Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že všechno půjde tak hladce. Projevila se moje nezkušenost s převozem vysoce hlídaných kriminálníků – jako kdybych nějaké měla alespoň s těmi normálními. Opět jsem po dlouhé době narazila na rozdíl mezi námi. Zatímco Barricade seděl docela v klidu, s nohama i rukama připoutanýma ke zdi obrovského transportéru, který na svou velikost dokázal vyvinout překvapivou rychlost, já jsem panikařila a chvílemi upadala do transu. Všechny spoutaly speciálními okovy, které jim měli zabránit používání zbraní, Barricade mluvil něco o elektromagnetickém poli, ale já tomu sotva rozuměla. Mohla jsem se považovat za šťastlivce, protože jako jediná jsem neměla zatížené ani ruce ani nohy. Jednoduše neměli nic mojí velikosti a rozhodně nepočítali, že někoho jako mě najdou, tedy spíš něco.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. V hlavě jsem si přehrávala všechno, co jsme si s Barricadem řekli, ještě když jsme mohli. Pak ho totiž umlčeli něčím, co připomínalo roubík a znemožňovalo mu užití hlasových jednotek.

„Vrať se do budoucnosti... Řekni, co bylo špatně..." chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, proč mi právě tahle slova stále kolují hlavou.

Potom mi konečně svitlo. Nemusela jsem se vracet do budoucnosti jen abych mu sdělila, že se něco podělalo. Mohla jsem se vrátit, abych ho z lepší pozice přenesla hned na místo v minulosti. Jenže kam jsem se měla vrátit? Vždyť bych pak kdesi zůstala sama. Nebo ne? Co když bych tam prostě pak už nebyla až bychom se dostali zpátky do reality?

Nadechla jsem se víc zhluboka, abych se trochu vnitřně uklidnila a srovnala si myšlenky. Jedno bylo jasné: jiné východisko nebylo, prostě jsem se vrátit musela, abychom se dostali konečně tam, kam jsme měli. Jenže co paradoxy? Co když uvidím sama sebe?

Musela jsem najít chvíli, kdy bylo nejméně pravděpodobné, že k tomu vůbec dojde. Vracela jsem se myšlenkami v čase. Nabízelo se vrácení se jen o kousek do jeskyně, jenže tam Barricade postrádal spoustu energonu a já mu ho sama nebyla schopná dát. Potřebovala jsem ho funkčního, abychom mohli znovu hned skočit. Což znamenalo vrátit se ještě před poslední skok.

Myšlenky se mi rozproudily jako divoká řeka. Hlavou mi prolétávalo všechno, co se během těch chvil stalo, co jsem si uvědomila... Dostala jsem se do bodu, kdy mě měl ve svém zajetí Shockwave. Po zádech mi přejel mráz. S nádechem jsem se vrátila ještě o pár chvilek dál a našla konečně ten správný bod, kam jsem se mohla vrátit. Moment, kdy si mě ten vyšinutý decepticonský vědec přivlastnil a nenápadně se mnou zmizel, se mi zdál jako naprosto perfektní pro chvíli proklouznout k Barricadeovi a dotykem ho poslat tam, kde už jsme dávno měli být.

Zhluboka jsem se nadechla a vzhlédla před sebe, abych se mu podívala do očí ještě předtím, než jsem ho tu měla nechat. Přemýšlela jsem, jestli to bude znamenat, že se sem nikdy nedostaneme, nebo bude prostě pokračovat beze mě a já tak naruším sled událostí, který předcházel. Chtěla jsem u něj moct být, chtěla jsem všechno napravit. Vnitřně mě sžíralo ho tu nechat, ale když se naše pohledy setkaly, nepatrně kývl.

Zatajila jsem dech, potlačila jsem slzy. Sklopila jsem oči, aby na mě neviděl, jak mi je, ale přesně v tu chvíli mě zasáhly pocity, které nebyly moje. Pýcha, klid... Nedokázala jsem je všechny rozluštit, snad proto, že jsem si nepřipouštěla, že bych něco takového mohla pociťovat právě od něj.

S výdechem jsem se zaměřila na své ruce. Spatřila jsem záblesk fialové a pak už zavřela oči, abych se přemístila na správné místo ve správném čase. Celým tělem se mi rozeběhlo podivné chvění. Zaslechla jsem hlasy, ale to už jsem okolo sebe necítila nic.

Objevila jsem se přímo v místnosti. Kolena se mi lehce podlomila, klopýtla jsem a skončila na všech čtyřech. Udělala jsem dostatečný hluk na to, abych na sebe upoutala pozornost.

„Co to má být?" Starscream rozrušeně zavrčel a v další vteřině už na mě mířil svými zbraněmi.

