Omlouvám se, že je to takhle pozdě, ale tak trochu jsem na to zapomněla.☻

Vzbudila jsem se na ošetřovně. Spatřila jsem madame Pomfreyovou, Snapea, Harryho, Hermionu, Lily a Elizabeh. Pomfreyová se mě zeptala jak se cítím, a já jí popravdě odpověděla, že strašně. Ona mi podala nějaký lektvar a odešla. Snape mi popřál brzké uzdravení, rychle se omluvil a také někam zmizel.

Teď jsem na ostatní vychrlila všechny své dotazy, i když mě hrozně bolela hlava a špatně se mi mluvilo. „Co se stalo? Kde je Sirius? Jak je na tom profesor Lupin? Kolikátého je? A co to mám s obličejem?"

Pověděli mi, že Ronova krysa nebyla krysa, ale Peter Pettigrew a to on řekl Voldemortovi, kde jsou Harryho rodiče. Sirius a Lupin ho chtěli zabít, ale on utekl. Venku se profesor proměnil a napadl Siriuse a mě. Harry se vydal za ním a málem se Siriusem umřeli kvůli mozkomorům. Harry, Lily a Hermiona zachránili Siriuse od mozkomorova polibku a on prý odletěl na Hagridově hypogryfovi.

Profesor Lupin prý odchází a je mu líto, že mi ublížil. Za dva dny končí školní rok. U zkoušek mám V ze všeho kromě astronomie, ze které mám P (přijatelné).

A na svůj obličej se prý mám podívat sama. Elizabeth mi podala zrcátko a já se do něj podívala. Přes obličej se mi táhly tři dlouhé šrámy. „Madame Pomfreyová říkala, že se to možná časem zahojí, ale nějakou dobu to bude trvat a ona to nemůže nijak uspíšit," řekla Elizabeth. Poprosila jsem jí, aby mi madame zavolala, protože se mi tu nechce dál ležet.

Když ošetřovatelka přišla, dala mi ještě nějaký lektvar a řekla: „Dobrá, slečno Lestrangeová, můžete jít. Musíte mi ale slíbit, že se nebudete nijak namáhat." Slíbila jsem jí to a s ostatními jsme vyšli z ošetřovny.

Cestou jsem jim vysvětlila to se Snapem. Když jsme procházeli kolem Lupinova kabinetu, omluvila jsem se jim a oni pokračovali dál do Velké síně na večeři.

Zaklepala jsem a zevnitř se ozvalo roztržité „Dále!". Vstoupila jsem a naskytl se mi pohled na tři kufry uprostřed místnosti a na Lupina sedícího v křesle s nějakou knížkou. Když mě uviděl, zvedl se a začal se mi omlouvat. Řekla jsem: „Prosím, pane profesore, neomlouvejte se mi. Vždyť se nic nestalo. A ty šrámy? To mi nevadí." „Nevadí?! Vždyť jsem tě málem zabil, nebo pokousal!" vykřikl. „Ale to se nestalo a vy si nemáte co vyčítat. Vy to neovládnete. A hlavně, já jsem tam vůbec neměla být," řekla jsem a on se na mě usmál. Asi poznal, že se nechci bavit o tom, proč jsem tam byla a tak ke mně jen natáhl ruku a zeptal se: „Kamarádi?" Kývla jsem a on řekl: „Já jsem Remus." Vykulila jsem na něj oči a on, jako by mi četl myšlenky odpověděl: „Neboj, můžeme si tykat, už nejsem profesor." Potřásli jsme si rukama a já jsem se pak vydala na večeři.

Jen co jsem vešla do Velké síně, vrhnul se ke mně Riley a objal mě. Společně jsme došli ke stolu a posadili jsme se. Hodně lidí zkoumalo můj obličej, ale já jsem je ignorovala a nandávala jsem si na talíř večeři. Riley chtěl vědět, co se mi stalo, ale já mu řekla, že to nestojí za řeč. Trochu uraženě prohlásil, že na to stejně přijde, ale dál už nic nenamítal.

Ty dva dny utekly celkem rychle a už sedíme u poslední večeře tohoto školního roku. Brumbál měl řeč o tom, co se za tento rok stalo, kdy vyhrál školní pohár – my to nebyli, a pak nám popřál hezké prázdniny a na stolech se objevilo jídlo.

Teď už nás čekají prázdniny.☺