Probudilo mě vibrování telefonu. Nespokojeně jsem zamručela a sáhla po něm. Zamžourala jsem na displej a už jen podle čísla jsem věděla, že tenhle hovor vzít nechci. Nebrala jsem ho už týden. Nádherných pět dní jsem si užívala svobodu – mohla jsem dělat, co jsem chtěla, chodit kam jsem chtěla a to všechno kdykoli. Mělo to jedinou chybku na kráse, docela velkou. Nepřestával mi totiž volat. Naštěstí se ještě nenaučil psát zprávy.

Típla jsem hovor a plácla sebou do postele na záda. Zavřela jsem oči, přemlouvala se ke spánku, ale neměla jsem šanci.

„Dobře," převrátila jsem se na bok a zmuchlala si do rukou deku, „tak co z toho vytěžíme, hm? Co takhle kafe ve Starbucks!"

Na tváři se mi rozlil úsměv, ještě chvilku jsem se převalovala, než jsem vylezla a hodila na sebe nějaké pěkné oblečení, které už jsem neviděla sakra dlouho. V kuchyni jsem chňapla do ruky jablko, zakousla se do něj, popadla kabelku a zabouchla za sebou při odchodu dveře.

Vylítla jsem na ulici jako malé rozverné dítě a rozhlédla se. Zamrazilo mě při představě, že by mě přímo před vchodem čekalo policejní auto. Jenže on tu nebyl a já si u mobilu vypnula jak vyzvánění tak vibrace. Obchod s kávou byl skoro přes polovinu města, což znamenalo pěknou ranní procházku.

~ ~ ~

Výhoda ranního vstávání je ta, že skoro nikde nejsou fronty. Nevýhoda, když nejsou fronty, je, že nemáte moc času na vybírání. Takže to má své pro a proti vždycky. Každopádně dnešek byl ve znamení klasiky.

„Jedno latté, prosím," usmála jsem se na slečnu za pultem.

„A jméno, prosím?" opětovala mi úsměv.

„Cassie," prozradila jsem, „s C."

„Za chvilku ho budete mít."

Pokývla jsem hlavou a posadila se na volné místo k jednomu ze stolečků. Z kabelky jsem vyštrachala telefon a zhodnotila stav – tři nepřijaté hovory. Povzdychla jsem si a vrátila přístroj na svoje místo. V ten moment jsem zaslechla své jméno a šla si pro kávu. Převzala jsem si kelímek a při otáčení se málem s někým srazila.

„Promiň," zasmál se po hlase kluk, „omlouvám se, nechtěl jsem tě připravit o dávku kofeinu."

„Naštěstí nepřipravil," chichtla jsem se a odtrhla pohled od kelímku, „ale, ahoj?"

„Ahoj," naklonil se trochu dopředu, aby zaostřil na můj kelímek, „Cassie, je to tak?"

„Ano," trochu jsem zčervenala a hledala záchranu na jeho kelímku, „Mar..."

Dál jsem to nebyla schopná přečíst. Byl to ten kluk z baru, z tehdejší noci. Vlasy měl ležérně rozcuchané, na sobě volné obyčejné šedé tričko a džíny.

„Mark," doplnil mě a zazubil se, „nečekal jsem, že na tebe ještě narazím."

„Tohle město je malé," přimhouřila jsem oči, „lidi tu potkáváš celkem často, ty a samé."

„Ne ty, které odveze policejní vůz," namítl.

Zamrazilo mě. Trhavě jsem se nadechla a uhnula mu pohledem.

„Promiň," zadrmolila jsem, stiskla kelímek pevněji a vyšla ven.

Snažila jsem se ty slova nebrat vážně, ale nešlo to. Sžíralo mě to víc, než jsem čekala, ten fakt, že mě s ním někdo spojoval a jen tak smazat to asi nešlo.

„Cassie," uslyšela jsem za sebou, ale šla dál.

Dohnal mě, sjednotil se mnou krok a já se cítila víc než trapně. Utekla jsem odtamtud jako malá holka a akorát na sebe valila vlnu otázek.

