~~~ Astro - Crazy, sexy, beautiful ~~~

Ležela na posteli a zírala do stropu.

Venku se pomalu rozednívalo a její tělo bylo prochladlé, jelikož tu takhle bez hnutí ležela již několik hodin. Venkovní chlad prolezl do jejího domu bez dovolení, ale ona něco tak nicotného skoro nevnímala.

Snažila se už teď několik hodin rozhodnout, zda to bylo opravdové nebo ne, od té doby co ji její noční návštěvník zanechal o samotě, tentokrát bez toho, aby se obtěžoval jí vymazat paměť, za což by mu byla i celkem vděčná.

Pomalu a kontrolovaně vydechla, až jí skoro šla pára od úst a pak zaúpěla.

Začala kolem sebe kopat jako malé dítě, přetáčejíc se na své matraci, bouchajíc pěstičkami do vzduchu. Možná vypadala jako kdyby přišla o rozum, což nebylo daleko od pravdy, ale aspoň to trochu zahřálo její prochřadlé údy.

Po pár vteřinách zase ustala a počala v další dávce vejrání do bílého stropu nad sebou, soustředíc se na pavouka, který si bez jejího dovolení začal stavět svůj domek v jednom z rohů pokoje.

„Tohle je tak nespravedlivé..." zašeptala do ticha, které kolem ní panovalo. Měla chuť ztropit scénu a podat nějakou stížnost k... kam by si asi tak stěžovala? Na ministerstvo pekla?

Uchechtla se nad tou absurditou, pak zvážněla a snažila si vzpomenout na to, jestli nebylo v bibli něco o tom, že by si jako smrtelník mohla jít postěžovat o tom, že je s ní nespravedlivě jednáno.

Co si sakra myslí? Že ji nějaký anděl vyslyší a ochrání jí před vším zlým, když ten nejhlavnější anděl ze všech, si ji vybral jako svoji osobní hračku? Znovu ze sebe vydala zvuk připomínající medvěda v posledním tažení.

„Do pekla s tím!" vykřikla a vystřelila do sedu, hned na to si přikryla ústa rukama a rozhlédla se podezřívavě kolem sebe. Ještě sem za ní někdy přijde a vynadá jí za to rouhání.

„Jsem v takové prdeli..." neodpustila si vypustit na půl úst.

Třísla sebou zpět do matrace, dopřávající další ze svých záchvatů bezmoci.

Nakonec zůstala ležet bez hnutí a nechala svoji mysl zatoulat se zpět k té chvíli, kdy její soukromí narušila sama Smrt.

~

„Jsem Smrt..." jeho slova jí rezonovala v hlavě. Její obličej jistě musel mluvit za vše, bez toho aby vůbec vyslovila něco ze svých myšlenek nahlas, musel vědět, co se jí honí hlavou, i když se jí mohl vkrást do mozku a sám si to přečíst.

Otevřela ústa jako ryba, němě se snažíc přijít na to, co by měla říct. Pak ústa zase zavřela a opakovala ten samý pohyb několikrát za sebou, jako mentálně postižená osoba.

Ten muž naproti ní, který jí až nemile připomínal model z reklamy na nějaké šíleně drahé hadry, byl Smrt. Ta postava, která v očích lidí, samotně neexistovala, ale i tak všichni musí akceptovat ten fakt, že se s ní v jedné chvíli jejich života potkají. Tak přesně tohle bájné stvoření, kterého se báli i ti nejmocnější lidé světa, si teď hovělo naproti, pozorujíc jí soutředěným, mírně pobaveným pohledem.

Znamená to, že má brzy umřít? Nebo má umřít teď?

Co když už umřela a tohle je její duše, co s ním teď posedává?

Zavrtěla hlavou a rozhodla se držet fakt, takhle aspoň nepřijde hned o rozum, nebo v to aspoň doufala.

„Dokaž to!" rozkázala mu, ani se nesnažila zamaskovat pochybnosti v jejím hlase. Věnovala mu stejný intenzivní pohled, který on dával jí.

„Nečekal bych od tebe nic jiného než neprostou přímost," přitakal, přičemž se postavil na nohy. Vyvalila na něj oči, když bez reptání šel rovnou na věc. Odsunula se na svém místě víc dozadu a pozorovala jeho počínání, když si začal odepínat knoflíky na té upnuté košili, kterou před tím schovával pod kabátem, který už měl sundaný dávno.

