„Svoboda je poznaná nutnost" – ani jsem pořádně nevěděla, jak dlouho jsem si ten citát už pamatovala, ale společně s ním se mi vždycky vybavil výklad učitele, když nám ho vysvětloval. Svobodní sice jsme to ano, máme právo se vyjádřit a taky se rozhodovat. Jenže u druhé věci je právo zároveň povinnost. Celý život se rozhodujeme, musíme a častokrát je nám to proti srsti. Tenkrát jsem se s tím citátem ztotožňovala – ve věku puberťáka ještě aby ne.

Jenže teď... Teď bych dala snad cokoli za to, abych jedno jediné ráno mohla vstát s tím, že si vyberu, co budu dělat. A já si myslela, že jsem přišla o všechno, aniž bych si vážila toho nejcennějšího, co jsem měla.

„Cassie!" zaslechnu mamku zrovna v momentě, kdy se začnu vlnit do rytmu nové písničky.

Polekaně se otočím, podívám se přímo do záběru kamery a zrudnu.

„Mami, co to děláš?" počastuju ji vyčítavým pohledem.

„No tak, Cass, máš narozeniny," zasměje se, „a tohle ti tak jde. Jsi báječná tanečnice, vždyť to víš."

„Ano, ale na vysokou mě nevzali," uhnu jí pohledem a natočím se k ní zády.

„Ale no tak," náhle mě bere za ruce, točí se mnou a já se musím smát.

„Mami," někdo přidává na hlasitosti hudby a já po očku postřehnu tátu, kterému mamka předala kameru.

V ten moment se poddávám smíchu i rytmu a s mamkou až tragicky komicky tančíme uprostřed kuchyně, pokud se tomu dá vůbec říkat tanec. Dívám se na mamku, která je hudbou momentálně úplně unešená a já si užívám jednu z těch vzácných chvil, kdy ji baví moje hudba.

„Neříkal jsem ti náhodou, že nechci, abys to pouštěla tak nahlas?!" všude se rozlehne chraplavý hlas.

Zastavím se, ale naši jako by to neslyšeli, se dál baví. Zmocní se mě strach, něco nehraje. O krok couvnu, všechno vypadá jako vytržené z reality. Když mi začne docházet, že k reálu to má daleko, jednu ze stěn prorazí obří robotická ruka a stiskne mě v pevném sevření.

„Vážně už mě nebaví ta tvoje arogance, ty jedna malá naivní..."

Trhla jsem sebou, popadla jsem dech a sotva dokázala zadržet slzy, které se mi draly do očí. Unaveně jsem se na posteli posadila, už zase jsem měla pocit, že jsem v noci skoro vůbec nespala, přestože opak byl pravdou. Povzdychla jsem si, promnula si obličej a podívala se před postel. Stál tam, jako každý den už nějakou tu dobu. Jakmile postřehl, že jsem se vzbudila, nepřestal na mě upírat svoje červená očka, dokud jsem nevylezla z postele.

„Zlý pes, Bestie," zahuhlala jsem s hlavou skloněnou, „ještě bych chtěla spát, víš to?"

Postřehla jsem, jak několikrát zavrtěl ocasem, potom vyštěkl. Ten zvuk mi trhal uši, nesnášela jsem ho, přesto jsem nedokázala udělat nic, abych ho neslýchala.

~ ~ ~

Procházet se ulicemi v doprovodu mechanického stvoření nebylo nic, čeho by si lidi nevšimli. Ovšem nebylo to pro ně nic nenormálního, transformeři pro ně znamenali každodenní život. Nechápala jsem to, jak mohli prostě jen tak přijmout, že...

Moje myšlenky protrhlo svištění kol rychle jedoucího auta. Zahlédla jsem jen siluetu, hned za ním ale další, policejní se zapnutými majáky a sirénou. Jen pár metrů ode mě se z druhého vozidla během vteřiny stal robot, několika rychlými kroky se dostal před ujíždějící auto a chytl ho do rukou.

