Nebojte, za chvíli jim prázdniny skončí a bude to snad o trochu zajímavější. Tak to ještě chvíli vydržte.☺

Druhý den nám uběhl dost rychle, protože jsme se rozhodly udělat si všechny úkoly, abychom měly zbytek prázdnin volný. A než jsme se nadály, bylo odpoledne. Na oběd jsme šly do Velké síně. Zůstalo tu jenom pár učitelů.

Po obědě jsme se bavily tím, že jsme se snažily vyčarovat patrona (v Bradavicích čarovat můžou). Elizabeth se to povedlo asi na desátý pokus. No jo, Brumbálova vnučka. Asi při padesátém pokusu jsem už byla zoufalá, protože se mi to pořád nedařilo, i když jsem do toho dala všechnu energii. Ale to se dalo čekat. Patronus je hodně složité kouzlo. A ani jsem nevěděla, jestli mám nějakou opravdu šťastnou vzpomínku. Elizabeth mě utěšovala, že se mi to určitě jednou povede, ale já věděla, že na její lišku stejně můj patron mít nebude.

Dnes jsme šly spát dřív, abychom další den vůbec vstaly. Usnula jsem celkem rychle, ale okolo půlnoci mě probudil nějaký šramot. S hůlkou v ruce jsem vzbudila Elizabeth a společně jsme se zaposlouchaly do zvuků za dveřmi. „Ta Malfoyova holka říkala, že to má bejt někde tady, a že heslo je FÉNIX." Polekaně jsme se na sebe podívaly a čekaly jsme. V tom se rozletěly dveře a v nich stály čtyři postavy v černém. Vhrnuli se dovnitř a začali po nás metat různá kouzla a kletby, což jsme jim s Elizabeth oplácely.

Po chvíli se Elizabeth podařilo jednoho omráčit a já využila nepozornosti jeho kumpána a spoutala jsem ho. Počkat, nebyli čtyři? Dva leží na zemi a Elizabeth s jedním bojuje, tak kde je ten čtvrtý? Najednou se Elizabethin protivník podíval někam za mě a Elizabeth omráčila i jeho. V tom se mi do zad zapíchla něčí hůlka. Pak mě ten někdo zatlačil na stěnu a hůlku mi přiložil ke krku. Potom promluvil k Elizabeth: „Být tebou, tak radši skloním hůlku, broučku, jinak by se tvé kamarádce mohlo něco stát." Elizabeth na něj koukala a tak nějak se pořád neměla ke sklonění své hůlky. Neměla jsem jí to za zlé, ale tomu chlapovi se to nelíbilo a řekl: „Nu dobrá... když myslíš..." otočil se zpátky ke mně a pronesl: „Crucio!" Mým tělem projela příšerná bolest a já se sesunula k zemi. Nebylo to sice tak hrozné jako od mého otce, když jsem ho naštvala, nebo když chtěl vyzkoušet, co všechno vydržím, ale stejně.

„Tak dost!" zaslechla jsem Elizabethin výkřik a pak už si pamatuji jen Elizabeth s rudými vlasy a výbuch.