Ten okamžik jsem si pamatovala možná až moc dobře. Většinou se říká, že vás mozek chrání před až moc tragickými zážitky tím, že vám je jednoduše znepřístupní a vy máte pocit, jako byste podrobnosti zapomněli. Ten moment pro mě byl tragický hned v mnoha směrech, a přesto jsem si ho pamatovala až moc živě.

Bylo zimní pochmurné odpoledne a moje směna se blížila ke konci. Myslela jsem na to, jak si doma zatopím, udělám si horké kakao a zasednu k televizi, přičemž se zachumlám do deky. Moje myšlenky přerušilo hlášení o velké dopravní nehodě. Ani jsem ho nestačila vstřebat a zpoza rohu se vynořil doktor v bílém.

„Pariell, hoďte sebou, do pěti minut vás chci mít připravenou na příjmu," vyhrkl a znovu zaplul za roh.

Poslechla jsem, otočila se na podpatku a zamířila rovnou k příjmu, nebylo na co čekat. Dorazila jsem s předstihem, stihla jsem se obeznámit se situací a vyčkávala příjezd první sanitky. Jakmile dorazila, bylo to jako na horské dráze a doktorů začalo ubývat.

„Cassandro," nachomýtl se ke mně doktor z chodby, „zlomenina stehenní kosti, pochroumaná žebra."

Vtiskl mi do rukou složku a já na něj zůstala nechápavě zírat.

„Jsou to základy, doktorko Pariell, tak na mě tak nemrkejte a dejte tomu chlapovi nohu do pořádku, pokud jste si nevšimla, není na co čekat."

Třikrát tleskl a vplul mezi ostatní doktory, kteří se kolem pohybovali. Byl to doktor Simmon, který mě měl jako začínající doktorku na starost...

Když rodině řeknete, že je pacient stabilizován, nikdo z nich by vám neřekl, že očekává komplikace, zcela upřímně, ani doktoři je většinou nečekají. Ani já jsem tenkrát nebyla těch myšlenek, že by se mohlo něco podělat. Noha byla ošetřena, zpevněna, hrudník taktéž a pacient se většinu času utápěl v poklidném spánku tolik důležitém pro regeneraci...

„Co se děje?" vběhla jsem do pokoje, zadýchaná.

„Zástava," zadrmolila sestra, která prováděla resuscitaci.

„Jak to myslíte zástava?" musela jsem znít jako naprostý pitomec, ale já se tak i cítila, nenapadalo mě zhola nic, co jsem mohla přehlédnout.

Vystřídala jsem sestru a pokračovala v oživování místo ní. Přemýšlela jsem přitom o všem, naprosto o všem, ale nenacházela jsem jedinou chybičku. Stlačovala jsem hrudník v pravidelných intervalech a modlila se snad ke všem božstvům. Jenže moje prosby a přání nebyla vyslyšena...

Nebyla to jedna věc. Špatná reakce na anestetika, kterou ovšem nemohl nikdo předpokládat a urvaná krevní sraženina, kterou nešlo předpokládat, jelikož po modřině nebylo ani stopy.

Ani to, že ty věci nešly zjistit dopředu, nešlo jim předejít, nedokázalo potlačit pocit naprostého zklamání, bezmoci, nanicovatosti a zlosti vůči sobě samé. Ani jsem té rodině nedokázala říct, že je opustil otec, manžel, dědeček, švagr... Přes slzy jsem neviděla a nedokázala jsem mluvit.

~ ~ ~

Zasedla jsem k přesýpacím hodinám a prsty přejela po jejich rámu. Nabrala jsem vzduch do plic a v hlavě si přepočítávala, kam že se to chci přesně vrátit, abych svému mladšímu já stihla říct tolik zásadních věcí.

"Jsi připravená?" do budovy vešel Barricade a v průchodu se zastavil Nitro Zeus.

„Co přesně se bude dít, až..." odmlčela jsem se a vzhlédla na něj.

„Paprsky energie se rozproudí v hodinách a pomocí tvé energie, kterou jim budeš předávat tě přenesou dle tvého přání," vysvětlil v krátkosti.

Ošila jsem se a pohledem si trochu nedůvěřivě změřila nafialovělé takřka průhledné hady energie, kteří se v hodinách pohybovaly poněkud líně, místy skoro vůbec.

„Je to bezpečné, že," šeptla jsem, „určitě je, jinak bys mě jistojistě varoval a obeznámil mě s možným nebezpečím."

Znovu jsme se střetli pohledy. Mlčel a já se očima přesměrovala k Nitrovi.

