Bolest, to jediné jsem vnímala. Z rukou, nohou, z hrudníku, hlavy, od srdce... Z dálky ke mně doléhaly hlasy, které mi splývaly dohromady, a jen těžko jsem dokázala rozeznat, komu vlastně patří. Každou chvíli jsem omdlévala, přestože jsem se pokoušela vzdorovat. Ubývala mi energie. Tu poslední jsem soustředila na poslední pokus přesvědčit tělo, že dokážu zůstat vzhůru. Povedlo se mi otevřít oči a z úst se mi vydral bolestivý, zoufalý výkřik plný odevzdání.

„Tiše, tiše, jsi moc slabá na to, aby ses pokoušela mluvit..."

Kdo? Kde? Co...

Před očima se mi zatmívalo, srdce mi tlouklo čím dál pomaleji, nemohla jsem dýchat.

„Cassie, poddej se tomu, bude to tak lepší, věř mi."

Věř mi... Bude to tak lepší... No tak, poddej se tomu...

~ ~ ~

„Vždyť nedýchá!"

„Ale dýchá, dýchá, jen už to není tak zzznatelné jako předtím."

„Říkal jsem, abys udělal to nejlepší, co umíš! Čemu jsi na tom nerozuměl?! Jak si myslíš, že bude reagovat, až se vzbudí?! Víš, co všechno mě to stálo, než jsem ji přiměl, aby mi začala důvěřovat?!"

„Nejsem si jist, zzzda se ti to povedlo úúúplně, Nitro říkal, že... Ne, nebíííj mě, prosíím! Ah!"

„Zavři tu svojí drzou klapačku, ty přerostlá včelo. Nitro neví, o čem mluví, on ji sotva zná, to já s ní strávil pro ni dlouho dobu."

„Ahah, řekl jsi, že potřebuješ, aby vydržela víííc, aby ji časoprostor hned tak nesežehl. Doslova jsi řekl, že chceš, aby udýýýchala delší cesty, tak jsem se tedy činil. Nikdy bych nedovolil, abych svou práci neodvedl perfektně, však mě zzznáš."

„Znám tě až moc dobře, Waspenere."

„Tak vidíííš, proč tedy ty obavy? Důůůvěřuj trochu zzzdravotníkovi, kterému jsi svěřil svou nejvěrnější přííítelkyni. Bude v pořádku, chce to jen pár dní, pár kratičkých pozemských dní. Ty jsi přeci zzznám svou trpělivostííí, ó přesný ostrostřelče, nekazzz tedy ty legendy, které se vyprávějí."

„Hrrr... Nech mě s ní. Jdi pryč."

...

„Cassie? Bože, seš tak chladná. Packal jeden, zkazil, co mohl, však já si to s ním vyřídím. Ah, hah, anebo ty? Ty... Ty budeš schopná takových věcí, ani netušíš. Nemáš ponětí, čeho seš teď schopná. Vylepšil tě, dal tě do kupy a přidal plno nových věcí. Seš krásná, víš to? Úplně vidím ten tvůj pohled, kdybych ti to řekl a ty byla vzhůru. Jenže teď seš dokonalá. Taková, jakou jsem si tě představoval, přestože bez toho všeho bys taková nikdy nebyla... Konečně seš připravená mi pomoct s mými velkými plány a věř mi, budeš po zásluze odměněna."

~ ~ ~

Nějakou chvíli mi zabralo, než jsem byla schopná otevřít oči. Víčka se mi zdála strašně těžká, jako by vážila několik kilo. Vydechla jsem a pokusila se nadzvednout na rukou, ale ty se mi podlomily v loktech a já dopadla zpátky na lůžko.

„Kruci," bolestně jsem vzdychla a rozhlédla se po místnosti.

Nepoznávala jsem ji, nebyla to ani ta stará budova, ani skladiště. Tohle bylo daleko modernější, s hladkými zdi, ostrými světly zářivek a plno vybavení. Když jsem se začala porozhlížet více, rozpoznala jsem některé lékařské pomůcky.

„Jsi vzzzhůru," k uším mi dolehl bzučivý zvuk, ze kterého byl rozeznatelný hlas, „jsem rád, to je dřííív, než jsem čekal."

Otevřely se dveře a do místnosti vešla štíhlá robotická postava. Teprve, když se dostal na světlo, byla jsem schopná rozeznat víc. Byl rozhodně menší než Barricade, tenké ruce i nohy, stejně tak trup, který se přeci jen směrem k ramenům trochu rozšiřoval. Hlavu měl protáhlou a na jejím vrchu cosi, co připomínalo tykadla.

„Ukaž, zzzkontroluju tě, jestli je všechno v pořřřádku," přistoupil ke mně, sehnul se a mně se dostal výhled na dva páry křídel složených na jeho zádech.

Jeden pár byl větší, se silnou hlavní konstrukcí, podpůrnou pro zbytek křídla, které bylo průhledné a působilo křehce. Ve stejném stylu byla i menší křídla složená pod většími. Když se to vzalo kolem a kolem, byla to vlastně jedna velká mechanická včela.

