KAPITOLA 1. - Dny, týdny, měsíce... (2/2)
O dva měsíce později...
Déšť promáčel zem tak, že jsem se při každém kroku zabořila do bahna asi po půl boty. Znechuceně jsem zamručela a co nejdelšími kroky překonala uzoučkou uličku mezi regály dřív, než mě stihlo zaregistrovat strážní světlo věže. Jakmile jsem byla za sloupem mimo jeho dosah, otočila jsem se nazpátek a přiložila si ke rtům úzkou asi pět centimetrů dlouhou píšťalu pro psy. Dvakrát jsem na ni táhle hvízdla, na což se ze stínů protilehlé uličky vynořil Ravage a rychlými krůčky ke mně doběhl.
„Hodný kluk," zašuškala jsem k němu, když se mi pozastavil u nohou.
Na odpověď párkrát zavrtěl ocasem a vzhlédl na mě.
„Ještě tahle ulička, tamten sloup a jsme mimo strážní věž," poukázala jsem před sebe, „zvládneme to na jeden zátah? Jestli jo, tak musíš se mnou, nemůžeme čekat."
Shlédla jsem na něj a on mi potvrdil pokývnutím.
„Dobře," vydechla jsem a pozorovala otáčení velkého světla, „tři... dva..."
Světlo kolem nás problesklo dřív, než jsem to čekala: „Běž, běž!"
Oba dva jsme vyrazili vpřed. Běželo se špatně, každý můj krok hlasitě čvachtl a bláto mi cákalo až do očí. Zašklebila jsem se, pokusila se obličej chránit dlaní, ale bylo to k ničemu. Svěsila jsem ruku zpátky k tělu a lehce přidala, přičemž jsem se nezapomínala dívat po Ravageovi. Měla jsem ho těsně po svém boku, jenže pak nastala ta chvíle, kdy se mu přední tlapy probořily do bláta hlouběji a on přepadl na čumák.
Celý pád následovalo nespokojené zavrčení a cloumání tělem, aby se z bahna dostal. Zoufale jsem střelila pohledem k věži, světlo nám bylo v patách. Nabrala jsem vzduch do plic a zadržela dech. Bleskově jsem se vrátila k Ravageovi, chňapla ho nad předními packami a zapřela se do nohou, když jsem ho tahala z bláta. Zakníkal přitom, na moment zazněl jako normální živý pes. Vypadalo to, že moje úsilí bude marné, když najednou odpor povolil a my oba dopadli do bláta. To už ale bylo světlo za poslední uličkou a blížilo se k nám.
„Jdeme, jdeme," popostrčila jsem ho z boku a spíš skoky, než během se dostala za první regál, kam už světlo nesahalo.
Sklouzla jsem se přitom do bláta a Ravage stáhla k sobě. Přikrčila jsem se, světlo kolem nás probliklo, jen těsně minulo okraj regálu. Srdce se mi přitom na moment snad zastavilo. Hlasitě jsem vydechla a shlédla na psa ve své náruči. Opětoval mi pohled a zavrtěl sebou ve snaze vymanit se mi ze sevření.
Pustila jsem ho a vyškrábala se na nohy. Sledovala jsem robota, jak se několikrát otřásl a smetl ze sebe bláto, přičemž polovina z toho dopadla právě na mě.
„No tak ti fakt děkuju," zamručela jsem, „jako by nestačilo to, co už na sobě mám."
Byla jsem od té mazlavé patlavé věci úplně celá, víc jsem měla pokrytý zadek a pěkná hromádka by se získala i z mých vlasů, což mě deptalo asi nejvíc.
Ravage se ke mně otočil zády a svižnými krůčky se vydal hlouběji do starého skladiště, na jehož začátku jsme byli. Odfrkla jsem si, občas dokázal být stejně arogantní jako jeho pán, kvůli kterému jsme tady vlastně byli.
Následovala jsem ho, porozhlížela se po součástkách, které by se mohli hodit. Ravage naznačil štěknutí a pozastavil mě u jedné z police. Přistoupila jsem k ní a prozkoumala ji. Byla tam hromada vyřazených zadních světel od aut, různého tvaru, různě rozbité. Na tváři se mi objevil úsměv, který trochu pohasl, když jsem si uvědomila, co tenhle nález znamená. Shlédla jsem na psa, který horlivě vrtěl ocasem.
„Fajn," našla jsem čtyři nejméně rozbitá světla, odložila je stranou a sundala si ze zad batoh, abych je do něj mohla poskládat.
