... Vyndal obdélníkový předmět, který sevřel mezi palcem a ukazovákem. Bylo to drobné a já nemohla rozpoznat, oč jde, když si to držel před obličejem. Po chvíli věc předal Barricadovi. Následoval moment, kdy jsem ho poprvé viděla něčím naprosto fascinovaného.

„Co je to?" zajímala jsem se.

„Proč by tě to mělo zajímat, když nevěříš mým „báchorkám"?" Barricade si hraně povzdychl a shlédl na mě.

V očích mu jiskřilo. Čekal, až začnu škemrat, dělalo mu to obrovskou radost, nechat mě prosit s toužebným pohledem plným napětí. Nadechla jsem se a prsty si nervózně prohrábla vlasy.

„Zatím jsi mě nepřesvědčil, abych na ně věřila," nakrčila jsem ramena, „zatím jsi mě jen utvrzoval v tom, že mi nemáš co nabídnout, zatímco já ti obětovala vše, co jsem měla. Povídej ještě, co by mě mělo zajímat?"

Nastalo ticho. S Cadem jsme si vyměňovali pohledy a panovalo napětí, na které už jsem nebyla moc zvyklá. Lehce to se mnou cuklo, když se budovou náhle rozlehl hlasitý smích Nitra.

„Je drzá," poznamenal pobaveně, „myslel jsem, žes jí aspoň trochu vychoval k obrazu svému, když jsi tvrdil, že máš někoho spolehlivého a věrného."

„Je spolehlivá," ostrostřelec se napřímil do plné výšky a znovu mu blýsklo v očích, „je spolehlivá, bystrá a má talent. Jen ta věrnost teď trochu zakolísala, ale myslím, že ví, kde má své místo, že ano, Cassie? Ví, že oni ji chápat nebudou, že je to tak? Je pro ně totiž moc divoká."

„Už o tom nechci mluvit, Cade," potřásla jsem hlavou, „proto tu nejsme. Nezamlouvej ty svoje pohádky."

„Nemusíme o tom mluvit, jen ber na vědomí, že příště už to nebude bez následků," udělal ke mně krok a dřepl si, aby mi podal předmět.

Převzala jsem si ho od něj, byl asi půl metr velký a k mému překvapení šlo o přesýpací hodiny v železném orámování s kovovými šroubovicemi na místě uhlopříček. Překvapeně jsem zamrkala a pozorovala nafialovělou energii, která se v hodinách přelévala místo písku.

„Hodiny?" vzhlédla jsem na Barricadea.

„Ano," přikývl, „správně, jsi bystrá dívka, jak jsem říkal. Ne, nemysli si, nejsou obyčejné."

„To vidím, není v nich písek, ale... Co je to vůbec? Energie?" vyzvídala jsem.

„Správně, energie časoprostoru, v malém množství leč přeci," prozradil, „dá se s ní naučit pracovat a přimět ji, aby tě přemístila, tam, kam chceš."

„Kecáš," přimhouřila jsem oči.

„Poslyš, ty jedna nedůvěřivá stvůrko," sykl, „pomotám ti hlavu ještě víc, co ty na to? Ale nezbude ti nic víc, než mi věřit. Ta věc uvnitř, energie časoprostoru, moc dobře ví, po čem toužíš a co si přeješ. Jen jí musíš pomoct, stačí obrázek z tvé hlavy nebo pár slůvek, kterými ono místo popíšeš."

„Potřebovala bych pár slůvek od tebe, ale takových abych ti mohla konečně věřit," vyslovila jsem s pohledem upřeným na fialovou záři, myšlenkami tak trochu jinde jsem ani nečekala, že Barricade ještě něco řekne.

On se ke mně náhle sklonil ještě víc, vzal mi hodiny a postavil je přede mě.

„Polož dlaň sem," poukázal prstem, „a sem."

Poslechla jsem ho a pak se na něj s napětím podívala.

„Zavři ty svoje velký modrý kukadla, a co nejdetailněji si vybav místo, kde bys chtěla být," šeptl.

Nadechla jsem se, chtěla jsem okomentovat jeho slova, ale nenechal mě.

„Ne," utnul mě, „ne, nekaz to. Prostě to udělej."

„Co si to tam vy dva šuškáte?" ozval se Nitro.

Na tváři se mi mihl úsměv, zavřela jsem oči a nadechla se...

„Mami?" odtrhla jsem oči od displeje telefonu a zapátrala před sebou.

Chvíli jsem je hledala, ale pak jsem je pohledem konečně našla. Máma zrovna zavírala branku na dětské hřiště a s širokým úsměvem pozorovala Teda, jak se rozeběhl k houpačce. Hrcnul si na ni a špičkami nožiček se pokoušel co nejvíc odstrčit od země. Mračil se přitom soustředěním a lehce vyplazoval jazyk.

