Seděla jsem jak zařezaná. Vůbec jsem nevnímala cestu a ani jeden z nás nemluvil. Nechápala jsem, co se vlastně dělo. Co mi to vůbec řekl? Co to znamenalo? Na druhou stranu to vysvětlovalo moje náhodné cesty do minulosti.

Poposedla jsem si a tiše si povzdychla. Odpovědí mi bylo hlasitější zařvání motoru a zrychlení jízdy. Koutky mi cukly v náznaku úsměvu. Nestačilo to však na něco víc. Vybavilo se mi, kam jsem se dnes dostala a hádku s někým, kdo jsem byla já a zároveň nebyla.

„Kdo je Megatronus?" vypadlo ze mě náhle tak tiše, že mě mohl sotva slyšet.

Zvolnil, a ještě nějakou chvíli mlčel, než se zeptal: „Kdože?"

„Megatronus," zopakovala jsem, „znáš ho z legend? Jsou o něm nějaké?"

„Znám ho," přiznal, „je o něm plno legend. Jak jsi k němu přišla?"

„V té aréně," před očima se mi mihlo několik obrazů z jiného času, „když jsem... Když jsem ztratila kontrolu nad sebou, vrátila jsem se v čase. Aréna byla zaplněná roboty, kteří skandovali jeho jméno a on tam pak přišel, aby se jako gladiátor utkal v souboji s jakousi příšerou."

„Tak to sis prožila jednu z těch méně známých legend," vypadalo to, že ho i zajímá, co říkám, „jak vypadal? Mluv."

„No, stříbrný, lesklý, místy matný. Oči mu rudě žhnuly a na rameni měl černý znak. Tenhle," natáhla jsem prsty a přejela po symbolu na volantu, „stejný, jako máš ty."

„Období těsně před válkou... Zajímalo by mě, proč ses vrátila zrovna do téhle doby," zapřemýšlel se.

„Kdo to tedy je?" vrátila jsem se zpět k původnímu dotazu. „Žije ještě?"

Kousavě se uchechtl: „Kdyby tě slyšel, jistě by se rozhodl tě o tom přesvědčit. Ano, žije, ač momentálně nikdo neví, kde je. Pátráme po něm, teda alespoň ti, kteří mohou. Samozřejmě tajně, autoboti by takové akce nikdy nepovolili."

„Cade," zazněla jsem netrpělivě, „kdo to je?"

„Teď už bys ho pod jménem Megatronus hledala jen stěží a o jeho gladiátorské minulosti ví málo kdo. To, zrůdičko, je Megatron. Samotný vůdce decepticonů."

Přeběhl mi mráz po zádech, přejela jsem si dlaněmi po stehnech a ošila se. Nepřipadalo mi úplně normální, že mi cosi ve mně ukazovalo právě jeho. Chtěla jsem vědět příčinu toho všeho, musela jsem ji znát.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. „Myslím tím, jestli opět nehrozí nějaký kolaps?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou, „moje druhé já se kamsi ztratilo, ale asi začínám šílet ze všech těch věcí. Fakt jsem se asi nenarodila, aby ze mě byl... Stroj."

Poslední slovo jsem dořekla velice tiše. Měla jsem pocit, že by ho mohlo ranit. Vnitřně mě ten fakt rval na kusy. Oficiálně jsem se nemohla považovat za člověka, za normální bytost...

Zastavil a já vyhlédla ven. Srdce mi vynechalo jeden úder, zaplavila mě nervozita. Měli jsme problém, evidentně hodně velký problém.

Vystoupila jsem a skoro neslyšně zabouchla dveře. Stála přede mnou skupina tří robotů a nevypadali zrovna nadšeně. Jako první se na mě otočil Crosshairs.

„Tak se na ni podívejte," uchechtl se, „vypadá, jako by se nic nedělo."

„Hlavně v klidu," šeptla jsem směrem k Barricadeovi a udělala váhavé tři kroky dopředu.

Nečekala jsem, že se ke mně přižene Mark. Popadl mě za ramena a zacloumal se mnou.

„Kdes byla? Kdes do prdele byla?" vyhrkl naštvaně. „Co?"

Nejprve mě jeho chování trochu vyděsilo. Během pár vteřin jsem se ovšem vzpamatovala a zpražila ho pohledem.

„Pusť mě," řekla jsem odměřeně, „nedělej, jako bys nebyl rád, kdybychom se už nevrátili. Vy všichni byste si jenom oddechli."

„Bál jsem se o tebe," ztišil hlas.

„Ovšem," protočila jsem oči, „evidentně jste se báli všichni, proto jste tu, ne? Báli jste se o naše životy. Ani v nejmenším to není kvůli tomu, že by vám mohl zdrhnout neprověřený decepticon, že?"

