Dlouhou dobu jsme šli mlčky. Před očima jsem si promítala různé pasáže svého života a občas se pousmála nad tím, že vůbec nebyl mizerný. Někde uvnitř mě jsem pociťovala zvláštní úzkost, o které jsem věděla, že se lehce přehoupne v nekončící černou díru. Jenže jsem ten pocit nedokázala nijak vytěsnit. Prostě tam byl, stejně jako náhle všudypřítomné teplo rozlévající se mým tělem. Paže mi fialově zářily jako by do mě právě někdo kopl novou dávku energie.

„Jak jsme na tom?" těch pár slov mě mrštilo zpátky do reality.

„Hm?" nemohla jsem znít víc zmateně a Barricade si toho musel všimnout.

„Jak jsme na tom?" zopakoval.

„Jak to myslíš?" nechápala jsem a nervózně se ošila.

„Myslím tím časově. Víš, co se teď asi tak děje tam venku?" upřesnil.

„No, těžko říct," zahuhlala jsem a lehce nakrčila rameny.

Nesouhlasně zamručel, přešel k protější stěně chodby a posadil mě na její výstupek připomínající nevyužívanou poličku. Občas se mi zdálo jako by si designer těch chodeb nechal navozit náhodné díly stěn a pak je stejně náhodně poskládal postupně dohromady, nehledě na to, jestli ta část měla připomínat spíš obývák nebo hladkou stěnu ložnice.

„Zrůdičko, co je to s tebou?" probodl mě pátravým pohledem.

„Nic," sklonila jsem hlavu, abych se zadívala na špičky nohou.

„Ale no tak," odfrkl si, „pravdu."

Potřásla jsem hlavou. Nechtěla jsem mu to říkat. Moc dobře jsem si uvědomovala, že ještě před nedávnem bych se mu nesvěřila s ničím. Jenže teď mi stačil jeden jeho pohled a byla bych se mu schopná vypovídat ze všeho. Snad proto jsem se mu do optik tak často nedívala.

„Stvůřičko," přiložil mi pod bradu ukazovák a pozdvihl mi hlavu.

Zatajila jsem dech. Stiskla jsem rty k sobě a chtěla se mu vycuknout, ale nenechal mě.

„Kam se máme vůbec přenést?" zeptala jsem se a zadívala se do jiskřiček jeho optik.

„Do doby ještě před válkou," odpověděl, „bude to vcelku skok."

„Proč tam?" zajímala jsem se.

Zarazil se. Tentokrát mi uhnul pohledem on. V ten moment jsem chtěla svoji otázku odvolat. Skousla jsem si spodní ret a zůstala mlčet. Potřebovala jsem vědět, co bude. Chtěla jsem znát pravdu předtím, než jsem měla skočit. Netahal mě s sebou takovou cestu jenom proto, aby se podíval do minulosti. Už od začátku měl plán a čím blíže jsme byli konci, tím spíše jsem tušila, že do cíle se možná dostat nechci. Jenže teď už jsem vlastně neměla na vybranou a na jednu stranu jsem netoužila po ničem jiném než se tam dostat a všechno tohle ukončit.

„Proč tam?" zopakovala jsem hluše.

„Protože tam je cíl mojí mise," řekl nezvykle potichu a jiskřičky v jeho optikách se zklidnily a lehce pohasly.

„A to je? Proč mě celou tu dobu taháš sebou, Cade? O co jde? Proč jsem celou dobu tak důležitá?" úzkost zesílila.

Prsty jsem sevřela okraj výstupku, na kterém jsem seděla. Na okamžik jsem přivřela oči, ale hned je zase upřela na něj. Mlčel. Když sklonil hlavu, musela jsem zesílit stisk. Zabolely mě klouby, vnímala jsem, jak se mi pod nimi formuje kov, který jsem tiskla.

„Cade," šeptla jsem, „proč se vracíme tak daleko? Vysvětli mi, prosím tě, na co jsem se pro tebe vracela? Protože já vím, že tohle všechno se nedělo jen tak pro nic za nic. Tak se na mě podívej a koukej mi říct, že zachraňuješ svět nebo tak něco."

Štípaly mě oči. Nebyl to jen vsugerovaný pocit, věděla jsem to přesně. To cosi uvnitř mě bolelo. Vysílalo to impulzy do celého mého těla. Připomínalo mi to tlukot srdce, který se tak změnil, kdykoli jsem pociťovala bezmoc.