„Po tom všem, co se v tvém životě děje, pochybuješ o existenci, někoho jako já?" otázal se zatímco, bez přestání odepínal knoflík po knoflíku. Co se tu sakra děje? Proč se svléká? Zeptala se ho snad nějakým omylem na to, zda by neudělal striptýz?

„Nejde o to, že bych tomu nevěřila, ale právě proto že se kolem tohle vše děje, neuškodí být extra opatrná. Mimochodem... proč... se svlékáš?" neodolala a zeptala se, na sucho polkla, když na zem shodil ten kus oděvu a ukázal jí tak tu hru svalů, který se nalézal pod povrchem porcelánově bílé pokožky, která doslova zářila v přítmí jejího obývacího pokoje.

„Koukám, že ses i něco přiučila od svého učitele," Smrt... panebože ona už ho i nazývá tím jménem! Ten muž se pousmál, jako kdyby souhlasil s tím, jak podezřívavá byla.

„To co teď uvidíš, ti mohu pouze ukázat, když se před tebou odhalím," informoval ji tiše a ona jen doufala, že se teď Alek nerozhodně vtrhnout dovnitř a nenajde ji tu s polonahým bohem. Pak si sama odfrkla nad tím, kam ji její bláznivé myšlenky berou.

„Chápu," pokývala hlavou, i když nechápala ani trochu.

„Ukážu ti jednu z mých pravých forem, jednu která tě bez pochyb přesvědčí o mé identitě," bylo vidět, že se jí snaží připravit k něčemu velkému, ale ona by nebyla nachystaná ani, kdyby na to měla několik měsíců.

Zůstala sedět na svém místě, nadále se dívajíc na muže, připomínající dokonale vytesanou sochu z kamene. Možná se jí to zdálo, ale jeho oči, jako kdyby ztmavly a pak zase zesvětlaly, rychlostí blesku. Musela rychle zamrkat, aby se přesvědčila o tom, zda to nebyl jen světelný klam, když se duhovky jeho očí ustálily na stříbřitě bílé. Ona mohla jen němě zírat a obdivovat ten vjem, dokud nezavřel víčka, rozprostírající přehnaně dlouhé vějířky řas na lících bledých tváří.

Vánek, který se objevil z ničeho nic, najednou pocuchal její vlasy, když se prohnal kolem ní. Počkat, jak na sobě může cítit studený vzduch z venku, když jsou všechna okna ubedněná... nadále nespouštěla oči s urostlého muže stojící jako mrakodrap před ní. Jeho břišní svalstvo se napnulo, když do plic natáhnul vzduch a poté pomalu vydechnul. Vánek poletující kolem se najednou zvedl do menší vichřice a jí z toho šla hlava kolem.

Snažila se ani nemhouřit oči, aby jí nic neuniklo, ale začínalo to být nepříjemné. Přestože se jí zdálo, že se oba ocitli v oku tornáda, jeho se to zdálo vůbec netýkalo.

V jednu vteřinu tam stál, nehnutě a v klidu, v další se míně nahrbil, přičemž mu ze zad vyrašila dvě obrovská křídla.

Zmohla se jen na zalapání dechu.

Křídla se zatřepotala, odrážejíc světlo tlumeného světla lustru v popelavě stříbřitém peří, kterým byla křídla pokrytá. Pár načechraných chmýříček se uvolnilo, teď poletující kolem a pomalu se snášející k zemi. Křídla se roztáhla do celé své šířky, přičemž narazila do jedné z lamp na stole po straně křesla. Lampička s třískotem spadla na zem zatímco žárovka zhasla, ale nikdo, ani ona, nebo on tomu nevěnoval pozornost a to i přesto, že jí tu ničil majetek se svými majestátními krovkami.

Křídla...

Žaludek se jí zhoupl, když byla konečně schopna odtrhnout oči od té nádhery, kterou skýtaly perutě, patřící tomu muži. Zadívala se do jeho obličeje, který jakýmsi nepochopitelným způsobem zeštíhlel, dělající tak jeho rysy o to více vytříbenějšími. Ďolíčky jeho tváří teď byly více evidentní i bez toho, aby se usmíval.