„Mademoiselle," ozval se Hot Rod, „opravdu jsme se o vás báli."

„Problém je právě tam, že oba dva ze sebe děláte strašně nedostupný," odfrkl si Cross, „nikdy nevíš, co od takových lidí čekat."

„To říká zrovna ten pravej," podotkla jsem kousavě, „vrátili jsme se, co ještě chcete?"

„Kde jste byli tak dlouho?" zeptal se znovu Mark.

Nadechla jsem se k odpovědi, když jsem náhle ucítila, jak se mi zezadu do nohou opřel čumák auta. Usmála jsem se a zašmátrala v zadní kapse.

„Četli jsme si," hodila jsem čtečku po Markovi, „zdejší legendy jsou dost zajímavá věc. Občas bys v nich taky mohl... Trochu zapátrat."

„Celou tu dobu jste četli nějaké povídačky?" nechápal Crosshairs. „A to si myslíš, že ti budeme věřit?"

„No tak, nechte je už," vložil se do hovoru Hound, který do teď jen postával stranou.

„Víš," zadívala jsem se na Crosse, „pro každého plyne čas trochu jinak. Obzvlášť, když čteš."

Znovu tu bylo ťuknutí zezadu do nohou. Tentokrát jsem natáhla ruku za sebe, přiložila dlaně na kapotu a lehce na ni poplácala. Odpovědí mi byla transformace v robota, zůstal však potichu.

„Musely to být opravdu zajímavé příběhy, když takhle zmlknul," neodpustil si zelený autobot, „cos s ním provedla?"

Protočila jsem oči. Věděla jsem, že odpovídat nechci a ani nebudu. Vyšla jsem směrem od nich, přičemž mě Barricade následoval.

Jakmile jsme se dostali mimo jejich doslech, otočila jsem se na něj a tázavě pozdvihla obočí.

„Co?" zamručel.

„Neměl jsi k tomu co říct? Měla jsem to odmluvit jen já?" založila jsem si ruce na prsou.

„Bylo to tak lepší," ujistil mě, „nerad bych, aby tě nějak rozhodili a ty před nimi prodělala menší kolaps. To je to poslední, co chci, aby věděli."

„O co jde?" přimhouřila jsem pátravě oči.

„Vážně? Seš tak nechápavá příšerko nebo to ode mě opravdu potřebuješ slyšet?" zamručel. „Fajn, takže... Řekněme, že tvoje schopnosti by měli zůstat jenom mezi tebou a mnou."

„Mezi tebou a mnou?" překvapilo mě. „Když je tam venku viděli další..."

„Ztichni!" přerušil mě zprudka. „Mlč! Zbláznila ses snad?"

„O co jde?" couvla jsem. „Nic jsem neřekla."

„Naopak, mluvíš až moc," zasyčel, „varuji tě, jestli se dozvím, žes byť jen o něčem pípla..."

„Tak uděláš co?" zajímala jsem se. „Ublížíš mi? Na to už jsem si zvykla, to prostě život s tebou obnáší. Nebo mě zabiješ? Pochybuji, když jsem teď tím, čím jsem."

Vypadalo to, že mi hodlá odpovědět a mě vcelku i zajímalo co. Jenže on se ke mně beze slova otočil zády a odešel.

Opět jsem si našla cestu do knihovny. Sedla jsem si na zem vedle jednoho z regálů a v rukou sevřela knihu. Vzbuzovalo ve mně neuvěřitelnou radost, že jsem nemusela neustále používat čtečky, ale našly se i výtisky menší velikosti.

Po návštěvě zasněžené krajiny s drakem jsem zatoužila číst víc takových legend. Chtěla jsem se dozvědět, jak to s takovými mýtickými bytostmi doopravdy bylo. Hledala jsem poměrně dlouho, ale nakonec jsem knihu přeci jen našla. Už po přečtení prvních pár řádků naznačovala, že i na téhle planetě kdysi bylo období, kdy vládli králové, kteří bojovali za svou zem, ale i za tu cizí.

Kniha byla psána vcelku zajímavým způsobem. Chvilkami se mi zachtělo do onoho světa zavítat. Přejížděla jsem po stránkách prsty, s knihou jsem se mazlila, ale moje ruce na ni nijak nereagovaly. Nic ve mně na ni nereagovalo. Vlastně jsem měla pocit, že všechno to uvnitř spí.

Knížku jsem zaklapla a odložila ji zpátky do poličky hned poté, co jsem se vyškrábala na nohy. S hlasitým povzdechem jsem vyšla z knihovny a dostala se do oněch strašně vysokých a rozlehlých chodeb, kde jsem si připadala nesmírně malá a bezbranná. Co nejrychleji jsem se dostala ven a zhluboka se nadechla.

