Probouzela jsem se na několikrát. Vždy jsem jen nakrátko zamžourala na svět a hned se ponořila zpátky do světa mimo realitu. Hlava mi strašně třeštila, pískalo mi v uších a bylo mi do pláče.

Jak dlouho už jsem byla na téhle proklaté planetě? Jak dlouho jsem tu byla a jaké byly výsledky? Žádné. Trčela jsem tu pro nic za nic. Hlavní důvod mého příchodu byl v nedohlednu.

„Cade," šeptla jsem znaveně, když jsem byla schopná vnímat vrčení motoru.

„Přeci ses probrala," promluvil naprosto bez emocí, „už bylo na čase, budeme na místě."

„Na místě?" svraštěla jsem obočí.

Chtěla jsem se přetočit, ale jakmile jsem se pohnula, narazila jsem na konec zadních sedaček. Přetočila jsem se zpátky do jejich žlábku a schoulila se do klubíčka.

„Vítej v Kaonu, příšerko," ozval se po krátké odmlce, „technicky vzato hlavního města decepticonů, ale před svými modrooptikovými přítelíčky to radši nezmiňuj."

„Technicky vzato?" vyškrábala jsem se do sedu a vyhlédla z okénka.

„Teď když mají všichni kooperovat se to tak nebere, lépe řečeno, ti, kterým to je jedno to tak neberou," z jeho hlasu jsem zaslechla opovržení.

„Proč tu vůbec jsme?" zabořila jsem si prsty do vlasů.

Pohled jsem upřela k polorozpadlému městu, ke kterému jsme se jistojistě blížili. Věže nabírají ostřejších tvarů, na jejich vrcholku jako by byly vidlice, jejichž účel mi je neznámý. Možná sloužily ke komunikaci, k vysílání signálu, možná to je jen architektonický prvek. Vidlice jsou vždy tři, přičemž se směrem nahoru zužují. První a poslední je fialově osvícená. Mezi vysokými budovami se táhnou komunikace, některé položené níže, některé výše... Znělo to idealisticky a možná bych i žasla, kdyby nestála jen každá třetí věž a mezi mosty nezely obrovské díry jako krátery na Měsíci.

„Jak dlouho už trvají opravy?" zajímala jsem se při pohledu na zdecimované město.

„Měsíce," odvětil, „o tohle místo se ale nikdo moc nezajímá. Na radě bylo přednášeno už několikrát, ale autoboti se zdráhají. Použil bych jedno takové slovo, které vy lidé používáte v hovorové mluvě celkem často, pokud se některé věci opakují a jsou běžné..."

„Klasika," zamumlala jsem.

Nebylo co víc dodat. Nedokázala jsem si představit, jaké to pro něj muselo být, vidět tohle všechno a nemoct s tím cokoli dělat. Naprostá bezmocnost a nanicovatost. Pokud by jemu tyto pocity dovolal systém.

„Proč tu jsme?" zeptala jsem se znovu, když jsme najeli na most, který vedl na komunikaci stavěnou vcelku vysoko.

„Mám za to, že by sis měla udělat přátele i mezi mými známými. Pozoruji na tobě určité znaky přecitlivělosti," znovu tu byla jeho hořkosladká ironie.

„Ty hlavně potřebuješ dát dohromady," povzdychla jsem si, „musel jsi ztratit hodně energonu..."

„Nestarej se, zrůdičko," přerušil mě, „tentokrát to nebude tvoje práce."

„Jen bych potřebovala nářadí," šeptla jsem.

„Nepřeju si, abys mě opravovala ty, udělají to jiní," zabručel.

„Rozumím," vypadlo ze mě zvláštním přiškrceným hlasem, zády jsem se zabořila do sedaček.

Na chviličku nastalo ticho. V ten moment jsem zatoužila mít někoho u sebe. Někoho, koho bych mohla obejmout, přitulit se k němu a usnout. Začínal mi chybět lidský kontakt.

