~~~ Stray kids - Hellelevator ~~~

Došlo mu, že byl přistižen při činu, v tu chvíli, kdy konverzace utichla a Pandora byla doslova vyhnána ven na ulici.

Alek sklouznul hlouběji do svého místa, schovávající se za vysokou zadní opěrkou, doufajíc v to, že se najednou stane neviditelným.  Možná se měl předtím držet při zdi a nezírat na ně tak okatě, tím způsobem že skoro přepadl přes vysokou opěru svého křesla přímo jim před stůl.

Viděl ho Chen? Proto ji poslal pryč? Tak proč za ním nejde?

Byl v pokušení zase vykouknout ven, ale ještě neuběhla ani minuta, měl by být víc trpělivý, ale poté, co vyslechnul byť jen takový kousek jejich rozhovoru, měl z toho hlavu jak pátrací balón.

Najednou mu byl naservírovaný tác plný informací, ale i tak neměl nejmenší ponětí, co by s tím měl dělat. Prvně si myslel, že se jen přeslechnul, ale čím déle ti dva mluvili, jeho žárlivost ohledně toho, že spolu mají tak blízký vztah, pomalu a jistě opadávala a došlo mu, že slyšel všechno zřetelně a jasně.

Vše co mezi nimi padlo, bylo řečeno s naprostou vážností, takže nemohl ani pochybovat o to, zda si z něj nedělají srandu a neprovokují ho vymyšlenými báchorkami.

Vidina o jeho smrti...

Tahle věta na něj měla velký vliv, to mohl bez váhání připustit, ale to co slyšel po tom, ho přikovalo k místě, jeho srdce prodělávající menší zástavu, když Chen poukázal na něco, co jemu samotnému uniklo a to, že Pandora naznačila, že pro Aleka chová jakési city.

Sice to nepotvrdila, ale on sám už to věděl někde hluboko uvnitř, třebaže ho chladně odmítala na každém kroku, bylo těžké věřit i své vlastní intuici.

„Jak dlouho se tam budeš ještě schovávat?" uslyšel tlumený hlas Parka, někde za sebou, byl jasně podbarvený pobavením, které se jistě snažil krotit jak jen mohl.

„Sakra..." utrousil si pod vousy. Povzdechl si před tím, než se rozhodl se zvednout na nohy a otočit se na stále pohodlně usazeného Chena, který k němu teď vzhlížel s mírně povytaženým obočím.

„Mohl jsi mě taktně ignorovat," pokusil se znít sebevědomě, tak jako vždy v okolí Chena.

„Oba víme, že co se týče taktu, není to ani jednoho z nás silná stránka," podotknul Chen, jasně poukazující na jeho dětinské chování jen pár minut zpátky, kdy měl uši nastražené, schovávající se jak nějaký kriminálník.

Alek se rozhodl na to nic neopovědět a přešel k Chenově stolu, opětující jeho přímý tmavý pohled. Už ho nějakou chvíli neviděl, vlastně ho neviděl přesně tak dlouho jako jeho Pandoru, což dávalo smysl, když se ti dva dali do kupy, aby... vlastně ani nevěděl, co tu ti dva kutili.

Každopádně jeho dávný přítel, nepřítel vypadal úplně stejně. Stejně prohnaně. Nezáleželo na tom, jak moc vážně vypadal, zatímco mluvil s Pandorou, poskytující jí všechnu svoji podporu, jak to tak vypadalo, i tak by mu Alek nikdy nevěřil ani nos mezi očima.

„Každopádně, když už jsem se tu takhle... náhodně potkali, neposadíš se?" vyzval ho Chen, jako kdyby tu byl Alek vlastně nezvaný host, což asi byl, ale i tak ho to nedonutilo k tomu se pokusit zatvářit aspoň trochu nevinně. Místo toho se na něj zamračil, zatímco se usadil naproti Chenovi, který mávnul na číšníka, aby objednal další dávku svého zatraceného čaje.

„Nikdy mi nedošlo, jak moc britsky se chováš, až do teď," zamumlala zamyšleně. Chen vždy popíjel ty svoje čaje, vždy si uchovával svoji rezervovanost, kterou schovával za svým veselým úsměvem. Ale teď když tak nad tím přemýšlel, uvědomil si, že zatímco Chen mluvil s Panodoru, byl více vážný, usmíval se méně... což tuhle situaci dělalo ještě víc podivnou. Víc opravdovou.

„Mám život v Anglii radši než v Rusku, ale v Rusku mám více lidí, které znám," Chen se na něj zadíval před okraj nově naservírovaného hrnku.

„Jestli tím myslíš mě, tak na mě můžeš s klidem zapomenout, vůbec by mi to nevadilo, nikdo jiný po tvé přítomnosti v Rusku stejnak neprahne," Alek si přehodil nohu přes druhou, snažíc se zapomenout na ten rozhovor, který u tohoto stolu proběhl, ale moc mu to nešlo a nezáleželo na tom, jak dlouho budou oni dva pokračovat v tomhle malém oťukávacím kole.

„Přesto jsme tu teď oba dva přítomní v Anglii, jaká to shoda náhod," Chenovi koutky zacukaly a to Aleka dovádělo k šílenství, zatnul čelisti.

