Pomalu jsem přicházela k sobě. Moje tělo se bránilo, ale vědomí bojovalo. Doléhaly ke mně zvuky, ve kterých jsem později rozeznala hlasy. Jen obrazy se ne a ne dostavit a mě začala zachvacovat panika z nevědomosti, zda jsem v realitě nebo se probouzím do nějaké další vize či vzpomínky.

Zhluboka jsem se nadechla, což se ukázalo jako velice špatný nápad. Plíce mi na náhlý příval vzduchu odpověděly ostrou pichlavou bolestí a mně se z hrdla vydralo bolestivé zakňučení.

„Přichází k sobě," uslyšela jsem povědomý hlas.

Jméno jsem nevěděla, za to se mi jasně vybavil jeho majitel. Trochu se mi ulevilo, že mě nikde nenechal samotnou. Byl to krátký okamžik, než se ozval druhý hlas.

„Jen opatrně, pomalu," na zádech jsem ucítila jemný dotek chladného kovu a ztuhla jsem. „Tohle je opravdu zvláštní. Měla by sotva vykazovat známky života, ale skener mi ukazuje něco zdaleka jiného. Jako by právě dokončila nějakou velice fyzicky namáhavou činnost a psychicky je taky dosti nestabilní."

Vnímala jsem tlukot svého srdce až někde v krku a pocítila jsem i lehký náznak nevolnosti. Nehodlala jsem ale připustit, aby se projevil více. Vyškrábala jsem se do sedu a odfoukla si. Potom jsem vzhlédla před sebe a trochu výše. Nejprve jsem se podívala do tváře známého černo-červeného robota a pak svůj pohled přesměrovala vedle. Toho jsem neznala. Leskl se nezvyklou zeleno-žlutou barvou a jeho oči svítily spíše mentolově než čistě modře. Na rukou a hrudníku měl jasně červené reflexní pruhy.

Znovu jsem pohlédla na povědomého autobota a pozdvihla obočí: „Přivedl sis na mě posily? Říkala jsem ti, ať nepanikaříš."

„Nepanikařil jsem. Nemohl jsem tě probudit, tak jsem se chtěl jen ujistit, že jsi v pořádku," namítl.

„Jsem, tyhle chvilkové záležitosti neznamenají nic, co by..."

„Chvilkové záležitosti?" přerušil mě. „Byla jsi mimo přes hodinu."

Zarazila jsem se, hrudník se mi úzkostně stáhl: „Cože? Ne. Šlo o deset, možná patnáct, minut."

„Ne, to rozhodně nešlo," zavrtěl hlavou.

S pocitem naprosté zoufalosti jsem se otočila na druhého přítomného robota a mlčky se ho ptala, žádala jsem vysvětlení.

„Má pravdu," řekl jen a ukázal mi nějaké zařízení, na kterém se míhaly různobarevná čísla a klikyháky, kterým jsem sotva rozuměla.

„Neumím cybertronsky," přiznala jsem a sklopila pohled k zemi.

Vjela jsem si prsty do vlasů a přivřela oči.

Bylo to tak vždycky? Vždycky jsem byla mimo takhle dlouho?

„Stává se ti to často? Myslím to, že seš takhle mimo," ozval se žluto-zelený robot.

„Jsem na to zvyklá, nemusíš mít starost," odpověděla jsem a shlédla si na ruce.

Stopy po škrábancích byly sotva znatelné. Zbyly po nich úzké stříbrně lesklé čárky, jen zdánlivé připomínky zranění.

„Musím jít," šeptla jsem a trochu nemotorně se dostala na nohy.

„Kam chceš jít?" nechápal černo-červený. „Navíc sama?"

„Musím najít Barricadea," vzhlédla jsem na něj, „myslím, že už nemůžu být daleko."

„To víš jak? Opět to cítíš?" pronesl kousavě.

„To taky," kývla jsem a rozhlédla se, „jsme na sebe prostě napojení. Slíbila jsem mu věrnost a..."

„Věrnost?" znovu mě přerušil. „Věrnost, malá, je jenom okvětní lístek zmítající se ve vichřici."

Jeho slova ve mně znovu probudila zmatek. Tentokrát jsem však mlčela. Natočila jsem se na druhého autobota a poděkovala mu za péči. Pak jsem okolo obou prošla a zamířila do neznáma.

Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem šla. Mým nohám to však připadalo jako věčnost. Nejraději bych si někde sedla, alespoň na chvilinku, ale cosi uvnitř mě hnalo dál. Po několika dalších metrech jsem pochopila proč.

