Dny a týdny strávené učením se nebo s přáteli ubíhaly rychle a tak už tu byl druhý úkol.

Ráno jsme se museli podobně jako v prvním ročníku na lodičkách dopravit k plošině umístěné uprostřed Černého jezera. Měla několik pater s velkým množstvím sedaček umístěných tak, aby všichni viděli. To mi připadalo celkem směšné, protože se stejně budeme dívat pouze na hladinu jezera a šampiony neuvidíme.

Když se konečně studenti všech tří škol shromáždili na zmíněném místě, začal Brumbál s vysvětlováním úkolu. Nezapomněl dodat to, jak šampioni měli zjistit, co je čeká. „Takže, jak všichni čtyři soutěžící zjistili, zlatá vejce, která získali při prvním úkolu se musela ponořit do vody, aby se dala vyslechnout píseň poukazující na další zkoušku. Tak tedy, každému šampionovi bylo ukradeno něco jako poklad a mají pouhou hodinu na to, aby ho v hlubinách Černého jezera našli a dostali se zpět. A teď už nebudeme otálet a přistoupíme k tomu, kvůli čemu tu dnes jste! Šampioni, připravte se, prosím! Až zazní výstřel, můžete skočit do vody a začíná vám ubíhat čas!" V tu chvíli, kdy domluvil opravdu něco bouchlo a čtveřice skočila do vody.

Nakonec to nebylo tak špatné. Nad hladinou se objevily čtyři výjevy, každý ukazující jednoho šampiona. Zaměřila jsem se na Harryho a čekala jsem, co bude ten poklad.

Fleur to bohužel nezvládla, protože ji překvapili ďasovci, kterým se neubránila. Chudák.

Když se z vody vynořil Viktor Krum s Hermionou, pochopila jsem ty poklady. Jsou to lidé, na kterých šampionům záleží. Co ale bude s tím člověkem, kterého měla zachránit Fleur?

Po chvíli se hladina znovu otevřela a vyplaval Cedrik společně s Cho Changovou, bradavickou studentkou navštěvující myslím Havraspár. 

Harry stále plaval na dně, ale už se dostal ke dvěma zbylým uvázaným osobám. Jedno byl podle zrzavých vlasů určitě Ron Weasley a ta druhá byla malá dívenka s dlouhými blond vlasy. Nepochybně nějaká Fleuřina příbuzná.

V tu chvíli se však něco pokazilo. Obraz se rozostřil a po chvíli zmizel. Učitele to evidentně znepokojilo. Koho by taky ne? Po několika dlouhých minutách se voda rozvlnila a vyplavaly oba zbylé „poklady". Harry však nikde. Dlouhou chvíli se nic nedělo a já už myslela, že se mu opravdu něco hrozného stalo. Pak však něco jako střela vyletělo z vody a přistálo až na místě, odkud šampioni prve skákali do vody. Ano, byl to Harry. Živý a zdravý.

Začala jsem jásat s ostatními jeho podpůrci, a omylem jsem zavadila o dva ledové pohledy. Draco a Anastasia. Neřešila jsem to a slavila dál. To jsem však ještě netušila, že ty pohledy nebyly jen náhoda. Měla jsem na to ale přijít velice brzy.

 -   .   -  .  -

Po obědě jsem šla napřed do ložnice, protože jsem si tam zapomněla učebnici na Kouzelné formule. Než jsem se však dostala ke schodům, dva lidé mi zabránili pokračovat dál. Ano, můj bratranec a sestřenice se stejnými platinovými vlasy a šedýma očima. Právě z těch jsem vyčetla, že dál se nedostanu, dokud si nevyslechnu to, co mi chtějí.

Oba měli na hábitech připíchlý odznak s blikajícím nápisem Potter je hnusák. Vážně se mi hnusily. Stejně, jako jejich majitelé.

„Tak co chcete?" prohlásila jsem netrpělivě. „Víš, podporuješ nesprávnou stranu, sestřenko," prohlásil znechuceně Draco, který se tvářil, jako by trpěl už jen tím, že se mnou mluví. „A v rámci tvé nápravy budeš tohle taky nosit," protáhl a v natažené ruce mi podal onen odznak. Vzala jsem si ho od něj a s úšklebkem ho hodila do nejbližšího krbu. „Budu podporovat koho budu chtít a nosit to, co budu chtít. Smiřte se s tím."  Ušklíbla jsem se a chtěla jsem je obejít. On mne ale bolestivě popadl za zápěstí a zasyčel mi do obličeje: „Až se to jednou dozví tví rodiče, pěkně si to odskáčeš. Dostala jsi šanci na nápravu, ale když nechceš, nebudou mít slitování. Varovali jsme tě." Pustil mne a ustoupil mi z cesty. „To by se nejdřív museli vyhrabat z Azkabanu, kam patří, což se nestane," řekla jsem s hraným sebevědomím a odkvačila.

V pokoji jsem si sedla na postel a dívala se do prázdna. Bála jsem se. A to dost. Pak jsem se však oklepala a natáhla se pro zmíněnou učebnici. Azkaban je bezpečný a oni mají maximální ostrahu. Odtud se nedostanou. Nikdy. A tím pádem mi ani nemohou ublížit.

Hlodal ve mně červík pochyb, ale já ho ignorovala. Musela jsem tomu věřit, protože jinak bych se asi zbláznila...

Tak jo, po měsíci nová kapitola, tak doufám, že se líbila. Natáhla jsem ji z asi 250 slov na 700, tak snad...

Ukamenujte mne, jsem hrozná, ale vůbec jsem teď neměla náladu ani čas na psaní, tak to dopadlo takhle. Pravidelné vydávání se odsouvá na neurčito, ale budu se snažit minimálně jednou za deset dní vám kapitolu dopřát. Omlouvám se.

Díky, že to ještě někdo čtete. Jste úžasní :)

A reklama na závěr: pokud chcete, podívejte se i na mou novou Short story 'Nikdo to nemá snadné', která má díky menší náročnosti častější vydávání...

Mějte se hezky, C :)