Všude svítila světla a odrážela se od palubní desky vozu. Nad námi dost často proletěl letoun. Většinou šlo o stíhačky, ale zahlédla jsem i vrtulník. Nikde však nebylo slyšet střelbu, výkřiky, ani žádné jiné znaky nepokojů nebo bojů.

„Jak daleko jsme se vrátili?" zeptala jsem se tiše.

„Daleko, stvůřičko. Byl jsem krátce po procesu stvoření," odpověděl polohlasem.

„Procesu stvoření?" zaujalo mě.

„Tak," potvrdil, „je to moment, kdy se zažehne nová jiskra a započne nový život."

„Den kdy ses narodil," odtušila jsem.

„Tak tomu říkáte vy," zamručel, „ale my se nerodíme, Cass. Funguje to trochu jinak než u vás lidí."

Pokývala jsem hlavou, ač mě neviděl a pak si v hlavě přehrála, jak mě oslovil.

„Cass," zopakovala jsem, „takhle mi nikdo nikdy neřekl. Jen ty."

„Seš patetická, stvůřičko," motor auta zařval a vyrazili jsme rychleji vpřed.

Na tváři se mi objevil lehký úsměv. Všechno začalo ubíhat trochu rychleji, ale přesto jsem byla schopná zaslechnout vzdálené dunění, které určitě mělo rytmus.

„Cade?" pokoušela jsem se zvuky zaostřit, ale už se moc vzdalovaly. „Vy máte hudbu?"

„Dalo by se to tak říct," řekl trochu nezaujatě, „není to nic světoborného. Rozhodně ne tak rozjetý druh zábavy jako u vás."

„Máte bary?" vyzvídala jsem.

„Ano," prozradil, „to už je poněkud rozjetější byznys. Taky máme pár společenských her a plno dalších podobných věcí. Těžko ti to vysvětlovat, maličká."

Na chvíli nastalo v autě ticho. Poslouchala jsem ruch zvenčí – hvizd letounů, hukot dalších vozidel a ruch žijícího velkoměsta.

„Cade," šeptla jsem, „vezmi mě někam. Někam, kde to máš rád."

„To si vážně teď přeješ?" překvapilo ho.

„Prosím," pípla jsem.

„Dobře, stvůřičko," broukl, „někam tě vezmu."

Víte, jak při takovém momentu vezme kluk holku většinou někam ven na romantické místo? Většinou to bývá nějaký kopec nebo rozlehlá louka odkud je dobře vidět. Pravdou bylo, že jsme šli na vyvýšené místo, ale nešlo ani o kopec, ani o louku. Vzal mě do zchátrale vyhlížející budovy, která působila jako naprostý kontrast ke zbytku města – mrtvá, bez života, naprosto opuštěná a tichá. Každý jeho krok se vevnitř rozléhal jako zadunění. Měla jsem pocit, že nám brzy něco spadne na hlavu, ale on vypadal klidně a zřejmě i věděl, kam jde. Našlapoval na schody, které tiše vzdychaly nebo hlasitěji vrzaly. Porozhlížela jsem se okolo, ale nacházela jsem jen pevné kovové zdi, místy odřené, ve kterých se pravidelně nacházela okna.

„Co je to za místo?" zeptala jsem se, když jsme minuli už několikáté zavřené dveře – tak zvláštně pokroucené, že jsem si nedokázala představit, jak by se daly otevřít.

„Ta budova bývala vše účelová," odpověděl, „ale pak tu nastal požár. Nikdo moc nevěděl proč, ti nahoře to tutlali, a tak dále."

„A tohle je tvoje oblíbené místo?" pozdvihla jsem obočí.

Přikývl: „Už tam budeme."

Na dalším patře se zastavil u dveří a opřel se do nich oběma rukama. Zavrzaly, zaskřípěly a pak se alespoň trochu pootevřely. Sevřel jejich kraj prsty a znovu je popostrčil dopředu. Povedlo se mu je otevřít natolik, abychom se dostali dovnitř.

V té místnosti nezůstalo nic zajímavého – jen holé zdi a světlé fleky naznačovaly, že bývala nějak vybavená. U okna pak bylo vzpříčených několik kovových konstrukcí, které očima dobrodruha vytvářely vcelku pěkné místo na sezení u okna s výhledem na město.