Zarazila jsem se a zírala na výjev před sebou. Srdce se mi divoce roztlouklo a do rukou se vehnalo teplo. Jen kousek přede mnou, trochu stranou, dosud skryti za podivnými panely, které nejspíš produkovaly energii ze slunečního světla, se rvali dva roboti. Oba dva měli v podstatě stejnou výšku. Jeden byl tmavě modré barvy a ten druhý jasně žluté.

„Cade!" vykřikla jsem a rozeběhla se. „Dost! Slyšíte? Dost!"

Vyjekla jsem a jen tak tak uhnula stranou, když byl žlutý robot odhozen mým směrem. Vyplašeně jsem se podívala na Barricadea, který upíral všechny čtyři optiky na autobota.

„Cassandro zmiz odtamtud," zavrčel, „hned."

Poslechla jsem a zamířila blíž k němu. Ruce jsem pozdvihla do konejšivé pozice a upírala na něj pohled.

„Cade," promluvila jsem na něj klidně, „nedělej to, co blázníš?"

„Neblázním, skončil jsem. Je mi zle ze sebe samotného, kam až jsi to dotáhla. Nikam to nevede, jenom přicházím o čas," hlavně na jeho zápěstí se protočily, přičemž nepříjemně zarachotily a pak jasně a nahlas zacvakly, „jediným důvodem, proč mě ignorovali, jsi byla ty. Copak jsi to neviděla? A když jsem se vzdálil, bez tebe, okamžitě za mnou poslali skauta."

„O čem to mluvíš?" nechápala jsem.

„Poslali ho, aby mě přivedl zpátky, tentokrát ale v želízkách," sykl a udělal krok dopředu.

„Klid," zvýšila jsem hlas, „klid. Tohle není nutné."

Zaslechla jsem za sebou rachot a prudce se otočila. Žlutý robot byl už opět na nohou a pravá ruka se mu v mžiku okamžiku přeměnila v plazmový kanón, připravený k výstřelu.

„Dost!" zajíkla jsem se. „Přestaňte!"

„On není ten, za koho ho máš," promluvil autobot, „je stejný jako ostatní."

„Já vím, jaký je," zdvihla jsem ruce proti němu, „a ani tak ti nedovolím, abys mu ublížil."

Modré oči zaplnila nechápavost a zmatení. Udělal krok dozadu a potřásl hlavou.

„Copak?" uchechtl se Barricade. „Překvapený? Nebo jen šokovaný tím, jak pozdě ti to došlo?"

Bez dalšího slova se napřímil a namířil přímo na Cadea. Stačilo to k tomu, aby se mi dlaně až bolestně rozehřály. Pravou ruku jsem namířila k zemi a zhluboka vydechla. Vnímala jsem úbytek nashromážděné energie a když jsem oči znovu otevřela, vytvářela se kolem mě ochranná bublina.

„Tak dost," ta slova skoro zanikla ve výstřelu kanónu, který mířil za mě.

Já už jsem stihla dát opět obě ruce dohromady, nasměrovala jsem je trochu výš a vypustila zbytek energie. Zpětný ráz nafialovělého projektilu, který mi vystřelil obrovskou rychlostí z dlaní, mě posunul několik kroků vzad. Ocitla jsem se najednou těsně u Barricadea, který se však jedním krokem dostal přede mě a rozeběhl se vstříc autobotovi. Ozval se přitom rachot jeho zbraní a já si natiskla k uším dlaně již klasické teploty.

Zasáhl ho do ramene, hrudníku a pravé paže, takže mu alespoň částečně znemožnil s ní hýbat a moct ho znovu zaměřit. Ve další vteřině se odrazil od země a nohu mu zarazil do hrudi. Žlutý robot dopadl ztěžka na zem, ale ihned se pokoušel znovu vstát. Spustila jsem ruce a pohotově se k němu dostala.

„Kampak?" Cade ho přišpendlil chodidlem u země.

„To stačí," natiskla jsem mu ruku k noze, „jdeme."

„Ne," zamítl, „čekal jsem na tenhle moment dlouho, nenechám si ho vzít."

„Cade," do nohy jsem ho udeřila, „nech toho."

„Zmizni, zrůdičko," stačil mu jeden letmý pohyb, aby mě od sebe odstrčil a shodil na zem. „Mám tu práci."

Bezmocně jsem sledovala, jak se sklonil a přitiskl autobotovi k hrudi své zbraně.

„Tak, tohle tu už bylo tolikrát, ale já nakonec budu ten, kdo vše ukončí," pronesl vítězně, „smiř se s tím, prostě jsi na to neměl."