~ ~ ~
Voda mi ještě zkapávala z vlasů, když jsem se protáhla vraty, jež se za mnou se zabouchnutím zavřela. Loktem jsem udeřila do vypínačů a uslyšela bzučení zářivek. Vykročila jsem přitom do místnosti, každý můj krok čvachtal a nechávala jsem za sebou mokré šlápoty. Co víc, stále jsem byla zaprasená od bahna, déšť ze mě nesmyl ani milimetr špíny.
Vzhlédla jsem před sebe a rozhlédla se po prázdné hale. Nejdřív mě zachvátila panika, potom vztek. Před očima jsem náhle měla červený filtr, srdce mi divoce bušilo.
„To si ze mě snad dělá..." odmlčela jsem se a naslouchala ozvěně svého hlasu.
Na vteřinku mě napadlo, že bych si tady strašně ráda zazpívala, ale tu myšlenku odsunula zpátky do šuplíku naštvanost. Shodila jsem ze zad batoh a donesla ho na svůj „operační" stůl s nářadím. Trochu jsem s ním třískla a zevnitř se ozvalo chrastění světel.
„O do háje," vzdychla jsem a protočila oči nad představou, že některá z žárovek praskla a já budu muset na skladiště znova, „ne, prosím..."
Otevřela jsem vak a postupně každé světlo vytáhla, přičemž jsem ho pečlivě prohlédla. Vypadaly v pořádku, už zbývalo jen vymontovat žárovky a zkusit je, jestli svítí správně. A to byl ten moment, kdy jsem se začala dohadovat sama se sebou, zda to udělat teď nebo se jít nejdřív osprchovat. Hlavou se mi honilo, že si vůbec tuhle péči nezaslouží. Měli jsme dohodu, že beze mě ven chodit nebude a on ji tak strašně rád a tak často porušoval, že už jsem přicházela o nervy. Na druhou stranu jsem celý večer strávila tím, že jsem pro ty malé mrchy šla a nedodělat práci by pro mě znamenalo neúplné vítězství, spíš potupu s tím, jak ze mě ještě stékaly čůrky vody.
„Fajn," dlaněmi jsem lehce bouchla do stolu a sáhla po šroubováku, „tak jdeme na to."
Protočila jsem šroubovák mezi prsty, na okraj stolu položila mobil a napojila ho k přenosnému reproduktoru o kousek vedle. Během pár vteřin z něj začala hlasitě hrát hudba a i přes všechnu únavu a nachozené kilometry se mým nohám chtělo tančit.
Otočkou jsem se dostala k prostředku stolu, do volné ruky vzala první světlo a do rytmu písničky začala oddělávat šrouby. Hudba mi pomohla vypnout, takže jsem se postupně dostávala k žárovkám, aniž bych myslela na to, že jsem naštvaná a zklamaná zároveň. Řekla bych, že už jsme spolu byli dost dlouho na to, abychom chápali svoje potřeby a přání. Alespoň já chápala ty jeho, ale on ty moje odmítal.
~ ~ ~
Jako první do budovy vběhla Bestie. Zaregistrovala jsem ji koutkem oka, zrovna když jsem k poslední žárovce připojovala elektřinu. Upřela jsem na ní oči, když se jasně rozzářila. Pousmála jsem se, odpojila ji a odložila stranou k ostatním stejně funkčním. V ten moment se dostavil i on. Ani jsem se na něj nepodívala, jelikož mě zmohlo dlouhé zívnutí a ve vlně se dostavila všechna unavenost nahromaděná za celý den. Zamotala se mi hlava, musela jsem se opřít o stůl.
„Co je s tebou?" zaslechla jsem za sebou.
Zavřela jsem oči, jen na chvilinku, a nadechla se.
„Co je se mnou?" pustila jsem se stolu a otočila se na něj. „Co je se mnou?! Celý večer lítám po vrakovištích a místech tomu podobných, abych našla věci, které chceš, a když se vrátím, tak zjistím, že už jsi zase vypadl někam ven. Co myslíš, že se mnou je?"
„Klídek, člověče," zamručel, „je tam tma a já se tmou splývám. Už jsem ti říkal, že..."
„Tady nejsi na Cybertronu," potřásla jsem nechápavě hlavou, „ty asi nechápeš situaci. Tady dole nemáš co dělat, chápeš? Kdyby tě spatřil byť jen jediný blbeček, který má za potřebí se někde pochlubit..."
„Zmlkni," sykl, „seš už zase otravná, člověčí dívko. Moc mluvíš. Radši mi pověz, cos našla."
„Cade!" rozkřikla jsem se a pohodila rukama. „Posloucháš ty mě vůbec?!"
„Nezvyšuj ten hlas, ti povídám," zabodl se do mě pohledem, „víš, jak to dopadá, když mě naštveš."