„Proč to potřebuješ vědět?" znovu se na mě zadíval. „Celou dobu ses nezajímala a teď... Co se změnilo, že chceš znát cíl mojí cesty? Víš, že od určité chvíle je to naše cesta. Vydala ses po ní dobrovolně a neptala se."

„Neptala," pípla jsem a na chvíli se odmlčela.

Pohled mi sklouzl na moje ruce, které stále vydávaly tak syté světlo. Na tváři se mi mihl úsměv plný hořkosti. Tiše jsem vydechla a pokusila se kontrolovat svůj dech předtím, než jsem znovu promluvila.

„Neptala, protože jsem si naivně myslela, že potom bude všechno tak, jak jsi mi slíbil," mluvila jsem tiše, vlastně mi připadalo, že můj hlas je sotva slyšet, „ale pak, když jsem se začala měnit, mi začalo docházet, že to tak nebude. Postupně jsem se s tím smiřovala, snažila jsem nacházet pozitiva. Jenže..."

Zavrtěla jsem hlavou a ironicky se uchechtla: „Pamatuješ si na moji první cestu časem? Jak mě to koplo, jak všechno tohle začalo?"

Pokynula jsem na svoje ruce a pokračovala: „Už tenkrát mi mělo dojít, kam tohle vede. Jenže jsem myslela, že to zvládnu. Tys mě strkal dál a přesvědčoval mě. Já ti věřila a pak jsem... Asi jsem se úplně zbláznila, ale začala jsem si myslet, že je mezi námi nějaké spojení, že si prostě rozumíme... Prostě, Shockwave měl pravdu. Nemám na to zkrotit to ve mně."

Naše pohledy se setkaly a můj hlas mě zradil, když se po pár prvních slovech zlomil: „Já tam zůstanu, Cade."

Odmlčela jsem se snad proto, abych vůbec vstřebala, že jsem ta slova řekla.

„Až se zase přeneseme, tak už to nezvládnu. Sotva jsme se dostali přes poslední skok. Tys málem umřel a pak se to stejně podělalo. Sotva jsem věděla, jak jsem se dostala sem. Už nemůžu a teď nás čeká skok někam ještě hodně daleko. Tohle tělo už to neunese."

Díval se na mě nic neříkajícím pohledem. Chtěla jsem ho za to praštit, ale místo toho jsem se znovu pousmála.

„Mlčíš," sklopila jsem zrak, „asi jsem to měla čekat. Já jsem hloupě doufala, že se všechno nějak vyjasní, ale ty seš prostě..."

„Pleteš se," řekl najednou.

Zarazilo mě to. Nečekala jsem, že vůbec promluví a ta dvě slova mě vykolejila víc, než by měla.

„Co?" vypadlo ze mě přihlouple.

„Pleteš se," zopakoval znovu a zamítavě zavrtěl hlavou, „tohle se nestane."

„Stane," namítla jsem, „Cade, já... Cítím to. Od začátku beru z něčeho, co není moje. Je to daleko silnější, než si vůbec já nebo ty dokážeme představit. Čím víc energii spotřebuji, tím víc mě to zevnitř užírá. Ničí mě to. Pomalu se rozpadám..."

„To není pravda," přerušil mě. „Shockwave tě nějak upravil. Bude to muset stačit na skok tam. Asi to není ideální, ale až všechno spravím, zařídím, aby tě dali dohromady."

Nechápavě jsem na něj hleděla a stěží hledala slova: „Já ale nevím, co se se mnou stane, až bude po všem. Nebudu do té reality patřit. Nepatřím ani do téhle. Všechno jde se vším. Nemůžeš jen tak courat různými časoprostory."

„Ty ale cestuješ se mnou, já do nich kdysi patřil, takže to není tak úplně mimo," stále vzdoroval.

„Cade, takhle to nefunguje," potřásla jsem hlavou, „stěží chápu ta pravidla, ale něco mi říká, že..."

„Ne," zavrčel, „prostě se smiř s tím, že nic z toho se nestane."

Neptala jsem se ho, kam jdeme. Pokoušela jsem se zbavit vědomí, že neměl pravdu. Napadalo mě plno otázek, z toho ta hlavní, proč jsem na všechno přicházela až teď. Couvla bych, kdybych věděla, kam to povede? Pochybovala jsem o tom. Teda spíš jsem si byla takřka jistá, že bych to všechno ignorovala, zaslepená řečmi o skvělé budoucnosti, která mě tam někde čeká.

„Připravená?" zeptal se mě náhle a já sebou škubla.

„Co?" naše pohledy se setkaly a mě po zádech přejel mráz.

