Probral se ze zdánlivě nekonečného deliria. Jeho optiky problikly jasnější barvou a zaostřily. Podíval se do skoro naprosté tmy, jen v dálce naproti němu svítilo slabé světlo, které nepravidelně problikávalo. Přepnul do nočního režimu. Jas zářivky naproti nepříjemně zesílil, ale on byl alespoň schopný spatřit mříže, které ho obklopovaly. Seděl ve čtvercové stísněné místnosti tvořené jen kovovou konstrukcí. Když vzhlédl, spatřil strop z litého kovu a přímo nad ním se jako drobná matná kulička nacházela kamera s červeně svítící diodou.

Snadno si domyslel, kde vlastně sedí. Před očima mu blikly obrazy, připomněly se mu zvuky... Všemu však scházela ostrost. Hlavou mu proletěla ostrá bolest a on tiše sykl. Sotva se znovu podíval na obrysy mříží, přišly další vidiny. Začínalo mu docházet, že vše, co mu procházelo myšlenkami, vlastně znal, ale zároveň si skoro nic z toho nepamatoval. Zaslechl sebe, jak křičel. Když mu došel dech, tak ho přemohl vztek. Spatřil, jak na někoho mířil. Oháněl se zbraní všude okolo sebe, přičemž jeho optiky stále těkaly k jednomu místu nedaleko od něj. Vždy, když se tam podíval, pocítil zvláštní nepříjemné úzko. Jenže on viděl zaostřenou pořádně jen svou paži, všechno okolo, a hlavně to určité místo, bylo rozmazané.

Jenže nepomáhala ani hrubá síla a on začínal ztrácet rozhodnost. V ten moment přišla tupá rána, někdo ho popadl za ruce a bolestně mu je stočil za zády. Vykřikl, vzteky zařval a několikrát sebou silně zacloumal, než ho srazili na kolena. Pak zůstal nehybný, mlčel. Donutili ho vstát a vedli ho pryč. Celou cestu mlčel...

Ruce mu za zády svírala pouta utažená až moc napevno. Chtěl protestovat, ale neměl už sílu. Neochotně se zavrtěl na místě a reakcí jeho doprovodu byla okamžitá rána pažbou zbraně do boku. Rozzuřeně zavrčel a probodl bota vedle sebe pohledem. Pocítil znechucení, když se znovu podíval na insignii na jeho hrudníku – nosil stejnou, ale přesto si nepřipadal mezi svými.

Zavřel oči, ale znovu jen spatřil tu jasnou fialovou záři, která zesílila až do bílé. Pak ho obrovská tlaková vlna odhodila několik metrů daleko a on o sobě nějakou chvíli nevěděl. Když začal znovu přicházet k sobě, točil se s ním svět. Pociťoval zvláštní nevolnost a tísnivý pocit poblíž jiskry mu napovídal, že je něco špatně.

Brzy pochopil, že věci nebyly zase tak úplně špatně. Cybertron vypadala jinak. Planeta žila rušným životem a přesto, podle nepatrných detailů, dokázal poznat, že se nachází v trochu pozdější době, než kam s Cass skočili naposledy.

Při zaznění jejího jména v myšlenkách zabloudil očima k místu, kde ji naposledy viděl. Ležela tam, nehybně, její tělo znatelně poškozené výbuchem energie. Zvedl se, aby k ní přešel, ale přesně v ten moment se k němu přihnala celá hlídka vojáků.

Beze slova na něj zamířili zbraněmi. Pokusil se jim situaci v poklidu vysvětlit, ale neposlouchali. Tak křičel, mířil na ně zbraní... Dohnali ho až k naprosté rezignaci, srazili ho na kolena. Naložili ho do transportéru spoutaného jako nejhoršího trestance. Před zavřením dveří stihl spatřit, jak berou její tělo.

Z transportu ho vyvlekli dva vojáci a vtáhli do obrovské budovy. Pokoušel se ohlížet, hledal zbylé členy hlídky, ale schytal jen varovnou ránu do hlavy. Varovně zavrčel a trhl pažemi, ale dočkal se pobavených, spokojených úsměvů. Když je dokonale pohltila tma chodeb, rezignoval na jakýkoli odpor. Probral se teprve co ho silou srazili na zem a on se ocitl na kolenou. Z hrdla se mu vydralo zachrčení.

„Vida, konečně se podařilo najít hrdinu celé revoluce," rozlehl se místností hluboký chraplavý hlas.

Barricade zvedl hlavu a podíval se přímo do rudě žhnoucích optik. O několik schodů výše seděl na monumentálním trůnu mohutný robot stříbrné barvy s potěšeným úšklebkem.

„Překvapený?" Megatronův úsměv se rozšířil, ale pak se jeho rty stáhly do úzké linky. „To jsem byl i já, když se na nějakou dobu slehla zem po profesionálním odstřelovači, co způsobil takový humbuk."