Musela jsem k sobě být upřímná, že jsem na něj trošku zapomněla. Pokusila jsem se zachovat klid, ač právě on ve mně vzbuzoval všemožné pocity jen ten klid ne.

„Nejsem hrozba," pozdvihla jsem ruce a teprve potom vzhlédla.

Podívala jsem se nejprve na hledače a až potom se pohledem přesměrovala k druhému decepticonovi.

„Ahoj, Cade," šeptla jsem a na tváři se mi mihl úsměv.

Ruce měl založené na hrudi, ale při mých slovech je spustil podél těla a překvapeně se natočil mým směrem.

„Prosím," zaměřila jsem se znovu na Starscreama, „přišla jsem pro něj. Nejsem..."

„Ššš!" umlčel mě zasyčením a zabodl se optikami do vojáka vedle sebe. „Ty o tom něco víš? Co je to?"

„Snažil jsem se ti to vysvětlit," zamručel v odpověď.

„Vysvětlit?" nechápal. „Prosím tě, hlavně mi neříkej, že tohle je ten tvůj stroj času?"

„Jsem mnohem víc než to," namítla jsem dotčeně, „přestaň o mě laskavě mluvit jako o věci."

Vyškrábala jsem se na nohy, jen abych slyšela protočení a cvaknutí zbraní.

„Ty jedno plytké stvoření," vyštěkl, „buď ráda, že jsi ještě naživu. Měl by ti být milý, když se na tebe tak dívám."

„Věř mi, že jsem vypadala už i hůř," ušklíbla jsem se, „ale teď vážně, potřebovala bych mluvit s..."

„Ty si nekladeš podmínky," zvýšil hlas a já se stáhla ještě o krok zpět.

Pohledem jsem našla decepticona, který se zatím moc neúčastnil. Naše pohledy se setkaly a já vytušila, že jsem se neposunula příliš daleko na to, aby se krom změti událostí zpřetrhaly i konexe mezi námi dvěma.

„Klid," Barricade sevřel hledači zápěstí, „ona pro tebe nepředstavuje hrozbu."

„Jak si můžeš být tak jistý?" zamručel.

„Slíbila mi věrnost. Vrátila se pro mě ze situace, kdy dokončení naší mise nebylo možné. Musela si projít všemožným, podívej se na ni pořádně," pobídl ho.

„Všemožným," těkala jsem pohledem mezi těmi dvěma, „tohle ze mě právě teď dělá ten váš vědec."

„Shockwave," vyřkli oba naráz a Barricade na mě shlédl, „odkud se vracíš?"

„Z dalšího skoku. Věci se zkomplikovali, musela jsem..." odmlčela jsem se a na moment uhnula pohledem. „... Vrátila jsem se zpátky, abych ti řekla, že musíme vše provést jinak."

„Jinak?" podíval se někam za mě a já znervózněla.

„Důvěřuješ jí?" zamručel Starscream nevrle a přešlápl na místě.

Dlouho neodpověděl. Pokusila jsem se vycítit, co se mu tak mohlo honit hlavou. Věděla jsem, že přesně v tenhle moment by se mi rychleji rozbušilo srdce. Ač jsem ho neměla, někde uvnitř se ve mně cosi sevřelo a já se k němu chtěla rozběhnout.

„Cade," šeptla jsem.

„Potřebuju to vyřešit," pokývl náhle hlavou, „řekl jsem ti k tomu svoje. Musím zjistit, co se podělalo a dotáhnout to do konce."

„Tak už nechybuj," Starscream se otočil na podpatku a zamířil pryč z místnosti.

Teprve, když jsme zůstali sami, na mě shlédl.

„Ahoj stvůřičko," rty se mu zvlnily do šibalského úsměvu.

Zůstala jsem na něj oněměle zírat. Pokoušela jsem se dopídit, co měla tahle celá situace znamenat, ale měla jsem v hlavě tak trochu zmatek. Na chvíli jsem zavřela oči, než jsem se na něj znovu podívala.

„Přišla jsi dřív, než jsem si stačil všimnout, že jsi mi byla odcizena, ale vidím, kam to vedlo," ten úsměv nemizel, „musíme jen zařídit tvé vysvobození, ať u toho pošuka nezůstaneš navěky. Pak si uděláme ještě jednu zastávku a vypadneme odsud."

„Odcizena," zamračila jsem se, „nejsem tvůj majetek, ty jeden..."

Krátce se zasmál a pokynul mi hlavou ke dveřím. Vyběhla jsem k nim, abychom se u nich setkaly. On se však těsně před nimi zastavil a shlédl na mě.