„Dělal jsem si srandu," připletl se mi do cesty se zmateným výrazem, „co se děje? Nešlo přeci o nic vážného, ne? Byl to nějaký kamarád, nebo tak, podle toho, jak jsi s ním mluvila."

„Nebo tak, no," povzdychla jsem si, „promiň, Marku, neměl by ses se mnou bavit, tohle není dobré."

„Neměl bych se s tebou bavit?" pozdvihl obočí a zastavil mě. „Jak to myslíš? Seš nějaký hledaný kriminálník, či co?"

„Ne, ale ideální partie vážně nejsem," sklonila jsem zrak k zemi.

„Tak mi dej aspoň chůzi k autu, pár slov a já zhodnotím, jestli jsi nebo nejsi ideální partie," pozdvihl koutek rtů do úsměvu.

Potřásla jsem hlavou, pobaveně se uculila: „Fajn, procházka k autu a kafe. Beru."

~ ~ ~

Došli jsme k parkovišti. Nebylo zrovna daleko, přesto jsem měla kelímek takřka prázdný, když jsme u jeho kraje zastavili.

„Poslyš," dostal se přede mě a já strnula na místě, „to na krku, máš ten řetízek i s přívěskem?"

„Ano," zadrmolila jsem, „proč?"

„Zajímá mě to od té noci, co jsem tě viděl si ho nandávat," zazubil se.

„Není to nic podstatného," potřásla jsem hlavou, „taková pitomost."

„Rád bych..."

„Marku," utnula jsem ho, „prosím..."

Znervózňoval mě ten fakt, že jsem si ani nebyla vědoma toho, že ten přívěsek nosím. Vlastně jsem ho nesundávala, což mě děsilo ještě víc.

„Chceš... Chceš někam svézt?" změnil téma, ač se známkami rozpaků.

„Mám to kousek," vykrucovala jsem se, „ale tys mi slíbil, že mě zhodnotíš."

„Nech mě tě svézt a já ti svůj závěr povím," pousmál se.

„To je psychické vydírání," svraštěla jsem obočí.

„Ne, není," zasmál se, „možná trochu..."

„Dobře a která ta mašina je tvoje?" porozhlédla jsem se po parkovišti.

„Hm, on, je," hledal mezi řadami, „musíme tam."

Ušklíbla jsem se, vydala se za ním a zpomalila, když jsem spatřila, k čemu se blíží. O krok jsem i ucouvla, nevzbuzovalo to ve mně dobrý pocit. Sledovala jsem Marka s lehkou nedůvěřivostí, když se na mě otočil od černého Lamborghini s oranžovým rámováním nárazníků i dveří.

„To je tvoje auto?" pozdvihla jsem obočí.

„Ano," kývl, „svezeš se?"

„Jen domů," zadrmolila jsem, přestože se ve mně všechno pralo.

~ ~ ~

Seděla jsem mlčky, zarytá do sedačky. Mark řídil, občas se mě zeptal na cestu a já mu ukázala. Na další křižovatce jsme chytly červenou. Ladně zastavil, zapnul blinkr a poklepal prsty na volant. Hypnotizovala jsem semafor, čekala jsem na zelenou, která jako na potvoru nepřicházela. Když už se objevila a Mark se chtěl rozjet, pouze se rozeřval motor a auto zůstalo stát. Svraštěl obočí, něco sykl.

„Co se děje?" nechápala jsem a začala panikařit.

„Marku," ozval se odkudsi hlas s jasným francouzským přízvukem, „tohle jsme si nedomluvili, říkal jsi, že to bude minutka a zatím tu kroužíme po městě."

„Jen ji chci odvézt domů," zamručel řidič, „pohni sebou, no tak."

Za námi se ozvalo několik nespokojených zatroubení.

„Désolé, mademoiselle," zavrněl francouz, „ovšem my spěcháme."

„Jasně, vypadnu," odpoutala jsem se a šáhla po dveřích.

„Cassie, počkej," Mark mě chytil za zápěstí a přitáhl si mě k sobě.