„Že ano?" procedila jsem skrz zuby. „Kde jsou vaše hovory teď?"

„Řekla jsi, že do toho jdeš, je to tvoje přání. Ani on, ani já, nemáme nejmenší tušení, jaké následky to může mít na bytost jakou jsi," promluvil Nitro.

„Bože, Cade, ty parchante," uchechtla jsem se.

„Vrátíš se," z jeho hlasu zazněla ohromující jistota, „tak jako tak se vrátíš a já tady budu."

„Jak to myslíš, tak jako tak?" probodla jsem ho pohledem.

„Je možné, že omdlíš," přiznal, „ale to je běžné."

„Obavy neměj, maličká, užívali to již před tebou," ozval se Nitro.

„Kdybych vám jen věřila tak, jak se bojím. Cade, jestli se cokoli stane," dívala jsem se do země, „alespoň se pokus mi pomoct, dlužíš mi to."

„Já vím," zamručel, „nestarej se pořád, postarají se i ostatní."

Hořce jsem se ušklíbla a s hlubokým nádechem natiskla ruce ke konstrukci.

„Nemocnice na Old Time Street, 22. dubna 2032," šeptla jsem k hodinám a zavřela oči.

~ ~ ~

Stálá jsem tam, na té ulici. První, co mě napadlo při pohledu na nemocnici, bylo, že jsem se prostě jen probudila z nějakého hodně ošklivého snu a nic jako transformeři neexistuje a svět je naprosto v pořádku. Jenže pak jsem si shlédla na ruce a spatřila na předloktích tenounká nafialovělá vlákna energie časoprostoru. Hrudník se mi úzkostně stáhl a tlukot srdce jsem cítila až někde v krku. Jestli jsem chtěla něco změnit, musela jsem jednat, protože čas plynul stejně rychle, jako v realitě.

Bylo zvláštní ocitnout se na velice povědomém místě, které mi svým způsobem přirostlo k srdci a vědět, že bych tady vlastně vůbec neměla být. Jakmile jsem překročila práh budovy, zamotala se mi hlava a na chvíli se mi zatmělo před očima. Zachytila jsem se rámu dveří a zhluboka se nadechla.

„Slečno, jste v pořádku?" dolehlo mi k uším.

„Ano, jsem v pořádku," ujišťovala jsem sestru, „to nic."

I přes přesvědčování se ke mně nachomýtla a vzala mě za rameno.

„Hledám doktorku Pariell," využila jsem situace.

„Ta je dnes na příjmu," prozradila mi sestra, „nejsem si jistá, že ji zastihnete..."

„Potřebuji s ní mluvit," pustila jsem se dveří a zamířila do chodby, která znamenala nejkratší cestu na příjem, ač to i tak bylo takřka přes půlku nemocnice.

Usmála jsem se nad ochotou sestry - naše nemocnice v tomhle ohledu vždy vynikala a mě opět zahřálo u srdce, že jsem mohla pracovat právě tady. Příjemné teplo se však vytratilo, když jsem po cestě střelila pohledem k hodinám na zdi. Tiše jsem zaklela, čas už opět hovořil proti mně.

Běžela jsem, pokoušela jsem se vyhrát bitvu s časem, ale čím blíž příjmu jsem byla, tím těžší se mi nohy zdály, hůř se mi dýchalo a zatmívalo se mi před očima čím dál častěji. Jako by něco ani zdaleka nechtělo, abych se tam vrátila. Když jsem dorazila k recepci příjmu, hrudník se mi sevřel tak, že jsem málem zkolabovala. Místo toho jsem jen klopýtla a lapla po dechu.

Co se to....

Shlédla jsem na svoje paže. Místo sotva patrných nitek jsem okolo předloktí měla omotané asi dva centimetry široké energické provazy, které se točily po mých pažích výš a výš, lačně se natahovaly k mým ramenům.

Něco je špatně. Co je to?!

Málem jsem se přitom všem panikaření přehlédla. Procházela jsem jen kousek od sebe, naprosto sebejistá a klidná - ty pocity měly na nějakou dobu vymizet a moje působení v nemocnici se omezit. Kvůli tomu jsem tady ale byla. Tiše jsem si namlouvala, že když změním tohle, dostanu se kariérně třeba někam úplně jinam a můj život se s transformery vlastně nikdy nespojí...

Vyšla jsem k té hnědovlasé dívce, která momentálně sledovala chaotické dění při příjmu množství zraněných. Nohy mě sotva poslouchaly a každý krok znamenal škobrtnutí. Jak jsem se k ní blížila, nafialovělí hadi se kolem mých paží utahovali víc a víc, začínali je škrtit a svými hlavami dosáhli již k mým ramenům a linuli se ke klíčním kostem.