Měla jsem pocit, že se mi pozastavilo srdce, když vystřelil. Ránu ztlumilo tělo žlutého robota, které se vteřinu na to bezvládně uvolnilo. Cade byl nad ním ještě chvíli skloněný, než se napřímil, udělal krok stranou a ohlédl se na mě.

„Nepláčeš? Nepanikaříš? Žádné hloupé otázky, jak jsem to mohl udělat?" naklonil hlavu lehce k rameni.

Odpověděla jsem mu potřesením hlavou, přičemž jsem se vyškrábala na nohy.

„Přeci jen pak snad něco chápeš," ušklíbl se, „nastal čas odejít."

„Kam půjdeme?" zajímala jsem se.

„Do minulosti přeci," odfrkl si, „povedu tě."

Vzdalovali jsme se od místa bitvy vcelku svižným tempem. Naslouchala jsem hukotu motoru a přemýšlela nad tím, co jsem ještě před chvílí viděla.

„Jak se jmenoval?" zeptala jsem se a prstem přejela po záhybu dveří pod okénkem.

„Kdo? Ten autobot?" opět zněl chladně a bez zájmu.

„Ano," zabořila jsem se do sedačky a zavřela oči. „Cade, právě jsi ho zabil!"

„Já vím," z hlasu mu vyzněla spokojenost, „jmenoval se Bumblebee. Byl to jeden z těch neotravnějších, které jsem kdy poznal."

„Mluvíš o něm jako o trofeji. Byla to živá bytost," upozornila jsem ho.

„Byla," zavrčel, „a to je taky všechno. Jsem decepticon, on byl autobot. Co myslíš, že udělám, když po mně vyjede. Takhle to prostě chodí, obludko. Pokud to nedokážeš akceptovat, tak proč ses vůbec vracela? Evidentně jsi mě hledala."

„Protože mi stále dlužíš moji rodinu," zamručela jsem.

Oba dva jsme se odmlčeli. Pohled jsem směřovala ven a pak se letmo podívala do zpětného zrcátka.

„Máme společnost," řekl ve chvíli, kdy jsem ho taky postřehla.

„Cade, prosím tě, tentokrát..."

Nestihla jsem doříct. Prudce se otočil, přičemž otevřel boční dveře a já vyletěla odstředivou silou ven. Tvrdě jsem dopadla na zem a několikrát se překulila. Viděla jsem, jak se transformoval a udělal pár rychlých kroků k autu, které se dostalo do jeho dosahu. Ohnal se po něm, ale Mercedes se mu vyhnul.

„Barricade, ne!" vyškrábala jsem se na nohy a vyběhla k nim. „Počkej!"

Dostala jsem se tam ve chvíli, kdy se transformoval i černo-červený autobot. Stáli proti sobě a mě naplňovalo vědomí, že pokud nezasáhnu, bude se opakovat scénář předchozích minut.

Vběhla jsem mezi ně a do široka roztáhla ruce na obě strany.

„Dost!" rozkřikla jsem se. „Jeden bez druhého byste tady nebyli."

„Malá," vzdychl autobot, „uhni."

„Ztrať se, zrůdičko," zavrčel Cade, „pleteš se do něčeho, do čeho nemáš."

„Zabils Beeho," zasyčel bot, „já jsem to věděl, když tě k nám přivedli, že není moudré ti důvěřovat."

„Nedůvěřovali jste mně, ale jí," decepticon na mě shlédl, „mnou jste tak akorát opovrhovali, ale potřebovali jste ji příliš, aby..."

„Moc mluvíš," k uším mi dolehlo zasvištění čepele, „skončíme to."

„Ne," otočila jsem se jeho směrem.

„Co to děláš, maličká?" uchechtl se. „Vážně si myslíš, že bys mě nějak dokázala zastavit?"

„Energii na to snad ještě najdu," pronesla jsem s poloviční jistotou.

Její procento se zvýšilo, když jsem shlédla na svoje ruce, které se jako v odpověď rozzářily a rozpálily. Tentokrát to bylo ale jiné. Vnímala jsem, jak se všechna ta energie bere ze mě, z mého nitra. Pramenilo to kousek od srdce a já vnímala zvláštní tahání a mravenčení, proudění...

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči, přičemž jsem přesně věděla, kam mířím. V ten moment se mi podlomila kolena, ale ruce se napřímily a zpevnily. Když jsem oči znovu otevřela, nebyla jsem to úplně já, kdo se díval na svět. Byla jsem to já a ta druhá. Poprvé za celou tu dobu, co jsem o její přítomnosti věděla, jsme se spojily a věděly jsme přesně, co chceme udělat. Byly jsme stejně odhodlané, naplněné touhou a jistotou. Já jsem zachovávala klid a ona mi vracela sílu do těla, která začala unikat znatelně pomalejším tempem.