„Kdys to tu našel?" zajímala jsem se.

„Až o něco později," přešel k onomu svéráznému sedátku, „když se věci daly do pohybu."

„Daly do pohybu?" nechápala jsem.

Jednou nohou překročil spadlou konstrukci zaseklou jako úhlopříčku velkého okna a opřel se o ni zády. Shlédla jsem dolů, přičemž jsem se ho pevněji chytla. Zadíval se dolů stejně se mnou a pak se jeho oči upřely někam do dálky.

„Seš v čase, kdy autoboti a decepticoni nejsou. Teda alespoň ne dvě mocné strany bojující o planetu, kterou svými spory zároveň devastují. Spíš je tu pár jedinců, rebelů, kteří bojují za převrat a výměnu rukou svírajících moc. Stejně jako u vás lidí se nám časem měnil pohled na to, jakým směrem bychom měli být vedeni. V době, kam jsme skočili, se začne prohlubovat nepochopení mezi dvěma velikány, stojícími na opačných stranách," vysvětlil.

„Megatron a Optimus Prime?" vzhlédla jsem na něj.

„Ano, ale on to ještě není Prime. Nese jméno Orion Pax," poupravil mě.

„Orion Pax? Cade, já se v tom začínám ztrácet," přiznala jsem.

„To je jedno, maličká. Musela bys to zažít," ušklíbl se.

Vyhlédla jsem víc do dálky a v tichosti obdivovala neskutečně vysoké budovy, které by na Zemi jistě sahaly až do nebes.

„Tak mi aspoň pověz, co bylo tohle za místo," pobídla jsem ho, „proč jsi chodil právě sem?"

„Protože jsem byl mladý bot, potřeboval jsem vypnout od všeho toho hukotu ohledně politiky planety. Bylo to strašně na hlavu, když do tebe všichni okolo začali hučet svoje přesvědčení a ty jsi mezitím tak nějak bojoval sám se sebou. Tak jsem mizel sem. Tady nikdo o politice ani nepípnul. Sem se chodili všichni jen bavit. Bavit a pít," vyprávěl.

„Tohle býval bar?" uchechtla jsem se.

„Říkej si tomu tak, pokud chceš," nakrčil rameny a jeho úšklebek se trochu rozšířil.

Vzhlédla jsem, abych se mu podívala do optik, ale zřejmě se utápěl myšlenkami jinde. Využila jsem té situace a přiložila mu dlaně ke krku. Alespoň na malý moment se mi před očima promítly obrazy.

Místnost naplňovala jen slabá modrá zář pocházející z podsvícení zdí a od barového pultu. Rozléhalo se jí melodické dunění a hukot spousty překrývajících se hlasů. Nedalo se říct, že by místnost praskala ve švech, kolik v ní bylo botů, ale zrovna pusto v ní také nebylo. Ostatně o tomhle místě moc bytostí nevědělo a snad ještě méně do ní přicházelo pravidelně. Většinou se uchylovaly do významnějších nebo právě zapadlejších podniků – totiž, o něčem vysoko nad zemí se nedalo říct, že se mohlo pyšnit nenápadností a skrytým útočištěm.

Jedna duše sem ale přeci jen bloudila takřka pravidelně. Měl rád ten výhled, který mu poskytovala široká okna a zároveň si užíval většinou poklidnou atmosféru. Ta mu zrovna dnes neměla být dopřána, ale panorama města a něco na popohnání motoru se mu dostalo, takže si nemohl stěžovat. Ukradl si pro sebe svoje oblíbené místo v rohu místnosti, kde měl jeden při dobrém úhlu pohledu pocit, že stojí ve vzduchu. Zadíval se ven a v prstech sevřel kalíšek s jasně růžovo-fialovou tekutinou. S optikami upřenými na světla a odlesky města si tiše povzdychl. Nejspíš příliš nahlas.

„Co tak strašného se ti honí hlavou?" zaslechl vedle sebe příjemný hlas.

Měl chuť ji odehnat, ale místo toho jen neochotně zamručel.

„Takhle tě neznám, Tichošlápku," odraz na skle mu prozradil, že se posunula ještě blíže k němu.

„Neznáš mě vůbec, Windy," střelil po ní pohledem, „skoro nikdo mě nezná."

