Mlčky jsem seděla v pokoji, který mi byl přidělen a sledovala jsem tiché tuctové londýnské náměstíčko za oknem. Jmenovalo se to tu Grimmauldovo náměstí a dům ve kterém jsem se nacházela zdobila stará mosazná číslice s číslem dvanáct.
Kdyby mudlové tady v Londýně stále někam nespěchali a trochu se rozhlédli kolem sebe, zjistili by, že je zde s jinak úzkostlivě pečlivým anglickým číslováním domů něco v nepořádku. A ano, pro jejich oči tomu tak bylo. Mohli vidět pouze sousední domy s čísly jedenáct a třináct. Naštěstí se nad tím nikdo nijak zvlášť nepozastavoval, ať už to bylo způsobeno jejich nezájmem, či kouzly tento dům už od pradávna opřádajícími.
Jeho vlastníkem sice stále byl potomek rodu Blacků, jejichž sídlem byl, už to tak zde však nevypadalo. Od té doby, co se sem Sirius nastěhoval se to zde změnilo od základů.
Zmizela většina rodinných portrétů - kromě Siriovy matky, jejíž obraz se prostě nedal oddělit od stěny. Celý dům se celkově prosvětlil a vyvětral, zmizely nánosy prachu, které tu za tu dobu vznikly a vůbec se to tu zlepšilo. Pouze dvě místnosti zůstaly zachované v původním stavu. Siriova ložnice s nebelvírskými barvami a fotkami velice spoře oděných mudlovských žen, přidělané ke zdi nestržitelným kouzlem a kutloch starého domácího skřítka Krátury, který si zde do různých hadrů a pokrývek úzkostlivě schovával nakradená rodinná bohatství Blackových.
Největší změnou ale bylo to, že se zde začala scházet tajná organizace jménem Fénixův řád, kterou by zde původní majitelé opravdu nestrpěli. Byla totiž zaměřená hlavně proti smrtijedům a jejich vůdci a vedl ji sám Brumbál.
Z hlubokých myšlenek jsem byla vyrušena Siriem, který mi přišel oznámit, že se podává večeře.
Společně jsme sestoupili do kuchyně a po cestě jsem se dozvěděla, že se s námi najít ještě několik členů Řádu, kteří tu zůstali po právě proběhlé schůzi.
Jak jsem ale vstoupila do jídelny, tělo mi nedovolilo se pohnout dál. U stolu seděl Alastor Moody. Tenhle byl sice pravděpodobně pravý, ale přeci jen, jeho dvojník se mě v minulém školním roce pokusil zabít a málem se mu to podařilo. Snad mám právo mít z něj trochu strach, ne? Ještě větší děs mnou projel, když jsem zjisltila, že jediné zbývající místo u stolu se nachází vedle něj.
Neměla jsem však moc času na přemýšlení, jelikož mne Sirius vyzval, abych se posadila. Vklouzla jsem tedy na místo vedle Moodyho. Tiše jsem pozdravila a modlila se, ať si mne nikdo nevšímá. S většinou přítomných jsem se sice už znala, ale s Pošukem jsem ještě nemluvila.
V klidu jsme se najedli a já už si myslela, že bude všechno v pořádku. Většina hostů už se loučila, tak jsem si řekla, že už půjdu do pokoje, když se ozvalo: ,,Slečno, mohl bych s vámi mluvit?" Ohlédla jsem se za drsným hlasem a zjistila jsem, že se na mne upírá pohled obou jeho očí, kouzelného i opravdového. ,, Ehm.. asi ano," odpověděla jsem mu a on ke mně zamířil. ,, Myslím, že jsem se nepředstavil, i když víte, kdo jsem. Jsem Alastor Moody. Vím, co vám můj loňský dvojník provedl a chci vás ujistit, že dokud se nepřidáte k Vy-víte-komu, nemusíte ze mne mít strach. To by bylo asi tak vše," zabručel. ,,Dobře," vypadlo ze mně. ,,Děkuji a nashledanou," rozloučila jsem se chvatně a vydala se po schodech nahoru.
Samozřejmě, že za nějaký čas už jeho přítomnost budu snášet bez problémů, ale teď mne pokaždé zamrazí, když se na mne zaměří jeho čarodějné oko, nebo když se za mnou ozve klapaní jeho dřevěné nohy, takže to asi bude nějakou dobu trvat. Myslím ale, že to je celkem normální a Moody to snad také chápe. A i kdyby ne, to už je jeho věc...