„Kam to jedeme?" povzdychla jsem si a zády se zabořila do sedačky, přičemž jsem pohled nespustila z okolí.

„Nikam a zároveň někam," odpověděl, „cesta bez cíle."

„Co to plácáš?" svraštěla jsem obočí.

„Máš nějaké tušení, kde by ten decepticon mohl být?" změnil téma.

Prohrábla jsem si prsty vlasy a odfoukla si. Zachvátil mě zmatek a částečná panika, ke komu jsem to vůbec nastoupila.

„Já nevím," potřásla jsem hlavou, „zase jsme se nepohodli a on prostě odešel."

„Nepohodli?" zajímal se. „Co to znamená, když se nepohodneš s decepticonem?"

Jeho hlas měl zvláštní přízvuk, který jsem nedokázala úplně zařadit. Zaplavovalo mě při něm ne moc příjemné chvění.

„Na co narážíš?" zamručela jsem.

„Myslíš si, že jsem slepej?" uchechtl se. „V podstatě bych se ani nemusel dívat na ten tvůj přívěsek a věděl bych s kým se paktuješ. Ty šrámy a podlitiny na rukou sis asi neudělala sama."

„A co když ano?" shlédla jsem si na škrábance.

„Ty modřiny stěží," stál si za svým.

Odmlčela jsem se a znovu se zadívala z okna. Pátrala jsem po jakémkoli náznaku Barricadeovi přítomnosti. Neviděla jsem nic. Za to mi do hlavy lezly pocity někoho, na kom záležel můj momentální osud.

„Seš nervózní? Z čeho?" zahuhlala jsem po chvíli.

„Nervózní?" překvapilo ho. „Jak jsi k tomu závěru dospěla?"

„Vnímám to," přiznala jsem, ač jsem pochybovala o tom, že mi uvěří, „vnímám všechny ty pocity, ale nervozita vítězí."

„Jak jako vnímáš?" nechápal. „Děsíš mě."

„Já vím," ušklíbla jsem se.

Rty se mi stáhly do úzké linky, když se náhle dostavil pocit nevolnosti. Zatmělo se mi před očima, začalo mi pískat v uších, v celé hlavě mi bolestně tepalo. Když se mi sevřelo srdce a já měla pocit, že přestalo tlouct, pravá ruka mi vystřelila ke dveřím.

„Zastav," dostala jsem ze sebe, přičemž mi můj hlas zněl strašně vzdáleně, „hned."

Prudké zabrzdění jsem nevnímala vůbec. Prostě jsem vzala během další vteřiny za kliku a celou svou vahou se do dveří opřela. Vypadla jsem ven. Skončila jsem na všech čtyřech a pod rukama vnímala chladnou studenou zem. Naplňovalo mě vědomí, že nejspíš každou chvíli omdlím a zároveň mě děsil fakt, že jsem necítila tlukot svého srdce.

„Co je ti?" zaslechla jsem v ozvěnách. „Slyšíš?"

Sotva jsem jeho hlas vnímala. V hlavě mi hučelo a pískalo zároveň. Dýchalo se mi ztěžka a v momentě, kdy jsem měla pocit, že se mi alespoň trochu vyjasňuje zrak, se mi zvedl žaludek. Ústa mi zaplnila zvláštní pachuť. Mezi záchvaty zvracení jsem dávivě kašlala, přičemž jsem se sotva udržela na rukou.

Neměla jsem tušení, jak dlouho to přesně trvalo, ale když jsem zamžourala pod sebe, nespatřila jsem nic jiného než jasně fialovou tekutinu. Znaveně jsem zakňourala, vyškrábala se na nohy a malátně popošla asi čtyři kroky, než jsem znovu spadla. Tentokrát jsem dosedla na zadek a dlaněmi si zakryla obličej. V uších už mi nepískalo, ale hlava se mi motala a tlukot srdce jsem sotva vnímala. Bolestivě se mi svíralo, jako by ho cosi sžíralo. Pravačku jsem si na jeho místo přitiskla a zaryla si nehty do kůže.

„Co je s tebou?" uslyšela jsem znovu autobota.

„Sakra," uniklo mi ze rtů, „já... Do háje, hlavně na mě nešahej."

„Cože?" zazněl zmateně, ale to už se mi před očima mihly obrazy z jiné doby.

„Hlavně nepanikař," sotva jsem dokázala dát větu dohromady, „já budu jen na chvíli trochu..."

Nedořekla jsem. Dál už jsem o sobě nevěděla.

Za zády jim vybuchla dobře mířená střela z těžké zbraně. Oba dva to přimělo, aby ještě zrychlili a po pár krocích zahnuli k nejbližšímu alespoň krátkodobému úkrytu. Nastejno se odrazili a dopadli přímo do zákopu, který ještě před pár dny sloužil přední linii.

„Kruci," vydechl černý robot s prvky jasně oranžové barvy, „tohle bylo těsné."

„To teda," přikývl druhý, sytě žlutý.

Oběma se oči třpytily modrou barvou.

„Hele," Hot Rod, ten černé barvy, se ohlédl přes rameno, přičemž lehce vyhlédl nad horizont zákopu, „seš si jistej, žes volal ty posily? Ohlašoval jsi naši pozici?"

