~~~ EXO - For life (eng.ver) ~~~

Rozhodla se skrýt u sebe doma.

Neměla na to vystrčit byť jen palec nohy z domu.

Byla ráda, že Smrt měla dostatek taktu a nechala ji o samotě, poté co zjistila do jaké společnosti se to dostala. Nechal ji sedět jako bramboru na jejím sofa s tím, že se ještě uvidí. Pravděpodobně to nebylo vše, co měl na srdci.

Teď když měla tu sílu se přesunout k sobě do postele a dokola si přehrávat ty momenty, které strávila v Chenově přítomnosti, nemohla jinak než se otřást pokaždé, když si vybavila ty chvíle, kdy s ním byla o samotě.

Byla o samotě s jedním z jezdců Apokalypsy. Počkat, byla o samotě se samotnou smrtí, bylo na světě něco víc děsivého, než si projít něčím takovým. Být si povědomá hned se dvěma biblickými bytostmi, se rozhodně dalo počítat jako jedna z těch věcí, se kterou obyčejný smrtelník vyloženě nepočítá jako něco co by chtěl zažít a nebylo to ani v jejím případě.

Znovu se převalila na posteli.

Když ono to zase tak děsivé nebylo. Vždy měla pro strach uděláno, i tak by měla mít ale dostatek rozumu se na chvíli zastavit a pochopit v jaké kaši je.

„Jsem v prdeli, ale ještě nevím přesně v jaký..." vydechla, pára stoupající jí od úst. Měla by si zatopit, jinak se z ní za chvíli stane rampouch. Místo toho se zamotala do přikrývky od hlavy k patě a nechala svůj mozek pracovat sám od sebe, její žaludek se napínal a uvolňoval. Nedokázala se uklidnit a nebo myslet s čistou hlavou. Její oči se najednou staly slepými a ona už předem věděla co přichází... ještě ji na vteřinu napadlo, že už si myslela že je schopná ovládnout nezvladatelný příchod svých vidin... ale opak byl pravdou. Poté se ponořila do víru předtuchy, která ji vtáhla do jiného času a místa v budoucnosti.

Jeho oči se na ni dívaly, bez toho aby uhnuly.

Nikdy by si ani v těch nejdivočejších snech nedokázala představit, že by se na ni někdy mohl dívat takovýmto způsobem. Lámalo jí to srdce.

„Jak tohle můžeš udělat?" konečně promluvil po dlouhé době zarytého mlčení, kdy se na ni jen upřeně díval.

„Nevím, o čem to mluvíš," už nedokázala unést jeho pohled a sklonila ho, zírající do země. Věděla moc dobře, že k téhle konfrontaci jednou dojde, ale způsobem jakým se mu úspěšně vyhýbala již několik týdnů, si myslela, že jí to projde i nadále. Nečekala, že by za ní přišel až sem, poté co se stalo předtím.

„Pandoro..." jeho hlas se probojoval do její hlavy, ochromující její franticky kolující myšlenky. Během toho, co před ním utíkala si nedokázala ujasnit to co mu řekne, až mu stane tváří v tvář. Do teď stál na druhé straně pokoje, ale když mu neodpovídala a zarytě zkoumala koberec pod jejíma nohama, pokoušela tak jeho trpělivost.

On nebyl z těch, se kterými mohla hrát tuhle hru.

Dvěma dlouhými kroky byl před ní, jeho ruce na jejích ramenou, zatímco s ní mírně zatřásl.

„Proč mi tohle děláš? Proč to děláš sama sobě? Řekni mi, že to není pravda!" každým jeho proneseným slovem se hlasitost jeho hlasu zvyšovala. Stiskla víčka jejích očí, pokoušející se nabít trochu své ztracené váhy.

„Aleku..." vydechla slabě. Co mu má říct? Musí mu ublížit dostatečně na to, aby ji nechal být, nebo mu má vše vysvětlit a doufat že to pochopí. Nebylo možné, aby na tu nepravděpodobnost mohla sázet. I kdyby to pochopil, nikdy by ji nenechal poté jít. Znala ho už natolik, aby ji jen tohle bylo jasné.

Jeho prsty se zarývaly do jejích ramen, ale jí to nezajímalo. Byla ochotná protrpět cokoliv, už tratila tolik, došlo jí, že v jejím životě není místo pro její vlastní štěstí, což se bohužel automaticky pojilo s tím Alekovým.