Nedokázal mu odpovědět, sám neměl tušení, co způsobilo nesrovnalosti v čase.

„Stále mlčíš," zamručel vůdce decepticonů, „no, možná je to lepší. Jistě ti dochází, že budu muset zavést určitá opatření."

Zdvihnutím ruky zařídil, že ho za paže opět popadli vojáci a trhnutím zdvihli na nohy.

„Odvést," prstem poukázal směr. „Určitě chápeš, že potřebuji, aby se rozlehlo, žes byl potrestán, alespoň nějak, pokud zdánlivě nespravedlivě. Seš pro mě moc cenný na to, abych tě zavřel na příliš dlouho."

Vojáci s Barricadem škubli, až klopýtl dozadu. V momentě, kdy ho natáčeli směrem odchodu, se jim vzepřel a otočil se ještě směrem trůnu.

„Můj pane," vyhrkl, možná až příliš zbrkle.

„Přeci jen mluvíš," Megatron si založil ruce na hrudi. „Tak ale rychle."

„Můj pane," Barricade poklekl tak, jak bylo zvykem, „doprovázela mě dívka, člověk, stvoření z planety Země. Viděl jsem, jak její tělo někam transportovali. Pane, já... Slíbil jsem, že se o ni postarám, bez ní bych se sem nedostal. Nedostal bych se nikam."

„Zníš jako by ti na ní záleželo," pátravě si ho změřil pohledem.

Ostrostřelec strnul. Pokoušel se najít, jak odpovědět, protože věděl, že jakékoli špatné slovo může situaci úplně otočit. Zároveň bojoval se svými vnitřními pocity a ochotou přiznat něco, co si ani sám nepřipouštěl.

„Je důležitá," dostal ze sebe nakonec. „Je klíčem ke všemu. To, co má v sobě..."

„O tom už mi poví jiní," přerušil ho vůdce.

„Pane, ale já, navázal jsem s ní určité pouto," namítal dál.

„To věřím, jistě," Megatron se na trůně napřímil, „ale jak jsem řekl, postarají se o ni jiní. Tebe po vykonání trestu čekají jiné úkoly, potřebuji svého nejlepšího muže zpátky ve hře. Válka sice nezuří, ale vyhráno není. Chápeš?"

„Jistě, ano, ale..." Barricade se odmlčel, když se svému pánovi podíval do očí.

Vyhrál svou hru s časem, ale tuhle malou bitvu měl prohrát. Další slova jen přidávala k jeho nadcházející porážce. Krotce sklonil hlavu a potlačil hlasité rezignované vydechnutí.

„Odveďte ho," zamručel hlavní decepticon, „ale nejprve ho zaveďte za Soundwavem, on už ho dá zpátky do pořádku. Chci své lidi takové, jaké jsem si je vytrénoval. Nemáme čas na sebemenší zaváhání."

Vojáci ho popadli za rameno a paži, sevřeli ho pevněji a bolestivěji než předtím. Věděl, že tentokrát se jim už nevytrhne a při slovech, která se stále ještě rozléhala místností, ho zachvátila panika. Sice netušil přesně, co ho čeká, ale všechny jeho senzory řvaly na poplach.

„Ne, ne," zacloumal sebou, „pane, prosím! Ne!"

Jeho křik se rozléhal chodbami do doby, než ho dovedli k vědci. Jakmile ho napojil na příslušné přístroje a započal požadovaný proces, zatmělo se mu před očima.

Po transportu měl okno a pak nějak odtušil, že se ocitl tady. Když se pokoušel dostat myšlenkami dál než za světelný záblesk, nebo si vzpomenout, co se odehrálo po transportu, vždy došel jen ke tmě a bolesti hlavy. Něco s ním bylo strašně špatně. Nejhorší ovšem zůstávalo uvědomění, které se zprvu přikrádalo zcela odmítáno, jenže pak se stalo realitou. On sám se svým stavem nedokázal nic udělat a pochyboval, že by mu někdo ochotně pomohl. Nezbývalo mu, než se smířit s uzamčením mezi mřížemi a zároveň s myšlenkami pohlcenými neprostupnou černotou.

Soundwave měl velké podezření, že se ho někdo snaží rozrušit od prováděné práce, když do jeho laboratoře vstoupil pár botů a přinesli s sebou zvláštní stvoření. Nedostal z nich ani rozumné instrukce, takže když odešli, ještě nějakou tu dobu vůbec zvažoval, jestli se o objekt zajímat nebo ne. Vyhrála jeho zvědavost, a tak během dalších pár minut už byla bytost napojená na přístroje a na jeho monitorech se načítaly nové a nové řádky informací. Jak je pročítal optikami, zažehával se v něm plamínek naprosté fascinace. Ohlédl se po drobném nehybném těle, ze kterého data přicházela. Potřeboval se přesvědčit, že má snímače napojené správně. Nevěřil tomu, že to všechno se týká té malé, drobné...