„Nejsem blbej," zavrčel na odpověď jeho partner, Bumblebee.

„Tak kde jsou?" Hot Rod se zapřel zády o zeď. „Tady fakt rozhodně zařvat nechci."

„Nezařvem tady, moc jich není, jenom mají dobrou výbavu," Bee aktivoval zbraň na levé ruce a vyklonil se, „zvládneme je, jenom to musíme dobře načasovat."

„Není problém," Hot Rod sáhl za levé rameno a sevřel v rukou pistoli nabitou velice specifickými střelami, „čas ti můžu pojistit, alespoň částečně."

„Fajn," žlutý autobot se na svého partnera podíval, „pálíš první, já prorazím dopředu. Nejdříve musíme sejmout toho těžkopádnýho hajzla."

Odpovědí mu bylo pokývnutí. Na otázky ani další detaily nebyl čas, oba dva zaslechli kroky.

„Opravdu? To je vše, co dokážete? Krčíte se tu jako bídní psi a čekáte přitom na pomoc," štěkl chraptivý hlas a na vojáky v zákopu dopadl stín.

Ani jeden z nich se neodvážil pohnout, nebo se na sebe jen podívat. Ten hlas znali. Patřil tomu nejvíc nevypočitatelnému, záludnému, zákeřnému a krutému decepticonovi. Jeho pověst ho předcházela a pravdou bylo, že nikdo nikdy nevěděl, na čem je, pokud se s ním rozhodl spolupracovat.

Starscream o těch povídačkách věděl a přinášely mu neskutečné uspokojení. Obavy a respekt byly mnohdy těmi nejlepšími zbraněmi.

„Vylezte," zavrčel, „okamžitě."

Zaslechl hlasy a rozhodně neměl v plánu je nechat se domluvit na řešení. Sehnul se a popadl žlutého autobota za rameno. Vší silou ho vytáhl ze zákopu, chytl ho i za druhou paži a mrštil s ním o zem.

„Neučili vás, jak se správně bojuje?" zahučel a než se autobot stihl zvednout, přitiskl mu chodidlo k hrudníku. „Nebo se někomu snažíte dokázat, že vzadu jste na správném místě?"

Ztuhl a na tváři se mu objevil úšklebek, když zaslechl cvaknutí nabité zbraně.

„Nedělal bych to," sklopil pohled dolů, do zákopu, odkud na něj zíraly dvě jasně modré oči, „odlož tu zbraň, ještě si ublížíš."

„Pusť ho, ty decepticonská špíno," sykl Hot Rod a zbraň sebejistě pozdvihl, „dělej!"

„Odvážné," zhodnotil Starscream, přestože ho chování jeho nepřítele nijak zvláště nezaujalo.

„Víš co?" ozval se Bumblebee, čímž upoutal jeho pozornost. „Moc mluvíš."

Všechno dál se stalo během pár vteřin a nikdo z nich si ty události nebyl schopný pořádně uvědomit, dokud nebylo po všem.

Bumblebee zasáhl jednou dobře mířenou ranou Starscreama do nohy. Ten s bolestným výkřikem udělal krok vzad, čímž autobota osvobodil a umožnil mu se zvednout. Během chvilky už stál po boku Hot Roda a navzájem si kryly záda.

„Jdeme," rozhodl Bee s oprávněnými pochybami, že Starscream přišel sám.

Vyběhl kupředu, směrem k těžkému dělu, které k jejich smůle nikam nezmizelo. Zdviženou rukou dal svému partnerovi signál, aby použil svou zbraň. Stalo se to ve chvíli, kdy dělo znovu vypálilo. Přesně v ten moment se o něj také rozbil jeden z nábojů z Hot Rodovi pistole a v okruhu asi čtyř metrů se pro všechny na několik sekund takřka zastavil čas.

Beemu to stačilo, aby se dostal za dělo a jakmile časová bublina praskla, zpacifikoval decepticona za ním. Nahradil jeho pozici a těžkou zbraň namířil přímo na Starscreama, kterého zdržoval Hot Rod. Vystřelený projektil prosvištěl kamsi dozadu.

„Hej!" rozkřikl se, čímž upoutal pozornost obou dvou před sebou.

„Skončils?" pronesl směrem k decepticonovi. „Myslím, že jo."

„Myslíš," uchechtl se Starscream a pohledem zabloudil okolo nich, jako by někoho hledal, „říkal jsi, že moc mluvím. To je možná fakt, ale já mluvím, protože můžu. Za to tys právě pronesl svá poslední slova."

Decepticon nepatrně pohnul levou dlaní. Jako signál to stačilo. Ozval se jeden jediný výstřel. Střela přesně zasáhla svůj cíl a autobot, který pevně svíral ovládání děla, ztratil po zásahu vědomí. Nešťastnou náhodou přitom klesl na kontrolní tlačítka a dělo několikrát vypálilo, přičemž vždy o kousek změnilo směr střelby. Pálilo v podstatě do prázdna, Starscream už před ním nestál. Jediný, kdo zbyl, byl Hot Rod a toho hned první nárazová vlna odmrštila zpět do zákopu.