„Vím, že za tím něco je, Pandoro a ty víš, že já to na konec zjistím. Proč mi to neulehčíš, můžeme to vyřešit spolu, nemusíš na to být sama," jeho hlas ji hladil po obličeji, její tělo křičelo po tom, aby se podvolila jeho lákání, ale nemohla ustoupit. Vytrhla se z jeho držení, i když netoužila po ničem jiném, než se mu vrhnout do objetí.

„Nejsem na to sama, mám Chena..." věděla, že ten moment, kdy tohle řekne, tak mu ublíží. Několikrát zamrkala, zmatenost v jeho očích se pomalu vytratila. Místo toho byla nahrazena prázdnotou, zatímco pomalu spustil ruce dolů podél jeho těla. Až teď si všimla, jak jeho obličej zeštíhlel. Její oči se zaplnily slzami, musela rychle mrkat, aby je zaplašila a aby si jejího pohnutí nevšiml. V jejím životě bečela jen několikrát a už většina z těch momentů, byla právě pro muže, kterého milovala tělem a duší.

Vrátila se zpět do svého vymrzlého pokoje s divokým zalapáním po dechu. Studený vzduch ji šimral v plicích, což ji donutilo se vymrštit do sedu, aby mohla zase normálně dýchat.

Tato vidina se jí promítla poprvé, neměla čas na to si uvědomit, kde byla a kdy, jediné co si dokázala zapamatovat bylo, co cítila, když se na ni Alek díval tak zničeně. Co to mělo být.

Úplně zapomněla na to, že přišla do styku s Alekem, byla jen otázka času, než si ji další ukázka budoucnosti najde.

Najednou zaslechla kroky v chodbě a ztuhla. Sakra, více vzrušení už v tak rychlém sledu nezvládne, taky potřebuje oddych, ještě se ani nevyspala, jelikož tu měla veledůležitou návštěvu, na kterou si teď zase vzpomněla, což ji donutilo tiše zaúpět, i když by správně měla být ticho, když se jí teď zrovna někdo krade do domu.

Asi to bylo tím, že její soukromí bylo neustále nabourávané, že už jí to zase nepozastavilo, že za ní zase někdo přišel. Kdyby to byl sám bůh, tak už by se sakra nezakuckala.

Pak se na prahu jejího pokoje objevil Alek a ona si uvědomila, že zadržovala dech, celou tu dobu, což on asi taky jelikož se skoro složil na trám dveří, vypouštějící velké množství vzduchu z jeho plic, když ji viděl jako jednu velkou housenku sedět zakuklenou na posteli, vejrající na něj jak na ducha.

Alek stiskl víčka a pak se na ni zadíval, jakoby se ujišťujíc zda je živá a zdravá. Hned na to se však naježil.

„Nemůžeš se ozvat, když na tebe křičím ze zdola? Málem jsem prodělal zástavu srdce," přiložil si ruku na levou stranu hrudě, aby na tom dodal věrohodnosti. Nadále na něj mrkala jak na přízrak. Možná kvůli tomu, že ho před malou chvíli viděla ve své vidině, kde mu opět lámala srdce.

Ta představa se jí nelíbila, netušila totiž, k čemu se to vztahovalo, bylo možné, že to je to co se stane ještě před tou událostí na mostě? Nedokázala si to ujasnit.

„Co děláš uvnitř mého domu, nevzpomínám si na to, že bych tě zvala dovnitř," utrhla se na něj, zatím co se snažila vymotat ze své deky.

„A vzpomínáš si na to, že jsi nechala otevřené přední dveře dokořán?" zamračil se na ni. Ona určitě dveře dokořán nenechala, tím si byla skoro ...

„Smrt nikdy neslyšela o klice na dveřích, nebo co?" zaklela si pod vousy, všímající si Alekovýho výrazu. Jeho obočí vystřelilo nahoru, valící na ní oči. Sakra, zaznamenal co teď právě řekla? Několikrát zamrkal, jako kdyby se snažil najít ztracenou rovnováhu. Pohled, který na ní upíral... byl zajímavý.

