Nazdárek lidičky! Těšili jste se na novou kapitolu. Možná ne, ale stejně je tu, takže si ji užijte.☺

Letěla jsem na koštěti a v tu chvíli jsem spatřila zlatonku. Už jsem ji skoro měla, ale najednou se tam objevila Anastasia. Usmála se a shodila mě z koštěte. Padala jsem dolů a dolů temnými mraky a pak jsem uviděla svoji mámu jak bojuje s Vaillyinou mámou a jak ona nad mámou vítězí. A já jsem stále padala dolů černou tmou. Potom jsem se probudila.

Nejdříve jsem nevěděla, kde to jsem, protože všude kolem mě byla tma, ale pak jsem si uvědomila, že ležím v posteli ve své ložnici, kam jsem se včera vrátila z ošetřovny. V tu chvíli se vedle mě něco pohnulo a já jsem vyjeka. Nějaká ruka mi zacpala pusu a ozvalo se: ,,Pššt! Uklidni se Charly. To jsem já, Elizabeth. Něco jsi říkala, a tak jsem šla zjistit, co se děje. Nejdřív jsi jenom křičela, a pak jsi pořád dokola říkala ,NE!'" Pověděla jsem jí, co se mi zdálo, a ona mi poradila, ať si toho nevšímám, že mám ještě dilema z toho pádu. Zeptala jsem se jí, co s tím má co dělat moje máma a paní Weasleyová, a na to mi řekla, že je to tím, že mě z toho koštěte shodila Vailly.

Nebyla jsem si tím tak jistá, ale chtěla jsem jí věřit, takže už jsem nic neřekla a šla jsem spát. Než jsem usnula, přemýšlela jsem o tom, jestli mámu někdy poznám, a jestli na mě bude hodná.