Ráno jsem se vzbudila a vyskočila jsem z postele snad ještě rychleji než před famfrpálovým konkurzem. Dnes šampiony čeká první úkol a vzhledem k tomu, jak Harrymu údajně Moody pomáhá, mám o něj starost.

Ani jsem nebudila Eliz a vydala jsem se na snídani. Jenže cestou jsem bohužel narazila na Moodyho. Pozdravila jsem ho a chtěla jsem projít, ale on mi v tom zabránil. „Tak co? Dostala jsi od Snapea nějaký ten trest, Lestrangeová? Nebo jsi jeho oblíbenkyně a všechno je ti prominuto, co?" Ušklíbl se a pokračoval: „To však není hlavní důvod, proč s tebou chci mluvit. Víš, když se vybírali šampioni a stala se ta podivná věc s pohárem, všichni se dívali na místo dění. Jen jedna malá holka se koukala jinam a teď má jistě pocit, že něco zahlédla. Tak se ptám... Viděla jsi něco?" Tyčil se nade mnou a propaloval mne pohledem. „Ne, pane," pípla jsem. „No proto. Protože kdyby ne..." „Moody!" ozvalo se za ním a já poznala, že je to Snape. Záchrana se blíží - no, alespoň doufám. „Snape," odpověděl mu Moody. „Tady slečna Lestrangeová byla zase drzá. A prý jsi jí nedal žádný trest. Já jsem spoléhal na to, že to uděláš." To si dělá srandu, ne? „Neboj se, Moody. Potresám ji hned, jak vymyslím dostatečný trest, stačí?" „Naprosto," řekl a otočil se k odchodu. „Nezapomeň," hlesl ještě a zmizel.

„Jsi v pořádku?" ujišťoval se Snape.

„Jistě, pane profesore. Proč bych neměla být?" otázala jsem se nevinně. „Je mi jasné, že mu nešlo jen o školní trest. Kdyby ses chtěla s něčím svěřit, klidně přijď."

Jo tak. „Jistě, pane profesore. Nashledanou. Jo, a když vám to vyhovuje, klidně mi tykejte." utrousila jsem. „Díky, Charlotto. Nikdy by mne nenapadlo, že mi to povolíš." Tak on umí i vtipkovat jo? Zakroutila jsem hlavou a konečně jsem zamířila do Velké síně.

Po snídani jsem se jako zbytek školy vydala na školní pozemky, kde byla vystavěná aréna pro první úkol. Bylo tam spoustu skal a kamení a mě nenapadlo vůbec nic, co by se tam dalo dělat. To nám však hned osvětlili Brumbál a Skrk. Šampioni budou muset ukrást vejce opravdovému drakovi!

 U Fleur, Cedrica a Viktora jsem vnímala jen okrajově, ale u Harryho jsem byla maximálně soustředěná.

Kouzlem si přivolal své koště a létal kolem draka, který byl čím dál tím víc agresivnější a chrlil spoustu ohně.

Nějak se mu podařilo se utrhnout ze řetězu, kterým byl připoután ke skále a letěl za Harrym, který mířil směrem k hradu.

Když se asi po čtvrt hodině kdy se nic nedělo v dálce oblevila doutnající postava letící na koštěti, ohromně se mi ulevilo. Byl to samozřejmě Harry. Ještě v letu sebral z prázdné arény vejce a všichni co mu fandili začali jásat.

Po vyhlášení vítězů této zkoušky jsem mu pogratulovala a s Elizabeth jsme se vrátily do hradu.