„Proč tu sakra mrzneš, jen zabalená v dece?" vyjel na ni, hned jak se vzpamatoval, absolutně nechal to, co právě vyblekotala, bez povšimnutí, i když si byla jistá že mu to neuniklo.

„Co ti je po tom!? Včera jsem ti byla ukradená, co se teď staráš?" nedokázala se ovládnout, poté co se na ni takhle utrhl. Začala kolem sebe kopat, aby se rozmotala ven z přikrývky, a když se jí to konečně povedlo, tak z toho vylezla v podobě jedné velké zmuchlané, rozcuchané divoženky, stojící na měkké matraci, jako bohyně pomsty.

Alek ji pozoroval ze svého bezpečného místa u dveří, kousající si spodní ret, pravděpodobně aby zarazil smích deroucí se ven z jeho hrdla. Postřehla pobavené jiskry v jeho očích a zuřivě se na něj zadívala. Znovu se do ní pustila zima, že neovládla třas, který popadl její tělo.

Hlavou jí prolétávaly vzpomínky na vše co se událo v posledních několika hodinách a skoro ji i rozbolela.

Alekův obličej najednou zvážněl.

„Proč vypadáš, jako kdybys od našeho posledního setkání, nejedla?" jeho hlas se nebezpečně prohloubil, studující její rozcuchané vzezření. Jak sakra mohl něco tak nicotného zaznamenat! Konečně se rozhodla elegantně sestoupit ze své postele, i když se jí líbilo, jak ho momentálně převyšovala.

„Viděli jsme se před jedním dnem, nepřeháněj," suše se na něj zadívala a proklouzla kolem něj, aby přes sebe přehodila župan, který visel na dveřích naproti němu. Ještě před tím jí však neunikl jeho zvědavé oči, klouzající po jejím těle. Uvědomila si, že se ani neobtěžovala se převléknout z jejího oblečení do pyžama.

„Vypadáš, jako kdybys proflámovala celou noc, nehledě na to, že máš stále na sobě oblečení ze včerejška," podotkl, jeho ruce založené na jeho široké hrudi. Její tváře zaplály jasně růžovou, i přesto, že vlastně nic, co on si možná představuje, nedělala. Kdyby mu řekla, že ji tu navštívila...

„Jak víš, co jsem měla včera na sobě?" tentokrát si založila ona ruce na její hrudi, když jí došlo, co řekl. Podle toho, jak na ní vytřeštil oči, když si uvědomil, že mu něco nevědomky uklouzlo, byl vážně k pokukání.

„Jen jsem hádal," vyrazil ze sebe, ale ona mohla přísahat, že viděla jak mu po spánku stekl pot. Lhal.

„Proč mám pocit, jako kdybys teď právě lhal?" přimhouřila oči a udělala krok směrem k němu. Bylo komické ho vidět, jak ztuhl, když se k němu nečekaně přiblížila.

„Proč bych lhal o něčem tak banálním," odfrknul si, ale odvrátil od ní oči. Určitě lhal, ale taky netušila, proč by se snažil zrovna o něčem takového klamat.

„Nech mě přemýšlet, před jedním dnem jsme se viděli, přičemž jsi mi řekl, že se mi ozveš, ale včera jsi to celý den neudělal... to může znamenat jen jediné... někde jsi mě včera viděl, nebo jsi mě..." pochybovačně na něj zírala, její srdce bijící moc rychle. Není možné, aby Alek vygeneroval tolik úsilí, aby ji sledoval, nebo v to aspoň doufala.

„Jo... jo někde jsem tě jen zahlédl, ale byl jsem moc zaneprázdněný, proto jsem se ti neozval..." vymlouval se v rychlosti.

„Čím jsi byl tak strašně zaměstnán?" vyloudila na rty sladký úsměv a všimla si toho, jak se jeho zorničky rozšířily, vyvedla ho z míry. Mohla skoro slyšet, jak zatajil dech.

„Měl jsem schůzku s tím bastardem Parkem..." vydechl omámeně, jeho oči soustředěné na její rty. Měla tušení, že se s ním jednou Alek potká, když už jsou oni dva opět na půdě jedné země.

„Hmmm," pokrčila rameny a ukončila jeho zpověď. Nechala ho tam viset a vydala se dolů po schodech. Neuniklo jí, jak zhluboka vydechl, ani to sprosté zaklení, když jí následoval.

