Začínala jsem znovu přicházet k sobě. Jako první jsem si uvědomila, že se nemůžu hýbat. Příčinu jsem zjistila hned potom, co jsem se přiměla otevřít oči. Nejprve mě do nich udeřilo ostré světlo zářivky přímo nade mnou.

Sykla jsem a stočila pohled níže. Několikrát jsem zamrkala, aby se mi vyjasnil obraz. Po krátké chvíli jsem byla schopná zaostřit na své ruce. Měla jsem je sevřené v poutech, stejně tak nohy a pas.

Zazmítala jsem sebou a pokusila se dát všechnu sílu do toho, abych si uvolnila alespoň ruku, ale neměla jsem šanci s pouty hnout.

„Už jsi procitla?" zaslechla jsem hluboký hlas. „Výborně."

Zamrazilo mě. Strnula jsem a natiskla se zády k chladivému kovu za mnou.

„Opravdu velice by mě zajímalo, kde ses tu vzala," zamručel, „totiž, ne že bych tě tu neměl rád. Jsi první své rasy, kterou jsem spatřil, a ještě tak zvláštní exemplář."

„Nejsem tu sama," ujistila jsem ho polohlasem.

„Nejsi," jakoby odnikud se zjevil přede mnou, „to se dalo odhadnout. A potom, podle místa, kde jsem tě našel..."

„Unesl," přerušila jsem ho.

„... soudím, že tvým doprovodem je Barricade," dořekl, ignoruje mou námitku.

Zůstala jsem na něj mlčky zírat. Neměla jsem tušení, zda mu to můžu potvrdit nebo ne. Jenže když se na mě podíval svým jedním rudě žhnoucím okem, bylo mi jasné, že nic potvrzovat nemusím.

„Nejste odtud, ani ty ani on," ušklíbl se, „nebýt tebe, asi bych to nepoznal. Ale ty... Doufám, že nemáš nic proti, když se na tebe trošku podívám. Ptát se tě na svolení nebudu, spíš je to oznámení."

„Jak jako oznámení?" zahuhlala jsem skoro neslyšně.

„Řekni," přešel stranou a já slyšela jen cinkání kovu o kov, „kdy sis poprvé uvědomila, že rozumíš cybertronštině?"

„Cože?" možná bych se i zasmála, kdybych neměla hrudník úzkostně sevřený a sotva dýchala.

Teď to znělo spíš jako písknutí bezbranného zvířete.

„Jak to myslíš, cože?" objevil se znovu přede mnou. „Vzhledem k tomu, že odpovídáš, tak je jasné, že rozumíš. Avšak odpovídáš jiným jazykem. Ten neumím, ale jsem schopen ho přeložit."

„Já, ne... Mluvíte mojí řečí, prostě..."

Rozesmál se. Byl to hrubý zvučný smích, který se rozléhal jinak tichou místností. Zmlkla jsem, nabrala vzduch do plic a přivřela oči, když následovala štiplavá bolest. Přestávala jsem zvládat dech, tohle na mě bylo příliš.

„Nemáš ani ponětí, čeho seš schopná, mám pravdu?" zajímal se.

„Vím, čeho jsem schopná," svraštěla jsem obočí, „pusť mě a já ti to ukážu, ty pošuku."

„Bolí to? Když nutíš tuhle tvoji chabou schránu, aby využívala něco tak mocného jako časoprostor?" natáhl ke mně levou ruku a prstem mi přejel po tváři.

Sjel jim níž na krk a pokračoval až na hrudník, kde se pozastavil.

„Aha, tak přeci," poklepal prstem a ušklíbl se, „jedna bytost a dva pohony? To nejde moc dohromady."

„Jestli to jde nebo nejde dohromady není zrovna tvoje věc. Funguju tak, jak jsem," ohradila jsem se.

„To sice ano," pokývl hlavou, „ale ne plnohodnotně. Pohání tě hlavně ta tvá pumpa. Nicotný zdroj, nedává ti nic víc než život. Ale to, co máš tu uprostřed, to, co ti dal časoprostor, to by ti dalo víc."

„Nechci víc," zazmítala jsem sebou, „jsem spokojená, vlastně jsem nechtěla ani tohle. Pusť mě!"

„Teprve jsem začal," do zorného pole se mi dostala i jeho pravá ruka.

Zajíkla jsem se, když jsem spatřila injekci, kterou svíral. Zamlžilo se mi před očima, obraz mi postupně zčernal.

„Neopovažuj se," snažila jsem se zůstat při vědomí.

„Neboj se, však ty mi poděkuješ," zazněl zcela sebejistě a hrot jehly se mi zabořil do lokte.

Třeštila mi hlava. Ve zbytku těla mi kolovalo jakési zvláštní mravenčení, které jsem nijak nedokázala popsat. Nedokázala jsem se vzpamatovat, tělo odmítalo poslouchat. I přesto se mi zamotala hlava a já se stihla včas naklonit stranou, abych nepozvracela sebe. Následoval kašel, který se střídal s lapáním po dechu.

Co se stalo?!

