Ležela jsem na zadních sedačkách, schoulená do klubíčka. Oči jsem měla přivřené, mžourala jsem na kožené sedačky před sebou a na volant, který se sám pohyboval. Motor tiše vrčel, přestože jsme jeli poměrně rychle. Věděla jsem to. Od té chvíle, co jsme vyšli z toho místa, kde jsem se probrala, jsem na sobě začínala pociťovat následky změn. Potvrzovalo se moje tušení, že ta „oprava" nekončila jen u rukou.

„Nějak jsi zmlkla, příšerko," ozval se náhle Barricade.

„Věnuj se řízení," zamručela jsem a stiskla víčka k sobě, když prudce zabočil.

„Co je s tebou?" zajímal se.

„Není mi dobře," odfrkla jsem.

„Jak to myslíš „není mi dobře"? Definuj výraz „není mi dobře". Vůbec mi to neulehčuješ, víš? Sotva se vyznám v tom, jak mluvíš, natož abych viděl do toho tvého nanicovatého tělíčka," mlel dál.

„Není nanicovaté," vydral se mi z hrdla hlas, který jsem nepoznávala.

Strnula jsem, očekávala jsem, že zareaguje nějak pochybovačně, či výsměšně, ale mlčel. Jeli jsme dál beze slova, no nejeli jsme dlouho. Náhle prudce zabrzdil, přičemž se pootočil o devadesát stupňů.

„Co se děje?" nazvedla jsem se.

Zvenčí jsem zaslechla štěkavé hlasy a těžké kroky. Hrudník se mi úzkostně stáhnul. Postřehla jsem, jak mi nitky na rukou fialově zapulzovaly a udělalo se mi ještě větší nevolno. Problémy, nebylo to nic jiného než problémy... Jenže tyhle jsem mohla vyřešit jenom já a přesně jsem věděla, jak.

„Cassie, víš co..." začal Barricade.

„Tiše," utnula jsem ho, „neboj se."

Slyšela jsem řev, výkřiky a s tím vším jasnou nenávist v hlase. Něco uvnitř mě na to reagovalo nezastavitelným chvěním – strachem, nedočkavostí, panikou, ale i touhou. Co nejpomaleji jsem otevřela zadní dveře vozu a vystrčila ven ruku s otevřenou dlaní.

Zaznělo několik vyštěknutých vět a potom nastalo ticho.

„Co to má znamenat?" slyšela jsem zřetelně odněkud vzadu.

„Prosím," zvolala jsem a klidně vystoupila, „prosím, tohle není, jak to vypadá."

Šuškali si mezi sebou a já mezi nimi těkala pohledem. Byli tři, dva podobně velcí jako Barricade a jeden vyšší, zároveň i mohutnější, zavalitější. Právě ten měl snad nejméně výraznou barvu – khaki zelenou – oproti jasně žluté a zelené, kterou se leskli ti zbylí dva.

Zůstala jsem stát u otevřených dveří, paži jsem měla položenou na střeše auta.

„Snad tomu škvrněti nedůvěřujete," prskl jasně zelený, „tohle celé je jen jedno velké divadlo."

„Je to člověk, pro pána boha," ozval se žlutý jakýmsi rádiovým mužským hlasem, „byl jsi vždycky tak nedůvěřivý?"

„Jo, hlavně k tobě," zelený udělal několik kroků a s hlasitým cvaknutím nabil zbraň svíraje ji v rukou, „tak jako tak, je to decepticon, ať už u sebe člověka má nebo ne."

„Nebuď tak přímočarý, Crosshairsi," promluvil největší, „ta maličká má jistě co říct."

„Odkdy mluvíme s lidmi?" založil si jmenovaný ruce na prsou a přešlápl, takže se mu lehce nazdvihl plášť splývající z jeho zad a znovu dolehl k jeho nohám – nebyl z ničeho jiného, než z přizpůsobivého kovu. „Prostě ho odděláme, co je na tom?"

Od paže do těla mi proudily vibrace způsobené divokým protáčením motoru vozidla, u kterého jsem stála. Hrudník se mi úzkostně stáhl, ale cosi ve mně mi říkalo, že se není čeho bát.

„Klid, klid," šeptala jsem k Barricadeovi, „prosím..."

Několikrát jsem poklepala prsty na střechu, zavřela dveře a popošla k přední kapotě, po které jsem konejšivě přejela dlaní. Motor utichl, jen tiše vrněl.