Jeho stříbřivě šedivé oči, jejichž pohled upřený na její osobu, vysílal ledové vlny po jejím těle, ochromující ji na jejím místě. I kdyby se teď rozhodla utéci, nebyla by toho schopná. Jeho už tak přerostlé našedivělé vlasy, se zdály být ještě delší než před malou chvílí. Teď se snášely v sivých vlnách kolem jeho ramen. Napadlo ji, že ji muži s dlouhými vlasy nikdy nepřitahovali, ale v této chvíli nebylo pochyb o tom, že by se o tomto tématu dalo diskutovat.

Přestože mohl být jen pár let starší nežli ona, pořád měla pocit, jako kdyby měla sklonit hlavu a prokázat tím jakousi úctu tomuto jedinci. Jeho pohled byl majestátní, stejně tak jeho postoj. Mít na zádech několika kilová křídla asi nebyla žádná švanda, i tak ale nezavrávoral, jako kdyby se s nimi promenádoval po světě od dávných věků.

Chundelaté sivé pírko jí spadlo přímo do klína. Bála se ho dotknout, ale svůj strach překonala a vzala jej mezi palec a ukazováček, zkoumajíc ho z blízka.

Pak ji to trklo.

V paměti se vrátila na most zahalený v pokryvu sněhu, vzpomínajíc na ten moment, kdy ji málem udupal kůň, který zmizel ve vteřině a místo něj se tam objevil...

Vrhla rychlý pohled na toho muže.

„Jsi to ty! Ten v mé vidině!" vyhrkla, ukazujíc si na něj prstem. Když postřehla, jak se na její ukazováček zadíval, rychle stáhla ruku zpět, jako zlobivé štěně si skousla ret. Jeho křídla se zatřepotala a stáhla za jeho záda, i tak je mohla stále vidět, díky jejích neuvěřitelné výšce.

„Už jsem se objevil v několika tvých vidinách, abych na tebe dohlédl. Zapamatovala sis mě ale pouze z té s panem Maksimovovem, jak vidím," pokýval hlavou a potvrdil hned několik věcí. Byl to on, ten přízrak sedící na kraji mostu, polonahý i v tom mrazu, který kolem panoval. Myslela si, že je to jen výplod její fantazie, jen takový bonus k tomu jak její bláznivá mysl fungovala, proto si ho hned nespojila, i když to tak nějak podvědomě tušila. Potvrdil tím, že to nebylo poprvé, co se potkali. To taky předpokládala, ale malým kouskem sebe doufala v to, že je tohle jen shoda náhod. Poslední věc a tu nejméně veselou, kterou si tu ověřila byla, že Alek byl doopravdy přítomný, byl to ten, co umíral ve sněhu, sám, s ledovou peřinou pomalu zahalující jeho nehýbající se postavu.

Její srdce zamrzlo, když už si poněkolikáté ověřila sílu jejích vidin.

„Opravdu jsi Smrt?" dotázala se tiše, spojujíc svůj pohled s jeho ledově šedivým.

„Ano," stvrdil tak.

„Co má Smrt společného se mnou tedy? Jsou tohle mé poslední momenty?" myslela si, že se zasměje a tím tak vyvrátí její podezření, ale on zůstal dokonale vážný. Povzdechl si.

„K tvému štěstí máš se mnou společného mnohé. A ne v tuto chvíli jsi v perfektním bezpečí. I když, naše první setkání, se odehrálo za více nepříznivých podmínkách," prozradil jí, zatímco složil svá křídla o něco víc, aby se mohl zase usadit ve svém skvostném vzezření, přehodil jednu nohu přes druhou, zatím co načepýřené peří jeho křídel objalo jeho paže a strany jeho těla. Nevypadalo to, že by pro něj pozice v sedu byla nepohodlná, i když si nedokázala urovnat jak.

„Kdy jsme se potkali?" její zvědavost vystřelila vzhůru raketovou rychlostí.

„Bylo to před deseti lety," dal jí časové rozmezí, které ji vzalo přesně do té doby, kdy její divné chování počalo. Její dech se zkrátil, když to pomalu začalo zapadat do sebe.