Co je špatně? Co je sakra špatně?

Shlédla jsem na svoje ruce. Spatřila jsem vcelku jasné fialové světlo, které protékalo žilkami, jež se mi po rukou kroutily. Na levé ruce byly k zahlédnutí škrábance od mých nehtů, které se zřejmě nikdy neměly zahojit.

„Cade!" vykřikla jsem s pohledem stále upřeným na zranění. „Cade!"

Bez odezvy. Vzhlédla jsem a zamířila ke garáži, ve které většinou pobýval.

„Cade?" natiskla jsem dlaň na studený plech a pak lehce zaklepala. „Jsi tam? Poslyš, musíme si promluvit."

Měla jsem pocit, že jsem od něj byla strašně dlouho.

Kolik času jsem vlastně strávila v knihovně? Hodinu, dvě?

„Cade," dřepla jsem si a vzala za madlo dole na vratech.

Co když to bylo jen pár minut? Půl hodina?

„Hele," překvapilo mě, že jdou otevřít dost zlehka, ale i tak jsem je vytáhla nahoru, „je mi fuk, jestli jsem řekla něco blbě, ale já už takhle dál nemůžu. Potřebuju odsud vypadnout."

Můj hlas se několikrát odrazil v ozvěně prázdné místnosti. Zůstala jsem zaraženě stát. Hleděla jsem na bílé zdi, jejichž jasná barva mě pálila do očí. Srdce mi vynechalo jeden úder a v rukou mi zatepalo.

Odešel? Nechal mě tady?

Potřásla jsem hlavou a vycouvala ven.

„Barrica..." otočila jsem se a hlasitost mého hlasu postupně klesla. „...de."

Musela jsem vzhlédnout, abych se mu mohla podívat do očí. Jako u všech autobotů, i jemu plály modrou. Žádný z nich však neměl stejný odstín, ať se to mohlo zdát. Tenhle měl jedny z těch nejsvětlejších, které jsem kdy viděla. Stál přede mnou s jednou rukou spuštěnou podél těla a v té druhé protáčel cosi jako meč. Hleděl na mě s naprosto nic neříkajícím výrazem.

Nabrala jsem vzduch do plic, abych potlačila paniku a přesně v ten moment se dostavily ty pocit. Zvědavost, ostražitost, podezřívavost...

„Někoho hledáš?" zeptal se, když jsem se chtěla k němu otočit zády a dělat, že neexistuji.

„Ano," odpověděla jsem nejistě.

Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od jeho červeného a místy černého laku. Na hrudi se stříbrně leskl znak Mercedesu.

„Smím vědět koho?" ozvalo se hlasité zasvištění, když meč protočil před sebou a přendal si ho do druhé ruky.

„No, já," o krok jsem couvla, „úplně nevím, jestli..."

Vyjekla jsem, když udělal jeden větší krok těsně ke mně a dřepl si, aby si mě mohl lépe prohlédnout.

„Vy lidé se dostanete opravdu všude," pronesl přitom, „ale ty..."

Zamračil se, napřímil a špičkou meče si k obličeji pozdvihl můj přívěsek.

„Koho to hledáš?" zablýsklo se mu v očích.

„Barricadea," uniklo mi ze rtů tiše, „jsme tu spolu."

„Spolu," odfrkl si, „nikdy jsem si o lidech nic nemyslel, ale..."

„Nejsem člověk," přerušila jsem ho.

„Nejsi?" naklonil se zájmem hlavu ke straně. „A co tedy?"

„Jsem člověk jen z části, ne úplně," vysvětlila jsem krátce, přičemž mi hlavou blesklo, proč mu to vůbec vykládám.

„Ne úplně," zamručel, „ty jsi mi ale divné stvoření."

Zdvihl se a jedním svižným pohybem si meč umístil na záda: „Hledáš tedy decepticona, který by měl být zde?"

„Měl by," kývla jsem, „ale není, no, on... Je to komplikované."

„Jistě, že je to komplikované, když si myslíš, že dokážeš navázat normální vztah s decepticonským zmetkem, lidská dívko."

„Nebuď sprostý," založila jsem si ruce na prsou, „pokud mi nehodláš pomoct, tak já půjdu. Ztrácím tu čas."

„Drzá," uchechtl se, „přeci jen je tu nějaké pojítko."

Během vteřiny se přede mnou změnil v moderní sportovní vůz značky, jež se mu ještě před chvílí leskla na hrudi. Otevřel mi dveře ke spolujezdci a já neváhala dlouho.