„Jak moc velké kázání jsem za tohle dostal?" zajímal se.

„Kázání?" uchechtla jsem se. „Nakopala jsem ti zadek, abys věděl. Pak jsi teprve dostal kázání."

„Víš, u tebe stačí pár vět, aby si člověk byl jistý, že seš to opravdu ty," sehnul se ke mně a nechal mě vyšplhat mu na rameno. „Stále stejně otravná."

Všechno mělo mít stejný spád. Zařídil mi eskort od Deadlocka – toho setkání jsem se radši nezúčastnila, abych nenarušila chod věcí navíc – a pak jsme se opět ponořily do spoře osvětlených chodeb. Šli jsme dlouho a mě sžíralo nutkání se ho zeptat, kam vůbec jdeme. Jenže jsem měla takový pocit, že bych měla být zticha.

„Je ti něco?" zeptal se najednou. „Takhle nikdy nemlčíš. Nebo bych měl vědět, co všechno ta transformace změnila?"

„Transformace?" po zádech mi přitom slově přejel mráz. „Prosím tě, neříkej tomu tak."

„A jak tomu chceš říkat?" znělo to jako by se ptal vážně, ale k tomu on měl vždycky daleko.

„Nijak," zamručela jsem.

„Ale to tvé nijak, je..."

„Zmlkni," přerušila jsem ho a do mého hlasu vstoupila úzkost.

„Takže co se děje?" chytil se toho jako poslední záchrany.

„Prostě vím, že bych tu být neměla. Jednou už jsem tady byla, mám pocit, že tím narušuji sled událostí. Nevím, co tím způsobuji a nedělá mi to dobře. Došli jsme tak daleko v pořádku a pak se to prostě podělalo. A já ani nevím, co za škody můžu napáchat," svěřila jsem se mu.

„Jo tak," odpověděl důležitě a pokýval hlavou, „no tak to se třeba za chvíli dozvíš odpovědi. Jdeme za někým, kdo by to mohl vědět."

„Jsi si jistý?" pohlédla jsem na něj.

Jen kývl.

„Budiž, hlavně, když nebude mít na hlavě dva rohy a jedno oko," vzdychla jsem a potřásla hlavou, „experimentů bylo dost."

„Nebude, ale nezaručuju, že si úplně sednete," nakrčil rameny.

Rozhodil mi přitom rovnováhu a já se zajíknutím natiskla ruce k jeho krku. Chtěla jsem ho okřiknout, ale místo toho jsem jen znepokojeně zabručela.

„Proč?" zeptala jsem se snad jen proto, že na to musel čekat.

„On toho zrovna moc nenamluví," skoro jsem slyšela, jak se spokojeně usmál.

„Nemůžu toho tolik měnit," upřela jsem pohled před sebe, „stále bych ti nejraději jednu vrazila."

Jestli se mi chodby zdáli málo osvětlené, tak místnost, do které jsme vešli, nebyla vůbec. Zamrkala jsem několikrát před sebe, přičemž jsem čekala, že si snad oči zvyknou, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než přejít na noční vidění. Místnost se mi během chvilky vyjasnila a já začínala mít podezření, že mi ve tmě zaostřují už obě oči. Při pohledu před sebe jsem zatajila dech.

„To je laboratoř," žasla jsem.

Na plno místech stály monitory – některé běžely, jiné trnuly u zdí zhasnuté. Okolo nich se různě nacházely stolečky se zásuvkami, různě široké i vysoké. Některé vypadaly prázdné, na vršku jiných byly vyskládané všemožné nástroje. Značnou část prostoru ovšem zabírala dvě velká kovová lůžka vypadajíc velmi bytelná.

„Ano, stvůřičko, ovšem daleko lepších pověstí než ta, ve které jsi byla," zahuhlal Barricade polohlasem.

„A ta tma je tady proč?" zajímala jsem se.

„Protože sem aspoň nikdo jen tak neleze," z druhé strany místnosti se ozvalo nevrlé zavrčení, „co tady chcete?"

„Potřebovali bychom informace," odpověděl Barricade nezvykle přízemně.

„Opravdu?" z hlasu vyzněla kousavost. „A kdo ne. Ale co z toho budu mít já?"

Teprve teď jsem si všimla postavy, která postávala úplně vzadu u jednoho z počítačů. Na obrazovce převládala matně černá, po které se míhaly všemožné klikyháky. Věděla jsem, že se jedná o jejich písmo, ale jaksi mi stále zůstávalo šifrované.

„Něco se najde," zamručel Barricade.