Došla jsem až k braňce, přičemž jsem telefon zastrčila do kapsy a proklouzla na hřišťátko. Postavila jsem se vedle mámy a usmála se při pohledu na její spokojený výraz plný lásky.

„Všechno v pořádku?" pronesla směrem ke mně.

„Ano, jak by ne," odpověděla jsem, „jen se na něj podívej. Už ho začíná štvát, že se mu nejde pořádně houpat."

Zasmála se a pak se na mě podívala: „Cass, zlato, jsi si jistá, že nechceš jet s námi na ten víkend?"

„Mami, už jsem ti říkala, že Meg a já máme ten víkend pyžamovou párty," zazubila jsem se, „neboj se, všichni si užijeme to své."

„Cassi!" zaslechla jsem Teda. „Cassi! Pojď dělat houpy houpy, prosím!"

Široce jsem se usmála, rychle se sklonila k mámě, abych ji políbila na tvář a vydala se za Tedem. Stoupla jsem si za něj, uchopila houpačku zespoda a naklonila se k chlapci.

„Připravený?" zeptala jsem se ho hravým tónem.

„Ano," zatleskal a prstíky sevřel řetízky houpačky, „a hodně, prosím!"

„Dobře," přikývla jsem, ač mě neviděl a pozdvihla houpačku i s ním.

Nebylo to moc, jen tak, aby mu to připadalo dostatečně „hodně". Pustila jsem ho a ustoupila stranou. Pozorovala jsem, jak se mu pootevřela ústa, a v očích se zajiskřilo. Vzrušeně vykřikl a rozesmál se. S trochu přihlouplým úsměvem jsem z něj nespouštěla oči. Lehounký vánek si mi pohrával s vlasy a já bych v ten moment mohla říct, že jsem byla opravdu šťastná...

Skoro jsem znovu cítila ten vánek, který tenkrát foukal, a slyšela jekot a křik dětí. Bylo to, jako by se Ted houpal někde opodál a já slyšela jeho vzrušený smích: „Ještě! Ještě, Cassi!" Na tváři mi hrál zasněný úsměv, když jsem to všechno vnímala a moje smysly se nechávaly unášet fantazií. Až jsem zapomněla, že ruce přitom tisknu ke kovové konstrukci a jsem vlastně někde úplně mimo.

„To by stačilo," probudil mě povědomý hlas a odsunutím předmětu přede mnou mi vzal i rovnováhu.

Přepadla jsem dopředu a tvrdě dopadla na zem, přičemž jsem si narazila dlaně, které jsem instinktivně nacpala před sebe. Ještě na chvilku jsem v nich pocítila neznámé teplo a brnění, přičemž jsem zjistila, že stejný pocit se šíří celým mým tělem. Vyděšeně jsem se rozhlédla, hledala jsem klid v tom, kde se nacházím, ale nepřicházel. Pohledem jsem došla až k přesýpacím hodinám, ve kterých se honily šlahouny nafialovělé energie, zaplétaly se do sebe a přelévaly z vrchní nádoby do spodní a opačně.

„Co..." na víc jsem se nezmohla, zamotala se mi hlava a já žuchla na zadek.

„Dýchej," promluvil ke mně ten a samý hlas a já začínala rozeznávat, že patří Barricadeovi.

Vracela jsem se do reality, která se dala nazvat jakkoli, jen bych si netroufla říct, že jsem byla šťastná. Ne, ty chvíle byly dávno pryč, zakleté v čase.

„Dýchám," ujistila jsem ho hledíc do nikam, „co se to právě stalo?"

„Rozproudila jsi energii v hodinách. Byla jsi částečně tady i tam," vysvětlil, „jsi v pořádku?"

„Ano, jsem v pořádku," zamručela jsem.

„Kdybych ti tak věřil," uchechtl se, „mluv pravdu, je to důležité."

„Mluvím pravdu," namítla jsem.

„Ne, ty lžeš, stvůřičko," dřepl si ke mně, „zrovna teď je to poznat, když nemáš energii na rozdávání. Proč mi nechceš říct, co ti je? Chci ti jen..."

„Mluvím pravdu!" vykřikla jsem a prudce otočila hlavu jeho směrem. „Mluvím pravdu. Nic mi není, slyšíš? Jsem v pořádku! Jsem v pořádku! Jsem..."

Náhle mi došel kyslík. Znovu tu bylo to motání hlavy. Sklonila jsem ji a natiskla si dlaně na spánky. Bolestně jsem sykla, když se mi hlasitě rozhvízdalo v uších, jako by vedle mě stála lokomotiva a pískala.