„Co seš zač?" zírala jsem na jeho křídla, zatímco mi prsty s ostrou špičkou jako žihadlo přejížděl po pažích.

„Doktor," zabzučel, „zzzdravotník. Barricade mě vyhledal, přinesl tě sem."

„Přinesl?" nechápala jsem, pokoušela se rozvzpomenout, ale hlava odporovala.

„Ještě bys měla odpočívat," napřímil se, „ale dám Barricadeovi vědět, neboj se. Jako kdyby sem nechodil už tak dost často."

Otočil se ke mně zády a zmizel ve dveřích, kterými přišel. Jakmile mi zmizel z dohledu, shlédla jsem na svoje ruce. Zděšením se mi otevřela ústa, ale výkřik se mi z nich nevydral. Místo toho jsem pohledem vyjela k rameni a marně se pokoušela nadechnout.

„Co jste mi to udělali," zazoufala jsem a po nádechu vykřikla, „co jste mi to udělali?!"

Vyškrábala jsem se do sedu, natáhla ruce před sebe a zahýbala prsty. Všechno vypadalo, že funguje normálně, jen to normální vůbec nebylo. Tohle nebyly moje ruce. Moje byla tak akorát dlaň, část předloktí a kousek nad loktem. To byla místa, kde to byly moje ruce, zbytek byl robotický – matně černý, protkaný nitkami fialové záře. Od ramenou dále nebylo po robotických částech ani stopy, ale já vnitřně tušila, že tady to nekončí ani náhodou.

Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem úspěšně potlačovala, vítězil nad nimi vztek. Prozatím, dokud do místnosti nevstoupil Barricade a ve mně se v ten moment všechno zlomilo. Klesla jsem zpátky do lehu, pozdvihla jsem ruce a dlaněmi si zakryla obličej.

„Ahoj, stvůřičko," přistoupil ke mně váhavým krokem.

„Jak jsi mohl," sykla jsem, „jak jsi mohl?! Důvěřovala jsem ti."

„Nevěděl jsem, že ti to tak ublíží, věř mi," přesvědčoval mě, „dostal jsem tě k pomoci, co nejdřív jsem mohl. Waspener udělal, co mohl, aby tě dal do kupy."

„Lžeš," zašeptala jsem, „už zase lžeš."

Neodpověděl. Místo toho jsem po chvilce ucítila, jak se mě dotkl na loktu.

„Dobře, dobře... Teď není ten čas, abych k tobě byl úplně upřímný. Je toho spousta, co s tebou musím probrat a ty bys měla ještě odpočívat," promluvil do ticha.

„Co je tak důležitého," zamručela jsem.

„Třeba to, že bych tě rád přivítal na Cybertronu, zrůdičko."

„Na Cybertronu?" odkryla jsem si obličej a zůstala na něj zírat. „Jak... Jak jsi mě dostal kolem autobotů? Jak jsi dokázal projít kontrolou?"

„Neprošel jsem," založil si ruce na prsou.

„Tys..."

„Neměj mě za stvůru," odfrkl si, „sem nahoru jsou i jiné cesty než ty oficiální. Už jsem ti říkal, že vždycky dostanu to, co chci."

„A dostal jsi? Protože já si tím vůbec nejsem jistá," šeptla jsem s pohledem upřeným na něj.

„Nemluv na mě tímhle tónem, nejsem autobot," sykl, „dostal jsem to, oč jsem žádal. Bylo to nezbytné vzhledem k nastalé situaci, taková je věc."

Pozdvihl přitom ruku a poté ji svěsil podél těla. Zadíval se stranou, něco nesrozumitelně zamručel a stiskl rty k sobě.

„Půjdeme, zrůdičko," vypadlo z něj nakonec.

„Počkej," konečně jsem se zmohla na pár slov, „ani jsem nestačila vstřebat, jaké že ty věci jsou, jo aha, tys mi to ani neřekl. Už chceš jít a před chvíli jsem měla ještě odpočívat. Postrádám logiku, Cade. Nebo že by ji ty tvoje řeči vůbec nedávali?"

„Tobě nějak nedochází, že nemáš jinou možnost, než se mnou prostě jít," ušklíbl se, „nebo by sis přála zůstat tady s Waspenerem?"

„Zzzapomeň, nemám na ni čas," ozvalo se zpoza dveří.

„Jak mám odpočívat, když mě budeš tahat po Cybertronu?" posadila jsem se a protáhla si ramena.

„Nebudeš," vyslovil předvídatelnou odpověď, „a nedělej hloupou, bylo ti to jasné už před pěti minutami. O čem stále diskutujeme, příšerko?"

„O té tvojí arogantnosti, která se vůbec nezměnila," vzdychla jsem, „a já už si začínala myslet..."

V hlavě mi zaznělo pár vět, o kterých jsem si nebyla jistá, ze kdy jsou, ale bylo jasné, kdo byl jejich autorem. Barricade. A já bych dala cokoli za to, abych je měla nahrané někde na rekordéru. Byl by to skvělý způsob, jak ho vydírat.

„Ne, nezačínala," potřásla jsem hlavou a nechala si od něj pomoct dolů z lůžka.