„Nechceš mě v tom teď nechat, že ne?" změřil si mě pátravým pohledem.

„Není to už jedno?" nakrčila jsem lehce rameny. „Co bych z toho teď měla?"

„Řekl jsem ti, že se nic..."

„Nestane, já vím," vzdychla jsem a ignorovala jeho dotčený pohled. „Pomůžeš mi?"

„Jistě, že ti pomůžu," zamručel, „ale předtím mi ještě laskavě věnuj svou pozornost."

„Cade, já nepotřebuji kázání," zakryla jsem si obličej dlaněmi a prsty si promnula spánky, „jsem unavená, mohli bysme prostě vypadnout?"

„Pospícháš někam?" překvapilo ho.

„Ano," trochu jsem vyštěkla, ale hned svůj hlas zase ztlumila. „Prosím tě, dej mi ruku, ať tě můžu přenést."

„Nás," opravil mě, „zvládneme to společně."

„Jo, jo, jasně," pokývala jsem hlavou, abych ho popohnala, „takže kam?"

„Ty mě neposloucháš," zavrčel.

Znovu jsem si povzdychla a zadívala se někam dolů k jeho nohám. Čekala jsem, že začne výklad jako vždycky, o tom, jak jsem příšerná, nevděčná... Jenže místo toho jsem na hrudi ucítila dotyk jeho prstů. Vzhlédla jsem a zadívala se mu do očí. Mlčky jsem stiskla jeho dlaň a s hlubším nádechem zavřela oči.

Tělem mi projelo zvláštní brnění, když jsem poprvé spatřila obrazy, které pocházely z jeho hlavy. Pocítila jsem tu povědomou nevolnost, ale přesně ve stejný moment se brnění změnilo ve štiplavou bolest. Vycházela od samého zdroje mého bytí a zařezávala se mi do rukou. Po pár vteřinách jsem měla pocit, že paže vůbec necítím. V panice jsem vykřikla a dala hlavě příkaz stisknout Cadeovi ruku silněji. Nepřišla žádná odpověď. Zrychlil se mi dech, přišel další výkřik.

„Neboj se," zaslechla jsem někde z dálky skoro nesrozumitelně.

Lapla jsem po dechu a zprudka otevřela oči, ač jsem pod nohami stále cítila prázdno. Ústa se mi naprázdno otevřela, ale nevyšla z nich ani hláska. Všude okolo mě se točily barvy. Vypadalo to jako obrovský barevný vír složený hlavně z fialové, modré a černé. Vtahoval mě do sebe, blíž a blíž k tomu úzkému temnému otvoru na konci cesty.

Zahýbala jsem prsty a ucítila pod nimi povědomý povrch kovu. Otočila jsem hlavou, ač to šlo ztěžka.

Byl tam. Díval se do prázdna před námi, optiky mu skoro nezářily. Na vteřinku mě uklidnila jeho přítomnost, ale pohled na to, v jakém je stavu, měl k mému klidu daleko. Přitáhla jsem se blíž k jeho ruce a pevně ji objala.

„To zvládneme," šeptla jsem, „zvládneme. Dostanu tě tam, kam potřebuješ."

Ruce mi vzplály. Vyjekla jsem, ale prsty mi zachvátily silné křeče, takže jsem nebyla schopná Barricadea pustit. Od nich se mi přes lokty až k ramenům šířily fialové plamínky, které na samém vrcholku bělaly.

„Ne, ne," panikařila jsem, přičemž se mi oheň zakusoval i do klíčních kostí a mířil dolů na hrudník.

„Tak dost," zajíkla jsem se, „už dost."

Zavřela jsem oči a soustředila se jen na místo, kam jsme se měli dostat. V ten moment se k plamenům přidala i nesnesitelná bolest vystřelující snad do každé části mého těla. Skrze rty se mi vydral bolestivý sten, který přešel do výkřiku plného bezmoci a zoufalství. S jeho dozněním jsem začínala ztrácet vědomí. Všechny barvy okolo se slévaly do černé, přesně do té, co čekala na konci. Mířila jsem tam, ať už jsem chtěla nebo ne. Jen ještě před konečnou stanicí jsem potřebovala odbočit na mezizastávku. A tak jsem svou zbývající energii věnovala tomu, abychom se dostali do cíle.

„Cassie!" rozlehlo se někde v dáli.

To jedno jediné slovo mi rezonovalo v hlavě a připomínalo zahvízdání lokomotivy v nekonečném tunelu. Chtěla jsem zabránit tupé bolesti, kterou mi rozlévalo do spánků, ale nemohla jsem. Vnímala jsem akorát ten zvuk a naplňovalo mě zvláštní vědomí, že stále ještě jsem, ale nic víc se nedostavovalo.