Dveře do laboratoře se otevřely s hlasitým zasyčením a on sebou lehce trhl. Střelil pohledem k příchozímu a pohotově se napřímil.

„Omlouvám se, že tě ruším při práci," místností se rozlehl hluboký hlas.

„Nikoli, pane," lehce zavrtěl hlavou.

Od chvíle, kdy mu ji tady nechali, bylo jen otázkou času, než se dostaví i vůdce.

„Dobrá," přistoupil blíž k lůžku, na kterém tělo leželo, „tak mi pověz, cos o ní zjistil."

„Díky programu na prozkoumávání galaxií jsem byl schopen rozeznat její rasu, jde o člověka," začal, ale hned se dostal k zádrhelu, „tedy mělo by jít. Její genom má silný základ této rasy, ovšem je velmi rozsáhle ovlivněn a propleten s genomem jiným."

„Ano?" Megatron odtrhl optiky od lůžka a věnoval mu svou plnou pozornost.

„S tím naším," nemohl uvěřit ani tomu, že ta slova řekl, ale z monitoru si tu a samou informaci přečetl již několikrát. „Přístroje mi nahlásily funkční jiskru a celkově vnitřní stavba je tvořená cybermaterriem. Jen v hlavě má normální lidský mozek."

„Fascinující," decepticonský vůdce se znovu poohlédl po drobném stvoření, „mluv dál."

„Očekával jsem, že mi přístroje nahlásí přítomnost krve, která lidem koluje v žilách nebo našeho energonu, ale nedočkal jsem se ani jednoho. Poháněl ji časoprostor. Zřejmě došlo k nějakému zvláštnímu propojení a vmísil se jí do žil. Po nějaké době musel začít pohlcovat její původní zdroj života a nahrazovat ho. Nevím, jak dlouho ji život vháněla jen ta čistá energie," pokračoval, „vlastně je to s největší pravděpodobností i důvod, proč její jiskra stále funguje, a i mozek vysílá elektrické signály."

„Magie?!" z Megatronova hlasu vyznělo rozrušení. „Tvrdíš mi tu, že tvoje přístroje vykazují přítomnost kouzel? Jasně a zřetelně?"

Soundwave nervózně přešlápl: „Ano, pane. Můžu dokonce říci, že se jedná o její životní energii, momentálně nic jiného nemá. Ani svou schránku, její tělo už v tomto stavu není schopné fungovat."

Mohutný decepticon sevřel dlaně do pěstí. To poslední, co potřeboval, bylo zabývat se magií. Věděl, že splnění Barricadeova úkolu nemohlo být jen tak, ale doufal v nějaký racionální způsob, jak se dostával skrze čas. Očekával nějaké zařízení, a ne bytost nabytou magií, což z ní dělalo zároveň i velmi mocné stvoření. Hlavně by však dokázala rozproudit nemilé potíže v ustálené situaci.

„Jaké jsou možnosti?" zeptal se jen po delší odmlce.

Soundwave odtušil příležitost odstartovat nové projekty a ač neměl vše ještě dostatečně promyšlené, musel jednat.

„Mohu se pokusit o zálohování její momentální paměti a celkově všeho, co mi její mozek nabídne. Jedná se o velmi jednoduché elektrovlny, které bych měl být schopný zpracovat. V případě úspěchu by se pak dalo mluvit o možnosti pořídit jí novou tělesnou schránku, s tím, že její osobnost a schopnosti by byly zachovány samozřejmě," vyřkl s potlačovaným nadšením. „Poničená schránka by mezitím mohla sloužit k hlubšímu porozumění její rase, stejně tak její vzpomínky..."

„Ano, jsem si jistý, že s ní už teď máš velké plány," Megatron ho přerušil, „zařiď, ať funguje. Obnov její funkce a poskytni jí dostatečně silné tělo, aby uneslo časoprostorové cesty."

„Cesty, pane?" jeho slova Soundwavea více než překvapila.

„Víš moc dobře, čeho je schopná," zavrčel vůdce, „viděl jsi to stejně jako já ze vzpomínek Barricadea. Ať už má za sebou jakoukoli cestu, dosáhl jí jen s její pomocí. Když už jsem si zajistil takovou pozici, nehodlám riskovat, že ji ztratím jen kvůli prastaré magii. Nejprve se to všechno točilo okolo matrice, teď je tu... Ona."

Shlédl na bytost bez známek života a v optikách mu zajiskřilo.