„Tak dost," zasýpala jsem zmoženě, „neodejdu odsud s prázdnou. Musím..."

Zatímco jsem zápasila se svými démony, dění v nemocnici pokročilo a moje mladší já právě prsty sevřelo nemocniční lůžko.

„Cassie!" vykřikla jsem zoufale sledujíc ji, jak odchází

Neslyšela mě, šla dál, pohledem se zabodávala do složky svého pacienta. Přinutila jsem svoje nohy k poslušnosti a jakmile se mi to povedlo, zrychlila jsem. Hadi se mi zakously do dolíčků nad klíčními kostmi a já potlačila bolestné syknutí sevřením čelistí k sobě. Běžela jsem dál, dokázala jsem se dostat na druhou stranu lůžka, než šlo moje mladší já. Jakmile jsem prsty obepnula okolo madla, zamotala se mi hlava a podlomila se mi kolena.

Ne, vzdorovala jsem vnitřně, tohle jsme si nedomluvily, slyšíš?

Ani jsem nevěděla ke komu promlouvám. Jediné, po čem jsem toužila, bylo, aby tyhle stavy přestaly a já mohla mluvit s Cassie, která, jak se zdálo, mě nejspíš vůbec neviděla. Vyslovovala jsem to jedno jediné přání neustále dokola v hlavě a zhluboka dýchala.

„Cassie," křečovitě jsem sevřela madlo, to už jsme vjížděli k prostorám sálu, „poslouchej mě Cassie..."

Zahvízdalo mi v uších. Potřásla jsem hlavou a stiskla čelisti k sobě, až mě rozbolely zuby.

„Cassie," vykřikla jsem nahlas.

Dívka naproti mně se zarazila, odtrhla pohled od složky a podívala se přímo mým směrem. Stále jsem ale neměla pocit, že mě vidí. Od té chvíle, co na mě promluvila sestřička u vchodu, jako by mě neviděl nikdo. Připadala jsem si jako duch bloudící mimo svůj čas, zakletý...

„Cassandro," vyslovila jsem své plné jméno, čímž jsem situaci zjevně trochu zlepšila, jelikož dívka zbledla a zorničky se jí šokem doširoka roztáhly - spatřila mě.

„Poslouchej," pokračovala jsem, „ten muž je..."

Zadrhla jsem se a ztěžka vydechla.

„Ten muž je..." sotva jsem mluvila, energie časoprostoru se mi omotala kolem krku a stahovala mi hrdlo. „Je alergický na klasickou anes..."

Nešlo to, přestože jsem se snažila sebevíc. Ze zorného pole mi zůstal kruh o průměru jednoho centimetru, jinak byla všechno tma.

„Kde ses tady vzala?" moje mladší já promluvilo roztřeseným hlasem. „Mizíš..."

Mizím?! Jak jako...

Shlédla jsem, a kdybych mohla, vyděšeně bych vyjekla. Neměla jsem nohy, všechno co ze mě zbylo, byl trup, krk a hlava, pod pasem jsem se rozplývala do nikam.

„Cass," vyhrkla jsem ve spěchu, ale slyšet bylo každé druhé písmeno, „anestezie, sraženina..."

Nechápavě na mě koukala, evidentně vykolejená mým postupným mizením. Vtáhla jsem do sebe co nejvíc vzduchu a natáhla k ní volnou ruku. Zachytila jsem se jejího zápěstí a přitáhla se nad lůžko. Koutkem oka jsem sledovala, jak se mi vrací celková podoba. Nafialovělí hadi se však rozžhavili do bíla a okamžitě sežehli mou kůži v místech, kde jí obepínali. Na prázdno jsem otevřela ústa, bolestný výkřik z nich nevyšel, jen jakési zahvízdání. Zář provazů zesílila, do nosu mě praštil zápach škvařící se kůže. Udělalo se mi nevolno, instinktivně jsem Cassiinu ruku sevřela víc a pokoušela se nevnímat, že ten smrad pochází ze mě.

„Přeruš to, zabije ji to," uslyšela jsem v ozvěnách odnikud.

„Zvládne to," oponoval druhý hlas.

„Cassie," panikařila jsem, jelikož jsem ty dva hlasy poznávala, „nedávej mu klasickou anestezii, slyšíš? A zkontroluj důkladně oblast zlomeniny kvůli sraženinám."

Zněla jsem vcelku jasně. Jakmile jsem ta slova vyřkla, moje ruce a ramena vzplála v ohni.