Velká síň byla obrovská místnost, ve které byly čtyři stoly u kterých seděli studenti a jeden dlouhý, za kterým seděli profesoři.
Profesorka McGonagalová nás zavedla k malé stoličce, na které byl položený takový starý klobouk. Potom nám řekla, že až přečte naše jméno, máme si sednout na stoličku a Moudrý klobouk nás zařadí do kolejí. Moudrý klobouk zazpíval písničku o tom, jaké jsou zde koleje, a že se nemáme bát, a pak už začalo zařazování. Jména plynula a pak se konečně ozvalo: „Charlotta Lestrangeová!" Síň ztichla a ozývalo se jen tiché šuškání, aby také ne, když skoro každý ví, kdo jsou moji rodiče. Sedla jsem si na stoličku a profesorka mi nasadila klobouk. V mé hlavě se ozvalo: Hmm. Lestangeová. Ty bys měla být ve Zmijozelu, ale úplně mi tam nesedíš. Nechtěla bys do Nebelvíru? Jsi odvážná. V hlavě jsem mu řekla, že bych do Nebelvíru chtěla, ale že to nejde a ať mě pošle do Zmijozelu. Povzdechl si a zvolal: „Zmijozel!" U stolu úplně vpravo začali tleskat a já jsem si tam šla sednout naproti Dracovi a jeho kamarádům. Rozřazování pokračovalo a po chvíli zaznělo: „ Anastasia Victory Malfoyová!" Zase to šuškání. Sotva se kolobouk dotkl Anastasiiny hlavy, zakřičel: „Zmijozel" a Anastasia si ke mě nadšeně přisedla.

    Když už tam zbývalo jen pár lidí řekla profesorka McGonagalová: „Weasleyová Vailly!" To byla ta zvláštní černovlasá dívka, která s námi jela na lodi. A mě bylo divné že není zrzavá, protože táta tvrdil, že všichni Weasleyové mají vlasy zrzavé, ale to už si sedala na stoličku a klobouk řekl: „Zmijozel!" Síň ztichla překvapením. Vailly si smutně sundala klobouk z hlavy a pomalu si k nám šla sednout. Bylo mi jí líto, protože jsem věděla, že všichni Weasleyovi se vždycky dostanou do Nebelvíru. Ale ona vypadala úplně jinak, než zbytek její rodiny. Dál už jsem se tím nezabývala, protože už k zařazení zbývali jen tři lidé, dva kluci, a nějaká malá blondýnka, kterou jsem neviděla ve vlaku, ani, když jsme se rozřazovali do loděk. Když na ni přišla řada, profesorka McGonagalová řekla jen: „Elizabeth B.!" A víc nic. Elizabeth se také dostala do Zmijozelu a v jejím obličeji jsem neviděla nic. Žádné nadšení, zklamání, smutek, prostě nic.

    Pak nás přivítal Albus Brumbál, ředitel školy se svým proslovem a představil nám profesora Lupina. Potom tleskl a na stolech se objevily hromady jídla.

    Po několika chodech Brumbál řekl: „A teď všichni do postelí, zítra vás čeká první školní den." Byla jsem ráda, protože až teď jsem si uvědomila, jak jsem unavená. Prefekti kolejí, začali žáky prvních ročníků shánět dohromady a pak nás náš Zmijozelský prefekt vedl různými chodbami do podzemí do naší společenské místnosti. Najednou se zastavil před takovou starou zdí a řekl: „Hadí zub, to je heslo, díky kterému se dostanete do společenské místnosti, tak si ho pamatujte!" Zeď se rozevřela a za ní byla velká místnost, zařízená v našich kolejních barvách, zelené a stříbrné. Protože jsme byli v podzemí, nebyla tu klasická okna ven, ale celá jedna stěna byla skleněná a za ní byla zeleno-šedivá voda. Uvědomila jsem si, že to je jezero, které je kolem Bradavic. Pak už nám prefekt řekl jen kde je naše ložnice a já jsem byla ráda, že mě tam nohy ještě donesly. V pokoji jsem byla s Anastasií, Vailly a tou Elizabeth.

    Vailly si lehla na postel a rozplakala se. Bylo mi jí líto, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Místo toho jsem si řekla, že se zkusím skamarádit s Elizabeth. Šla jsem k její posteli a představila jsem se. Pak jsem se jí zeptala, jestli se se mnou chce kamarádit a  ona řekla že ano. Zeptala jsem se jí, proč profesorka McGonagalová neřekla její příjmení a ona mi odpověděla, že mi to prozradí, ale jen když to nikomu neřeknu. Přísahala jsem jí na to a ona mi pošeptala: „Jsem Brumbálova vnučka, ale dohodli jsme se s kloboukem, že mě zařadí do Zmijozelu, aby nikdo neměl žádné podezření a nikdo si nemyslel, že mi děda bude nadržovat." Nezmohla jsem se na slovo, ale ona se na mě jen usmála a řekla: „Dobrou noc!"