„Začínám pochybovat, že je to decepticon," světle zelený na nás zíral s pootevřenou pusou, postupně se mu na tváři vytvaroval úšklebek a propukl ve smích, „vždyť ho má ochočeného jako mazlíčka!"

Cítila jsem to chvění, když se mi motor těsně pod rukou rozburácel do vysokých otáček.

„Co kdybys sklapnul?" ještě než jsem se kapoty pustila, lehce jsem na ni ruku natiskla. „Meleš, meleš, meleš a vlastně úplně k ničemu. Takže když ty zavřeš zobák, kdo je tu ten, komu se můžu svěřit?"

„Ty malá lidská..." rázně ke mně vykročil, přičemž sevřel zbraň jen v jedné ruce, kterou svěsil podél těla, tu druhou napřáhl mým směrem.

„Oh, nechovej se zase jako totální pitomec!" ozval se žlutý robot a protočil oči.

„Crossi stůj, vždyť je to malá holka," přidal se hromotluk.

„Už ani krok!" znovu tu byl ten hlas, který jsem neznala a který mne děsil, když se mísil s tím mým.

„Jinak co?" už byl jen kousek ode mě, jeden jediný krůček a...

Celé tělo se mi napjalo, když mnou náhle projel zvláštní pulz a kolem mě se vytvořila poloprůhledná nafialovělá bublina. Lapla jsem po dechu, když jsem spatřila, že zdrojem té bubliny, jsou moje ruce a v neposlední řadě také můj hrudník.

„A sakra," ozval se khaki robot.

„Co to jako má být?" pozastavil se Crosshairs – stále byl jediný, jehož jméno jsem znala.

„Já už bych vážně dál nechodil," k uším mi dolehl zvuk transformace a několik přešlápnutí, „jen klid, Cassie, klid."

Ošila jsem se a ohlédla se po něm. Klečel na jednom koleni těsně za mnou. Nemohla jsem si odpustit ten dojem velkého ochranáře, protože přesně tak vypadal a v ten moment pro mě jím i byl.

„Hounde," Crosshairs se pootočil na velikána, „viděl jsi už něco takového?"

„Hm," zavrtěl hlavou tázaný, „ne."

Vytušila jsem ten správný okamžik. Všichni byli na rozpacích, všichni včetně Barricadea. Vnímala jsem to tak, jako se běžně vnímá strach nebo vztek, naprosto přirozeně.

„Prosím," šeptla jsem, „prosím, jen potřebujeme pomoct, on..."

Začala jsem dobře, protože zmlkli a dívali se na mě. Jenže jsem pokračovat nemohla.

„O, ou, mám dojem, že spadne," odtušil Crosshairs, když se mi podlomila kolena a šla jsem k zemi, „jo..."

„Zavři klapačku konečně," obořil se na něj žlutý robot.

Zachytil mě Barricade. Spadla jsem mu do dlaně a fialová bublina kolem mě praskla, jako by byla z mýdla. Přivřely se mi oči, ale to byl jen chvilkový stav. Barricade se na mě díval, zabodával se do mě pohledem a pátral. Pousmála jsem se.

„Jsem v pořádku," gestikulovala jsem rty beze slov, „jen mi s tím trochu pomoz, ještě se úplně necítím."

Rozuměl mi, přestože se jeho kamenný výraz nezměnil ani v nejmenším. Ani nic neřekl, takže mě překvapilo, když náhle pozdvihl dlaň vzhůru, postavil se a posadil si mě na rameno. Měla jsem co dělat, abych přitom nevyjekla. Jakmile jsem na něm seděla, nabrala jsem vzduch do plic ve snaze zklidnit zběsilý tep svého srdce, natiskla k jeho rameni dlaně a křečovitě sevřela prsty v touze se něčeho zachytit, ač nebylo čeho.

„Mohli bysme to probrat někde jinde?" promluvil konečně vemlouvavým tónem. „Prosím, jde mi hlavně o ni, je unavená."

~ ~ ~

Vlastně jsem si ani neuvědomovala, že jsem usnula. Když jsem přicházela k sobě, k uším mi dolehlo několik hlasů. Pro mě byl ale nejdůležitější jen jeden a co bylo ještě podstatnější, že mluvil v klidu, bez jakékoli známky rozrušení nebo naštvání.

Zamžourala jsem před sebe, zaostřila a moje oči se setkaly s jeho. Seděl na zemi, jen kousek ode mě a ten pohled, který mi věnoval... Rozhodně bych nečekala, že ho u něj uvidím. Srdce se mi přitom pozastavilo, oči jsem znovu zavřela v domnění, že tohle všechno je jen sen a já se teprve doopravdy probudím.

