Strašně mě bolela hlava. Srdce jako by mi bušilo poněkud rychleji, jinak jsem byla v naprostém pořádku. Vyštrachala jsem se do sedu a zamžourala před sebe, přičemž mi ruka vystřelila ke spánku. S podivným zamručením jsem zaostřila na své okolí a strnula.

„Cade," pípla jsem a neopovažovala se pohnout.

Seděl několik metrů ode mě, levou ruku si tiskl k pravému rameni, ze kterého mu vytékal energon, přičemž mu špinil prsty a skapával na zem. Okolo pravého zápěstí měl vysunuté hlavně zbraní a mířil jimi přímo na mě.

„Jak jsem to mohl přehlédnout?!" zavrčel. „Kdy k tomu došlo, hm?! Kdys změnila ten názor úplně?! Myslel jsem, že si takové věci říkáme!"

„Jaké věci?" nechápala jsem.

„Kdy ses k nim přidala?!" zařval, oba dva páry očí žhnuly jasnou rudou.

„Nepřidala," potřásla jsem hlavou, hlas se mi chvěl.

„Nelži mi!" chtěl se zvednout, ale kolena se mu podlomila. Dopadl na ně, ztěžka vydechl, ke sklonění zbraní však nedošlo.

„Nelži mi," zopakoval tišeji, bolestně.

Sykl, na krátko si odtáhl ruku od zranění a zadíval se na lepkavou nazelenalou tekutinu. Potom si natiskl ruku zpátky a zabodl se do mě pohledem.

„Nelžu ti," postavila jsem se na nohy a on pozdvihl ruku výš.

„Proč bych ti měl věřit?" odfrkl si.

„A proč já tobě?" zavrávorala jsem, ale rukama vyvážila rovnováhu. „Taky... Taky jsi mi nic neřekl. Slíbil jsi, že mi plno věcí povíš, vezmeš mě na různá místa a co z toho jsi udělal?"

„Kochej se, jsme na jednom," pokynul ruku směrem za mě.

„Místo zvolení prvního Primea?" pozdvihla jsem obočí.

Pootevřel rty, chtěl odpovědět, když mu to došlo: „Jak to víš?"

„Byla jsem tady, ale vlastně nebyla. Měla jsem vzpomínku, opět," promnula jsem si spánek.

„Vzpomínku?"

„Byli tu dva autoboti, mluvili o válce. Jeden, ten jeden, to byl Hound."

„Hound... O válce... Asi bychom si vážně měli promluvit, zrůdičko."

Dveře byly zamčené, připadala jsem si, jako bych se vrátili na úplný začátek. Nedůvěřoval mi. Řídil pomalu a ohleduplně – byl rozladěný a bez nálady. Co víc, stále mu ze zranění unikal energon. Dovezl mě jen o kousek dál, než zastavil, otevřel mi dveře a vypustil mě ven. Transformoval se s patrnou námahou a při narovnání hlasitě bolestně vzdychl.

„Kde jsme tentokrát?" pronesla jsem ostýchavě.

„Místo jejich první porážky," zamručel.

„Proč jsi mě vzal zrovna sem?" nechápala jsem.

„Protože sem nikdo nechodí," rozhlédl se, zadíval se na různá místa v okolí.

Vypadalo to, jako by tu bitva proběhla včera, ne-li před pár hodinami. To místo byla ruina, nikde žádná litá plocha, krátery, hroudy, ze země všude možně trčely zaostřené kovové ostny, jako by se planeta bránila dalšímu devastování.

„Pověz," pohledem byl stále ještě mimo, když promluvil, „můžeš mi nějakým způsobem ukázat, jak se dostavují ty vzpomínky?"

„A proč bych měla, když mi nevěříš?" svraštěla jsem obočí.

„Nemířím na tebe," odfrkl si, „to ti musí stačit."

Chtěla jsem pronést něco kousavého, chtěla jsem ho pošťouchnout, ale stále ještě bdělý strach mi to nedovoloval. Momentálně jsem na to prostě neměla. Takže jsem všemožné popichování polkla a sáhla do zadní kapsy pro čtečku, které se jako zázrakem nic nestalo.