Chtěla jsem propnout prsty, pozdvihnout ruce nebo zahýbat nohama, ale ani jedno z toho nešlo. Jako bych já nebyla já.

Něco je špatně.

V hlavě mi řvala siréna, která hlásala rozsáhlé škody. Víčka mě poslouchala, takže jsem zamžourala před sebe do naprosté tmy. Neviděla jsem naprosto nic a po pár vteřinách mě zachvátila panika, že jsem vlastně oči neotevřela a nedokážu ovládat už vůbec nic.

Poslední zoufalou možností byla touha hlasitého výkřiku. Rty se mi pootevřely, ale nevyšlo z nich vůbec nic. Krk mi zaplnila bolest, jako by mi do něj někdo vrážel desítky jehliček. Sevřela jsem rty k sobě, nadechla a vydechla nosem.

Zůstala jsem nehybně ležet. Na chvíli jsem úplně rezignovala. Pak jsem začala otvírat a zavírat oči, tedy alespoň se o to pokoušet, dokud jsem si nebyla jistá, že se mi to vážně daří.

Jistotu jsem získala v momentě, kdy se mi po několikátém otevření trochu vyjasnil obraz. Zároveň mě však naplnil strach. Tohle nebyl můj normální výhled, tedy alespoň co se levého oka týkalo. Právě to mi totiž poskytovalo daleko lepší obraz než pravé a vlastně jsem díky němu prozřela skrz všechnu tu temnotu okolo.

Noční vize? Problesklo mi hlavou. Vidím ve tmě.

Nechápala jsem jak a kdy k tomu došlo, ani čemu jsem za to vděčila, ale momentálně mi to přinášelo uklidnění v tom, že jsem se mohla rozhlédnout kolem sebe.

Ležela jsem tak, že jsem na sebe rozhodně neviděla. Možná bych byla radši za to, jelikož čím déle jsem se okolo sebe rozhlížela, tím více mě naplňoval strach a panika. Podle všeho jsem se nacházela v místnosti, která měla všechny stěny prosklené a sousedila s dalšími takovými. Byla jsem však jediná svého druhu, všechno okolo byla stvoření, která popisovalo možná tak divoké sci-fi.

Krucinál. Hni sebou!

Moje hlava se pokoušela dávat všechno do pořádku, ale nic s ní nechtělo komunikovat. Vydala jsem jasný příkaz ke snaze o uvolnění. Následovalo několik trhavých pohybů nejprve pravé, poté levé ruky. Nohy zůstaly v naprostém klidu, jako by vůbec nebyly moje, vlastně ani u rukou jsem si nebyla jistá.

Lapla jsem po dechu, plíce si žádaly více kyslíku, jako bych právě vykonala bůh ví, jaký pohyb.

Co se děje?

Nestíhala jsem s dechem, alarm v hlavě si ho žádal stále více. Hrdlo jsem měla stažené, naplňoval mě pocit, že mě cosi škrtí, přičemž jsem stále jen v klidu ležela. Celé moje tělo zmatkovalo a já se i přes to všechno snažila přijít na důvod proč.

Postrádala jsem propojení těla a hlavy. Navazovalo se pomalu, a když už se nějak projevilo, nešlo o nic veleúspěšného.

Dost! Okřikla jsem sama sebe. Dost, uklidníme se! Zklidníme dech, zklidníme...

Po dalším nádechu jsem strnula. Vydechla jsem a zaposlouchala se. Čekala jsem na onen nepříjemný pocit, že mi srdce tluče až někde vzadu v hlavě. Mívala jsem ho vždycky, když jsem panikařila a naplňoval mě strach. Jenže tentokrát se nedostavil. Všude byl klid, naprostý klid.

Přála jsem si mít uvolněné ruce, abych si alespoň jednu mohla natisknout k hrudníku a ujistit si. Abych si mohla prsty druhé ruky sevřít zápěstí a nahmatat zběsilý, ale přesto pravidelný, rytmus. Jenže čím déle jsem tam v tichosti ležela a snažila se soustředit na to, co se děje uvnitř mě, docházela jsem k závěru, který mi úzkostně stahoval hrudník.

Ne, to nemůže být pravda. Zdá se mi to. Tohle všechno se mi zdá.

Věděla jsem, že si lžu. V koutku svědomí jsem si to uvědomovala, tu trýznivou pravdu. I tak jsem ale zavřela oči a přestala nad vším přemýšlet. Chtěla jsem jen znovu slyšet ten zvuk... Buch, buch... Buch, buch... Buch...

Pomalu jsem pohnula levou rukou – zcela uvědoměle a plynule. Reagovala na moje instrukce a po chvíli se k ní přidala i pravá. Nechala jsem však zavřené oči a soustředila se jen na pohyb. Na pohyb a...

Jak je to dlouho, co jsem pryč? Blesklo mi hlavou. Plyne tady čas jinak, než u nás na Zemi? Čas... Mají vůbec čas? Minuty, hodiny, dny...

Otevřela jsem oči. Snad proto, abych se ujistila, že jsem stále v té zatracené místnosti. Nic se nezměnilo, všechno okolo zůstalo stejné. Zlepšením byla schopnost se částečně hýbat a vcelku rychle jsem dělala pokroky.