„Vezmu ji ven, na čerstvý vzduch," znělo to, jako by Barricade byl někde v dáli.

„Mám jisté obavy, že nebude schopná cestování, pokud se u ní projevují takové reakce jen na počáteční propojení," tenhle hlas, ten patřil Nitro Diovi.

„Zvládne to," znovu Barricade.

„Chceš jít snad zabít?! Tohle jsme si nedomluvili, víš, že já jsem za cokoli, ale tohle..."

„Souhlasil jsi! Šel jsi do toho se mnou! Hodlám svého cíle dosáhnout, s tebou nebo bez tebe! Nehodlám už tuhle lapálii snášet déle, nečinně přihlížet, ne pokud mám možnost, jak všechno dostat do těch správných kolejí, Nitro. Ona to zvládne. Dokáže to tak, jak je nebo jí k tomu dopomůžu," Barricade zněl podrážděně, ale odhodlaně.

„Víš ty vůbec, o čem mluvíš?" odfrkl si Nitro.

„Jistě," Barricade mě opatrně vzal do dlaně a já i přes zamlžený výhled postřehla, že má mohutnější decepticon založené ruce na hrudi a jeho postoj nebyl zrovna souhlasný, „jistě, že mám, máš mě snad za blázna či hlupáka?"

„Jen mi přijde, že to nemáš domyšlené," Nitro přešlápl a pohodil rukama, „to, co se ti honí hlavou, nemáš na to prostředky ani zkušenosti, sám to nesvedeš."

„Ne, sám ne, máš pravdu. Jenže tady naše malá kamarádka má kontakty, o kterých ty možná ještě snad ani nevíš, je to vcelku novinka..."

„Doslechl jsem se," přerušil ostrostřelce hromotluk, „autobot a člověk, co s tím, že zníš tak vítězoslavně?"

„Ona je proto jako stvořená, Nitro, věř mi," vnímala jsem, jak se mě Barricade jemně dotkl na hlavě a přivřela jsem oči, „celým svým srdcem mi patří a s malou výpomocí zahrajeme takovou hru, že nikdo z těch přihlouplých botů nepozná, jak se věci vlastně mají."

„Ano, tomu bych i věřil," uznal Nitro, „jen aby ses nepletl v tom jejím srdci. Nezapomínej, že krom toho tvého divadla si hodláš hrát taky s časem."

Byla jsem moc mimo na to, abych se snažila jejich slova nějak přebírat. Byly to pro mě prachobyčejné dohady mezi dvěma roboty. Jejich slova jsem vnímala, ale můj mozek měl co dělat, aby nepraskl ze strašného hvizdu, v zadní části hlavy mi bolestivě tepovalo a dýchalo se mi tak těžce, že mi bylo až na omdlení. Jestli ve mně jejich rozhovor měl vzbudit nějaké obavy, podezření, či nedůvěřivost, nestalo se to tak. Přestože jsem tušila, že se týká mé osoby, bylo mi jedno v jakém směru. To jediné, po čem jsem toužila, bylo, aby bolest konečně ustoupila a já mohla začít znovu normálně myslet. Potřebovala jsem totiž víc prozkoumat hodiny a nějak přinutit Barricadea, aby mi vyprávěl víc těch jeho pohádek. Jak to tak vypadalo, byl to jediný způsob, jak zase mít zpět svůj domov. A nejen ten...

~ ~ ~

O dva týdny později...

Seděla jsem za domem, oči jsem měla zavřené, vyhřívala se na odpoledním slunci a pokoušela se srovnat si v hlavě všechno, co jsem se v posledních dnech dozvěděla. Nebylo toho příliš, ale ani málo. Byly to věci, které jsem chápala jen stěží a stále bojovala s tím, že jsou skutečné.

„Jak je ti?" uslyšela jsem za sebou.

Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic a po chvilce jej vydechla.

„Fajn, je mi fajn, je mi o mnoho lépe než poprvé," šeptla jsem, „myslím, že dělám pokroky, přijde ti to taky?"

„Hlavně mi konečně věříš, to je podstatné," skoro jsem slyšela jeho úsměv.

„Musíš mě chápat, já..."

„Už se cítíš na svoji první cestu?" zajímal se.

„A kam to bude?" otočila jsem se na něj a lehce se zaklonila, abych se mu mohla podívat do očí, ve kterých se odrážely paprsky slunce.

„Pro začátek by sis měla vybrat událost ne moc časově vzdálenou, aby to nebylo náročné," zadíval se na mě, „vzpomeň si na nejbližší okamžik, který bys ráda změnila. Tam půjdeme."