„Proč jsme se potkali?" pokračovala.

„Protože jsi umřela," další věc která dávala smysl, přesto ji to šokovalo. Snažila se mermomocí vzpomenout na moment, kdy ztratila spojení se světem, ale jak moc se snažila, nedokázala si na žádnou takovou chvíli vzpomenout.

„Když jsem umřela... proč jsem teď mezi živými?" těžko se jí dýchalo, cítící, že tahle konverzace se stává čím dál tím víc neuvěřitelná, jestli to vůbec dávalo nějaký smysl.

„Protože jsi, jak jsem řekl, jedna z těch šťastných," zopakoval trpělivě, co řekl před malou chvílí. Hledala v jeho obličeji sebemenší známky toho, že vše co doposud vypustil z jeho bohy tvarovaných rtů, nebyly jen snůšky nesmyslů.

„Ty jsi mě zachránil?" vydechla, vlna vděku ovládla její tělo, což bylo nanejvýše postavené na hlavu, když si vzpomněla na všechny ty časy, kdy proklínala toho dotyčného, který z ní udělal, to co je z ní teď.

„Když jsem tě viděl ležet v louži tvé vlastní krve, věděl jsem že nejsi někdo, kdo by měl zemřít. Aspoň, ne tam a v tu chvíli. Už jsem několikrát měl podobné nutkání, ale jen málo jedincům, se dostalo takové pocty, kdy jsem se jich dotkl za účelem, jim navrátit ten kousek jejich duše, která stačila k tomu, aby se jí mohli chopit a nadále žít," vysvětlil jí tichým uklidňujícím tónem, jako kdyby tušil, že detaily toho, co se stalo před těmi deseti lety, by ji mohly rozrušit.

Kdy a kde ležela v louži krve?

„Proč si to nepamatuji?" vrtěla hlavou, nikde v její paměti nebylo nic, co by se byť jen trochu podobalo té situaci, ve které se podle Smrti jednou ocitla.

„Bylo to jen tvé vlastní rozhodnutí, potlačit vzpomínky na ty události," byla ráda, že s ní byla Smrt jakýmsi způsobem upřímná ve všem, o čem tu doposud mluvili. Přišla si jako v šoku, její reakci k tomu, co se pomalu dozvídala, byly podle jejího neadekvátní, ale nemohla si pomoci.

„Nemůžeš mi říct, co... co se stalo, že jsem umřela? Zabil mě někdo? Jak jsi věděl, že nemám na tom místě umřít? Proč zrovna já? To že ses mě dotkl... způsobilo to, že jsem teď svým způsobem výjimečná?" vybafla na něj všechny otázky, které ji v tu chvíli napadly.

„Je to na tobě, aby sis na tohle vše vzpomněla. Nemíním být ten, kdo zlomí tvého ducha, zjištěním, co přesně se stalo před deseti lety. Ty musíš být ten, co se s tím popere sám za sebe. Nemůžu tu být, ti pomoci v tomto aspektu. Do tohoto nemohu a ani nechci zasahovat. Ty ses rozhodla na to zapomenout, tudíž je na tobě si na to vzpomenout," jeho oči se zaleskly, jako kdyby se ta scéna, kdy za ní přišel, aby ji odvedl, přičemž jí daroval zpět její život, odehrávala přímo před jeho zraky v tuto chvíli. Co se stalo před deseti lety?

Byla tu jen jediná věc, která ji donutila nenávidět jejího otce do morku kosti a litovat svou matku, ale jak tohle souviselo s ní? Ona v tom nesehrála žádnou roli...

„Dobře tedy... kým je Chen? Řekl mi, že mi vše dojde, jakmile za mnou přijdeš, ale asi mám moc dlouhé vedení a stále nic nechápu. Že prý až tě potkám, budu vše vědět... to určitě. Proč jsi čekal až do teď aby ses mi představil?" rozhodla se záležitost před deseti lety strčit stranou, když se s tím má prát sama, tak jí nezbyde nic jiného, než se toho držet. Měla v zásobě víc než dost otázek, aby tím Smrt zahltila, i když to vypadalo, že ho její dotazy, nijak neotravovaly. Asi neměl žádné duše, které musel vyzvednout v tuto chvíli.