„Že ano? Naposledy jsem o tobě slyšel, když jsi unesl Evianu a pak ji zase bez důvodu nechal jít, a jo ještě nezapomeňme na to, že jsi poté zdrhl jako správný zbabělec," Alek pokrčil rameny, sarkasticky oplácejíc Chenův úsměv. Chenův výraz se nezměnil, Alek nezaznamenal ani malý kousek zaváhání v jeho očích. Nemohl se tomu ani divit, ten muž naproti němu, nebyl někdo s kým bylo radno si zahrávat, přesto to Alek dělal už od dob, kdy byli malí kluci.

„Doufám, že se Evianě daří dobře," Chen pokýval hlavou.

„Je zavřená v ústavu," informoval ho Alek, nadále hledající jakékoliv známky, čehokoliv v jeho Chenově obličeji.

„To slyším rád, bude tak méně pravděpodobně, že by se jí mohlo zase něco špatného přihodit," Chen pochvalně přivřel víčka s dlouhými řasami a Alek jen těžko krotil výraz znechucení, který se dral jemu na obličej. Pak si ale uvědomil, co ten bastard právě řekl a to ho vzalo zpět k té noci, kdy ho Pandora vyburcovala k akci s helikoptérou a zavedla ho na střechu domu, kde se však nic neudálo, ale kde se podle všeho něco stát mělo. Jeho hlava ho bolela z toho, jak moc snažil si to vše poskládat, ale potřeboval být sám a se sklenicí vodky, aby tomu přišel na kloub, teď se jen mohl hrozivě mračit.

„Co tím myslíš..." zeptal se, ale věděl předem, že z Chena nevypadne nic použitelného. Ten jen naklonil hlavu ke straně, zkoumajíc Aleka.

„Jak dlouho tu budeme sedět a předstírat, že jsi právě neodposlehnul celou naši konverzaci s Panodorou?" Chen konečně upustil od předstírání, nechávající jeho úsměv stále na místě, čekajíc na Alekovu odpověď. Bohužel nebyl tak zběhlý v tom, uchovat své emoce uzamknuté uvnitř sebe a málem se udusil čajem, který právě upíjel.  Mezitím co se snažil nevykašlat plíce na stůl pře sebou, se rozhodoval, zda bude dál hrát natvrdlého, nebo vyloží karty na stůl.

„Měl jsem dojem, že přesně to mám dělat," řekl bezvýrazně.

„Musím uznat, že jsi mě dostal, většinou jsem na podobné tobě připravený, ale popravdě jsem netušil, že se tu takhle vyloupneš, bez upozornění," Chen uznale našpulil ústa a Alekovi se chtělo zvracet.

„Dal jsem si na tom záležet," utrousil, i když věděl, že mu to i tak moc nevyšlo. Chen si povzdechl a přesně jak Alek předpokládal, dál už nic neřekl a upíjel svůj čajík. Už to déle nevydržel.

„To o čem jsi s Pandorou mluvil... ty vidiny... co to má přesně znamenat?" dalo mu hodně zabrat, donutit se k tomu vyslovit to slovo.

„Měl bych ti vymazat správně vzpomínky," Chen skoro neslyšně zamumlal sám k sobě, ale tak aby to Alekovi neuniklo. Ten se neovládl a vyvalil na něj oči. Cože to...?

„Co?" vypadlo z něj neuváženě, už se nesnažil si hrát na vyrovnaného a bez obalu na muže před sebou zíral. Byl si skoro jistý, že si z něj vážně dělá srandu.

„Na druhou stranu, celkem si užívám tvoji zmatenost," Chen si zamyšleně promnul bradu.

„Nedáváš, žádný smysl, uvědomuješ si to?" Alek se snažil nepanikařit, měl v plánu vyhrát tuhle slovní bitvu, i když měl tušení, že už předem prohrál.  Chen se najednou předklonil vpřed na svém místě, tak že byl blíže k Alekovi, který se znovu neovládl a odtáhl se dále od Chena. Co se to tu sakra děje?

Proč měl najednou pocit, jako kdyby Chen nebyl Chen? Jako kdyby tu mluvil s někým, kdo byl mnohem starší než jeho dávný sok. Chen spojil pohled s Alekovým, nenechávajíc ho odklonit pohled jinačím směrem, kdyby se teď na ně někdo díval, netušíc co se mezi nimi odehrává, asi by si udělal úplně jinačí, skandálnější obrázek.

„Jsi součástí jejího osudu, takže teoreticky neporušuješ žádné pravidlo a navrch, už je označená, takže tě můžu nechat jít. Ale proč bych ti nejraději zasadil do hlavy myšlenku na to se sebrat a jet zpět do Ruska?" Chen vypadal, jako kdyby se v hlavě pral sám se sebou a Alek v tom začínal mít absolutní guláš.

„Je pravděpodobné, že zemřeš, když zůstaneš po Pandořiným boku a já se nemůžu rozhodnout, kterou ze scenérií preferuji víc," Chenův hlas měl z ničeho nic hypnotické účinky a Alekovo tělo se uvolnilo bez toho, aby to nějakým způsobem sám ovlivňoval. Takže se před tím nepřeslechl, jednalo se tu o jeho smrt. Měl zemřít... tohle zjištění by ho mělo vyděsit, mělo by ho šokovat, tak proč tu se dí jako pecka a beze slova akceptuje tuhle realitu, ve které má Pandora jakousi předzvěst o tom, jak bídně pojde, k tomu navrch mu vůbec nedělá potíže zůstat v klidu, když mu Chen namlouvá, něco o tom, že by mu teoreticky mohl vymazat paměť.

