~~~ Black Veil Brides - Wake up ~~~

Nikdy se ještě neocitla v situaci, kdy by pozorovala někoho jiného pohrdat svým vlastním rodičem. U nikoho než u sebe to nikdy nezažila. Poznala Mabelinu rodinu, kde se poučila o tom, jak by to vlastně mělo být ve zdravě fungující rodině.

Když však zaregistrovala tekuté opovržení skoro odkapávající z Alekových normálně krásně teplých očí, skoro ji zamrazilo. Takhle nějak musela vypadat ona, když se dívala na svého otce.

Netušila jak dlouho tam tak stáli, zaseknutí v momentě, zatímco Pandora si tam přišla jen jako pouhý divák, pozorující matku, litující čehosi a syna, kterému bylo zjevně jedno, jak moc jeho matku mrzí to, jak se na ni v tuto chvíli dívá.

Ti dva se dívali jeden druhému do očí, každý utápějící se ve svých vlastních naprosto odlišných pocitech. Alekova matka udělala krok směrem ke svému synovi, ale ten zavrtěl hlavou, jeho obličejové svalstvo napjaté, jako nikdy předtím. A to už ho rozzuřeného viděla několikrát.

„Ne," řekl jen, otáčející se na podpatku připravený vystřelit z tohoto místa jako neřízená střela, ale předtím než tak mohl provést, Pandora udělala něco, co ještě nikdy před tím. Jednala naprosto impulsivně, když k němu rychle vykročila a popadla ho za ruku, zastavující ho ve spěšném úprku.

„Aleku..." promluvila k němu tiše, jeho tělo se najednou trochu uvolnilo, když na ni otočil svoji hlavu, zuřivý výraz v jeho očích nepatrně roztávájící. To vše se však událo jen na pár krátkých vteřin, než vytrhl svoji ruku z její.

„Nepleť se do toho, Pandoro," vyhrkl, vyrážející pryč od ní a jeho matky hned na to. Málem měla zástavu srdce, když ho viděla přecházet ulici, zatímco zelený panáček značící povolení k přechodu, už dávno dosvítil a on si tvrdošíjně razil cestu přes přechod, jako by mu bylo jedno, že na něj auta troubí, nebo že by ho jedno z nich mohlo jednoduše smést ze silnice.

„Idiot..." zavrčela rozladěně, pak si uvědomila, že jeho matka tu s ní ještě stále stojí, dívající se za Alekem se stejně starostlivým pohledem, jako Pandora do teď.

Žena kvapně zamrkala, otáčející svůj zrak na Pandoru.

„Omlouvám se za to. Trochu mě zaskočilo, to že jsem ho tu teď viděla, i když mě to mělo napadnout. Je to moje chyba," žena si odkašlala, snažic se najít ztracenou půdu pod nohama. Pandora se na ni dívala, když se rozesmutnělé osoby stala zpět ta, co o ní ještě netušila, že je Alekova matka. Ta myšlenka, že ji už někde musela vidět, ji znovu trkla, když mohla být svědkem její proměny zpět v sebevědomou, elegantní ženu, která se teď na Pandoru usmívala.

„Jsem Livana, Alekova matka," představila se jí hned na to. „Ráda tě vidím, Pandoro," pokud mohla být Pandora ještě víc ohromená, tak se to teď právě dělo. Livana jí nepodala ruku, aby si s ní potřásla.

Pandrory byla moc v šoku, než aby mohla reagovat, ale to ani nemusela.

„Měla bys jít za ním, víš jak je výbušný. Potřebuje teď někoho vedle sebe a já budu sobecká a poprosím tě abys to byla ty," Livana ji vyzvala a ona se přistihla jak jen slepě přikyvuje a následuje Alekovi stopy.

Ještě před chvílí se mu snažila utéci, když ji pronásledoval a teď děla naprostý opak toho, co měla v plánu. Teď ho tu bude nahánět jak malé děcko, které se vzbouřilo. Nevěděla, zda by se měla zlobit na sebe, na Livanu nebo na Aleka. Pak svojí vnitřní diskuzi zavrhla a snažila se pohledem vyhledat vysokou postavu patřící Alekovi v davu lidí.

Kvůli Alekovi se teď nemůže zastavit a přemýšlet nad tím, jak ji Livana zná? Ten pocit, který o ní měla, musel mít nějaké opodstatnění, ale teď se tím zabývat nemohla, jelikož musela najít rozzuřeného Aleka udržet ho od problémů, do kterých by se mohl dostat.

