FAKT SI NEDĚLÁM SRANDU DĚCKA, NEČTĚTE TO... A pokud to přeci jen uděláte, tak jen s nadsázkou. Na profilu si to nechávám tak jako pro srandu, protože většinu toho jsem psala jako 12letý děcko a je to strašná blbost. Radši si přečtěte tu novou verzi, co píšu teď...

No nic, byli jste varováni xdd
                                    - Cee

Když jsem se ráno vzbudila, uvědomila jsem si, co je vlastně za den. Dnes přeci poprvé jedu do Bradavic! Oblékla jsem se a utíkala jsem dolů do jídelny. V hale už stál připravený můj kufr se školními věcmi a já věděla, že hůlka je hned navrch a nemohla jsem se dočkat, až s ní začnu kouzlit.

V jídelně seděl otec, četl Denního věštce a tvářil se docela pobaveně. „Dobré ráno, otče, čemu se tak směješ ?" zeptala jsem se. „Dobré ráno Charlotto, směju se jen proto, že tu píšou o ministrově návštěvě Azkabanu. Tvoje matka prý málem rozbila dveře a museli ji přesunout do cely s maximální ostrahou." No jo, zapoměla jsem se zmínit, jsem Charlotta Lestrangeová, dcera Belatrix a Rodolphuse Lestrangeových.

„Jak se vlastně dostaneme na nádraží?" zeptala jsem se. „No, nově tam udělali letaxový krb, tak bychom ho měli vyzkoušet." Tak jsme vzali kufr a šli do obývacího pokoje k našemu krásnému mramorovému krbu, otec mě vzal za ruku, do druhé nabral letaxový prášek, hodil ho do krbu a zvolal: „Nádraží Kings Cross!" A už jsme letěli.

Když jsme vylezli z krbu, opravdu jsme stáli na nádraží. Proběhli jsme začarovaným sloupem mezi nástupišti 9 a 10 a octli jsme se na nástupišti 9¾. To bylo přeplněné lidmi a stála tam zářivě červená lokomotiva s bradavickým znakem. A já se najednou začala bát. Zeptala jsem se ho, co když mě tam kvůli tomu kdo jsem a kdo jsou mí rodiče, nebudou mít rádi, ale on řekl, že na to mám být hrdá a že se musím dostat do Zmijozelu a tam se s někým určitě skamarádím a hlavně, že tam do třetího ročníku chodí můj bratranec Draco Malfoy a prý letos poprvé jede do Bradavic i Anastasia (jeho sestra, moje sestřenice), která to se Zmijozelem má taky jisté. Pak ještě řekl, že, naše rodina je velmi stará a čistokrevná a že si nemám všímat těch, co to neuznávají. Zopakoval rodinné heslo Blacků -Toujours pur (Navždy čistí) a řekl, že na to nesmím zapomínat. Mně to vždycky připadalo špatné a rozhodla jsem se, že se podle toho řídit nebudu. To jsem mu však neřekla a zakývala jsem hlavou na souhlas. On se spokojeně pousmál a řekl, ať si jdu sednout a že už vidí Malfoyovi, tak ať si sedneme k sobě.

Ve vlaku jsme si k sobě opravdu sedli, ale Draco po chvíli někam odešel se svou přítelkyní. My jsme si s Anastasií povídaly o tom, jak se těšíme do Bradavic, a která kouzla už umíme a tak nám cesta rychle ubíhala. Uznávám, je trochu nafoukaná, ale to jsou všichni Malfoyovi a vlastně skoro všichni, kdo jsou z nějaké staré čistokrevné rodiny, ze které se vždycky všichni dostali do Zmijozelu.

Jediná věc, která nám cestu trochu zkazila nastala, když vlak zastavil a zhasla všechna světla. Chvíli se nic nedělo, a pak se otevřely dveře, a vstoupil mozkomor. Byl to jeden z Azkabanských strážných, kteří hledali uprchlého vězně, Siriuse Blacka. Ten je shodou okolností také vzdálený strýc nás dvou. Rodina Blacků ho nesnášela, protože se jako jediný z rodu dostal do Nebelvíru a byl na to hrdý. Ráda bych ho následovala, ale nemůžu. Mozkomor si nás prohlédl a mně se zdálo, že si uvědomil, že s ním máme nějakou spojitost. Nejdřív se přiblížil k Anastasii, ta ale nejspíš je, jako zbytek rodiny, a Siriuse nesnáší, takže se u ní moc dlouho nezdržel. Pak svou pozornost upoutal na mě. Asi cítil, že kdyby sem vešel Sirius, pomáhala bych mu. Pomalu se ke mně přibližoval a mně se v hlavě začaly promítat mé nejhorší zážitky. Najednou se v našem kupé objevilo nějaké modro-bílé světlo a on kvapně odletěl. Poznala jsem, že to světlo byl patron, ale čí? Ve dveřích stál takový pán v ošuntělém hábitu a se spoustou jizev na obličeji. Poděkovala jsem mu za záchranu a on řekl: „Ahoj. Já jsem Remus Lupin a v letošním roce vás budu učit obranu proti černé magii. Na, tady máš, sněz to, uleví se ti." Podal mi čokoládu, já jsem poděkovala a pomalu ji ukusovala. „A jakpak se vlastně vy dvě jmenujete?" zeptal se. Toho jsem se nejvíc bála. Anastasia se nafoukaně představila a on se ušklíbl. „Stejná jako rodiče..." pronesl. Pak přišla řada na mě. Se sklopenou hlavou jsem mu pověděla své jméno, a on prohlásil: „Vážně? To jsem nevěděl, že Bellatrix a Rodolphus mají dítě. A už vůbec ne, že se to tomu dítěti nelíbí." Usmál se na mě a řekl, že to je jen jméno a že hlavní je, jaká jsem uvnitř. Rozloučil se s námi a vyšel z kupé. Zbytek cesty už probíhal klidně.

Asi po třech hodinách k nám do kupé strčila hlavu nějaká starší holka a řekla ať se převlékneme, že už budeme v Bradavicích. A po chvíli vlak opravdu začal zpomalovat. Když zastavil vylezli jsme ven a šli jsme za takovým vousatým poloobrem. A za zatáčkou jsme už uviděli Bradavice. Nasedli jsme do lodiček po čtyřech a vypluli jsme. Kromě mě a Anastasie tam byla ještě taková zvláštní černovlasá dívka a ještě jedna holka.

Když jsme přijeli až k ostrovu, na kterém hrad stál a vyšplhali se nahoru, převzala si nás nějaká stará čarodějka a řekla nám: ,,Dobrý den, jsem profesorka McGonagalová a teď vás odvedu do Velké síně, kde vás Moudrý klobouk zařadí do kolejí."