Při prudším pohybu mi přívěsek vyklouzl zpod trička. Chtěla jsem ho chytit do ruky, ovšem nestihla jsem to, Mark byl rychlejší.

„Ne!" Sevřela jsem jeho ruku, když v ní stiskl medailon.

„Co to má být?" překvapením se mu rozevřely zorničky, vzhlédl na mě. „Cass..."

Vyškubla jsem mu přívěsek z ruky a vypálila z auta jako raketa. Rychle jsem před nimi přeběhla ulici a zamířila tou nejkratší cestou domů. Zaslechla jsem za sebou ještě řev motoru, ale nepřimělo mě to otočit se. Hrudník jsem měla úzkostně stažený, sotva jsem dýchala.

~ ~ ~

Byla jsem rozhozená, pohledem jsem ryla v zemi a myšlenkami jsem byla úplně mimo. Přemýšlela jsem, co si asi Mark myslí. Napadalo mě, jak to, že jsem to nepoznala, že se bavím s někým...

Málem jsem o něj zakopla. Připletl se mi do cesty a sotva jsem ho stihla zaregistrovat, vyštěkl. Vyjekla jsem, uskočila stranou a asi bych i spadla, kdybych se nezachytila kapoty auta.

„Ravage," vystrašeně jsem hleděla na mechanického psa, přikrčeného a vrčícího.

Nabrala jsem rovnováhu a pootočila se po autě, o které jsem se opřela. V ten moment se mi nejspíš zastavilo srdce. Klopýtla jsem, zamotala se mi hlava. Dalším záchytným bodem mi byla zeď domu, musela jsem vypadat jako opilá.

„Co tady děláš?" zahuhlala jsem se zavřenýma očima přesvědčujíc sebe samu, že je vše v pořádku, přestože nebylo.

„Cassie," znovu tu bylo moje jméno, které, když ho vyslovoval on, znělo tak nějak jinak.

Následoval zvuk transformace – změť mechanických zvuků – a pár kroků. Vzhlédla jsem na něj. Stál přede mnou u kraje silnice ve své formě robota a díval se na mě tak, že bych řekla až starostlivě. Dřepl si a natáhl ke mně ruku.

„Dej mi pokoj," sykla jsem, nalepila se na zeď ve snaze uniknout jeho doteku.

„Potřebuju, abys se mnou šla," mluvil vemlouvavě, „potřebuju..."

„Potřebuješ," prskla jsem, „už zase potřebuješ, ale já taky potřebuju. Vypadni odtud a nech mě na pokoji, byla jsem šťastná bez tebe."

„Proč jsi tak zlá?" zazněl ublíženě.

„To víš, přeci jen něco jsem od tebe pochytila," sykla jsem, „tak vypadneš už konečně?!"

„Ne, čekám, až ti dojde, že prostě půjdeš se mnou," založil si ruce na hrudi.

„To se sakra pleteš," ušklíbla jsem se a poodstoupila od zdi, blíž k němu, teď už se sebevědomím, byť jen malinkým, a odhodláním, „já nikam nejdu!"

„Tak dost, slečinko," zaburácel.

„Oh, naučil ses nové slovíčko, Cade?" neodpustila jsem si kousavou poznámku, ač znamenala jeho přerušení, což nesnášel.

„Ty malá, jedovatá, člověčí stvůro," procedil skrz zuby.

„Nejdu nikam, s tím jak mě nazýváš, abych se bála, co mi kde uděláš nebo kde mě necháš. Nevnímáš ani fakt, že jsme na jedné straně a měl by ses držet kodexu," netušila jsem jak, ale opustil mě jakýkoli strach.

„Žádný kodex neexistuje, ty malá naivní," uchechtl se, „kde si myslíš, že žiješ, ve středověku? Proč si myslíš, že jsem se přidal k decepticonům a ne naopak? Protože žádný kodex není, je jen volnost a věrnost."

„V čem všem jsi mi ještě lhal?" znovu jsem couvla.

Možná by mi i odpověděl, snad po pravdě, jenže se do ulice vřítilo sportovní vozidlo a během chvíle naproti mně nestál jeden robot, ale dva.