„Kde sakra je?" procedila skrze zuby, očima prohledávající dav před sebou. Netušila kam by se měla vydat, ten chlap měl dlouhé nohy, už byl jistě na druhé straně města s jeho rychlostí chůze.

Když najednou zahlédla jeho zamračený obličej, jak postává na rohu ulice, vypadající přesně jako ztracené dítě, čekající až si ho někdo vyzvedne. Protočila oči a vydala se k němu. Chtěla mu vynadat, ale když znenadání zvedl oči a střetl se s jejím pohledem, její srdce zabolelo pod tíhou emocí, které vyzařovaly z jeho výrazu.

Než se vůbec zmohla na jedno slovo nesouhlasu s jeho chováním, síla jejích vlastní pocitů, které ji zradily, jelikož stranily s Alekem, ji převálcovaly a jediné co ve chvíli kdy viděla ty jeho psí oči, chtěla udělat, bylo ho obejmout a být tu pro něj.

Do pekla s jejím srdcem, které kdysi dávno bylo obestavené neproniknutelnými hradbami, ochraňujícími ji přesně před takovými vjemy. Byla na spolehlivé cestě k tomu, aby si sama ublížila, ale pak když konečně došla k Alekovi a on ji jednoduše popadl a udělal přesně to, co měla ona v plánu, věděla že už je pozdě se bránit sama sobě.

Omotala ruce kolem jeho pasu a držela přesně tak pevně jako on ji. On zabořil hlavu do jejího ramene, vdechující vůni jejího kabátu a ona si nemohla pomoci, chvějící se proti své vůli jen kvůli tomu, jak blízko ho zase měla.

Neměla tušení, co se tak mohlo odehrát mezi ním a jeho matkou, ale díky tomu, že sama nebyla se svým otcem zadobře, jí nemusel nic vysvětlovat, chápajíc že má své důvody a tudíž ho mohla s hraným klidem objímat.

Hladila ho po rozložitých zádech, vnímající jeho dříve rychle se zvedající hrudník teď zpomalující v uklidňujícím rytmu. Uměla si představit, jak rozpačitě se bude cítit, až se o ní za chvíli odtáhne. I když jí už několikrát ukázal, že není zas takový kámen a umí projevit city, nikdy se před ní neukázal v takovémto zranitelném stavu.

A právě to teď rozdmýchávalo všechny ty pocity, které se vždy snažila tak potlačit. Její srdce bylo najednou těžší než obvykle.

Konečně se o ní odtáhl, bez zaváhání se vyhýbající jejímu pohledu, skoro nemohla odolat tomu se tomu pousmát. Je to přeci jenom muž s duší malého kluka v sobě. O tom nebylo pochyb.

„Omlouvám se za to. Ta situace mě trochu... zaskočila," zachraptěl a ona tušila, že teď poukazuje na to co se stalo u toho přechodu a ne to co teď.

„Sice nechápu, co to přesně mělo být, nebo proč jsi tak utekl, ale možná jsi mohl zůstat a promluvit..." dřív než mohla vůbec dokončit větu, tak věděla že to nebylo to, co chtěl slyšet. Jeho obličej se zatvrdil, přesně tak jak pavděpodobně její, když přišla řeč na otce.

„To není třeba, nepotřebuji slyšet, nic co mi chce ta žena říct," vydal ze sebe těžce a její srdce se pro něj bolestně stáhlo.

„Chceš si o tom promluvit?" chtěla mu pomoci, protože přesto že byl po většinu času bezstarostný, dělající trable jeho bratrovi, co ho měl na starosti, najednou ho viděla v jinačím světle. I on měl schované démony hluboko uvnitř. To spojení, co mezi nimi bylo už předtím, se teď zdálo být ještě silnější.

Podíval se do jejích očí, čokoládové duhovky roztávající, čím hlouběji se zarývaly jí do duše.

„Sama víš, jaké to je mít nedokonalé rodiče. Myslím, že to necháme u toho. Pokud budeš mluvit s Deonem nebo Mae, neříkej jim o tom, že jsme Livanu potkali tady," poprosil ji tiše a ona jen pokývala, nechápajíc proč by se o tom nemohla zmínit, ale nechala to být.

Najednou ji popadl za ruku a stiskl její prsty, přitahující si ji blíže. Když si myslela, že jeho oči nemůžou být více návykové, tak se velice zmýlila.