„Tys naštval mě," namítla jsem.
„Ty a já je jeden velkej rozdíl," ušklíbl se, „nevnímáš tu převahu?"
„Myslíš ten tří a půl metrovej rozdíl výškově nebo několika kilový rozdíl jako takový?" založila jsem si ruce na prsou.
„Už chladneš," napodobil moje gesto, „líbí se mi, když takhle vrčíš, pokud to nepřeháníš, ale víš, co myslím."
„Jdi do prdele," otočila jsem se k němu zády a vyšla k nejbližším dveřím, které znamenaly možnou sprchu, ač ne moc teplou a nějaké to zázemí pro spánek, ač ne úplně luxusní.
„Počkej, tak cos přinesla?" zvolal za mnou.
Jednou rukou jsem sáhla po klice dveří, tu druhou jsem pozdvihla do vzduchu a natažený ponechala jen prostředník.
~ ~ ~
Probudilo mě zadunění, jako kdyby přímo nade mnou zahřměl hrom. Celá budova se otřásla a z hlavní místnosti se ozvaly nadávky v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Polekaně jsem se posadila a rozhlédla se. Byla jsem ve své malé komůrce, kterou jsem si tu asi během měsíce zařídila – spočívala v matraci, lehké dece a polštáři. Koupelna znamenala několik trubek s přívodem minima vody, ne úplně legálně.
Pohotově jsem se vyškrábala na nohy, jen abych zjistila, že běhu jsem v podstatě neschopná. Kolena jsem byla sotva schopná ohnout, a když jsem si prohmátla lýtka, byla jako kámen. Zasténala jsem, a co nejrychleji se dostala do hlavní místnosti. Světlo nebylo ještě ani náhodou, takže jsem našmátrala spínače, cvakla jimi a bez čekání šla dál. Řídila jsem se jedním mžouravým červeným světélkem ve tmě.
„Cade," zazněla jsem starostlivě, ale hlavně rozespale, „co tady..."
To už se rozžhavily zářivky a já ho spatřila před sebou. Ležel na zemi na boku, celý zkroucený, spíše schoulený do sebe. Při pohledu na něj jsem udělala krok vzad.
„Co jsi to zase dělal?" vydechla jsem nevěřícně a ihned si v myšlenkách odpověděla sama. „Tys to zase zkoušel, že jo?"
„Co mi neustále vyčítáš?!" zavrčel. „Co asi tak jsem, bez toho aniž bych se svedl transformovat?!"
„A kdyby se ti to povedlo, tak co? Sotva vidíš na jedno oko, ze čtyř Barricade! Ze čtyř! Chováš se jako malé dítě."
„Nechovám, to bych poznal, na jedno se totiž dívám," zabodl se do mě pohledem.
Neodpověděla jsem, jen k němu přistoupila blíž a těkala po něm pohledem. Hledala jsem jakoukoli známku po zranění, které si tak moc rád způsoboval, jako by jich neměl už tak dost. Skoro to vypadalo, že se vše obešlo bez nehody, když jsem spatřila, jak mu z levého boku stéká uzounký potůček nazelenalé tekutiny.
„Posaď se," zahuhlala jsem, než jsem si došla pro velký hadr, se kterým jsem se vrátila nazpět.
Výjimečně mě poslechl bez protestů, ale provázelo to hluboké mlčení a nepřítomný pohled do nikam. Vyšplhala jsem na něj a opatrně přešla až k ráně. Zavrtěl se pode mnou a já zavrávorala. Chtěla jsem vyštěknout pár nadávek, jen jsem stiskla rty k sobě a klekla si k ráně. Přitiskla jsem na ní hadr a držela.
Průběžně jsem kontrolovala, zda ještě krvácí. Vnímala jsem na sobě, že chvílemi usínám. Oči se mi zavíraly samy, hlava mi padala. Pokoušela jsem se zahnat spánek mrkáním, ale nepomáhalo to. Nakonec jsem se, s jistotou, že už se rána nezalévá krví, schoulila na jeho boku do klubíčka a zavřela oči. Bylo mi jedno, jak moc nepohodlné to je, i tak to plnilo svou úlohu místa pro spánek.
Když už jsem skoro spala, znovu sebou zavrtěl. Tentokrát mě však vzal do dlaně a položil trochu výš, kde bylo na spánek přeci jen pohodlnější místo, ač ne moc.
„Nechápu, proč se o mě tolik staráš," zabručel a mně se na tváři mihl úsměv.
Znělo to tak moc nevděčně a jenom já jsem věděla, že to je právě jeho způsob, jak říct „děkuji".
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top