„Cassie," oslovil mě, „jsi vzhůru?"

„Ano," posadila jsem se a promnula si obličej, „ale měla jsem za to, že se mi to jen zdá."

„Nezdá," ten úsměv byl takřka hmatatelný, „jak je ti?"

„Fajn, je mi fajn, je mi..." odmlčela jsem se a vzhlédla.

Crosshairs, Hound, oba tu byli, jen ten žlutý chyběl.

„Vypadnu odsud," zvedl se Crosshairs, když jsem se malátně postavila na nohy.

Pozdvihla jsem tázavě obočí a zaměřila se na Hounda.

„Je stále takový?" zeptala jsem se tak nějak rozespale.

„Má složitý charakter," uchechtl se hromotluk, „co tvoje ruce, malá?"

Shlédla jsem si na ně a chvíli pozorovala fialové nitky, ve kterých se honila bělostná světýlka.

„V pořádku, soudím," nakrčila jsem rameny, „já vůbec nevím, co od toho můžu čekat, prostě..."

„Byli jsme svědkem toho, co od toho tak nějak můžeš čekat," připomněl mi, „vypadá to, že máš v sobě nějaký obranný systém, či co to vůbec je. Tak jako tak, je mi líto, že tě to muselo potkat. Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale nebýt tady Barricadea, bůh ví, jak bys dopadla. Ještě, že tam byl."

Znejistěla jsem a pohledem se přesunula na svůj doprovod. Pousmál se na mě, což už jenom to samo o sobě znamenalo, že je něco sakra jinak a já mu to nesmím pokazit.

„Byla jsem ráda, že tam byl, ač mi dlouho trvalo, než jsem si zvykla," uhnula jsem pohledem.

„Každopádně tu buď jako doma," Hound se zvedl a pokývl ke mně hlavou, „po dobu tvého zotavování a zkoumání tvých nových schopností jsou ti všechny chodby otevřené. Stejně jako tobě."

Shlédl na Barricadea a já postřehla ten náznak nedůvěry a nervozity, který se mu mihl v obličeji. Neměl v něj plnou důvěru a ani nehodlal mít a já věděla, že to po něm Barricade ani nechtěl. Stačilo mu, jak se nastalá situace vyvíjela.

Hound opustil místnost a my osaměli. Přešla jsem k decepticonovi a opřela se mu dlaněmi o nohu, netrvalo dlouho a opírala jsem se i čelem.

„Cos to provedl?" šeptla jsem.

„Zařídil jsem ti skvělé zázemí," zašimralo mě na zátylku, věděla jsem, že se na mě dívá, „neříkej, že nejsi spokojená, chtěla jsi s nimi tak moc být."

„Přestaň rýpat," bouchla jsem ho do nohy a se zasmáním sykla, „au... Neublížili ti, že?"

„Už se zase staráš," odfrkl.

„Co tu budeš dělat ty?" vzhlédla jsem na něj.

„Zase se staráš," houkl a pozdvihl hlavu, aby se na mě nemusel dívat.

„Blbečku," prohodila jsem tak, aby to slyšel jen on, odstrčila se od něj a pootočila se do místnosti.

Chtěla jsem si vybrat jedny ze dveří, které byly dostupné, ale moje rozhodnutí zlehčil příchod jedné jediné osoby. Strnula jsem, měla jsem chuť couvnout, ale zároveň se mi to příčilo. Stála jsem tam jak solný sloup a zírala na něj.

„Cassandro," řekl jen, když zastavil asi metr ode mě, „proč jsi mi to neřekla?"

Skoro jsem nedýchala.

Jak vůbec přišel na moje pravé jméno?

„Marku," vypadlo ze mě jenom.

Několika kroky se ke mně dostal a objal mě. Přitáhl si mě do náruče a pevně sevřel. Objetí jsem mu opětovala. Tak ráda jsem v ten moment u sebe měla dalšího člověka, někoho normálního, hřejivého.

„Pojď, vezmu tě někam, kde si budeš moct odpočinout," odtáhl se ode mě a zahleděl se za mě, „on už si nějakou zábavu najde."

Vzal mě za paži a já se jen letmo otočila na Barricadea, když jsem ho následovala. Nejprve jsem se usmála, když jsem si však byla jistá, že se Mark nedívá, pozdvihla jsem volnou ruku a pomalu Cadeovi zamávala, tvář mi přitom zkřivil posměšný úšklebek.