Měl chuť se začít smát, kdyby ho ten způsob, jak se Chenovi oči zavrtávaly do těch jeho, neobíral o schopnost vůbec fungovat jako normální člověk.

„Proč říkáš, že bys mi měl vymazat vzpomínky, znamená to, že to neuděláš?" konečně ze sebe dokázal vymáčknout. Chen se stáhnul zpět do své původní pozice a uchechtnul se.

„Ty se neptáš na to, jak je vše to co ti říkám možné, ale zda to udělám nebo ne?" Chen opravdu vypadal pobaveně v tuto chvíli. „Ty nikdy nezklameš," pokýval hlavou a Alek z nějakého důvodu úlevně vydechnul. Ani si nevšiml, že mu po zádech tekly čůrky studeného potu. Na jednu stranu ho už hava bolela z toho, jak moc se snažil zachovat si chladnou, vyrovnanou masku ohledně toho, co se teď kolem děje a chtěl na to zapomenout. Ale pak tu bylo něco, co ho tlačilo k tomu, se toho co teď ví, držet zuby nehty.

„Snažím se si udržet jasné myšlení," vydal ze sebe.

„Přemýšlím, zda si mám počkat na to, až si to všechno uvědomíš," Chen si z něho vyloženě dělal srandu.

Zavřel víčka a sklouzl hlouběji do měkkosti křesla.

„Můžeš se ptát," vyzval ho Chen tiše.

„Jen mě ujisti o tom, že vše co tu dneska padlo je realita..." následovala asi hodinová odmlka, nebo tak nějak to Alekovi přišlo.

„Tohle bys měl asi řešit s Pandorou..." Chen nakonec zkonstatoval.

„Pandora mi nikdy nic neřekne, věděl jsem že je na ní něco neobyčejného, ale až takhle daleko moje fantazie nesahala," Alek měl chuť se rozhorlit, ale měl jisté tušení, že to nebylo zcela Panořino rozhodnutí, nic mu neříct.

„Musím uznat tedy, že Pandora umí poslouchat... někdy. Když se jí to hodí," Chen vypadal překvapeně nad tím zjištěním, což ho jen ujistilo o tom, že to byl Chen, kdo jí řekl, aby držela ústa na zámek.

„Můžeš mi vymazat paměť? Tak proč to tedy neuděláš," došlo mu že je tu ten nevítaný, ten který by neměl být zasvěcený.

„Hmm, popravdě, brzy už na tomhle nesejde, je zbytečné abych zasahoval do tvé mysli, plus nemám na to dneska náladu. Tvoje hlava je moc složitá," Chen utrousil s našpulenými rty.

„Co...? Už se mi někdy hrabal v hlavě," vyjeveně na něj valil oči, bylo mu jasné že už přeskočil tu pomyslnou čáru mezi rozhodnutím, zda tomu věřit nebo ne.

„Řekněme, že když jsme byli menší, tak se to někdy stalo náhodou, bez toho abych to ovlivnil, když už jsem pak věděl co a jak, tak jsem to udělal schválně, za což jsem už byl potrestaný, takže se zbytečně nemusíš rozčilovat," Chen to pronesl, jako kdyby to byla záležitost, nad kterou se dalo jen mávnout rukou a byla smetena ze stolu.

„Kdy jsi to udělal, co jsi mě donutil zapomenout?" vyjel na něj Alek, to že tu byl Chen ten s tou schopností, nebo co, bylo teď vedlejší. Alekova horká, složitá hlava, jak Chen poznamenal, se teď projevovala.

„Na tom už teď nezáleží, párkrát jsi nepřišel do školy, jelikož ti to vyklouzlo z hlavy, nebo na rande a podobně..." Park přiznal s jiskřícíma očima, čekající na Alekův výbuch, který přišel hned na to.

„Ty sráči!" vyskočil na nohy, funící jako parní stroj, Chen následující ho očima.

„To je to nad čím se teď budeš rozčilovat?" vyčinil mu Chen, zchlazující Alekův temperament. V hlavě ho Alek proklínal všemi nevybíravými slovy, která znal a dopadnul zpět na zadek, mračící se jako mrak na muže před sebou.

„Nevím jak, ale tohle ti nedaruju," zavrčel Alek nevrle.

„Budu s tím počítat," Chen se na něj výsměšně zašklebil, tak jako za starých časů, kdy si šli neustále po krku. Kdyby měl Alek čas na to si uspořádat vše v hlavě, uvědomil by si všechny ty chvíle, které proběhly mezi ním a Parkem, když vedle sebe vyrůstali a které jaksi nedávaly smysl.  Ale v tuto chvíli, kdy se jen fragment toho, co ještě stále nevěděl odkryl, měl co dělat, aby se udržel po hromadě. Vehementně zavrtěl hlavou.

„Jak bych tomuhle mohl věřit," zašeptal si jen sám pro sebe. Spíš se divil tomu, jak lehce mu to šlo. Až moc lehce na to, že ještě nikdy nepotkal nikoho kdo by na něj vybafnul něco tak absurdního jako to, co právě Chen.