„Cassandro," přidalo se druhé oslovení, u něj následoval stejný efekt jako u prvního.

Tentokrát jsem z něj však vycítila bezmoc.

„Vzbuď se!" dostavili se zvláštní otřesy. „Cass. Do hajzlu. Tohle mi nedělej."

Pak se vše odmlčelo. V hlavě se mi stále odrážely předchozí slova a věty, ale žádné jiné zvuky ani vjemy se nedostavovaly. Začala jsem upadat do ticha a prázdnoty, která mě obklopovala.

Bez sebemenšího varování se mi do těla zakousl elektrický výboj. Před očima se mi rozblikal červený nápis. Stále jsem mu nerozuměla, ale momentálně jsem tušila, co může znamenat. Stěží jsem zamžourala před sebe.

„Cass!" někdo mi pevně sevřela ramena a zatřásl se mnou.

Bolestně jsem zasténala. Chtěla jsem si k obličeji zdvihnout ruku, ale sotva jsem pohnula prsty.

„Jestli nejsem mrtvá, tak za chvíli asi budu," zachraplala jsem.

„Stvůřičko," povolil stisk mých ramen.

„Jsme tady? Řekni," zahuhlala jsem, oči se mi znovu a znovu zavíraly.

„Ano," odpověděl stroze.

„Co je špatně?" zajímala jsem se.

„Co myslíš?" nechápal.

„Nejseš ukecanej, ani spokojen se sebou, že jsme to dotáhli až do konce. Tak co je špatně, Cade?" hlas se mi chvěl, přestože jsem nepociťovala nervozitu, ani strach.

Ležela jsem prostě jen v klidu na zemi, a přesto se celá třásla.

Mlčel. Znovu jsem začala svoji hlavu přemlouvat, že chci mít oči otevřené. Když se mi to konečně povedlo a já se podívala přímo nad sebe, spatřila jsem ho, jak mě pozoruje.

„Tak co?" šeptal jsem.

„Ty," optikama přejel celé moje tělo.

Neměla jsem tušení, co tím myslí. Pokusila jsem se zdvihnout na rukou, ale lokty mi povolily při každé snaze.

„Pomalu," když jsem se znovu zdvíhala, ucítila jsem za zády oporu.

Těžce jsem vydechla a lehce se pousmála. Pak jsem ale očima zabloudila na svoje tělo. Zamotala se mi hlava, oči se na moment přivřely.

Od fialových zářivých linií se skrze tenký kov šířily praskliny. Některé byly sotva znatelné, jiné působily dojmem, že se v jejich místě rozpadnu. Vytvářely totiž střípky, u kterých jsem měla pocit, že se ze svého místa vysypou a pak bude následovat jen řetězová reakce u zbylých narušených míst.

„Jsem... Jsem..." nenacházela jsem ta správná slova.

„Spravím to," ujišťoval mě, „slíbil jsem ti přeci..."

„Cade," přerušila jsem ho a uhnula pohledem, „vždyť se ani nepostavím na nohy."

„Ponesu tě," nakrčil rameny, „stejně to tak je pořád, alespoň teď, co..."

„Jak chceš dokončit úkol?" potřásla jsem hlavou.

„To už se doladí," zabručel.

„A o co teda jde? Řekneš mi to už konečně?" nalehla jsem na jeho ruku a zaklonila hlavu, abych se na něj mohla podívat.

Odmlčel se, pak si tiše povzdechl: „Úkol mise zněl zabít nebo jinak odstranit velitele autobotů a zařídit tak zvrácení událostí na planetě."

Chvíli jsem si jeho slova přebírala, než jsem oči odevzdaně zavřela: „Nadvláda decepticonů?"

„Správně, zrůdičko," zamručel, „nečekala jsi snad..."

„Ne, byla jsem zaslepená do sebe a své rodiny, Cade," šeptla jsem. „Což už je stejně jedno. Kde máš být, abys to všechno..."

„Kousek odsud," prozradil, „vezmu tě s sebou, alespoň konečně uvidíš samotného vůdce."

„Megatrona?" zamžourala jsem na něj.

Přikývl, opatrně mě sevřel v dlani a transformoval se. Ani jsem nepípla. Ocitla jsem se na zadních sedačkách a schoulila se do klubíčka.

„Tak jeď, Ostrostřelče. Ať už to mám za sebou."