„Marku, co tady děláš?" nechápala jsem. „Okamžitě odsud vypadni, slyšíš?"

„Co má tohle být?" černo-oranžový robot, který byl ještě před chvílí Lamborghini, těkal pohledem mezi mnou, Barricadem a zastavil se u Marka, stojícího jen pár kroků ode mě.

„Okamžitě ji nech na pokoji," hnědovlasý chlapec natáhl ruku směrem decepticona, „vypadni, tady nemáš co dělat."

„Marku," zasténala jsem zoufale, „jdi pryč, tohle není tvoje věc."

„To je on?" Barricade si ho prohlédl a ušklíbl se. „Ten z baru, tenkrát? Poznávám ho podle hlasu, vím, hm, máte spolu něco? Cassie, proč jsi mi nic neřekla, no taaaak..."

„Cade, drž hubu!" rozkřikla jsem se. „Drž hubu a neříkej mi Cassie, akorát všechno dosereš."

„Z baru?" Mark přesměroval svou pozornost ke mně. „Z baru tenkrát? To ON byl to policejní auto?"

„Ptal ses, jestli to byl kamarád," uhnula jsem mu pohledem, „říkala jsem, že „nebo tak". O to tu teď ale nejde, koukej zmizet Marku, ty i ten tvůj nonšalantní Francouz."

„Mademoiselle," robot zazněl jako by se ho to dotklo, „to jsem si nezasloužil, i tak vás tu nemůžeme jen tak nechat, jste v ohrožení."

Ráčkoval, což bylo u transformera vtipné až směšné. Moje rty se však zkřivily do hořkého úšklebku.

„On pro mě znamená všelicos, jen ne ohrožení," pronesla jsem a vzhlédla na Barricadea, „násilím mě odvést nemůžete, tak prosím, odchod."

Začaly se kolem nás srocovat hloučky lidí, všichni evidentně zaujatí celou situací. Lezlo mi to na nervy, začínala jsem vnitřně bublat a neměla jsem daleko k výbuchu.

„Nemůžeš jít s ním," Mark ke mně přistoupil, „Cassie, copak ses dočista zbláznila? Co ti udělal, mučil tě? Proč sis nechala udělat ten přívěsek, proč ho nosíš?"

Díval se na mě přitom jako bych snad byla oběť něčeho strašlivého. Pro něj by to možná tak bylo, u mě ty věci ztratily na významu.

„Neudělal mi nic, Marku, my jsme se našli, ne úplně náhodou, ale co bych ti tu vysvětlovala něco takového, co stejně nechopíš. Řekněme, že k němu patřím? Asi, asi ano, už to tak bude, jen mám občas záchvěvy pocitů, že by to tak být nemělo."

„Ale ono to tak být nemá," vyhrkl.

„Nic nevíš, Marku," potřásla jsem hlavou, „nesnaž se chápat a vrať se zpátky, ke svojí ideální rodině, k nim."

Barricade by musel být mimo nebo naprosto natvrdlý, aby nepochopil. Jenže to on rozhodně nebyl. Během vteřiny se transformoval a otevřel mi dveře ke spolujezdci.

„Mademoiselle, no, no," zaslechla jsem druhého robota, podle všeho autobota, „to nemůžete, vy nevíte, co to znamená být s nimi, oni vám ublíží, naprosto vás zničí!"

„Nech ji, Hot Rode," Marka jsem slyšela už jen tlumeně zpoza zavřených dveří, upírala jsem oči na palubní desku, „ona tě stejně neslyší, nechápe, už jí ublížili... On ji zničil a předělal k obrazu svému."

Snažila jsem se ta slova nevnímat, ale byla až příliš pravdivá a zasahovala tam, kde to bolelo nejvíce. Zabořila jsem se zády do sedačky a zavřela oči, nechala jsem slzy stékat po tvářích.

„Proto jsem nechtěl, abys chodila ven," promluvil ke mně Barricade, „oni tě nikdy nepochopí, maličká."

Popotáhla jsem a otřela si tváře: „Jeď už, prosím tě."