„Potřebuješ se vyrovnat s fakty. Měl bych ti dát čas, nebo ti potvrdit něco dalšího šokujícího?" Chen naklonil hlavu ke straně, znovu zkoušející Alekovu trpělivost.

„Máš v záloze ještě něco víc šokujícího, než to, že se umíš lidem hrabat v hlavě, nebo to že má Pandora vidiny, ať už je to co to je, a nebo to že mám prý zemřít v dohledné době?" Alek mu věnoval suchý pohled, zatímco Park stěží krotil smích, který mu bublal v hrudi.

„Tušil jsem, že se jednou v této situaci ocitneme, ale ani by mě nenapadlo, jakým neobvyklým způsobem na to budeš reagovat. Je to vetší sranda než jsem čekal," Chen přiznal, přilévající olej do ohně.

„Jsem rád, že se bavíš," utrousil Alek, držící na uzdě svoji bouřlivou povahu, jak jen to bylo možné. Pak si ale dal čas na to, aby v hlavě zformuloval otázku, která ho měla napadnout, hned jak se tohle semlelo.

„Kdo jsi..." Alek přimhouřil oči, jako kdyby mu to mohlo pomoci zjistit, kým Park Wook Chen byl, protože i když vypadal stejně, jak si ho pamatoval, nové zjištění ho stavělo to jinačího světla.

„Ty víš kdo jsem," na vteřinu se mu zdálo, jako kdyby se mu nechtělo odpovídat.

„Co z tebe dělá, to co dovedeš... co dalšího dovedeš krom toho, že umíš dělat lidem v hlavě paseku?" konečně se mu podařilo najít ten kousek sebe a přenést se přes ten šok.

„To jsou otázky, na které nepotřebuješ znát odpověď," ujistil ho Chen ledovým hlasem, i přesto že se na něj svým osobitým způsobem usmíval. Nedávalo to smysl, ale tohle byl Park, nikdy nic nedávalo smysl a když se k tomu přidaly ty nesmysl, co tu na něj vybalil, to bylo ještě horší.

„Ještě před chvíli jsi byl nadšený se svěřit," Alek zavrčel.

„Ani na jednu z otázek, které tě napadly odpovědět nemůžu, což mi připomíná ty doby, co se to ze mě snažila vydolovat Pandora, díky bohu za to, že nemáš její schopnost, to by nás dostalo do trapné situace," Chenova jisra zase zaplála, když se na něj zazubil. Ten muž má problém v hlavě, Alek se usnesl ve své mysli, než toho aby to pronesl nahlas.

„Jak to z tebe Pandora dolovala?" zamračil se. Chen se zatvářil přemýšlivě.

„Stále si myslím, že by ti na tohle měla odpovědět ona sama," zopakoval Chen.

„Řekni mi jen to," přitlačil Alek.

„Dobře, povím ti jen to, aby sis vzpomněl na všechny ty momenty, které jsi strávil v její přítomnosti a které tě přiměly o ní smýšlet jinak, něž jako o další z tvých kořistí. Kdy tě napadlo, že je jiná, výjimečná... vzpomeň si na to, co tě dovádělo k šílenství, protože jsi nedokázal přijít na to proč je taková, jaká je," Chen tichým hlasem podnítil Alekovu zvědavost, která už tak plála jako pochodeň.

Řídil se danými instrukcemi, dívající se zpět na chvíle vryté do jeho mysli. Jeho srdce se najednou rozbušilo, díky přívalu citů a adrenalinu, tak jako vždy když o ní přemýšlel.

Vybavil si její úsměv, který sice neviděl tak často, ale proto to byla ta první věc na, na kterou si dokázal vzpomenout, jelikož si přál být příčinou jejích úsměvů. Už si zvykl na to, že ve své hlavě zní jak patetický idiot, už se nad tím ani nepozastavil. Soustředil se na to, aby nedal na venek poznat, jak moc ho jen myšlenka na Pandoru rozrušuje.

Už se nemohl dočkat, až ji zase uvidí, ale teď se pokusil soustředit na svou misi, co dělalo Pandoru výjimečnou? Byla neuvěřitelně krásná, neobyčejná v tom směru se svými jantarovými duhovkami v kontrastu s černými vlnami jejích vlasů. Nedržela se zpět a řekla, co se jí nelíbí, její povaha byla podobná té jeho. Usmál se, když si vzpomněl na to, jak zarputile mu vykala skoro měsíc, bez toho aby jednu zapochybovala, jak by jí mohl odolat? Byla přímočará a výbušná, přesně jako on, i když se mohla zdát jako uzavřená osoba.

Byla pravý opak, když se mu podařilo probojovat se skrze hradby, které kolem sebe rozestavěla, byť  že se mu to podařilo jen na malý moment, dovolila mu se k ní přiblížit, i přes její strach z doteku...

Nedotýkejte se mě...

Nikdy nezapomene na jejich první setkání a tu paniku zračící se v jejích očích, když se opovážit ji zahnat do kouta.

Střelil pohledem po Chenovi, který ho bedlivě pozoroval.

„Bingo?" Chen mu ukázal zvednutý palec.

Najednou vše začalo zapadat do sebe a s Alekemse zhoupl celý svět. Ty vole...

