Nastala sobota a já neměla co dělat. Elizabeth se vypravila do knihovny, protože si prý musela vypracovat nějaký věc na bylinkářství. Já vím, že všechno, co dostaneme za úkol udělá hned ten den, kdy to profesor zadá, takže kvůli tomu tam určitě nešla. Ale nechala jsem ji v tom, protože jsem byla zvědavá, jestli to má něco společného s tím havraspáským klukem o kterém už několikrát mluvila ze spaní. No, a Riley si dnešní den užíval se svými kamarády.

Po chvíli bezcílného toulání po chodbách mne však konečně napadlo, co bych mohla udělat. Už dlouho jsem přemýšlel o tom seznámení se Siriusem. A nejspíš jediný člověk, co by mi tu s tím mohl pomoci je Brumbál. 

Vyšlapala jsem tedy těch několik schodišť, co k jeho pracovně vedlo a teprve když jsem se ocitla před sochou chránící ředitelovu pracovnu před nepovolanou návštěvou jsem si uvědomila, že neznám heslo.

Po několika pokusech jsem to vzdala a řekla jsem si, že i to seznámení se Siriusem byl nejspíš špatný nápad. Otočila jsem se, že půjdu, když v tu chvíli se zpoza rohu vynořil Brumbál.

„Copak, Charotto, přála sis něco?" zeptal se mile a pokynul mi k jeho pracovně. „Víte, pane profesore, on to byl asi špatný nápad," hlesla jsem a chtěla se vytratit. „Nikdy přesně nezjistíš, jestli něco byl špatný nápad, když to nezkusíš," pronesl a ještě jednou mi pokynul k ředitelně. „No dobře," odpověděla jsem a následovala ho.

Vyzval mne, abych se posadila a zkoumavě se na mne zahleděl. „Tak copak jsi mi chtěla?" usmál se s jiskřičkami v očích mne sledoval. „No, víte... Sirius Black je můj něco jako strýc a mě napadlo, že bych se s ním mohla seznámit. Tak jestli náhodou nevíte, kde bych ho mohla najít...ale to je opravdu blbost. Pardon, že jsem vás obtěžovala," vyhrkla jsem a měla jsem v plánu co nejrychleji zmizet. Brumbálova odpověď mi v tom však zabránila: „No, popravdě už jsem o tom také přemýšlel. Když teď zatkli i tvého otce, nemáš teoreticky kde bydlet. A podle toho, co jsem zaslechl, nemyslím, že by se ti chtělo bydlet u tvého strýce a tety Malfoyových, což jsou nyní tví nejbližší příbuzní. Takže kdyby se všechno podařilo podle plánu, měla bys i kde bydlet. Pokud ti to vyhovuje, pošlu tě za ním už dnes. Navštívil bych ho s tebou, ale dnes nemohu, takže s tebou pošlu profesora Snapea. Jistě ho to potěší," mrkl na mne a sáhl po své hůlce. 

Vyčaroval svého patrona a poslal po něm zprávu Siriovi, aby byl připravený na to, že ho někdo navštíví. Potom ještě zavolal profesora Snapea, který když se dozvěděl o tom, kam má jít, zatvářil se, jako by chtěl Brumbála zabít pohledem.

„Udělám to jen kvůli tobě," zašeptal směrem ke mně. To nebylo úplně pozitivní, ale aspoň byl ochotný tam se mnou jít.

Přemístili jsme se od hranic Bradavic a octli jsme se na malém šedivém náměstíčku. Následovala jsem Snapea ke dvěma domům, jejichž čísla byla jedenáct a třináct. Dvanáctka tam nějak podivně chyběla. To se však o chvíli později vyřešilo, když se zmíněné dva domy začaly rozestupovat a mezi nimi se objevilo číslo dvanáct. Jak chytré.

Vstoupili jsme dovnitř a pokračovali jsme dlouhou úzkou chodbou do útrob domu. Když jsme se dostali pod schodiště, zavolal někdo seshora: „Kdo to je?" Určitě patřil Siriusovi. „Návštěva, Blacku!" odpověděl mu Snape a na schodech se ozvaly kroky. „Jestli jsi to jen ty, Snape, tak si dej odchod!" zavolal Sirius a mně se to přestávalo líbit. „Ne, Blacku, je tu se mnou i někdo jiný, tak laskavě pohni svou velectěnou kostrou a pojď dolů!" zaprskal ještě v odpověď  Snape, ale to už k nám konečně sešel kudrnatý muž s neoholenou bradou a knírem a bouřkovýma očima. „Ehmm... Dobrý den," řekla jsem nejistě a on se na mne zkoumavě zahleděl. „Ty mi někoho připomínáš, kdo jsi?" zeptal se. „Víš co, Blacku? Podívej se na rodokmen," utrousil Snape a vydal se chodbou dál. „Budu v kuchyni."

Sirius otevřel vedlejší dveře a mně se otevřel výhled na místnost celou pomalovanou rodokmenem. Nad ním se skvěl nápis Toujours pur, tak jsem se v něm začala hledat, ale jemu se to podařilo dřív.

Zalapal po dechu a ustoupil krok ode mne.

„Víte, já bych také nejradši nebyla jejich dcera," pípla jsem a on udělal něco, co jsem vážně nečekala. Přistoupil ke mně a objal mne. „Tak takhle jsem neslyšel mluvit žádného jiného Blacka kromě mne. Myslím, že si budeme rozumět." 

Strávila jsem u něj doma skoro celý den a když přišel profesor Snape, že budeme muset jít, měla jsem pocit, že se známe celý život.

U večeře jsem to celé převyprávěla Eliz a Brumbál se na mne díval s jiskřičkami v očích.

Tak takový je to pocit mít normální a fajn rodinu.

Jo, omlouvám se za starého Brumbála, ale ten druhý už se nikdy takhle netváří :)