Nebylo to tak, že bych měla energie nějak nazbyt. Fungovala jsem, ale tak nějak poloautomaticky. Cítila jsem se zvláštně a strašně se mi chtělo spát, přestože jsem měla pocit, že nic takového už v životě potřebovat nebudu.

„Kruci," zahuhlala jsem, když už mi po několikáté spadla hlava únavou, „jak dlouho už tady sedíme?"

„Nemám tušení, co ti mám odpovědět, abys tomu rozuměla," zamručel Deadlock.

„Co?" promnula jsem si obličej. „Já ti nerozumím."

„Jak se u vás počítá čas?" shlédl na mě.

Nějak mi splývalo, kdy jsme se dostali k tomu, odkud doopravdy jsem. Zakryla jsem si obličej dlaněmi a vydechla jsem.

„V hodinách, minutách... Ale mám pocit, že i kdybys mi řekl cokoli, tak tomu porozumím," odfrkla jsem si.

„Rozhodně to nebylo tak dlouho, jak ti připadá," zaslechla jsem za sebou pobaveně, „víš, jak to máš s vnímáním času."

Ztuhla jsem, svěsila jsem ruce podél těla a pomalu se natočila po hlase. Stál tam s rukama založenýma na hrudi a úšklebkem na tváři. Rozproudila se ve mně krev, teda vlastně energon, zatnula jsem ruce do pěstí.

„Ty ses konečně uráčil?" zavrčela jsem a svraštila obočí.

„Klídek, štěkno," uchechtl se, „nenechal jsem tě přeci..."

„Ani ses nenamáhal mě hledat!" vyšvihla jsem se na nohy a výhružně pozdvihla ruku s nataženým ukazovákem. „Najal sis nějakého... Někoho, aby mě odtamtud dostal! Ani tě nenapadlo se třeba trochu obětovat!"

Křičela jsem. Řvala jsem z celých plic nebo alespoň toho, co místo nich momentálně fungovalo. K mému překvapení mi nedocházel dech, stíhala jsem nabírat vzduch.

„K čertu s tebou!" pokračovala jsem. „Cos probíral tak důležitého do hajzlu! Zapomínáš, že jsme tady jenom díky mně nebo už jsi přišel na to, že mě nepotřebuješ?"

Povolila jsem uzdu, vnímala jsem radost, se kterou to mé vnitřní já přijalo. Všechno se to sehrálo strašně rychle a já nestihla postřehnout varování, které přišlo zpoza mých zad.

„Hele, malá, tohle nedělej," Deadlock se pomalu vyhrabal na nohy, ale já nevnímala.

Vystřelila jsem. Jednou, dvakrát. Cíl jsem trefila jen na podruhé. Stiskla jsem čelisti pevně k sobě a rozeběhla jsem se. Proběhla jsem kolem něj akorát včas, abych se vyhnula jeho dlani, kterou se po mně ohnal. Prsty pravé ruky se protáhly do povědomé čepele, kterou jsem následně provedla seknutí skrz spodní část obou jeho lýtek. Zavrávoral, skrz rty se mu prodralo několik dost sprostých nadávek, které mi vykouzlily na tváři škodolibý úsměv. Dostala jsem se znovu před něj, přičemž jsem postřehla, že se ke mně snažil připlížit Deadlock. Přikrčila jsem se a odrazila se dřív, než mě stihl dostat z rytmu a překazit mi můj poslední výpad.

Nohama jsem Barricadeovi vší silou narazila do hrudi, což způsobilo pár vratkých kroků vzad, bolestné syknutí a nakonec pád. Udržela jsem se na něm, a když dopadl na zem, zdvihla jsem se, abych pomalu přešla k jeho obličeji. Namířila jsem na něj dlaně, které jasně zářily.

„Podívej se na mě," procedila jsem skrz zuby, „podívej se pořádně. Podívej se a řekni, že mě poznáváš."

Mlčel, díval se na mě s neprostupným výrazem, který mě doháněl k šílenosti.

„Podívej se!" zavřískla jsem a propnula paže. „Tohles mi provedl ty. Sem jsi mě dohnal. Tohle si ze mě udělal ty. Zrůdu..."