„Něco ti přečtu," zamumlala jsem, tváře mi polil ruměnec, před ním to znělo tak pitomě.

„Opravdu? Zaujaly tě knihy? Co zajímavého jsi vybrala?" za tu ironii bych mu nejradši vrazila, ale bolelo by to mě, ne jeho.

„Vzala jsem legendy," protočila jsem oči a zapnula čtečku, „tak si hezky sedni a poslouchej."

Opravdu si sednul, na tváři pobavený úšklebek. Byla to sotva půl hodina, co na mě mířil zbraní a už jsme si opět hráli do not, chápali se...

Koutky úst mi zacukaly. Pak už jsem se zhluboka nadechla a shlédla na první řádky textu.

„Zrůdičko, jsou to legendy, které se staly, že? Nerad bych aby..."

Zpražila jsem ho pohledem. Odmlčel se, úšklebek se rozšířil. Moje oči opět klesly zpátky k příběhu.

„Byla zima, taková, jaká moc často nepanuje. Málokomu se chtělo ven, byť jen na pár minut. Ten, kdo nemusel, nevycházel vůbec. Ti, kdož se venkovnímu prostředí nevyhnuli, byly hlídky. V pravidelných intervalech se střídaly, objížděly okolí pevnosti a hlídaly svého pána. Rozmezí svého hlídkování vzhledem k venkovním podmínkám dodržovaly přesně, po návratu zpátky si dlouho stěžovaly na počasí, mnohdy tak dlouho, dokud nepřišly opět na řadu. Jedna z hlídek si však stěžovat nemohla, ze své výpravy se totiž nevrátila. Členové byli nalezeni až později, jejich funkce značně omezené a historky, které vykládali, k neuvěření. Dokud nepřišel důkaz..."

„Jetfire!" okolím se rozezněl hlas mladého vojáka, nezkušeného, nepřipraveného. „Jete! Ozvi se!"

„Ironhide!" z druhého hlasu zazněla již zkušenost, moudrost, dospělost.

Oba vojáky šlehal do tváře vítr, studený až mrazivý. Na optikách jim kreslil mráz ornamenty a snižoval jejich dohled.

„Ratchete, v tomhle je nenajdeme," zazoufal beznadějně Jazz, ten mladší.

„Budeme muset, nemůžeme je v tom nechat," Ratchet, starší, profesí zdravotník, se napřímil a prohledal okolí rentgenovým zrakem, „měli bychom se rozdělit, hledání půjde rychleji."

„Rozdělit?" Jazz se poplašeně rozhlédl okolo. „To, nejde, nemůžeme..."

„Musíme," Ratchet se do něj zabodl pohledem, „já vím, chápu, máš za to, že nejsi připravený, ale teď není vhodná doba na to rozmýšlet, zda máš dost zkušeností nebo ne."

„Jsem rekrut, nemám žádné," zaprotestoval mladší voják.

„Tak právě dnes jich získáš mnoho," zdravotník se od něj odtrhl pohledem, kterým zabloudil krajinou a velmi tiše si povzdychl.

Neměl tyhle situace rád. Nesnášel je. Měl při nich tolik zodpovědnosti, která ho naplňovala strachem, obavami, bezmocností... Jako by takové pocity nevnímal dost často, když se mu pod ruce dostávaly případy, kterým již nebylo pomoci. Hlavně teď, při válce...

„Jazzi, běž směrem na západ," poukázal nakonec paží dívaje se tím směrem, ne na vojáka, „hlas se každého půl kilometru, rozumíš?"

Rozuměl, rozuměl až moc dobře. Chtěl protestovat, ale nemohl. Jeho hrdost mu to nedovolovala. Nebo si alespoň myslel, že se jedná o hrdost. Vlastně to byl strach. Strach ze zbabělosti, zklamání, neúspěchu... Strach, který z něj později udělal jednoho z nejlepších vojáků vůbec.

