Bolelo mě u srdce. Špatně se mi dýchalo a bylo mi na omdlení, všechno tohle však v „bezpečí" auta, pro zvýraznění onoho pocitu se zamčenými dveřmi.

„Kde je Ravage?" prolomila jsem ticho, které panovalo.

„Čeká doma," odpověděl mi Barricade.

Snažil se znít konejšivě, ale vycházelo mu všechno, jen ne to. Povzdychla jsem si a natočila se čelem víc k okénku. Nelíbilo se mi slovo „domov" - bylo to cokoli, jen ne domov.

„Co se ti zase nelíbí?" postřehl. „Přemýšlíš, zda bys nebyla radši s nimi?"

„Proč si ty kousavé poznámky nenecháš?" svraštěla jsem obočí. „Jsem tam, kde jsem, tím to končí."

„Nekončí, ani zdaleka, a ty to víš. Pramení ti to z toho místa, z toho, však ty víš, vy tomu říkáte jinak, pro nás je to Jiskra. Nemůžeš se té představy zbavit, přiznej si to."

„Jmenuje se to srdce," zamručela jsem nepřítomně a zbytek jeho filozofování nechala bez odpovědi.

~ ~ ~

Ani zdaleka jsme nemířili do toho areálu, kde jsme byli předtím. Tohle byla jedna velká osamocená budova barokního stylu na okraji města. Možná dřív sloužila jako sídlo šlechticů, dnes z ní byla polorozpadlá troska s opadanou omítkou a dírami v konstrukci. Tak jako tak, nemohla jsem se na ni vynadívat. Měla svoje kouzlo, které viděl asi jen málokdo, no já ano.

Barricade ji objel zezadu a zastavil u většího probouraného prostoru, který nevypadal, že by se tak rozpadl sám. Svraštěla jsem obočí, vystoupila a nedůvěřivě si vše prohlédla, než jsem se na něj otočila.

„Co říkáš?" změnil se v robota a dřepl si u mě, přičemž těkal pohledem všude okolo. „Je tohle hodno názvu „domov"?"

„Domov," vydechla jsem, ale k momentu zasnění to mělo daleko, „máš ty vůbec ponětí, co je to domov?"

„Taky jsem jeden míval," kývl.

„Domov je místo, kde se jeden cítí dobře. Máš dojem, že se tady budu cítit dobře?" zajímala jsem se.

„Měl jsem ho, už ho nemám," napřímil se, „ztrácím se v tobě, stvůřičko. Co vůbec chceš? Jsi hodně rozporuplná a..."

„Odkdy tobě záleží na tom, co chci?" pohodila jsem rukama. „Nikdy ses nezajímal a najednou máš potřebu hledat mi domov?! Proč, já myslela, že na tohle vy zlí hoši nejste."

„Kdybys mi brala telefon, věděla bys..."

„Já už nějaký ten pátek nemám domov," utnula jsem ho a natočila se k němu zády, zhluboka jsem se nadechla, abych byla schopná vyslovit následující věty, „ale já ho nepotřebuju. Ne, dokud spolu budeme nějak vycházet a budeš tu. Znamená to pro mě víc než nějaký domov, znamená to rodinu. Zrovna tohle je všechno možný jen ne domov, ale jsi tady Cade, tak to hoď za hlavu."

Netušila jsem, jak se v ten moment tvářil, zda si byl vědom toho, že moje slova nejsou stoprocentní pravda. Z části to byl fakt, z části jsem bez něj nemohla být, protože jsem se s ním cítila v bezpečí. Na druhou stranu, kdybych měla dost času, který on mi nehodlal dát, naučila bych se bez něj žít. Momentálně jsem se utápěla někde uprostřed toho, co jsem mu řekla. Smířená s realitou, že já ho za rodinu mít můžu, ale do té jeho nikdy patřit nebudu. Nepozorována jsem se nořila v utopistických představách, že by opak byl pravdou.

~ ~ ~

V budově bylo chladno, navzdory tomu, že venku zářilo slunce plně nabité letní energií. Zachvěla jsem se a objala se pažemi. Rozhlédla jsem se a tiše žasla nad už skoro nepatrnými kresbami, které ničil sám mocný čas. Čas...

„Tehdy, muselo tu to být úchvatné," šeptla jsem, „proč jen lidi nehledí na to, co jim uniká před očima?"

„Cassie," vytrhl mě z přemýšlení Barricade, „nebuď patetická příšerka. Nejsme tu od toho, abychom si stěžovali, jak je čas krutý. Ovšem to ty víš dobře, nepletu-li se."

„Není to tak dlouho, cos mi nemohl přijít na jméno," pronesla jsem chladně a probodla ho pohledem, „co tady vůbec děláme?"

„Učím se, učím se znát tvoje potřeby a ty máš furt výhrady. Neboj se, jsme tu z nějakého důvodu," odfrkl si, „jen vydrž."