Místnost ovládlo ticho. Robot notnou chvíli zůstal ještě stát u počítače, před očima se mu míhaly nápisy a jeho ruce kmitaly nad deskou, jako by používal neviditelnou velice obsáhlou klávesnici. Pak se zastavil a zdálo se, jako by si kontroloval to, co právě napsal. Krátce na to se otočil a pomalým, na oko laxním, krokem došel až do Barricadovi těsné blízkosti.

„Něco?" sykl tiše. „Poslyš, Tichošlápku, asi zapomínáš, s kým vůbec mluvíš."

Byl o něco vyšší než Barricade. Ruce i nohy měl úzké a prsty se zužovaly do jehliček. Za to v ramenou byl velmi rozložitý. Shlížel na decepticona před sebou dvěma červenýma optikama, ve kterých žhnuly zvláštní jiskřičky plné děsivé inteligence a vychytralosti. Barvu jeho laku jsem sotva dokázala v nočním režimu odhadnout, ale zdála se mi jako šedá.

„Nejsem poskok, Soundwave," Barricade se napřímil, snad ve snaze dohnat výškový rozdíl, což se mu ale ani tak nepodařilo, „mám určité postavení. Stejně tak jistě najdu způsob, jak se ti odvděčit za tvou poskytnutou službu."

„Jistě," zabručel bot a já postřehla, jak se nejprve zadíval na dveře za námi, ovšem pak se mu optiky zaostřily přímo na mě, „předpokládám, že náš pán o celém tvém počínání ví."

„Megatron tuto akci schválil," kývl ostrostřelec.

„A co za informace sháníš?" Soundwave přesměroval svou pozornost znovu na Barricadea.

Ošila jsem se. Neměla jsem dobrý pocit z toho, že jen tak přehlédl celou moji maličkost, tedy spíš to, že se o ni ani nezmínil. Spíš se mu v očích odrazil jakýsi odlesk vítězství.

„Potřeboval bych tvé znalosti o časoprostoru," vysvětlil.

„Ptej se," pobídl ho, otočil se k nám zády a přešel k dalšímu zařízení.

„Jaké paradoxy je možné vytvořit, pokud někdo odvede jednoho z času, kde měl nějakou roli?" zeptal se a mně přeběhl mráz po zádech.

Na chvíli nastalo ticho, pak se místností rozezvučel jeho tichý smích.

„Na tohle jsi nebyl schopný nalézt odpověď sám?" nechápal. „Tedy přinejmenším bych čekal, že samotného strůjce paradoxu by napadl dopad jeho činů."

„Odpověz, když už jsem se zeptal," štěkl Barricade.

„Inu," na chvíli se na nás poohlédl a jeho optiky se opět zabodly do mě, „samozřejmě to značně ovlivní osudy těch, kterých se týkala cesta odvedeného. Pokud se cestuje pouze skrz prostor a čas, neuškodíš ničemu. Pár rozhovorů nedokáže ovlivnit věci tak, jako když někoho vyrveš z jeho místa, kde měl svůj úděl."

Ostrostřelec natočil obličej mým směrem a já vytušila, že čeká na mou reakci. Zpracovala jsem informace rychle a věděla, že jiná cesta stejně není.

„Jde jenom o mě, takže vlastně o nic," řekla jsem s vážnou tváří, ač jsem si vůbec nebyla jistá, co to pro mě bude znamenat.

„Stvůřičko," Barricade to slovo zašeptal, ale nic jiného už z jeho úst neuniklo.

„Dokončíme to," shlédla jsem na svoje ruce a potom smířeně zavřela oči, „oba dva."

Nastalo mezi námi krátké ticho, které narušil Soundwave a jeho tichý blažený smích.

„Je to slast i pro moji jiskru, naslouchat slovům tak oddaného stvoření," zavrněl, „čas strávený s ní by byl vhodnou odměnou za poskytnuté informace."

Z jeho slov se mi úzkostně stáhl hrudník. Barricade zlostně zavrčel, stiskl dlaně do pěstí a nakročil si směrem decepticona. Nedalo mi moc práce vycítit, že mu toužil jednu vrazit.

„Neopovažuj se na něco takového ani pomýšlet," sykl, „dokud bude pod mou ochranou, nevztáhneš na ni ruce. Stačilo ji setkání s jedním podobným pošukem."

„Díky němu jste ovšem tady," uchechtl se kousavě decepticon, „však ty mi zaplatíš, až bude celá ta vaše cesta u konce."

„Až ta cesta bude u konce, bude mi už všechno naprosto jedno," zahuhlala jsem.

„Odcházíme, máme ještě práci," Cade se otočil a zamířil ke dveřím.

Soundwave zůstal za námi, bez dalšího slova.

„Ostatně, bůh ví, co ze mě bude, až tohle všechno vlastně skončí," šeptla jsem.