„Nedělej se," rty se jí zkřivily do pobaveného úšklebku, „strávila jsem s tebou dost času na to, abych alespoň něco věděla. Co tě žere?"

„Co mě žere?" nechápal a do jeho hlasu prostoupilo podráždění. „Ty zrovna budeš moc dobře vědět, co se děje tam venku, ale ptáš se, co mě žere?"

„Tebe deptá politika?" překvapilo ji.

„Mně by nemohla být více ukradená, kdyby se jí šlo alespoň nějak vyhnout," než stočil pohled opět ven, prohlédl si její dobře stavěné tělo lesknoucí se červenou a bílou.

„Vždyť jsi stále někde," namítla.

„Protože tam musím být. Každý máme svoje místo, vždyť to víš," odbyl ji.

„Ano, to má," souhlasila a on opět díky sklu viděl, jak se zatvářila nejistě, „ale to se za chvíli změní. Tak už si promýšlej, kam se postavíš tentokrát."

„Je na čase jít," těch pár slov mě vrhlo zpátky do reality.

Několikrát jsem zamrkala, abych si byla jistá, že jsem opět zpátky s ním. Pak jsem lehce vzhlédla a naše pohledy se setkaly. Díval se na mě jako by věděl, že jsem byla někde jinde.

„Proč ses tenkrát rozhodl tak?" zeptala jsem se bez zaváhání.

„Myslíš, proč jsem nepřešel k autobotům?" upřesnil a já kývla.

„Protože jsem spíš zastáncem demokracie, praktičnosti věcí a svobody bez nutnosti oddanosti," odpověděl v krátkosti a napřímil se.

„Praktičnosti věcí?" nechápala jsem.

„Autoboti se vždy nechávali unést kouzly, která nám zanechaly předkové. Stejně jako ostatními odkazy. Megatron věděl, že nic z toho nemůže zajistit stabilitu světa, tedy ne opravdově. Samozřejmě, vše dokáže působit jako ta správná jistota, když to dobře podáš, ale on se rád opřel o fakta," vysvětlil.

„A ta kouzla?" vyzvídala jsem. „Co to bylo zač?"

„Jednoduše, stvůřičko. Odnedávna se mělo za to, že jediného možného vůdce volí matrice – věc naplněná magií, čirou energií. Měla umět vycítit, kdo je nejvíc hoden, a tak se začala vytvářet linie Primeů. Takové přízvisko mají ti, jenž matrice vybrala. Ve výsledku je ale celá záležitost s kouzly podstatně složitější. Dle legend má existovat mnoho artefaktů, různě mocných, které mají být k nalezení kdesi ve vesmíru. Primeové se často oddávali odkazům svých předků až příliš a ač měli vlastně v úmyslu zjednodušit život na Cybertronu, začali ho zanedbávat. Byla jen otázka času, než si měl někdo všimnout. Ze začátku šlo jen o řeči, pak začalo přibývat těch, kdo nesouhlasili se stavem planety a s vedením moci. Po krátké době se začali projevovat aktivně," jeho vyprávění do sebe perfektně zapadlo.

Stejně tak jsem začala chápat důvody celých rozporů mezi dvěma stranami. Těžko se však odhadovalo na kolik vážné bylo zanedbávání planety a jejích obyvatel. Zda natolik, aby rozpoutalo válku, to jsem soudit nemohla.

„Optimus byl stejný?" zajímala jsem se.

Nad mojí otázkou se ušklíbl: „Ač to říkám nerad, tak ne. V mnoha ohledech se lišil, ale to už bylo pozdě. Zdědil titul snad v nejhorší možný čas a s jeho nezkušeností nemohl mít Megatron větší příležitost pro rozpoutání války. Tu on viděl jako jediné východisko pro rozčeření vod a nový začátek."

„A přišel? Ten nový začátek?" v duchu jsem odpověď znala už dopředu.

„Každý udělá chybu, zrůdičko," uzavřel náš rozhovor a vyšel ke dveřím, „proto jsme tady."

„Megatron si myslí, že bez války se konflikt vyřeší lépe?"

„Ne. On doufá v daleko více."

Nedostali jsme se daleko, než opět zastavil. Stáli jsme na vyvýšené ploše a Barricade shlížel dolů na místo, které vypadalo jako obrovská dokovací stanice pro nákladní lodě.