„Milaya, děkuji, že jsi za mnou přišla. Znamená to, že už přede mnou nebudeš utíkat?" jeho oči zajiskřily a tak se lusknutím prstů zase vrátil ke svému obvyklému já. Několikrát na něj nechápavě zamžikala, aby měla čas si uvědomit, co řekl. Chtěla se mu vytrhnout hned na to, ale on s tím počítal a nenechal ji, aby se byť jen o píď vzdálila.

„Ty jsi..." kdyby nevěděla lépe, podezřívala by ho, že tohle celé naplánoval. Ignorovala tlukot jejího srdce, které bylo víc než potěšené, že nemusí sedět na nudné schůzce a je místo toho tady... schůzka...

„Sakra, díky tobě meškám důležitou schůzku!" vyhrkla, nadále se snažíc dostat svou ruku z jeho sevření, když si všimla, jak našpulil ta svá plná ústa.

„Přece mě tu nenecháš samotného, jsem teď emocionálně nestálý..." zakňoural.

„Emocionálně nestálý... to tak," zamumlala, absolutně neschopná odtrhnout oči od jeho úst. Jak ho nenáviděla v tuto chvíli. Citově jí tu teď vydíral a ona se jen tak nechala. „Mám chuť tě kopnout, jen abys věděl," zasyčela na něj nevraživě a on se na ni odvážil nevinně zazubit. Měla moc velký problém, jak se ho má snažit ochránit před smrtí, která se na něj hrne, když se chová takhle. Když ho má přímo pod nosem. Netušila, jak se ho má zbavit, zvažovala jak poslat člověka zpět do Ruska, bez velkého rámusu, ale nic jí nenapadalo.

Nakonec si povzdechla.

„Musím jít zpět do nakladatelství, můžeš jít semnou," procedila mezi zuby. Možná bude nejlepší, ho mít pod neustálým dohledem a doufat, že ho tak zachrání? V tu chvíli propletl prsty s rukou, kterou doteď držel, její žaludek se stáhl v tichém souhlasu s jejím rozhodnutím.

Mlčky protočila nad jeho majetnickým gestem oči, pak se společně vydali zpět k budově nakladatelství. Už viděla Mabel, jak valí oči nad tímhle výjevem, ale to nebylo vše. Nikdo ji nikdy neviděl v přítomnosti muže, natož aby se s ním takhle bez okolků držela za ruku. Všimla si jak se vrátného čelist málem dotýkala země, zatím co na ně bez špetky studu zíral. Alek vedle ní se nadýmal jako páv a ona se chtěla propadnout tři sta metrů pod zem.

Bože, jestli tenhle den přežije, tak to bude zázrak.

Největší poprask způsobili, když vyjeli výtahem do poschodí, kde se nacházelo její nakladatelství a kde všechny dobře znala. Mabel všem napovídala, že Pandora má germofóbii, tudíž se nikdo nikdy ani neopovážil se k ní přiblížit. Obrázek, který jim teď však poskytla, musel zbořit všechny mýty o její osobě.

Mabel se vynořila ze své kanceláře, asi aby jí vynadala za její nedochvilnost, ale v moment kdy ji viděla se se svým závažím, jménem Alek, vypadala přesně jako ten vrátný dole. Měla chuť vzít její dolní čelist a vrátit ji zpět na její právoplatné místo, ale odolala.

„Co...Alek... Pandoro... co..." to bylo vše, co z ní vypadlo, což bylo obdivuhodně, vzhledem k tomu, že Mabel byla vždy a za jakýchkoliv podmínek výřečná až to bolelo.

„Zdravím, Mabel," Alek na ní zamával, což ji muselo přesvědčit o tom, že Alek není hologram, ale opravdový člověk z masa a kostí. Mabelin výraz se změnil hned na to, její oči se zaleskly, skoro jako kdyby byla dojatá a Pandora už jen čekala až vykřikne „Ach děti moje," a udusí je ve svém objetí.

„Aleku, věřila jsem, že aspoň ty máš dostatek rozumu," došla k nim, aby pochválila jejího společníka, naprosto ignorující její osobu. Co to tu plácá?

„Někdo musel udělat ten první krok," Alek se na ni zářivě usmál. Co?

„Konečně někdo má dost odvahy na to se jí držet zuby nehty," dodala Mabel a Pandora byla úplně ztracená. Uniká jí tu něco?

„O čem tu vy dva mluvíte?" už to nevydržela, když se na ni oba dva otočili, usmívající se jak dva měsíčky na hnoji.