„Pokud to tak má být, pokud se nemám vyhnout všem těm nesmyslům, pak ji chci mít na svojí straně. Nebude to trvat dlouho, než se roznese, co má být zač a buď si jistý, že autoboti se pokusí udělat vše, aby se zmocnili toho jediného, co jim může zajistit světlejší budoucnost. Pokusíme se oddálit prozrazení její přítomnosti co nejvíce, mezitím se pustíme do studování artefaktů. Nedopustím, aby nějak narušila balanc, který jsem nastolil," zamručel.

„Chápu," Soundwave lehce přikývl, „dám se do práce, pane. Čím dříve se dostanu k její paměti tím lépe pro ni."

„Ovšem, rušil jsem tě již dostatečně," Megatron se natočil směrem dveří, ale pak se pozastavil. „Ještě jedna věc. Postarej se, aby si pamatovala jen to podstatné. Čím méně bude zmatená ze své přítomnosti tady, tím lépe pro ni i pro nás. A snad ti ani nemusím říkat, že nepřipadá v úvahu jakákoli vzpomínka na Barricadea. Ti dva si nesmí pamatovat žádné spojení."

„Jistě," Soundwave vše odsouhlasil, v myšlenkách už přemýšlel nad prvními kroky.

„Dobrá," decepticonský velitel se krátce pousmál, „pokud bys něco potřeboval, nezdráhej se říct. Lidi ti zařídím, ale nežádej příliš."

Vědec ponechal tato slova bez odpovědi. Slyšel je už několikrát a byl vždy velmi potěšen, když je slyšel znovu. Znamenalo to totiž, že je mu maximálně důvěřováno a jeho projekty se nachází na primárních příčkách důležitosti.

Megatron se dostal až ke dveřím, které se před ním automaticky otevřely. Ještě na moment se v nich zastavil.

„Nepokaz to," pronesl varovně, „vkládám ti do rukou podstatnou část naší budoucnosti. Udělej všechno pro to, aby se ubírala tím správným směrem. Pamatuj, že ona je klíčem ke všemu."

Cybertron se utápěla ve zdánlivém poklidu. Bylo tomu už několik solárních cyklů od zpráv, že neznámý útočník, který zapříčinil vážná poranění Oriona Paxe, byla nalezen a zatčen. Autoboti, kteří za ním do teď stáli, by si představovali větší trest, ale nezbylo jim nic jiného než se smířit s alespoň něčím. Nastalá situace je znejistila, a tak se podvolili vedení Megatrona, který dokázal vzít věci pevně do svých rukou a obyvatele Cybertronu uklidnit. Nikdo nemohl tušit, že mu dali jen dost prostoru na to, aby si ujasnil, jakým způsobem si podmaní zbytek těch, kteří odporovali jeho vizím o budoucnosti planety. Snad jimi tolik otřásl útok na autoritu, ke které vzhlíželi a zapomněli, jakému manipulativnímu tyranovi půjčili otěže planety.

V laboratořích, které spadaly právě pod Megatrona se začal rozbíhat projekt, o kterém nikdo nesměl vědět. Po celém Cybertronu se začaly rozmisťovat jednotky, které se hrdě hlásily k decepticonům a začalo přibývat těch, kteří s nimi úplně nestranili, ale vcelku jasně sympatizovali s názorem, že jedině hmatatelná moc může udržet pořádek. Ostatní si mohli vybrat mezi tichým dodržováním přibývajících pravidel anebo nekonečným skrýváním. V tichosti se začaly utvářet první formy vzdoru, vcelku bezmocné a velmi křehké. Nikoho by nenapadlo, že možnost vše vyřešit, se nacházela kdesi v chodbách výzkumného centra v hlavním městě. Uzamčená za několika silnými dveřmi, se slabou září jiskry, svíraná strachem.

Všichni si však byli vědomi, že se nemůžou spoléhat ani na někoho, koho považovali za blízkého. Jakákoli známka odporu mohla znamenat setkání se tváří v tvář s tím, o němž se tolik vyprávělo. Většině naháněla strach, byť jen zmínka. Spolu se svým oddílem měl zařizovat větší bezpečnost na Cybertronu. Nejprve nikdo jeho jméno neznal, pak se ale sám Megatron postaral o to, aby se všichni dozvěděli, s kým mají tu čest. Pokaždé, když se podívali do jeho optik, měli si připomenout, kdo je připravil o svobodnou budoucnost.

O tu chtěl Megatron připravit i bytosti z planety nazývající se Země. Plán, jak se k ní dostat, už byl téměř hotový a měl být dle všeho úspěšný. Nemohl si nechat ujít příležitost získat další pracovní sílu a poslušné poskoky. Měl s lidmi své záměry, ke kterým došel díky té malé bytosti v péči Soundwavea. Vše nahrávalo jeho vzrůstajícímu chtíči po moci. Cybertron byla předurčená k rozkvětu, na ceně nezáleželo.