„Co tady děláme?" zajímala jsem se, zatímco jsem očima těkala po celé té parádě pod námi.

Za život se mi dostalo jen letmého pohledu na letiště a k tomuhle to mělo sakra daleko. Všechno nabíralo neuvěřitelných rozměrů a lodě vydávaly hluk, který šlo slyšet ještě na kilometry daleko.

„Plníme misi, stvůřičko," opatrně mě vzal do rukou a začal sundávat ze svého ramene.

„Co blbneš?" trochu jsem zpanikařila.

„Je to pro tvoje dobro, věř mi," položil mě hned vedle sebe a můj výhled na scénu pod námi se tak uzavřel.

„Cade," chtěla jsem začít protestovat, ale přesně v ten moment se mu levá dlaň transformovala do protáhlé užší zbraně.

Zmlkla jsem. Nemusela jsem se na nic ptát, všechno mi došlo. Jenže během vteřiny se stejně objevily jiné otázky.

„Proč by se sházely zrovna tady?" nechápala jsem.

„Každý má svou práci, zrůdičko," odpověděl krátce a zdvihl ruku tak, aby se mohl skrz zaměřovač podívat do dálky.

„Optimus Prime, velitel autobotů, pracuje v doku nákladních lodí?" pozdvihla jsem obočí.

„Není Optimus a už vůbec ne Prime. Říkal jsem, že jsme v době, kdy ještě stále nese jméno Orion Pax. A ano, má práci v doku. Osudy některých jsou nepředstavitelně spletité," při poslední větě na mě shlédl.

„Dobře, takže... Ti dva se tu sejdou. Pak je tu ale otázka, jak Megatron ví, kde Oriona hledat?" zajímala jsem se dále.

„Jistě," povzdychl si, „totiž, je tu taková neuvěřitelná věc. Jsou to přátelé."

„Přátelé?" vyhrkla jsem a trochu mi zacukaly koutky.

„Stvůřičko, už je to dlouho, co jsem to řekl, ale víš... Seš opět neskutečně otravná," znovu se zaměřil na svou zbraň.

Nadechla jsem se, že mu budu oponovat, ale pak jsem se prostě jen odmlčela a zadívala se před sebe. Naskytl se mi pohled na vzdálenou hvězdu. Svítila jasně a silně, avšak při vzdálenosti planety její zář vypadala spíše jako závěr západu slunce.

Barricade vedle mě přešlápl. Když jsem na něj vzhlédla, spatřila jsem ho s pohledem upřeným do dálky.

„Cade?" šeptla jsem.

Netušila jsem, kde se toulal myšlenkami. Zatoužila jsem mu nahlédnout do hlavy, ale s jistotou jsem věděla, že by mě nenechal. Na to měl stále až moc velkou hrdost a přeci jen nějakou osobní bublinu.

Jen tiše zamručel a já zauvažovala, jestli ho nemám nechat radši být. Náhle mi však do očí problýskla jasně fialová a jeden rychlý pohled na svoje ruce mě ujistil, že chci mluvit.

„Co bude potom?" zeptala jsem se.

„Kdy potom?" nechápal.

„Až vystřelíš," upřesnila jsem. „Až všechno změníš a já sem vlastně nebudu patřit. Co bude pak?"

Vypadalo to, že chce odpovědět, ale nedočkala jsem se ani hlásky. Místo slov jen lehce sklonil hlavu. Ticho a jeho mlčenlivé gesto mě zasáhly přímo do otevřené rány nevědomosti a bezmoci.

Hlasitě jsem vydechla, skrčila jsem nohy a přitáhla si je k hrudníku. Zaslechla jsem několik jasných zapraskání a bolestně přivřela oči.

Přímo pod námi se ozvaly dva hlasy, přičemž s každým slovem nabíraly na hlasitosti. S jistotou jsem odhadovala, že přišel cíl s jeho doprovodem. Vážně se bavili jak přátelé, až mi to celé přišlo postavené na hlavu. Jak se někdo, tak sobě blízký mohl rozhádat na život a na smrt? To vše kvůli přesvědčení... O čem vlastně? O tom, že kouzla nejsou správným průvodcem života a lepší je pevná ruka?