„Jdeme, Bestie," zadrmolila jsem k psovi po svém boku.

Tyhle momenty, kdy jsem je viděla v akci, mi nedělali vůbec dobře. Zvedal se mi z nich žaludek, svíral se hrudník. Nedocházelo mi, jak to, že jsem schopná trávit s Barricadem každý den, v jeho těsné blízkosti a v podstatě bez reakcí.

~ ~ ~

Areál byl opuštěný už nějakou tu dobu a jediný způsob, jak se dostat dovnitř, bylo prolézt škvírou v plotě. Alespoň jsme nechodili přes hlavní vchod, který byl poblíž jedné z frekventovanějších silnic, ale z boku, což mě trochu uklidňovalo. Jakmile jsem prolezla plotem a zamířila k nejzachovalejší budově, krok Bestie se zvolnil a lehkým poklusem se vydala napřed vrtíc přitom ocasem.

Trvalo mi to o chvilku déle, než jsem se do haly dostavila taky. Za těch pár dní, co jsem sem chodila, se nám alespoň povedlo dát dohromady osvětlení, takže tma už tu dávno nebyla, alespoň ne tehdy, když jsem přišla já.

Cvakla jsem vypínačem, na moment jsem si zastínila oči, a jakmile si oči přivykly ostřejšímu světlu, pousmála jsem se. Náznak úsměvu zmizel ihned, jak jsem spatřila známou postavu.

„Jdeš pozdě," zavrčel nevrle.

Seděl na zemi, na obvyklém místě a byl na něm vidět určitý pokrok nějakých oprav, které jsem zatím trochu nemotorně provedla. Alespoň už si dokázal sednout, ke stání to mělo daleko a k transformaci vůbec. A to nepadlo slovo o jeho stále nefunkčním zraku. Toho dne, kdy na řadu měly přijít jeho oči, jsem se bála jak čert kříže. Možná naštěstí jsem nebyla schopná nikde najít čtyři páry sobě podobných čoček, které by seděly na jeho dva páry očí.

„Omlouvám se," zadrmolila jsem nejistě.

„Mě tvé omluvy nezajímají," poposedl si a ztěžka vydechl.

„Co po mně chceš dneska?" vyšla jsem k němu.

„Chci, abys mi dala dohromady nohy, to tady ještě zvládneš, aniž bys musela něco hledat," zamručel.

„A potom?" zahuhlala jsem po cestě pro nářadí.

„Potom to bude na tobě a Ravageovi," odvětil trochu nezaujatě.

Stiskla jsem rty k sobě, bylo to s ním jak na houpačce. Jednu chvíli na vás div neřval, tu druhou se s vámi zase pomalu nebavil. Sevřela jsem prsty okolo madla posuvného vozíku a škubnutím ho přiměla k jízdě. Dotáhla jsem ho až k jeho levé noze a zastavila kousek od kolene. Zajistila jsem brzdy a bezradně se podívala na díru, která zela v transformerově lýtku.

„Tohle nezvládnu," zavrtěla jsem hlavou, „předtím to bylo v pohodě, pájet dokážu, ale tohle?"

Popostoupila jsem trochu blíž, abych si mohla ránu detailněji prohlédnout: „Nové propojení drátů, sváření, nemluvě o zadělání celé té rány. Kde na to mám vzít záplatu?"

„Je mi to jedno, prostě něco najdi," prskl.

„Hele, Barri," použila jsem zkráceninu jeho jména a zaslechla vztekem naplněné zavrčení, „mně se do toho taky nechce, víš? Jestli si to neuvědomuješ, jsem bez práce, není to zrovna dávno, co mi přišla výpověď. Každý den tady s tebou trávím, protože nemám na výběr, všude mě sleduje ten tvůj čokl. Snažím se ti teda pomoct a ty seš na mě takovej?"