Zamířila do kuchyně, aby zapnula boiler a vyhřála celý dům, zatímco počala s přípravou čaje. Celou dobu ji Alek pozoroval zpoza barového stolu, který ohraničoval její skromnou kuchyň od malé jídelny.

„Mimochodem... takže jsi včera celý den čekala na to, až se ti ozvu?" Alek se předklonil a položil si předloktí na bar a pozoroval ji, zatímco jí malém vypadla konvička z ruky, když na ní promluvil.

„Vážně si myslíš, že nemám nic lepšího na práci, než čekat na tebe, až se mi uráčíš ozvat?" odfrkla si, vzpomínajíc na to kolikrát si za celý den vzpomněla na to, jak na ní ten krásný bastard zapomněl.

„Milaya..." zamumlal tiše, nadále se na ni dívajíc intenzivním pohledem. Při tom slově, které vyslovil, se jí srdce rozběhlo jako šílené. Neslyšela to už takovou dobu, že to s ní teď dělalo hotové divy. Sakra, seber se holka.

„Opravdu jsem měl, něco životně důležitého na starost včera," přiznal a vyloženě si užíval, to jakým způsobem se ošívala při odezvě, která v ní vyvolala to oslovení, které kdysi nemohla snést a teď z něj měla divnou zvrhlou radost.

„Proč ses scházel s Chenem?" postavila pře něj šálek s černým čajem a mlékem, snažíc se přijít na to, jaký důvod měl vyhledat Chena, když si vzpomněla na to, za jakých podmínkách se oni dva rozešli. Úplně jí z hlavy vypadlo, že Chen unesl Evianu, aby jí zabránil v úmyslu se zabít. Ale to Alek nemohl tušit.

„Pracovně hlavně, plus jistě si pamatuješ, že máme jisté nedořešené záležitosti, za které by navíc mohl jít sedět, kdybych se na tom usnesl," odpověděl, i když by měl být správně hodně naštvaný, absolutně tak nezněl, vlastně nezněl vůbec, jako kdyby se chystal Chena udat na policii za únos. Navíc by ho chtěla vidět se o to pokusit, když vezme v potaz, že Chen byl sám jezdec apokalypsy, i když ještě netušila který přesně.

„Chen to neudělal ve špatném záměru a já si myslím, že ty to moc dobře víš," rozhodla se být k němu upřímná. Vzpomněla si na to, že jsou k sobě jakým si způsobem pojeni a teď když už konečně jen netápe ve tmě, může se mu pokusit naznačit, že je její život o něco komplikovanější, než si možná myslí.

„Připomínáš mi ten čas, když jsi mě požádala o pomoc v hledání Eviany? Kdy jsi přesně věděla, kde by měla být, i když tam nakonec nebyla?" vypadalo to, že i Alek se uchýlil k přímosti, kdy z ní nespouštěl oči, aby mu náhodou neuniklo nic z jejího obličejového výraziva. Nehnula ani brvou, když jí to připomněl.

„V té době jsem se tě taky snažila přesvědčit o tom, že je Chen nevinný. Ale ty a ta tvoje horká hlava jste nepoučitelní," rozhodla se na sobě nenechat znát, jak moc ji vykolejila jeho bystrá mysl. Byla si vědoma toho, že ho tenkrát jistě velmi zmátla, ale jelikož se k tomu vlastně nikdy nevrátil, aby ji podrobil výslechu, usoudila, že tomu nepřikládal zas tak moc váhy.

„Moje horká hlava? Říkáš to jako, kdybych vždy jednal impulsivně," ohradil se ublíženě, tak se mu rozhodla věnovat jen přímý pohled s pozvednutým obočím. Vypadalo to, že Alek rychle zapomíná na všechny ty momenty, kdy se choval jako neandrtálec, buď ji odtáhnul za ruku, nebo za loket, nebo si ji přehodil přes rameno. Pozorovala ho zatímco, si všechny ty chvíle pomalu vybavoval.

„Dobře, tak na tom asi něco bude, ale Park je všechno možné, ale rozhodně ne nevinný. Možná neunesl Evianu se zlým úmyslem, ale pořád si myslím, že by ses s ním neměla tak kamarádit," našpulil nespokojeně ústa a začal usrkávat ze svého šálku, zatímco jí připomínal malého kluka. Její srdce změklo při pohledu na něj.

