Předem se  omlouvám za tuhle kapitolu. Psala jsem ji už před hodně dlouhou dobou a vím, že je špatná a hloupá. Sice jsem ji upravila jak se dalo, protáhla jsem ji na dvojnásobek a přidala scénku navíc, ale stejně v ní zůstalo to špatné. No, a změnit to kvůli některým budoucím věcem také nemohu, tak to, prosím, nějak přetrpte..

Je pátek, skoro sedm hodin večer a já mířím do kabinetu profesora Moodyho. Proč? Prý jsem zase byla drzá a on se rozhodl, že tentokrát se o mé potrestání postará sám. Doufám ale, že to nebude na dlouho, protože zítra čeká šampiony poslední úkol, u kterého chci být a neprospat ho.

Když už jsem se ocitla přede dveřmi místnosti, kterou Moody obýval, zaklepala jsem. Vyzvání ke vstupu však nepřišlo. Bylo mi ale jasné, že tam profesor je, protože se odtamtud ozývaly neurčité zvuky. Řekla jsem si, že mne asi neslyšel, tak jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. To, co jsem spatřila mne vylekalo. V kabinetě opravdu někdo byl. Někdo, kdo na sobě měl Moodyho oblečení, ale Moody to opravdu nebyl. 

Chtěla jsem dveře zase opatrně zavřít a utéct, najednou mne však popadla nějaká síla a já byla vtažena dovnitř. Dveře se samy zavřely a zámek cvakl. Vyděšeně jsem pohlédla na onoho člověka, který se pravděpodobně celý rok vydával za našeho profesora a s hrůzou jsem si uvědomila, že u jsem ho někdy viděla.

V hlavě mi naběhl starý výtisk Denního Věštce, jehož titulní strana hlásala: Usvědčený smrtijed a syn Bartyho Skrka mrtev! Pod tímto titulkem se nacházela fotografie onoho muže, jehož oči mne následujících několik nocí děsily ve snech. Otec tehdy povídal něco o tom, že to byl spolehlivý služebník Pána Zla a tak dále.

Tytéž oči na mne teď hleděly se stále stejným šílenstvím. „Jak vidím, problematická Lestrangeová se zase plete, kam nemá," začal a já se snažila dostat ze sevření jeho silného kouzla. „Celý rok ses mi až moc pletla do cesty a bylo jen otázkou času, než zjistíš, kdo jsem. Tím pádem jsem se na tuto situaci již připravil. Počítám, že víš, kdo jsem?" Povídal a já slabě přikývla. „Výborně. Nechci, aby ses cítila ublíženě, že už nebudeš u toho, až zítra Náš Pán znovu povstane, tak tě alespoň stručně seznámím se zítřejším programem," prohlásil a u toho vysypal do kotlíku, co měl na stole za sebou, nějaký prášek. Takhle na dálku jsem ale nebyla s to poznat, o co se jedná. Jeho nenucené jednání mne děsilo ještě víc a on to určitě věděl. A vzhledem k tomu, že podle svých slov už nějakou dobu plánoval, co se mnou, pravděpodobně se mu to vydaří. 

„Tvůj kamarád Harry Potter se zítra zmocní poháru Tří kouzelníků, který jej přenese na předem určené místo. A tam, díky mně, Pán Zla znovu povstane. Tví rodiče by sice určitě chtěli, aby ses k němu připojila, ale kdyby věděli o tvém přístupu k tomuto postu, jistě by jim nevadilo, že s tebou skoncuji. Stejně by z tebe byla další krvezrádkyně a těch už Blackovi ani Lestrangeovi víc nepotřebují." Byl to určitě šílenec. Takhle by se rozhodně normální člověk nechoval. Nejhorší na tom bylo to, že celou dobu tak nenuceně mluvil o mé blížící se smrti. „Možná bych ti měl prozradit, co tě čeká, ale ještě bych tě vyděsil, a to přece ani jeden z nás nechce, že," uchechtl se. „Jediné, co ti k tomu povím je, že podle mé hůlky opravdu nikdo nepozná, že jsem tě zabil. Asi se domníváš, že jsem blázen, ale na tohle jsem inteligentní dost. Rozhodně neskončíš nudně," usmál se a při pohledu na mou vyděšenou osobu se jeho škleb rozšířil ještě víc. 

„Teď už mi zbývá jen popřát ti dobrou noc. Mdloby na tebe!"

A ano, uvědomuji si, že už jsou to čtyři měsíce, co byla poslední kapitola a je mi to opravdu velmi líto. Nevím, jestli si tohle ještě vůbec někdo přečte, ale pokud ano, jste skvělí a mám vás ráda.