Stále jsem mu hleděla do tváře a spatřila změnu. V jeho očích problesklo pár jiskřiček, výraz se uvolnil. Věnoval mi poplašený pohled plný nevyřčených omluv, který vystřídal váhavý a nejistý.

„Monstrum," hlas se mi zlomil, „udělal jsi ze mě monstrum."

Hrudník se mi úzkostně stáhl, koutkem oka jsem postřehla, jak Barricade pozdvihl ruku a znovu ji natiskl k zemi – zřejmě dával gesto Deadlockovi. Podlomila se mi kolena. Nepokoušela jsem se s tím bojovat, klesla jsem do kleku a natiskla dlaně na lesklý kov v úrovni jeho klíčních kostí. Zajíkla jsem se a vnímala chvění, které se šířilo po celém mém těle.

„Ublížil mi," vzlykla jsem, „ublížil mi, tak moc. Zničil mi život a tys... Tys tam nebyl. Nechals mě tam samotnou, i když jsi mi slíbil, že..."

Docházela mi slova a nahrazovaly je vzlyky. K mému překvapení jsem na tvářích ucítila slzy. Štípaly jak čert, ale vítala jsem je s tím, že patřily k posledním lidským věcem. Zavřela jsem oči a chtěla zapomenout, kde jsem.

Cuklo to se mnou, když jsem na zádech ucítila dotyk, který už ale nebyl chladný. Pomalu mi prstem přejížděl po zádech, jako by konejšil malé dítě a popravdě, chtěla jsem být zase dítětem. Chtěla jsem zpátky do normality.

„Málem mě to zabilo," zadrmolila jsem rozechvěle, „nevím, co to bylo, ale... Skoro jsem umřela. A on by... Měla jsem být jedním tím experimentem, kdyby..."

„Stvůřičko," přerušil mě s povzdychem, „nic z toho se nestalo."

Ubrečené tváře mi zkřivil hořký úsměv: „Nesnáším tě."

„Já vím," přiznal polohlasem, „ale potřebuju tě."

„K čemu to vede? Ty dosáhneš svého a já? Nejspíš si budu chtít narvat hlaveň do pusy a ukončit to všechno, pokud to vůbec půjde," sykla jsem.

„Cassie," oslovil mě jménem a mě přeběhl mráz po zádech.

„Nechci tady být, nechci být vůbec," potřásla jsem hlavou, „proč jsem ti vůbec věřila, vždyť seš prostě..."

„Decepticon?" nadhodil.

„Monstrum," pomalu jsem se zdvihla na nohy a zadívala se mu do očí, „kdo by se v něj nezměnil, když s tebou trávím tolik času."

„Cass," zazněl napůl překvapeně a napůl naštvaně, „co..."

„Chci odsud pryč," odsekla jsem, „co nejdřív."

„To je roztomilé," uchechtl se ironicky, „nejdřív mi odděláš nohy a pak chceš zmizet. Jedno s druhým ale nejde. Mimochodem, jak..."

„Opravím to a zmizíme. Tvůj kamarád by se mohl zapojit," zamručela jsem.

„Deadlock," ušklíbl se, „vlastně jsem doufal, že budeš mít tušení, že moc přátelé nejsme."

„Je mi to jasné," mávla jsem ruku, než jsem seskočila na zem, „byznys."

Pomalu každou půl minutu mi uniklo znepokojené odfouknutí nosem. Neuklidňoval mě ani povědomý brukot motoru, který mi normálně připomínal moje normální dny. Tady nebylo normální už vůbec nic a já vnímala úzkost tam někde vzadu, pramenící z uvědomění, že jiné to nebude.

„Stvůřičko?" dolehlo mi k uším.

Nereagovala jsem, zůstala jsem zticha. Zhluboka jsem se nadechla a prsty přejela po madlu u dveří. Mlčeli jsme dalších několik minut.

„Chci odtud," pronesla jsem monotónně, přičemž mi dalo obrovskou práci, aby se mi netřásl hlas, „chci pryč."

„Usuzuju, že bys ráda někam do klidu, ale teď už nás klid fakt nečeká," zněl naprosto upřímně, „mrzí mě, čím sis prošla a věř mi, že jsem něco takového nečekal."

