněna v čímsi sevření a zdvihnuta několik metrů nad zem. Vyjekla jsem a v záchvatu další paniky, přičemž ta první sotva odezněla, jsem zavřela oči.

„Cassie, jsi v pořádku?" známý hlas, ano byl to známý hlas.

Přemluvila jsem se, abych se podívala před sebe. Nepřineslo mi to nic pozitivního, jelikož se mi naskytl pohled do čtyř párů očí jednoho z dvojčat. Robot si mě se zájmem prohlížel, nakláněl přitom hlavu ze strany na stranu. Z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení. Následně se pootočil na svého druha a něco k němu promluvil. Strnula jsem, když jsem přitom zahlédla ostré špičaté zuby větší než moje dlaň.

„Cade!" vyjekla jsem zoufale, plná strachu. „Cade!"

„Jsem tady, Cassie," krok, dva, opravdu se objevil těsně vedle mě.

Tak ráda jsem viděla jen dva pár očí a ne čtyři. Prosebně jsem se na něj zadívala.

„Nic ti neudělá," namítl, „jenom tě zkoumají, nikdy nepřišli s člověkem do tak blízkého kontaktu."

„Cade, prosím, já chci dolů, aspoň dolů. Kdybys tak věděl, kde jsem teď byla," zazoufala jsem.

„Ano, to by mě opravdu zajímalo, když se podívám na tvoji ruku a do tvých očí," založil si ruce na prsou.

„Tady s tebou mluvit nebudu," zamítla jsem.

„Opravdu? Takže mu řekneš, že tě má sundat dolů?" ušklíbl se.

„To mu povíš ty," odfrkla jsem si.

„Co když to neumím? No tak, zrůdičko, mluv," pobízel mě.

„Odmítám mluvit, když jsem víc jak čtyři metry nad zemí a zírá na mě tohle stvoření!" napřáhla jsem ruku přímo k obličeji dvojčete.

Zaslechla jsem zvuk, který se dost blížil k vyjádření nechápavosti, ale rozhodně to nepřispělo k přátelštějšímu přístupu.

„Jak chceš, tak nemluv," nakrčil rameny a otočil se ke mně zády.

Udělal krok, potom další. Trochu dál jsem zahlédla Ravage. Ležel na zemi, spokojeně vrtěl ocasem a pohledem hlídal svého pána. Plná zoufalství a bezmocnosti jsem se ohlédla po decepticonovi, který mě stále držel. Snažila jsem se vymyslet řešení. Jedno mi na mysl přišlo, a přestože jsem věděla, že není nejlepší, použila jsem ho.

„Barri!" vykřikla jsem zkráceninu, kterou nesnášel. „Okamžitě se vrať, Barri! Já s tebou neskončila! Vrať se a dostaň mě odsud dolů! Slyšíš, Barri?!"

Slyšel, hned od prvního zvolání slyšel, ale já mu potřebovala dát najevo, jak zatraceně se cítím. Nastala chvíle ticha, kdy ke mně jen stál zády a nic se nedělo. Potom všichni přítomní decepticoni, kromě něho, vyprskli smíchy a já byla zvolna postavena na zem.

Seděla jsem na zemi, v klíně mi ležel Ravage a já ho pomalu hladila přes celý hřbet. Vrtěl přitom ocasem, oči měl zavřené. Za to já se ty svoje bála neudržet otevřené. Děsila jsem se toho, co dalšího by se mohlo stát, kdybych jen trochu povolila svoje sebeovládání.

„Chtěl jsem o tom s tebou mluvit už dlouho," ozval se Barricade.

„Proč jsi nepřišel?" zajímala jsem se.

„Nevěděl jsem, jak ti to říct. Tohle se neříká lehce," vysvětlil.

„Řekl decepticon?" podívala jsem se na něj trochu kriticky.

„Nebuď kousavá, chci s tebou normálně mluvit," odfrkl si.

„Dobře," povzdychla jsem si a přesedla si, na což Ravage zareagoval změnou polohy tak, aby byl stále na dosah mojí ruky, „mluv."

„Došlo k tomu, když tě Waspener dával dohromady," začal, „přinesl jsem tě tam v hrozném stavu. Vy lidé máte tu nevýhodu, že vám nejde jen tak přidělat jinou ruku, než byla ta vaše a..."

„Cade," pozdvihla jsem obočí, „drž se tématu."

„Waspener mi řekl, že nepřipadá v úvahu, aby s tebou vůbec něco dělal," zamručel a uhnul pohledem, „víš vůbec kolik mě to stálo úsilí, abych ho přesvědčil o opaku?"

„Tebe moc ne," zrak jsem přesunula k dvojčatům, která se už opět věnovala uzavřené debatě, „umíš si dupnou."

„Musel jsem mu nacpat hlavně pod krk, aby zapípal souhlas," přiznal, „šel jsem kvůli tobě proti někomu, kdo je na stejné straně. Kdybys tak viděla, jak na mě zíral. Slíbil ale, že udělá to nejlepší, co bude moct. Podmínkou bylo, abych mu tam nechal to, co ti zapříčinilo ona zranění. Neviděl jsem nejmenší důvod, proč ne. Netušil jsem, jak moc velký magor to je."

„Takže?" ruka mi vyjela na Ravageovu hlavu a prsty sklouzly za uši, kde drbání pokračovalo, přičemž pes občas spokojeně zatřepal zadní nohou. „Co mi udělal?"

„Úplně jsem to nepochopil, nejsem doktor, ale z toho, co mi řekl... Napojil tě na časoprostor pomocí mých hodin, aby ti tak mohl vrátit vše, o co jsi přišla. Samozřejmě, co se týkalo tvého zdravotního stavu. Nebudu to tu rozebírat, myslím, že to nepotřebuješ vědět," pokračoval.

„Napojil mě na hodiny?" zopakovala jsem nechápavě. „Jak napojil? Jak to myslíš? Kde vůbec jsou ty hodiny?"

Vedle Barricadea stanul Nitro Zeus. Založil si ruce na prsou, s druhým decepticonem si vyměnily pohledy a Nitro pokývl hlavou směrem ke mně.

Barricade se na mě nejistě podíval, zhluboka se nadechl: „Ty seš těmi hodinami."