Jak k tomu vůbec došlo? Jak jsem se dostala na tu pozici, kde jsem byla? Co jsem tam vůbec dělala... Ty otázky jsem si kladla hodně dlouho a odpovědi nepřicházely, tak jsem se ptát přestala. Nečekala jsem, že jednou přijde něco, co mě donutí litovat nad tím vším a zároveň se ptát sebe samotné, proč to nepřišlo dřív.

„Nevrť se," sykla jsem, když jsem nad žárovku kladla optické sklíčko.

„Strašně dlouho ti to trvá," zaprotestoval.

„Ano, nechci, abys šilhal," uculila jsem se.

Znovu sebou cukl. Zavrčela jsem, stiskla sklíčko v jedné ruce a tou volnou sáhla do zadní kapsy kalhot. Zadívala jsem se mu do očí a v ruce mi zaprskal paralyzér.

„Ještě jednou se hni a přísahám, že pár ran dostaneš," svraštěla jsem obočí.

Ušklíbl se: „Jdi ty, to ty bys nikdy..."

Hnula jsem rukou směrem k němu a on ihned zmlkl. Uchechtla jsem se a protočila oči.

„Co je to s tebou," potřásla jsem hlavou, „odkdy se sebou necháš tak houpat?"

Schovala jsem paralyzér zpátky do kapsy a naslouchala jeho tichému bručení. Chtělo se mi smát, což ovšem při mé plné koncentraci nepřipadalo v úvahu. Využila jsem momentu, kdy seděl strnule a dokončila svou práci.

Nadechla jsem se, že mu poděkuji za spolupráci, když do mě náhle prudce strčil a z pěkné výšky mě shodil na zem. Pád to byl tvrdý a mě blesklo hlavou, že už jsem dlouho neměla žádnou modřinu.

„Co budeš jednou dělat, až si zlomím páteř nebo tak něco?" střelila jsem po něm pohledem a posadila se.

„Najdu si někoho jiného," nakrčil rameny.

„To nesvedeš, nikdo by se o tebe tak nestaral," potřásla jsem hlavou, „ne o takového nabručeného aroganta."

„Kam klesla moje důstojnost?" přejel si dlaní po zátylku. „Co všechno ti prochází..."

„Proč to nepřiznáš?" vyškrábala jsem se na nohy.

„Tvoje starosti na mou hlavu, vážně," vstal i on a zamířil k vratům.

„Kam jdeš?" pozdvihla jsem obočí.

„Ozkoušet kvalitu tvé práce."

Vyběhla jsem za ním, moc jsem nechápala, co má na mysli. Když se ale zastavil u jedné z budov, klekl si na jedno koleno a z pravého předloktí se mu vysunuly dvě hlavně sahající mu až po zápěstí, zachvátila mě panika.

„Tohle nemůžeš," vykřikla jsem, „slyšíš? Ihned toho nech!"

„No tak, co je s tebou? Myslel jsem, že už víš, na čí stranu ses přidala," zahuhlal a sotva slyšitelně dodal, „tamhle, ten kus plechu."

„Barricade, dost!" uniklo mi ze rtů vztekle a zároveň bezmocně.

To už ale práskl výstřel a od jedné z hlavní se linul našedivělý dým. Zůstala jsem stát jako opařená, na půl hluchá z třaskavého zvuku. Potřásla jsem hlavou, abych se aspoň trochu oklepala a nechápavě na něj vzhlédla.

„Minul jsem," poznamenal otráveně, natočil se mým směrem a sklonil se blíž ke mně, „kvůli tobě, vidíš, cos udělala, ty zrůdičko?"

„Prostě seš jenom mimo formu," pronesla jsem kousavě, založila si ruce na prsou, „co čekáš, že se ti omluvím? Na-a-ah! Jsem přeci velká dvojka s decepticonem. Vidíš, cos provedl? Co mi děláš? Chápeš to vůbec?"

„Nefňukej jako malá holka," s opovržlivým výrazem se odtáhl, „k decepticonovi máš daleko, víš to moc dobře sama, vysvětlovat ti to nemusím."

„Ani ty nejsi to, co si pod tím pojmem představuju," těch slov jsem litovala hned, jak jsem je vyslovila.

„Že ne," znovu byl jen kousíček ode mě, těkala jsem pohledem mezi čtyřma žhnoucíma očima, „a toužíš snad potom, abys poznala pravou stránku toho znaku, co nosím na hrudi? Mimochodem, myslím, že tobě by se krásně vyjímal na stejném místě, pokud bys měla vážný zájem."

Couvla jsem od něj nespouštěje z něj oči: „Nedělej ty pitomosti moc často, buď tak laskavý."

Otočila jsem se k němu zády a vyšla k hale. Jediný důvod toho směru bylo, abych si sbalila věci a vypadla. Potřebovala jsem mezi lidi a tohle vypadalo jako ta chvíle zrozená pro zdrhnutí. Ravage byl k nezahlédnutí a Barricadea to sotva zajímalo.