„Moje jméno je Barricade!" vyštěkl nahlas, až se zatřásly i ty nejmenší okenice. „A ty budeš dělat, co já budu chtít, bez toho abys měla připomínky k tomu, jak ti podám rozkazy. Chápeš to nebo stále ještě ne?!"

Přikrčila jsem se, zacpala jsem si uši a čekala, až přestane křičet. Sotva jsem přitom dýchala, v ty momenty jsem si připadala snad ještě menší, než jsem oproti němu vážně byla.

„Tak fajn!" pokusila jsem se ho překřičet, když to vypadalo, že nezmlkne.

To jediné, co jsem si vysloužila, byla prudká rána. Rozmáchl se paží, jako by odháněl mouchu, přičemž mě odmrštil několik metrů dál a já tvrdě dopadla na zem. Zůstala jsem ležet, marně jsem se pokoušela nadechnout, ale šlo to jen opačně. Do očí se mi nahrnuly slzy, začala jsem panikařit, že se udusím. Trvalo to několik minut, než jsem svoje tělo přinutila k bolestnému nádechu, po kterém se mi rozpálily plíce, to už si ale slzy našly cestu po mých tvářích.

Odevzdaně jsem zůstala ležet na zemi, naslouchala jsem mechanickým zvukům smíchaných se šelestěním. Probralo mě až to, když ke mně došla Bestie. Sklonila ke mně svůj čumák, ale ihned jsem ji odstrčila. Znepokojeně zavrčela a prskla.

„Jdi najít nějakou tu záplatu," vydechla jsem ztěžka, „slyšíš?"

Otočil se ke mně zády, cvakání drápků se postupně vzdalovalo a já bojovala sama se sebou, abych se vůbec zvedla. Přesto jsem se nakonec na nohy vyškrábala a tiše sykla, když mi celým tělem projela bolest – opět.

Zadívala jsem se směrem Barricadea a po několikáté si ho prohlédla. Na světle jsem konečně viděla pravý odstín jeho laku – modrá byla značně tmavší, náznak stříbrné zůstával. Přední části nohou se leskly bílou, stejně tak horní části paží, ovšem tam na bílé vynikal velký nápis POLICIE. Nemohla jsem si nevybavit dnešní honičku, které jsem byla svědkem.

„Proč sis vybral policejní vůz?" porušila jsem ticho, které panovalo, a pomalým malátným krokem se k němu vydala.

Neodpověděl. Plně se soustředil na práci na svém zranění. Povzdychla jsem si, vůbec se mi nelíbilo, že to dělá s tak mizerným zrakem. A to mě právě děsilo, že se mi to nelíbilo, že jsem měla vůbec nějaké pocity vůči němu a nebyly záporné.

„Ukaž, pomůžu ti," kolem pasu jsem si obepnula pás s nářadím a zapojila do akce schůdky.

Stále nereagoval. Nespokojeně mručel, jelikož se mu zřejmě nedařilo tak, jak chtěl.

„Omlouvám se," houkla jsem schválně nahlas, „teď mě nech dělat mojí práci."

Jakmile jsem se mu připletla pod ruce s prvním nástrojem, odtáhl je pryč.

„Fajn, takže spolu nebudeme mluvit, prostě..."

„Zmlkni, ihned," sykl.

Potlačila jsem povzdychnutí a na vteřinu přivřela oči. Bylo mi zle z toho, co se se mnou začínalo dít a z celé téhle situace, i když ta by nebyla tak marná, kdybych si z ní dokázala nic nedělat. A v tom byl ten problém... Tohle nevedlo správným směrem, ale zároveň mi to nabízelo něco tak lákavého. Pokoušela jsem se najít cestu k něčemu, co jsem nacházela v ne tak obvyklé formě, ale bylo to tu, ta možnost navázat s někým úzký vztah, moct se o někoho opřít, nebýt sama. Znělo to jako případ pro psychiatrii, protože všechny tyhle myšlenky se točily okolo transformera.