Rozešli se tedy. Dva autoboti, kteří dosud kráčeli krutým počasím společně, se nyní vydali svou vlastní cestou. Zkušenější zdravotník, kterého ještě dlouho poté trápilo ono nutné rozhodnutí. Mladý rekrut, který nikdy nezapomněl na svou první samostatnou akci. Oba se prodírali sněhem, vánicí, bojovali se zamrzajícími optikami a systémem hlásícím příliš nízkou teplotu na dlouhodobější pobyt venku...

Nemohli si všimnout, že jsou pozorování dvěma dalšími postavami. Nemohli by, ani kdyby stáli přímo naproti nim. Nebyli to obyvatelé tamějšího času. Jeden možná, ale tahle událost, ta nepatřila jemu. Neprožil ji, nepatřil do ní. Druhá bytost nebyla ani z tohoto světa... A přestože tam náhle stáli, jako by tam vlastně vůbec nebyli. Nepatřili do toho časoprostoru...

„Jak to, že mi není zima?" ta otázka, ze mě vypadla vcelku nečekaně.

Překvapovalo mě už jen to, že jsem si uvědomovala, kde jsem. Bylo to poprvé, co jsem si byla vědoma přenosu. A on stál vedle mě...

„Ty tu vlastně nejsi, zrůdičko, takže na tebe cokoli z tohoto momentu neplatí," informoval mě, „není to, jako když ses přenášela zpět v čase. Tohle je jiné. Jen do té doby nahlížíš. Nebyla jsi tu, nemůžeš proto plně vstoupit."

„Můžu jen sledovat," dořekla jsem tiše.

„Následovat a sledovat," poupravil a naše kroky, aniž by zanechaly jakékoli stopy, probořily hluboký sníh.

„Jetfire! Ironhide!" Jazz se snažil ze všech sil, aby se netřásl zimou, marně.

Chlad ho přemáhal. Přemáhal i jeho systém. Nohy přestávaly fungovat, každý krok jako by byl těžší, kratší...

„Ironhide!" zmohl se na jeden hlasitý výkřik a zastavil.

Strnul ve sněhu, objal se pažemi a rty stiskl k sobě. Vnitřně se přemlouval, musel jít dál, musel je najít. Před chvílí přeci hlásil, že je naprosto v pořádku a pokračuje dál.

Jeden krok. Nakročil k dalšímu, ale koleno uprostřed kroku zamrzlo. Moc pozdě zdvihl ruce pro pomyslnou záchranu. Spadl. Obličejem se zabořil do sněhu. Vnímal, jak se mu mráz zakusuje do celého těla a zamítl jakoukoli kladnou myšlenku na to, že by jen tak vstal. Tak maximálně se vyškrábal do sedu, to bylo všechno, čeho byl schopný.

„Jete!" vydralo se mu z lehce pootevřených úst. „Ratchete..."

Nejprve se dostavily kresby mrazu, potom svět jaksi potemněl.

„Ne," pokusil se vstát, ale na nohou se udržel sotva půl vteřiny, „už musím být blízko... Musím být..."

Snížil se na všechny čtyři, prodíral se sněhem, přičemž hrudník neustále třel o sníh. Pohyboval se tím způsobem velice pomalu, ale nakonec na místo dorazil. To, co spatřil, ho přimělo zastavit a hrcnout si do sněhu.

„Ratchete," sotva si dokázal přiložit ukazovák s prostředníkem ke spánku, aby zaktivoval vysílačku, „Ratchete..."

„Slyším," zdravotník zněl jasně, zřetelně, jako by vůbec neměl problémy.

„Našel jsem je," zachraplal sotva slyšitelně.

„To vážně nemůžeme nic udělat?" zazoufala jsem, pozorujíc robota zabořeného ve sněhu se slábnoucími znaky života.

„Neříkej, že je ti ho líto," odfrkl si Barricade a já zaváhala.

Ano, bylo mi ho líto. Stejně jako by mi bylo líto v podstatě každé živé bytosti ve stejné situaci.