„Kolik jich tam bude?" pípla jsem do ticha.

„Nemusíš mít strach. Budu tam já a bude tam Nitro Zeus. Kdyby tě někdo z ostatních otravoval, stačí přiběhnout nebo zakřičet. My už si tě ohlídáme," snažil se mě uklidnit.

Ohlídáme si tě... Nebyla jsem si jistá, jak se ohledně těch slov cítit.

„Cade?" ošila jsem se.

„Ano, zrůdičko?" zněl trpělivě, tak jsem pokračovala.

„Promluvíme si už konečně, až tam budeme?" zadívala jsem se na volant, který se jeho přičiněním hýbal a na lesklý stříbrný decepticonský znak uprostřed.

„Až mě dají dohromady, tak ano," v ten moment jsem si to neuvědomovala přímo, ale bylo to snad poprvé, co jsme spolu mluvili jako dvě bytosti sobě si velice blízké.

To jediné, co si toho všimlo, bylo cosi uvnitř a ta proradná pumpa, která mi do žil vháněla život.

„Já už se nechci hádat," hlas mě zradil, zadrhnul se a já se zajíkla, „nechci se hádat, chci, abysme spolu mluvili normálně. Chci..."

„... Rodinu," doplnil mě, „právě jedeme na rodinnou sešlost, příšerko."

Hrudník se mi úzkostně sevřel. Převládla melancholická nálada. Schovala jsem si obličej do dlaní a zhluboka se nadechla.

Nebuď patetická, nebuď patetická... Opakovala jsem si v hlavě stále dokola.

Jenže bylo pozdě. Mohl za to on, on to dopustil. On se mnou začal mluvit tím tónem. Omotal si mě kolem prstu a obrnil mě proti všemu špatnému co mi udělal, nebo kdy hodlal udělat. Pokud jsem o něm ještě aspoň trochu pochybovala, všechny ty otazníky se náhle vytratily. Dal mi to, co mi scházelo...

Zdráhavě jsem vystoupila. Zavezl mě do obrovské arény, několikanásobně větší, než jsou na Zemi. Tam se měli sejít. K mojí smůle nepřipadala v úvahu možnost, že bychom tam byli první. Samozřejmě už tam všichni byli. Jako prvního jsem spatřila Nitro Dia. Byl nám taky nejblíž a já v něm okamžitě spatřila útočiště před všemi těmi bytostmi, které se tu ještě nacházeli. Přestože to všichni byli decepticoni, běhal mi z nich mráz po zádech. Při pohledu na ně vás napadlo jediné: vrazi, nemilosrdní zabijáci.

„Jen běž, maličká," pobídl mě Barricade, když se za mnou transformoval, „opatrnost především."

„A tvoje zranění?" zaváhala jsem.

Nemusel odpovídat. Přiletěli k němu drobní droidi, usedli na jeho rameno a do očí mi zajiskřilo prvních pár pokusů o fixaci jeho rány. Pousmála jsem se, ale jakmile jsem se k němu otočila zády, úsměv zmizel. Pomalým krokem jsem vyšla k Nitro Diovi, přičemž jsem pohledem těkala mezi ostatními.

Na jedné straně stála snad dvojčata. Ti dva boti vypadali skoro identicky, jen ten jeden byl trochu větší a mohutnější než druhý. Nikdy bych nečekala, že zrovna něco jako dredy u robotů spatřím, ale právě jsem se na jednoho s nimi dívala. Viděla jsem, co jsem viděla. Ze zad mu vystupovaly dva ostré zahnuté výběžky připomínající rohy a celkově byl stavěný tak, že jsem měla pocit, že při jakémkoli kontaktu s ním se pořežu.

Ten druhý, menší, nevypadal zas tak hrozivě. Dredy měl kratší, v podstatě nepatrné a celkově byl tak nějak zaoblenější.

To, z čeho mi u obou běhal mráz po zádech, byly čtyři páry očí. Na každé straně obličeje dva, umístěné hned pod sebou.