Barricade se napřímil, jeho zbraň cvakla, protočila se a znovu zacvakla. Postřehla jsem, jak se v jeho očích blýsklo. Zdvihl si ruku výše k obličeji, aby se znovu podíval do zaměřovače. Tentokrát však pozdvihl i druhou, aby si zbraň podepřel a nemohl minout, i když jsem byla přesvědčená, že to on ve své povaze neměl. V těch pár vteřinách, co jsem si ho stihla v klidu prohlédnout, jsem ho spatřila v pravém světle. Ledově klidný, vážný, s hluboko skrytými emocemi a nemilosrdný. Nájemný zabiják, který svou práci dělal na povel a bez slitování. Dokázal pro jeden cíl zajít tak daleko a nic by ho nedokázalo přesvědčit, že marně.

Nakročil si pravou nohou vpřed a zbraň trochu sklonil. Dalo by se podle ní dost dobře vypočítat, kde právě stál bot, na nějž mířil. Polila mě úzkost. Měla jsem pocit, že se nedokážu pořádně nadechnout. Chtěla jsem mu říct, že je něco špatně, ale v ten moment se mi rozzářily paže. Fialový jas se prořezával i skrz jednotlivé prasklinky a pomalu je rozšiřoval.

„Cade," zajíkla jsem se, ale jeho pozornost byla úplně mimo mě.

Vykřikla jsem bolestí, když mi ruce rozervala široká trhlina a zní vyšlehly plameny formující se do nitek. Postupně se spletly do dvou velkých šlahounů a vystřelily z mého těla směrem Barricadea.

Chtěla jsem jim zabránit, aby se ho, byť jen dotkly, ale v momentě, kdy jsem rukama škubla, se omotaly okolo ramenou decepticona a mým přičiněním s ním trhly lehce vzad. S nevrlým zavrčením se po mně pootočil, ale jakmile se naše pohledy setkaly, jeho postoj se trochu uvolnil.

Chtěla jsem říct cosi jako omluvu, ale místo toho se mi hrdlem prodral drásavý bolestný sten, který se protáhl do výkřiku.

„Nesmíš," z úst mi promluvil hlas, který ovšem ani zdaleka nepatřil mě. „Nemáš právo takto měnit."

Po odeznění slov jsem znovu navázala oční kontakt s Cadem, ale to bylo vše, co jsem stihla. Hrudník mi rozervala další salva plamenů, které se opět bleskově zformovaly do šlahounu a vystřelily směrem decepticona. Zatmělo se mi před očima.

„Do hajzlu," slyšela jsem Cadea zanadávat.

Když se mi znovu trochu vyjasnil výhled, spatřila jsem ho, jak bojuje s ohnivými šlahouny a snaží se je od sebe dostat natolik, aby mohl vystřelit na svůj cíl.

„Cass, pomoz mi," vykřikl.

Neměla jsem energii mu odpovědět a nenapadalo mě ani žádném kloudné vyřešení situace. Dokázala jsem se jen plně vnímat, jak ze mě odchází takřka veškerá energie během vteřin. Začínala jsem mít pocit, že už žádnou mít nemůžu, ale plameny neubíraly na síle. Společně s nimi odcházel z mého těla i život – to nejcennější, co jsem právě teď měla.

Začalo se mi znovu zatmívat před očima. Rezignovaně jsem je zavřela. Přemýšlela jsem nad tím, jak bude můj odchod asi vypadat, od doby, co mi vše došlo, ale tohle nějak uniklo mým představám. To, že budu ležet na zemi a pozorovat, jak se moje energie staví proti někomu, koho jsem mohla považovat za svého blízkého... Ona to tedy nebyla moje energie, už nějakou tu chvíli ne.

Dala jsem hlavě povel ke schoulení a otočení se k Barricadeovi zády, nic lepšího jsem nevymyslela. Zřejmě se mi povedlo vše uskutečnit, protože na moment utichly jeho nadávky. Mě však začalo pálit celé tělo, jako by na mě někdo lil žhavou lávu. Nehodlala jsem však povolil do chvíle, než jsem si byla jistá, že splnil svůj úkol. Přišlo mi to jako věčnost, než se ozvala ohlušující rána. Zahvízdalo mi v uších. Bolestně jsem sykla, ale pak všechno trápení ustalo. Stejně tak pro mě během vteřiny zhasl svět.