„Jsem za tebe tak ráda, Pandoro, zasloužíš si být šťastná," Mabel byla vážně dojatá, o tom nebylo pochyb. Už chtěla utrousit, že byla šťastná i před tím, ale Alek najednou pustil její ruku, už se na něj chtěla podívat, nechápající co dělá, ale on ji hned na to popadl kolem ramen, stahující si ji těsně k jeho pevnému tělu, nechávající její slova uvízlá v hrdle.

„Donutila mě ji uhánět, což jsem ještě nikdy nedělal. Už ji jen tak nenechám utéct," ujistil Mabel s divným přesvědčením v jeho hlase.

„To je dobře," Mabel ho pochválila ještě jednou a jí už docházela trpělivost.

„Haló? Nejsem náhodou pozdě na tu schůzku?" připomněla jí Pandora.

„A jo! Aleku, musím si ji jen na chvíli půjčit, ty se tu usaď, za chvíli ji vrátím," Mabel se uchýlila k tomu s ní zacházet jako s předmětem a Pandora to vzdala. Alek ji propustil a ona se nechala zavést do konferenční místnosti, musí se nechat pohroužit do jiných myšlenek než na Aleka, aspoň na chvíli. Bylo toho na ni moc. Alek byl jako tornádo, když ho nechala jen tak na volno, to už pochopila. To že na ní teď bude Mabel význačně pomrkávat, tomu taky nenapomáhalo.

~

Čekal skoro dvě hodiny, než byla Pandora propuštěná ze své schůzky. A vůbec mu nevadilo. Nebyl zvyklý čekat, ale věc se měla tak že mu to ale v případě Pandory by byl schopný tu i přenocovat.

Fakt, že ho nechala, aby ji sem následovala a dokonce mu dovolila, aby všechny přesvědčil o tom, že jsou pár, ho neuvěřitelně těšil. Deon by se mu teď vysmíval, ale zjistil, že je mu to už tak nějak jedno. Jel sem za ní, s jasným cílem a vypadalo to, že se mu docela daří.

Neuniklo mu, jak moc je zaskočená tím, co se kolem ní děje. To ho přesvědčilo o tom, jak nevinná doopravdy je, i když si hrála na ledovou královnu. Jeho srdce se už přestalo bránit její nevědomé roztomilosti. Vlastně, kdy se vůbec snažilo se bránit?

To jak se teplo rozlilo do všech jeho končetin, když ji viděl vycházet ven ze dveří, přicházející chodbou zpět k němu, ho málem donutilo vyskočit na nohy a vyjít jí vstříc, ale věděl že se musí krotit, pokud ji nechce ztratit. Musí jít na ní pomalu, nechtějíc ji vyplašit, když se konečně rozhodla mu natolik věřit a nechat ho nakouknout do jejího života.

Pomalu se postavil, když došla až k němu. Koutkem oka zahlédl Mabel, jak se zubí ve dveřích, ale nechala jim prostor. Musela znát Pandoru dobře.

„Hotovo," vydala ze sebe Pandora unaveně.

„Vezmu tě domů," informoval ji, automaticky se natahujíc pro její ruku, aby ji mohl vzít a odvést ji pryč. Byla skoro jako hadrová panenka a on jen vzpomínal na ty počáteční chvíle jejich známosti, kdy se mu vyhýbala, jako kdyby měl lepru. Teď ji mohl svobodně držet, bez toho aby se mu vytrhla.

Hlavou mu probleskla vzpomínka na jeho rozhovor s Chenem.

Už věděl, proč měla Pandora odpor k tomu, aby se jí někdo dotýkal. Ale proč mu to tedy teď bez okolků dovolila? Vzdala to?

Byli spolu ve výtahu a on se přistihl, že od ní nemůže odtrhnout oči, jako kdyby mu zírání na její krásný profil mohlo nějak pomoci k zodpovězení jeho nevyřčených otázek.

„Proč na mě tak vejráš?" zamumlala unaveným tichým hlasem, neobtěžujíc se na něj otočit a ukázat mu její velké jantarové oči, ve kterých se vždy tak rád ztrácel.

„Neviděl jsem tě dvě hodiny, tak to teď doháním," pověděl jí poloviční pravdu. Doufal, že se na něj teď obrátí, ale ona zůstala zírající před sebe a jedinou reakcí na jeho slova, bylo velmi neotřelé protočení očí. Potlačil úsměšek ve vytvoření na jeho rtech.

„Nemusíš mě doprovázet až domů, víš to?" ujistila ho, když ji pronásledoval i když teď byli venku na ulici. I přesto že nebylo ani pozdní odpoledne, nebe už se zatáhlo do tmavé modři a pomalu se ochlazovalo. Napadaný sníh byl nahrabaný u stran chodníků, aby byly průchozí. Byl zvyklý na hromady bílé pokrývky z Ruska, tudíž mu ani nepřišlo, jako kdyby byl v jiné zemi.