Proč tohle vůbec dělám? Máma, táta, bráška... Vždyť ani nebudou vědět kdo jsem, až se zase uvidíme. Poznali by mě?

Zatnula jsem obě dvě ruce naráz. Narazila jsem na odpor a ihned si domyslela, že pouta okolo mých zápěstí nezmizela.

Proč se na tohle vůbec ptám?

V momentě, kdy jsem se hodlala ruce použít znovu, tentokrát s větší silou, ale stále marnou snahou pouta povolit, se mi z hrudníku uvolnila vlna tepla a rozlila se po celých pažích.

Protože už dávno nejsem já...

Zabrala jsem. K uším mi dolehlo zaskřípění kovu. Stiskla jsem čelisti k sobě a přiměla se, abych do rukou soustředila všechnu energii, kterou jsem měla. Nečekala jsem nějaké zlepšení, měla jsem za to, že jí nebude hodně. Jenže cosi ve mně se probralo a dalo o sobě vědět jasným světlem, které proudilo z mého hrudníku. Společně s tím se do mých rukou dostavilo nejen teplo, ale i takové množství energie, jejíž nápor pouta nevydržela. Jakmile jsem měla volné ruce, vzala jsem za velký půlkruh kolem svého pasu. Zabralo mi to jen pár vteřin, než jsem ho odervala od lůžka a s břinkotem odhodila na zem.

Konečně jsem se byla schopná posadit. Shlédla jsem na své ruce, tělo i nohy. A právě v ten moment se dostavila hořká lítost, že jsem byla z nějakého důvodu schopna vidět ve tmě. Nejen že bych nejraději neviděla nic kolem sebe, ale ze všeho nejvíce jsem si přála nevidět sebe. To, na co jsem se dívala, jsem nebyla já. Tohle byla ta druhá, která se ve mně probrala teprve před nedávnem.

Uvolnila jsem se z pout a seskočila na zem, abych se dostala k jedné z prosklených stěn. Skrz ni jsem měla výhled na chodbu, která vedla mezi všemi prosklenými místnostmi. Viděla jsem ji skrz noční vizi, což znamenalo lehce ztmavený obraz, ale detaily jsem vnímala stejně dobře jako ve dne. Začala jsem si přivykat a moje tělo spolupracovalo. Vypadalo to, že jsme se opět daly dohromady – ona a já.

„Takže?" vydechla jsem do ticha a opřela si ruce oproti stěně. „Dostaneme se ven?"

Nepřišla žádná odpověď. Hrudník jsem měla stále úzkostně stažený. Přála jsem se probrat, aby to všechno byl opravdu jen sen. Přemítala jsem, co ze mě asi tak zbylo, z toho člověka, kterým jsem bývala. Ruce, tělo i nohy patřily bytosti, která člověkem rozhodně nebyla. Přemýšlela jsem, jak bych se nazvala a moje mysl mě zavedla k jednomu sci-fi termínu – kyborg. Částečně člověk, částečně robot.

Tok časoprostoru proudil mým tělem jako jasně fialové světlo. Už nebylo částečně tlumené kůží. Sytě zářilo a protékalo skrz různě propletené žíly. A pak tu byl kruh uprostřed mého hrudníku, který se zvláštně blyštil a přítomná energie se v něm míchala a propíjela. Kdybych to snad viděla jako součást nějakého filmu, řekla bych si, že je to neskutečně epické zpracování. Jenže se tím akorát podtrhovala ta robotická stránka. Všechna ta fialová řvala do okolí, že jsem jiná.

Zároveň to byl zdroj dostatečně silný pro můj únik. Jakmile jsem natiskla dlaně ke sklu, pocítila jsem povědomé vnitřní táhnutí a s ním i horko, které se prohnalo mými pažemi.

Sklo popraskalo jako křehký led, střípky padaly s cinkavým zvukem na zem. S hlubokým nádechem jsem udělala několik kroků vpřed a vyšla na chodbu. Pod chodidly mi křupaly kousky stěny. Za jiných okolností by mi ošklivě pořezaly nohy a na chůzi bych mohla zapomenout. Jenže to bylo pryč. Neměla jsem ani tušení, jak dlouho celá tahle přeměna zabrala, ale nehodlala jsem to nechat jen tak.

Netušila jsem kudy jít, ani kam dojdu. Chtěla jsem najít toho, kdo mi to udělal. Pokud se mi to nemělo povést, tak jsem odsud chtěla alespoň vypadnout. Což ovšem zahrnovalo najít Barricadea.

Neváhala jsem s rozhodováním. Vyšla jsem do nikam se zcela jasným cílem. Jenže to bych nemohla být já, aby šlo všechno dle mého. Po pár metrech se chodbami rozlehla hlasitá siréna a pod podlahou se rozsvítila nouzová nazelenalá světla. To všechno mohlo znamenat jediné – chodbami se pohyboval podivuhodný experiment, který si sám nebyl jistý svými schopnostmi, a jeho stvořitel to moc dobře věděl.