Mluvili spolu. Jen jsem jim nerozuměla. Nebyla to klasická řeč, nýbrž změť klapání, cvakání a skřípání, které bodalo do uší.

Zhluboka jsem se nadechla a přesměrovala se pohledem na druhou stranu. Tam stál ten největší robotí kolos, který jsem kdy viděla – lakovaný jasnou zelenou barvou a o několik čísel vyšší než ostatní přítomní boti.

„Vypadají děsivě, ale vlastně to jsou vcelku mazlíčci," uslyšela jsem vedle sebe chraptivý hluboký hlas, který jsem poznávala.

„Mazlíčci na zabíjení?" otočila jsem se na něj a snažila se nepůsobit nervózně.

„Jsou trochu prudší povahy, ale kdybys je poznala..."

„Nemám to v úmyslu, vážně," přerušila jsem ho a pár svižnějšími kroky se dostala do jeho blízkosti.

„Dlouho jsme se neviděli," uznal, když na mě shlédl, „jak se ti vede?"

„Neviděli jsme se od toho experimentu s hodinami," připomněla jsem mu, „je to komplikovaný, ale v rámci mezí se mám asi jako někdo, kdo tráví čas s decepticonem."

„Barricade je komplikovaná osobnost," přešlápl a nakrčil rameny, „ty si ale vedeš dobře. Nikdo by s ním nevydržel tak dlouho jako ty. On je fakt..."

„Nesnesitelný? Temperamentní? Panovačný? Namyšlený? Bručoun, egoista, arogant?" vychrlilo se to ze mě samo, už znovu tu byl ten hlas, který mě stále děsil.

Udělala jsem několik malátných kroků dozadu, potřásla hlavou. Nepomohlo to. Zamotala se mi hlava, ve fialových tkáních na rukou se rozproudila bílá světélka.

„Sobecký hajzl, který nemá problém ubližovat menším, slabším? Nejlépe mu ovšem jde „péče" o ty, kteří se o něj starají. To se mu musí nechat, v tom je numero uno. Ty modřiny na těle jsem přestala počítat, vlastně mám vždycky nějakou, jsem celá tak nějak pěkně barevná. Jen se divím, že mi ještě nic nezlomil. Co by na to asi tak řekl? Že je na mě vlastně ještě jemný a já to všechno potřebuju. Zvláštní výchovná metoda, nemyslíš?"

„Cassie?" Nitro Zeus zazněl zmateně.

Kdyby tak věděl, jak jsem se cítila já.

„Dost!" vykřikla jsem a chytla se za hlavu. „Mlč už! Mlč! Nic z toho není pravda!"

„Stydíš se za svoje vlastní názory a pocity?" zazněl z mých úst škodolibý smích. „Ne! Ty se stále klaníš k těm kladným! Jak vůbec můžeš?"

„Sklapni!" zavřískla jsem na celou arénu a můj hlas se několikrát rozlehl.

Nevědomky jsem couvala, nohy se mi pletly. Najednou jsem vnímala strašně ostře. Aréna byla v poměrně dobrém stavu. Dokázala jsem zaostřit na jednotlivá místa – sedadla byla vytesaná z velkých kusů kamene. Práce byla odvedená tak dobře, že celá stavba budila dojem, jako by byla z jednoho litého kusu skály. Napočítala jsem čtyři brány. Dvě velké a dvě malé, vždy umístěné naproti sobě. Na některých částech zdí visely řetězy. Občas byly vcelku, někde z nich zbyly jen velké ovály.

Před očima mi probliklo několik obrazů. Nemohla jsem se nadechnout, hrudník jsem měla stažený, srdce jako by mi přestávalo bít, jako by ho něco svazovalo a utahovalo.

„Ne! Nikam nejdu! Zůstanu tady!" zajíkla jsem se, do očí se mi nahrnuly slzy.

„Cassie?" ani ten hlas mě nedokázal vtáhnout zpátky, ani on...