„Nemluv nesmysly," zněla jeho odpověď. Přitáhl si ji blíže k sobě, aby se ujistil, že jí není zima. Jeho ruka propustila tu její, aby ji mohl omotat kolem jejích ramen a cítit ji těsně vedle sebe.

„Využíváš toho, že neprotestuji?" zamumlala tiše, její hlas rezonoval díky jejich těsně blízkosti, až na dně jeho žaludku.

„Vůbec bys mi to neměla vyčítat, víš že jsem dneska emocionálně nestálý," připomněl jí, odvádějící její pozornost od jeho ruky kolem jejích ramen. Skoro neslyšeně si povzdechla. Odpoutal oči od cesty před nimi a zadíval se dolů na její drobný obličej. Sice nebyla o moc menší než ona, díky tomu jak byla vysoká, její tvář byla i tak byla malá, přesně padnoucí do jeho dlaní.

Pocítil touhu se zastavit a využít její mimořádné podřízenosti ještě víc než doposud. Dřív než se ale mohl rozhoupat k jakémukoliv činu, ona zastavila sama. Jeho roztoužený pohled se změnil ve zmatený, když postřehl, že mu ještě stále nevěnuje žádnou pozornost, místo toho hleděla před sebe s nečitelným výrazem.

Její ruka blíže k jeho tělu, vystřelila ke straně, zahrazující mu tak cestu a zároveň se snažíc ho postrčit dozadu. Vyvedený z míry, klopýtnul jeden krok vzad. Konečně od ní odtrhl oči, aby se podíval tím samým směrem jako ona, když zahlédl skupinku tmavých stínu stojící asi deset metrů od nich.

Jeho tělo ztuhlo, reagující stejně jako Pandora. Vzal její paži, která byla nadále vztažená jako ochranný štít před ním, chtěl ji stáhnout za sebe. Protože koutkem oka postřehl, že nebyli daleko od jejího domu, avšak ulice byla liduprázdná, až na ně a jejich novou společnost.

Potíž byla v tom, že Pandora stála jako socha a nenechala sebou hnout, nadále byla jako první na dostřel, první k inkasování jakékoliv rány, která by mohla přijít z od těch co nepochybně čekali na ně. Vzpomněl si na výjimečnost, která doprovázela Pandoru, dodávající mu jistotu o tom, že si přišli pro ni.

„Pandoro!" zasyčel na ni, protože to vypadalo, jako kdyby zapomněla na to, že i když asi nebyla úplně obyčejná, pořád to to byla je jedna žena. Myslí si snad, že jim může čelit?

Skupina mužů se najednou pohnula, adrenalin se vyplavil do jeho krevního řečiště lusknutím prstů. Jediné, co v ten moment věděl s určitostí bylo, že musí ochránit ženu, která se z nějakého záhadného důvodu rozhodla chránit jeho.

„Tohle jsou pravděpodobně Chenovi Minioni," snažil se ji uklidnit, ale ona hned na to zavrtěla hlavou.

„To nejsou jeho lidi," odpověděla tlumeně. Alek se na ně za soustředil trochu víc, ale ani za nic neviděl nic, co by ji mohlo utvrdit v tom, že to nejsou Chenovo lidé. Mezitím se skupina přiblížila o něco víc a on jim mohl vidět do obličeje, mohl přísahat že pár z nich už někde zahlédl.

„To jsou lidé mého otce," zavrčela Pandora nespokojeně a Alek si vzpomněl při jaké příležitosti, pár z vybraných potkal. Nebo spíš kdy jeho obličej poznal pár z jejich pěstí z blízka.

~~~

Hey there babes!

Po více než věcnosti jsem zpět s další kapitolou!

Jistě jste si někteří z vás všimli že jsem hnula s prekladem Ducha a dodávám další příběh, který však jen už edituji, už je napsaný.
Snažím se vážně jo😁

Plus budu si kupovat nový laptop brzy jelikož mě ten co mám dovádí k šílenství 🙈🤦‍♀️
Nevíte někdo já jen na anglické klávesnici najít českou? 😂

No nic zpět k tomuto příběhu,

Řeknu to takhle, určitě si zapamatujte Livanu, z mnoha důvodů!👌

Vím že se nic moc v této kapitole nestalo, až roztomilého Aleka huh😍
Ale další bude stát za to, slibuji🙌

Tak se na ni těšte💜

Já jdu!
Until next time
Love ya
Btw: nezapomeňte si koupit mou knihu🙌🙌😍😍