„Prosím," pootočila jsem se na něj se zoufalstvím, „tak můžeme?"

„Nemůžeme," napřímil se, sotva znatelně zavrtěl hlavou, „seš v příběhu, příšerko. Už jsem ti říkal, že nemůžeš zasahovat."

„Ale já chci zasahovat!" shlédla jsem na svoje ruce, které lehce problikávaly fialově, po bílých světélkách nebylo ani stopy.

„Vidíš? I to v tobě ví, že nemůžeš. Nebuď patetická. Kdybys tu vážně byla, už dávno bys umrzla," decepticon vyšel dál, blíž k dění.

„Ty bys mě samozřejmě nechal," zamručela jsem a vydala se za ním.

Kouzlem příběhů jsem překonávala vzdálenosti stejné jako on bez jakýchkoli obtíží. Došli jsme až na místo, kde bylo všechno perfektně vidět. Robot dorazil k těm, které hledal. Teď už byli ve skupince tři, tři bez patrných známek života, ochablí mrazem, oněmělí děsem. Tam před nimi, jen několik svižných kroků vepředu, ležel ve sněhu schoulený drak. Obrovský tvor, jehož tělo tvořily pláty té nejlepší oceli. Byl pokrytý jistou vrstvou sněhu, ale hlava, čumák a dva velké točité rohy mu jasně vykukovaly nad povrch.

„To nemůže být," zatajila jsem dech.

„Ale je, byl jedním z posledních svého druhu," Barricade si založil ruce na prsou.

„Byl?" zatajila jsem dech.

„Od jisté doby o něm nejsou žádné zmínky," decepticon pohodil nezraněnou rukou a přešlápl, „už bychom se mohli vrátit zpátky, co říkáš?"

„Mohli?" odtušila jsem. „Kdybych věděla jak..."

„Ty nevíš?" překvapilo ho.

„Nikdy jsem se z toho dostávat nemusela," namítla jsem, „a proto, chci vědět, jak to dopadne."

„Chápu, je to velice chytlavá botí povídačka," otočil se zády ke scéně a vyšel pryč.

„Kam jdeš? Nemyslíš si snad, že se odsud dostaneš beze mě? Vrať se!" vykřikla jsem za ním.

Zastavil, avšak neotočil se.

„Už víš, jak se vrátíš zpátky?" zeptal se a z toho hlasu vyznělo něco, při čem mi přejel mráz po zádech.

„Cade," couvla jsem, „prosím, já najdu cestu..."

„Za jak dlouho? Až příběh skončí, Cassie?" začínal znít kousavě, přesně tak, jako když to nesměřoval vůbec dobrým směrem.

Křečovitě jsem si zabořila nehty jedné ruky do předloktí druhé. Snažila jsem si působit bolest sama, způsobem, kterým jsem to jakž takž snášela. Snažila jsem se najít východisko, aby ho nemusel najít on. Věděla jsem přesně, co se mu honí hlavou. Věděla jsem přesně, jaké východisko našel. Ta moje naneštěstí nefungovala.

„Cade, prosím," do očí se mi nahrnuly slzy, couvla jsem, „nedělej to."

„Je to jediný způsob, Cassie. Dokud se nenaučíš ovládat to, co ti bylo darováno," otočil se zpět na mě a pomalu se přiblížil.

„Cade," pozdvihla jsem si ruku před obličej a silně se kousla do mezery mezi palcem a ukazovákem.

Bolestí mi z očí vytryskly slzy. Krátce mi před očima bleskly obrazy reality, ale nestačilo to. Nebylo to dostatečné. Ne v tenhle moment. Ne, když jsem tak moc vnitřně toužila vědět, jak příběh dopadne...

„Dobrou noc, Cassie," brouknul nepříjemně drsně.

Bleskově jsem zavřela oči, abych ho neviděla, jak se napřahuje. Přišla tupá rána, bolest jsem vlastně ani necítila. Jenom byla tma, hluboká konejšivá tma...