Šampiony čekal poslední, rozhodující úkol, ale to bylo v tu chvíli to nejmenší, co blonďatou dívku zajímalo. Vnučka ředitele Bradavic už několik hodin hledala svou nejlepší kamarádku, kterou viděla naposledy předchozího večera, kdy se jen letmo zmínila, že jde za profesorem Moodym a zmizela. Elizabeth nechápala, proč se na ni profesor tak zaměřuje, ale na druhou stranu jí připadalo, že by se v jeho přítomnosti Charlotta mohla snažit více se ovládat. Měla by míň problémů. Byla to však část její osobnosti a to samozřejmě nejde jen tak ze dne na den změnit.

Už prohledala snad všechna místa, kde by mohla její kamarádka být, ptala se lidí, kteří by mohli něco vědět a pokusila se najít i svého dědu. Všechno to však dopadlo neúspěchem a ona začínala být mírně nervózní, což se jí normálně nestávalo.

Zklamaně se vracela do sklepní společenské místnosti, když ji to napadlo. Profesor Snape! Rozeběhla se opačným směrem a za chvilku už klepala na dveře jeho kabinetu. Otevřel velmi nevrle, ale když zjistil, že se jedná o studentku jeho koleje, nevraživý pohled poněkud změkl. „Co potřebujete, slečno?" zeptal se a pozval ji dál. Blondýnka se ani neposadila a začala: „Moc se omlouvám, že vás takhle otravuji, pane profesore, ale mám strach o Charlottu Lestrangeovou. Včera odešla splnit nějaký tres k profesoru Moodymu a myslím, že už se nevrátila. Hledala jsem ji úplně všude, ale není po ní ani stopy." Bylo vidět, že to profesora překvapilo. „Dobrá, zeptám se na to profesora Moodyho, ale bude to muset počkat až po úkolu v turnaji, protože u něj musím být přítomen." Elizabeth poděkovala a vydala se směrem k dějišti jí zatím neznámého posledního úkolu.

Cestou se k ní připojil její vysoký tmavovlasý spolužák a začal se vyptávat: „Tak co, Elizabeth, našla jsi ji?" Nechápavě na něj pohlédla a trochu hystericky mu odpověděla: „Riley, vidíš ji tu snad někde? Ne. Tak si z toho zkus vyvodit odpověď." Zrychlila krok a doufala, že pochopil, že se s ním nyní nehodlá bavit. Nikdy ho úplně nemusela, ale Charlotta do něj byla blázen a jen kvůli ní byla ochotná se s ním normálně bavit.

Celý průběh posledního úkolu v bludišti jí přišel neuvěřitelně zdlouhavý. Ono taky čekat, než se některý z šampionů konečně dostane do středu bludiště není moc zábavné. Jediným zpestřením byly proudy červených jisker, které se dvakrát objevily uprostřed postupujícího soumraku a oznámily tak organizátorům, že Fleur Delacourová a Viktor Krum nejsou schopni v soutěži dál pokračovat. Teď už tedy cestu hledali jen bradavičtí šampioni, Harry a Cedric.

Následující hodinu se nic nedělo a vypadalo to, že učitelé začínají být nervózní. Už se úplně setmělo a tribuny osvětlovala mihotavá světla, které Brumál vyčaroval jen tak ze vzduchu.

Elizabeth začínala být zima, když se ozvalo pronikavé prásknutí. Byli to Harry a Cedric, ale v tak nějak nepřirozené poloze. Než se nad tím stačila zamyslet, vystřídal rodostný pokřik zděšený jekot. Cedric Diggory byl mrtvý.

Ve všeobecném zmatku se někam ztratil Harry a s ním i profesor Moody. Její děda a profesoři Snape a McGonagallová se rychle vydali za nimi, museli jí ale zabránit, aby je následovala. Ani Snapeův slib, že Charlottu najde ji neuklidnil.

Následující hodiny byly ty nejdelší v jejím životě. Měla o Charlottu obrovský strach, takže i přes protesty madame Pomfreyové čekala na ošetřovně. Vzhledem k pozdní hodině a neklidné předchozí noci, jí však hlava pomalu začala padat na rameno a po chvilce už nevěděla o světě. Proto také promeškala příchod profesora lektvarů, před kterým se vznášelo nehybné tělo kudrnaté dívky, ze které odkapávala voda a která právě bojovala o svůj život.

Strašně moc mne mrzí, že jsem teď v psaní měla takovou pauzu, ale jinak to prostě nešlo. Doufám, že se i přes to stále najde někdo, kdo si to přečte.
Otázka: Vzhledem k tomu, že tahle kapitola nemohla být z pohledu Charlotty, napsala jsem ji z pohledu třetí osoby. Co si o tom myslíte?
         -C