„Bojíš se mě," slyšela jsem za sebou jeho smích, „stále a tolik? Přijď si promluvit, až mi budeš schopná namířit zbraň přímo do obličeje, zrůdičko."

Ta přezdívka byla nová, to jsem mu musela nechat, začínal být vcelku kreativní. Ještě aby nebyl, když z větší části fungoval tak jak měl. Na jeho výsměch bych normálně zareagovala alespoň gestem, ale dnes jsem neměla sílu. Ne, když se ve mně probouzela moje stará stránka, která se byť jen při pohledu na něj krčila v rohu a chvěla se strachy. Jenže to už jsem nebyla já a tím, že jsem onu stránku nechávala promlouvat, jsem si jen podrážela nohy. Co mě štvalo víc, že se projevovala v momentech, kdy jsem měla příležitost projevit, že si zasloužím být po jeho boku. Proč? Protože už jsem si nedokázala představit, že bych tam nebyla...

~ ~ ~

Usrkávala jsem z plechovky toho nejlepšího ledového čaje, jaký jste si vůbec mohli koupit, a bloumala ulicemi večerního města. V ruce jsem tiskla přívěšek s řetízkem, který jsem si nechala vyrobit, přestože mě to stálo pár podezřívavých a nechápavých pohledů.

„K čertu s lidmi," zašuškala jsem si pro sebe sotva slyšitelně.

Zastavila jsem a několikrát se nevěřícně zeptala sebe sama v myšlenkách, cože jsem to právě řekla.

„Tohle chce něco jiného než čaj," usoudila jsem a vysrkla poslední lok, „útočiště za sto metrů."

Vyšla jsem směrem poblikávající cedule upozorňující na bar a proklouzla dveřmi dovnitř. Hrála tam poměrně hlasitě hudba, přesně můj styl, který už jsem neslyšela docela dlouho. Přivřela jsem oči, zhluboka se nadechla a dobloumala až k barové židličce. Vyškrábala jsem se na ní, vyvěsila nohy do vzduchu a promnula si obličej. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se u mě pozastavil barman.

Pozdvihla jsem ruku, abych mu ulehčila otázky.

„Cokoli, jen když mi to pomůže vypnout od reality," zadrmolila jsem.

„Co je tak hroznýho, že potřebuješ vypnout," zaslechla jsem vedle sebe, „taková..."

„Mlč, prosím tě," zamručela jsem, „ani se neobtěžuj, tady nepochodíš."

„Ou," uchechtl se, „omluvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo nějak špatně."

Povzdechla jsem si. Slova podobná těm v jeho poslední větě jsem neslyšela snad celou věčnost. Přivřela jsem oči a volnou rukou si promnula obličej, v té druhé jsem stále ještě tiskla přívěsek.

„A jak sis myslel, že to vyzní?" pozdvihla jsem obočí.

„Asi jsem zvolil špatnou cestu," uznal, „tak jinak... Smím přisednout?"

„Asi ti to jen tak nerozmluvím," poposedla jsem si, „ale určitě vidíš, že nemám zrovna náladu na hovory."

„A vypovídat se z toho nechceš?"

„Nemluvím jen tak s někým. Už jenom tohle je docela výjimka, víš?"

Pozdvihla jsem ruce ke krku a zavěsila si kolem něj řetízek. Vše jsem provedla tak, aby si nemohl všimnout, co mám za přívěsek, ten jsem hned schovala pod košili.

„Jsi tajnůstkářka, co?" ušklíbl se. „To se cení, v téhle době, kdy už tajemství není nic..."

„Je tu plno tajemství," natočila jsem se na něj a zabodla se do něj pohledem, „jen jsi s nesprávnými, pokud žádné nemáš."

„Jak se jmenuješ, ostrostřelkyně," zajímal se.

„Jména tu nejsou důležitá," barman přede mě postavil koktejl a já hltavě upila brčkem, „jak jsem řekla, nemám největší náladu se bavit, takže jména jdou stranou."

„Přemýšlím," zadíval se na mě, „co ti tak mohl kdo provést, abys byla tak nedůvěřivá."

„Nejsem nedůvěřivá," prohlédla jsem si ho.

Měl tmavě hnědé vlasy, v tmavých očích se leskly plamínky, tvář měla ostré rysy – již mužské, ale nebylo mu ještě ani třicet, odhadem byl tak mého věku, takže okolo čtvrt století. Měl široká ramena a svalnaté paže, celkově byl zřejmě dobře stavěný.

„Jen opatrná a prostě svá," dodala jsem po chvíli.

Prostě taková, jaká by se dalo očekávat, že budu, když trávím každý den s někým, jako je Barricade, napadlo mě, přičemž mě přívěsek zastudil na dekoltu.