„Přesně jak jsem slyšel, jsi velmi netrpělivá. Životu se má nechat volný průběh. Představil jsem se ti již, ale lidé, jak jsi sama dokázala, velmi rychle a lehce zapomínají. Co se týče Chena, je to můj odvěký společník,"

Pandora se zarazila, hned jak Smrt domluvila.

„Společník?" překvapeně zamrkala, cítíc horkost stoupající do jejích tváří. No tohle, je možné, aby byla Smrt gay?

Ve vteřinu, kdy oči Smrti zaplály ledovým plamene, kousla se do jazyka skoro automaticky. Do prdele, je možné, že teď právě nazvala Smrt gayem a zároveň ho urazila. Ona je tak mrtvá... Smrti koutky zacukaly pobavením, vědom si toho, jaký vnitřní boj teď Pandora prodělává, díky jeho nervy drásajícímu pohledu.

„Abych zodpověděl tvé niterní myšlenkové pochody. Ne nejsem gay a mám za to, že tomu nebude ani v Chenově případě," tiše si odkašlal, když domluvil. Její tváře teď musely připomínat dvě rajská jablíčka. Kdo by to byl tušil, že bude o něčem takovém mluvit se Smrtí. Vlastně jak by mohla kdy tušit, že bude vůbec jednou rozprávět se samotnou zubatou.

„Ok, omlouvám se," utrousila na půl úst. Konečně si dala víc na čas, aby popřemýšlela nad Smrtiným výrokem. Chen byl jeho odvěký společník. To co znala z bible, jí napovídalo o tom, že Smrt bude s největší pravděpodobností nesmrtelná, taky kdo by mohl zabít samotnou Smrt? Znamenalo to však, že byl Chen stejně tak archaický... sám jí prozradil něco na ten způsob...

Panebože...

V paměti pátrala po tom, co vše se dočetla z bible, když ještě před mnohými lety navštěvovala kostel s matkou a otcem, každou neděli. Bible byla první kniha, kterou kdy přečetla. Pamatovala se na mnoho úryvků z ní, i když už dlouho nad ní nepřemýšlela. Fakt, že má teď před sebou biblickou bytost, byla však skoro komická.

Soustřeď se, Pandoro! Okřikla se v duchu.

S kým byla Smrt spokojována, s kým by mohl být viděn, kdo mohl být stejně tak odvěký jako on?

Její hlava pracovala na plné obrátky, jak se snažila vzpomenout na něco, co by dávalo smysl.

„Pandoro, odpověď na tvou otázku je až překvapivě jednoduchá. Vzpomeň si na své tetování," Smrt se jí snažil pomoci. Vzpomněla si na podkovu, která byla vrytá pod kůži na jejím krku, což jí připomněla, jak moc si to chtěla s tím, kdo jí ho udělal, vyřídit. Na to však zapomněla ve vteřině, kdy mechanicky přiložila polštářky prstů na už skoro zhojené tetování vzadu na krku.

Podkova, která byla značka od Smrti, také však symbolizovala, kdo byl ten, kdo si ji tímto způsobem poznačil, jako jeho svěřenkyni. Podkova byla znak jezdce apokalypsy... kým byla Smrt...

A kým byl i Chen...

~~~

Pamparampammmmmmm

Tak jsem se rozhodla... že vám to tedy naservíruji na stříbrném podnose😁

You are welcome!

Tajit tenhle fakt od momentu, kdy se Chen objevil v první knize, bylo extrémně téžké, to chci jen podotknout, tolikrát jsem chtěla poskytnout více nápověd, které by vás bez problému přivedly na tu myšlenku!🙌😁

Ale vydržela jsem to až sem, dál už ne... věc se má však tak, ze je tu ještě mnoho věcí na odhalení!!!

Plus... spolehlivě máme dva jezdce Apokalypsy!🔥🔥🔥🔥🔥

Kdo měl neblahé tušení?? Jestli někdo věděl, tak se pochlubte, chci vědět jak jsou na tom mé schopnosti mlžit 😁

Sorry ze mi trvalo tohle napsat, nebyl cas vážně 🙈😊

Ale doufam že jste si to užili! Co se bude dít v další kapitole? No to bude ještě stranda😁 na to vemte jed👌💪

Okok, doufam ze se mate všichni dobře!! Vánoce se blíží wohooo!!! A já jedu na Vánoce do Čech, už se těším!!🙌🙌🙌🙌

Tak zatím!

Love ya