„Co má tohle být?" autobot přede mnou couvl a zadíval se za mě. „Co jste to s ní provedli?"

Barricade přešlápl. Jeho kroky už jsem ale nevnímala jako hlasité těžké zadunění. Vnímala jsem je stejně jako ty lidské, naprosto přirozeně a normálně. Svůj pohled jsem nespouštěla z robota před sebou. Tep se mi zrychlovat s délkou čekání, ale ruce jsem dokázala držet stále bez zachvění.

„Neprovedli nic," ozval se hlas, který mi už nepřipadal cizí, „nemohli vědět, že to všechno povede až k něčemu takovému. Kdo by to čekal? Něco tak jedinečného?"

„Cassandro," broukl Barricade, „máš ho před sebou. Na co ještě čekáš?"

„Na podnět," odpověděla jsem s ušklíbnutím, „na pohyb... Na cokoli."

„Nevěřil jsem ti, když jsi tvrdila, že nejsi úplně člověk, ale tohle," nechápal autobot, „taková kombinace je nemožná. Musí tě to rvát zevnitř, všechna ta..."

„Nenávist? Touha zabíjet? Arogantnost a povýšenost?" zasmál se kousavě Cade. „Nepřipomíná ti to někoho, Drifte? Třeba sebe?"

Tázavě jsem pozdvihla obočí, ale ani jsem se nepohnula. Chtěla jsem se tak moc zeptat, ale moje mysl se soustředila jenom na cíl přede mnou.

„Dost," zavrčel robot, „já a moje minulost se opakovat nebude a rozhodně ne opačným směrem."

Protočil meč v ruce a mně se napnuly všechny svaly v těle.

„Nehýbej se," tohle jsem byla opět čistě já, „stůj. Prostě nás nech odejít."

„Odejít? Pokud tě takhle nechá delší dobu, tak se minimálně zblázníš. Vnitřně tě to rozerve a všechno, co bude následovat, je naprostá oddanost jemu a těm zkurvysynům. Tohle, že bys opravdu chtěla?"

„Už se stalo," potřásla jsem hlavou, „není cesta zpátky. Žádná. Tak se rozluč."

„Malá, ne," přehmátl prsty po rukojeti meče a natočil jeho čepel za sebe.

„Správně, Cassie. Jsem na tebe pyšnej," těch pár slov přicházejících zpoza mých zad způsobilo, že se mi na moment zastavilo srdce.

Nabrala jsem vzduch do plic, ale k mému překvapení panika nepřišla. Zajíkla jsem se, když jsem pocítila škubnutí, jako by se cosi přímo uprostřed mého hrudníku nastartovalo a rozběhlo na plynulý takt. S výdechem jsem vystřelila.

Seděla jsem v autě. Blížili jsme se k cíli a já seděla se zavřenýma očima a obličejem přikrytým dlaněmi. Neplakala jsem, nepociťovala jsem úzkost. Naopak. Děsilo mě, jak spokojená jsem byla sama se sebou. Srdce mi tlouklo stále ještě trochu rychleji a v žilách mi koloval adrenalin. Krom srdce jsem stále vnímala zvláštní šimrání v hrudníku. Ať už to bylo cokoli, probudilo se to teprve před chvílí. Teď už to ale fungovalo na sto procent a nehodlalo se jen tak zastavit.

„Zabila jsem ho?" zahuhlala jsem skrz dlaně.

„Ne," odpověděl mi vážně, „z tohohle se vylíže, ale zásah to byl dobrý."

Na nějakou chvíli jsem se opět odmlčela a on po pár minutách zastavil.

„Cade?" sevřela jsem madlo dveří a vyhlédla ven.

„Ano?" opáčil naprosto vážně.

„Já jsem..."

„... Oficiálně decepticon," doplnil.

Vystoupila jsem a natočila se na něj, abych sledovala jeho transformaci.

„Takhle jsem to nemyslela," namítla jsem, když na mě shlédl.

„Nedokážu ti vysvětlit, co seš. Nevím to. Seš výjimečná, sama jsi to říkala. Čímkoli však seš, chci tě mít na svojí straně," řekl a dřepl si ke mně, „teď mi ale pověz, jestli seš připravená."

„Chci odsud vypadnout," kývla jsem a obě ruce natiskla do jeho dlaně.

Nic už neřekl, ani já. Vlasy mi rozevlál vítr, ve vzduchu zapraskala energie a v další vteřině jsem ztratila pevnou půdu pod nohami.