„Nemyslím si že to co se odehrává mezi mnou a Cheme, by se dalo nazvat přátelstvím," vzpomněla si na to, kým Chen je... znovu, v paměti se vracel ke všem těm chvílím, kdy na něj byla neomalená, nebo na něj křičela, posílala ho zeleného háje a dokonce se odvážila se ho dotknout. Děsila se toho, až mu bude opět čelit s tím, že bude vědět, že ona ví. Už mohla vidět ten jeho zatracený laškovný úsměv.

Uvědomila si, že se Alek zakuckal čajem, který vdechnul do špatné trubky. Vyvalila na něj oči, když jeho obličej zrudnul jako rajské jablíčko a rychle oběhla stůl, aby ho hned na to začala mlátit do zad. Alek zvedl ruku na znamení toho, že už je v pořádku, ale ona si neodpustila ho plácnout ještě jednou, pak ho k sobě otočila, aby se přesvědčila o tom, že už zase dýchá, jak by měl. Všimla si slz v jeho očích a musela hodně držet, aby se nezačala smát při pohledu na Aleka, na muže který ji dokáže svým pohledem rozžhavit do běla a který teď před ní seděl jako zmoklé štěně.

Nikdy by si nemyslela, že to řekne, ale Alek ji učarovával ještě víc a to je to teprve po druhé, co ho vidí po dlouhé době.

„Co přesně se mezi tebou a Chenem odehrává teda?" jeho hlas byl ochraptělý, štěněčí oči se vytratily, místo nich našla obvyklý plamen žárlivosti. Uvědomila si, že se k němu nevědomky přiblížila víc než by měla a on toho využil a popadl ji za zápěstí, přitahujíc si ji k sobě.

„Rozhodně nic, co se ti teď právě asi honí hlavou," ujistila ho tiše, tepna na jejím spánku bubnující jako splašená.

„To rád slyším, jelikož já se o tebe s nikým dělit nehodlám," jeho hlas ji omámil natolik, že mohla stěží fungovat normálně. Dech se jí zadrhl v hrdle, když jeho palec přejel po tenké kůži na vnitřní straně jejího zápěstí. Další věc co jí došla, bylo že jsou na jejím území, Alek je u ní doma, zatímco se pohybují po tenkém ledě.

„Přesně, dělit se o mě nemusíš, jelikož nejsem tvoje," o krok ustoupila, aby na ní neměl takový vliv. Nespouštěl z ní oči, ani když přešla zpět na svou stranu stolu a rychle dopila svůj čas. Podívala se na hodiny na stěně. Tohle byl ten správný čas, aby se sebrala a šla do nakladatelství, pryč od Aleka. Jak si mohla myslet, že by ho mohla zvládnout.

„Musím jít, mám schůzku v nakladatelství," zamumlala a rychle utekla nahoru do poschodí, aby se připravila.

Odešla zpět do Anglie, jelikož její mise zjistit co s ní je, se pomalu vyjasňovala a hlavně aby se vzdálila od toho muže dole. Tušila, že ji bude následovat, ale doufala že to vzdá.

Jak se ho teď má stranit, když ho má přímo pod nosem. Musí se zase naučit být ledová královna, to jí vždy šlo nejlépe přeci.

Po chvíli sešla dolu, jen aby ho tam ještě stále našla hovět si na barové stoličce, čekající na ní.

„Doprovodím tě," informoval ji. Udržela svůj výraz neuhnutý, i když se na něj tak moc chtěla usmát. Už dávno věděla, že Alek není z těch, kteří by se vzdali. Nemusela ani doufat v to, že až sejde dolů, už tu nebude.

Když šli pak spolu po ulici, nemohla odolat a po očku na něj zírat. Uvědomila si, že jeho vzezření a to jak se nesl, neuniklo ani kolemjdoucím, které míjeli, někteří se dokonce i otáčeli, aby se na Aleka mohli dívat déle. Odfrkla by si, ale věděla přesně jak moc je Alekovo charisma návykové, takže nemohla ani nijak reagovat.

„Nemusel jsi chodit se mnout, ještě se umím přepravit z bodu A do bodu B," zahučela směrem k němu, když stáli na přechodu, kousek od kavárny, ve které se vždy scházela s Chenem, shodou okolností to nebylo ani daleko od budovy nakladatelství, někdy si tam jen skočila pro kafe do kelímku.