Odkudsi ke mně přitlapkal Ravage. Změřil si mě trochu váhavým pohledem, ale když jsem k němu natáhla ruku, nepromarnil šanci nechat se podrbat za uchem, pokud se tomu tak dalo říkat.

„Jak dlouho budeme čekat?" pronesla jsem netrpělivě, tak trochu jako malé dítě. „Mají se zjevit jednorožci nebo co? Cade, v téhle budově nic není, a pokud neumíš čarovat, tak..."

Zvenčí se ozval vysoký hvízdavý zvuk a zaburácení, ze kterého by se rozdrnčely v celé budově okenice, kdyby tu nějaká byly. Strnula jsem a sledovala pobavený výraz, který se objevil na tváři transformera. Trhlo to se mnou, když se mi při hlasitém zadunění zachvěla země pod nohami.

„Co je to?" vzhlédla jsem na decepticona.

„Najednou máš strach?" pronesl s ironickým podtónem. „Byla jsi přeci tak nedočkavá, stvůřičko."

Srdce mi bušilo rychleji, z jeho tónu neznělo nic dobrého. K uším mi dolehly trochu těžkopádné kroky a po zádech mi přejel mráz. Ravage vedle mě zakňučel a začal vrtět ocasem.

„Kdo je to?" opravila jsem se.

„Ona jen ráda ví věci dopředu," ozval se hlubší chraplavý hlas a dovnitř se protáhl stříbrno-černý robot s mohutnými rameny a dvěma rohy na hlavě.

Zastavil se vedle Barricadea a napřímil se. Byl o dobré tři metry vyšší než on, ale co mě na něm zaujalo nejvíc, bylo jedno velké červené oko, kterým se na svět díval. Couvla jsem o několik kroků a snažila se klidně dýchat.

„Nebo se pletu?" hromotluk na mě shlédl.

Na zadní straně ramen byly vidět hlavice úzkých raket, celkově na mě působil jako chodící zbraň. Zmateně jsem těkala pohledem mezi ním a Barricadem, který nevypadal, že by se chtěl nějak zapojovat.

„Maličká, ty neumíš mluvit?" obr udělal krok ke mně a já automaticky couvla.

„Ano, je to tak," vyhrkla jsem v přesvědčení, že zůstane stát, „mám ráda věci naplánované, přiznávám."

„Ovšem, máš to po matce," ušklíbl se, „otec byl trochu chaotický, což..."

„Jak to všechno víš?" přerušila jsem ho, přičemž se mi úzkostně stáhl hrudník. „Tohle je moje soukromí. Co seš zač?!"

„Opatrně na jazyk," zasmál se, „prostě rád vím něco o tom, s kým mám jednat. Toť vše. Jméno mé je Nitro Zeus."

„Jenže já o tobě nevím nic," zamručela jsem.

„A o tom to je," založil si ruce na hrudi, „to je moje práce, vědět, ale nebýt viděn. Chápeš, ano? Vypadáš jako vcelku inteligentní člověk, ukaž, podívám se na tebe zblízka."

Až moc rychle udělal těch pár kroků a během vteřiny byl skloněný těsně ke mně. Zajíkla jsem se, přešlápla, vnímala jsem zběsilý tlukot srdce.

„Seš roztomiloučká, to se ti musí nechat. Škoda, že je to tak nepodstatné k tomu, co bude následovat, ale to ti nechci prozrazovat. Jen... Podívejme se," natáhl ruku a prstem opatrně podebral řetízek, aby si mohl prohlédnout medailon, „to je krása, jak se blyští, hm, přesto bych ho radši viděl na tobě, přímo na tobě."

„To Barricade říkal taky," polkla jsem, „ale já jsem člověk, ne robot. Nejsem několikametrová chodící kovová bytost, abych si na sebe mohla nechat přidělat emblém."

„Jsi si jistý, že chceš ji?" zvedl se a otočil se na tmavomodrého robota. „Mohla by být dobrá, však víš, v jiných věcech..."

„To tu nebudeme rozebírat, Nitro," potřásl hlavou Barricade, „to sem nepatří. Máš to, oč jsem tě žádal?"

„Oč jsi ho žádal? Jaké věci? Cade, cos mi zase neřekl?" začala jsem panikařit.

„Už jsem ti říkal, stvůřičko," zatvářil se otráveně, což vyznělo i z jeho hlasu, „chci cestovat časem a k tomu potřebuju tebe."

„Už zase ty tvoje báchorky?" nedůvěřivě jsem si ho prohlédla. „Jak dlouho to budeš ještě omílat?"

„Báchorky nebo ne," Nitro Zeus natiskl prsty k levému předloktí, čímž otevřel skrytý prostor, „tady máš něco, co ti možná otevře oči, maličká."