„A cos čekal?" zavrčela jsem. „Řekls mi, ať se tě držím, hned jak jsme sem přišli. A pak jsi mě nechal samotnou! Neustále mě okřikuješ, že jsem drzá a neposlouchám. Jednou jedinkrát chci dělat přesně to, co po mně chceš, ale ty..."

„Pochopil jsem," zamručel, „nepotřebuji kázání jako malé dítě."

„Co po mně vůbec chceš?" zašeptala jsem na pokraji ovládání.

„Abys to se mnou dotáhla do konce," řekl stále stejně pevně.

„Dám ti všechno to, co chceš," zahuhlala jsem, „a mně nezbude nic."

„Přeci jsem ti něco slíbil," namítl.

„Slíbil," zatoužila jsem si prsty prohrábnou vlasy, ale jakmile jsem se dotkla dredů, ruka se mi zadrhla, „už to nikdy nedělej."

Usnula jsem. Nebo jsem alespoň přešla do nějakého úsporného módu, co já vím. Vzbudilo mě až dunění zpoza okének, ze kterého se s mým procitnutím staly obrovské nesnesitelné rány. Přinutilo mě to přikrčit se a natisknout se do sedačky.

„Co se děje?" dostala jsem ze sebe.

„Možná bys byla raději, kdybys ještě spala," Barricade zazněl nervózně, a to se mi vůbec nelíbilo.

„Co je?" vyštěkla jsem.

„Nečekal jsem, že tady budou ještě boje, proto to... Trochu drncá," sykl a auto se dostalo do táhlého smyku, který skončil prudkým zabrzděním a otočením o dalších sto osmdesát stupňů.

Nestihla jsem ani vykřiknout. Pouze jsem křečovitě sevřela madlo dveří a rty pootevřela v trhavém nádechu. Sotva jsem se udržela, aby to se mnou při zastavení necuklo směrem dopředu. Trvalo mi několik dlouhých vteřin, než jsem si uvědomila, že stojíme.

„Cade?" vydechla jsem, pustila se dveří a vyhlédla ven.

Vyjekla jsem, když se těsně vedle nás do země zaryl obrovský projektil. Vznesl se okolo něj prašný dým, který zastínil výhled.

„Cade," pípla jsem.

Neodpovídal. Nevěděla jsem, jestli schválně nebo byl mimo. Natáhla jsem ruku a poklepala prsty na palubní desku.

„Cade," zopakovala jsem víc nahlas, „odpověz, pro boha!"

Nezaslechla jsem ani slovo. Za to jsem potlačila hlasitý výkřik, když se i se mnou uvnitř transformoval a já najednou skončila pod ním, přičemž on se nade mnou skláněl v kleče.

„Zůstaň za mnou nebo pode mnou," zachraplal a natiskl si ruku k boku, ze kterého mu tenounkým proužkem vytékal energon.

„Ne," zaprotestovala jsem, „tady nezůstaneme. Nemůžeme tady zůstat."

„Nedokážu ti pomoct s přenosem," zamítl.

„Cade, já to zvládnu, ale ty odsud musíš vypadnout," naléhala jsem. „Musíme oba, neubráním tě."

„Ale ubráníš," ušklíbl se, „nemáš ani ponětí."

„Nehodlám to zjišťovat," udělala jsem pár kroků a natiskla dlaně k jeho paži, „pomoz mi aspoň lokací."

„Není bezpečné se přenášet odsud do minulosti," bolestně vzdechl a z kleku se zhroutil na bok, „nevím, jestli to tam bude lepší."

„Nevíš?" pozdvihla jsem obočí. „Tak to asi zjistíme."

„Cass, poslyš," zazněl trochu naštvaně, ale nestihl protestovat déle.

Rozhlédla jsem se okolo – kromě vzdáleného města nebylo ke spatření v podstatě nic. Snažila jsem se každý pohled vtisknout do paměti a rozběhnout ve mně tu správnou vlnu energie.

„Vydrž, vydrž," šeptala jsem, naslouchajíc jeho ztěžklému dechu, „už to bude..."

Přišlo to nečekaně jako nikdy. Trhlo to se mnou, takže jsem prsty křečovitě zatnula a vyjekla. Jeho jsem neslyšela vůbec. V momentě, kdy se se mnou všechno zatočilo, mě zároveň polil strach, jestli všechno klaplo.