„Toho jsem si vědom, jen jsem s tebou chtěl být trochu déle," otočil k ní hlavu, shlížejíc k ní ze své výšky. Jeho nádherné oči, zářící v denním světle.

„Aleku..." chtěla mu říct, aby toho nechal, ale nějak se na to nevzmohla.

„Pandoro..." následoval jejího příkladu, oba zírající na sebe. Z toho tranzu ji vytrhl časový odpočet semaforu pro jejich přechod. Odpoutala od něj oči a dala se do kroku a on ji napodobil. Už byli na druhé straně, když jí byl Alek stále v patách.

Otočila se, aby se přesvědčila, že přešel včas a pak okamžitě zpět, avšak znenadání se před ní objevila osoba a ona měla co dělat, aby do ní nenarazila, jelikož ani ten druhý člověk nedával extra pozor. Jen tak tak se vyhnuli srážce.

„Oh... moc se omlouvám..." žena ze sebe vyrazila, přitahujíc si chundelatý, dlouhý, sněhově bílý kabát blíže k tělu, omluvně shlížejíc na Pandoru, která na ni mohla zírat jen v absolutním ohromení.

„Jste v pořádku?" žena s čokoládovým pohledem nakrabatila dokonale tvarované obočí v obavě. Pandora dokázala jen pomalu přikývnout, když se na ni žena, které nemohla hádat věk, byla rozhodně starší přes čtyřicet, přesto byla skvostná. Pandora mohla přísahat, že už ji někde viděla...

Také pokývala hlavou, na které měla nasazenou beranici stejné barvy jako její kabát a usmála se na Pandoru.

Najednou si uvědomila, že Alek jí ještě nedošel, otočila se na něj, aby ho našla stojícího asi tři metry od ní a ženy.

Jeho obličej poztrácel jakoukoliv barvu, jako kdyby ho znenadání zmohla těžká nemoc. A s široce otevřenýma očima hleděl na tu ženu, která ji málem srazila.

Nečekaná proměna se ale stala i s ženou. Její oči se zalily slzami, a ruka, s kterou si před tím přitahovala kabát více k tělu na jejím hrudníku, se křečovitě stočila do pěsti.

„Aleku..." vydechla bezhlasně. Pandora se teď nacházela mezi tou dvojicí jako pozorovatel. Stočila zrak na Aleka, který byl ještě stále v šoku.

„Matko..." Alek promluvil zpět, jeho ohromený výraz, se pomalu proměňoval v něco jiného. Čirý vztek.

~~~

Buenos Tardes
Prosím ignoruj te me😂
Já se totiž ještě během učení Korejštiny rozhodla i pro Špáninu👌😂

Každopádně a hlavně! Je tu nová kapitola🙌
Smolila jsem se s ni asi třicet let, jelikož jsem se sama se sebou odhadovala zda ji ukončit tak jak jsem ji ukončila a nebo ne🙏🙈 můj každodenní problem ... a k tomu ještě jsem měla sen, který se k příběhu vztahovat a byl epesni a co.... no jistě ze jsem ho zapomela v moment kdy jsem si rvala čočky do oči ještě stále v polospanku 😒🙈

No nic!😁
A teď kdo si pamatuje něco o Alekove mamince??😬 protože přísahám snad ze o ni byla zmínka jen jednou a to velmi velmi z lehká, přesto... velmi důležitá 🤔

A ještě proc si myslíte ze Alek nezmínil nic o jeho setkání s Chenem a plus o tom co o ní ví ??

A ještě copak to bylo za velmi velmi nejasnou vidinu... dam vám radu... pamatujte si ji!😇

Jo a tak nejak jsem si ujasnila par věci do kterých jsem se trochu zamotala, diky tomu jsem ztratila svoje poznámky 😳 každopádně vim ze v tomhle díle umře  jedna nebo dvě osoby, podle toho jak moc se mi bude dařit se držet poznámek 🤓

Okay to by bylo vse pro dnešek, moc děkuji za ten šok, který jste projevili na konci poslední kapitoly!!
Který z jezdců je Chen??? Hmmmm to zjistíte brzy😈

Zase příště !!
Love ya