~~~

안녕하세요
That's Hello, in korean in case you wonder, what a hell am I doing😁

A to jsem já, píšící v ajine i když vlastně ani nemam 😁🙈 tohle přesně se mi stalo už několikrát, a to se stane když skáčete od psaní  v angličtině k češtině a pak zase zpět 🤦‍♀️😁

Zabte mě!😁

Btw Jo učím se Korejský jazyk, a ještě španělštinu, aby toho nebylo málo. To jen k tomu, co dělám když zrovna nepíšu nebo nepracuju😁

Ok zpět k příběhu, taky se nemůžete dočkat až zjistíte kým je Chen?????

Počítejte s tím ze budu ještě nějakou dobu mlžit, ale vzhledem k tomu ze jsem již zanechala par stop, tak bych se nedivila, kdyby už někdo tušil 💪👌
Každopádně Alekova reakce na bombu která na nej byla hozena, byla bych řekla velmi adekvátních 😁

Sorry těm co doufali v Pandorinu kapitolu, ale ta bude hned po tom, tak se dovime vic o tom důležitém 💀😊

Přemýšlím nad tím za byl dobry nápad nechávat Chena aby nevymazal Alekovy vzpomínky hmmmm... to se uvidi🤷‍♀️😁

Každopádně se můžete těšit na více bromance chvili😁 jsem se rozhodla😁

Sorry za to ze jsem nepřidala dřív, v Anglii mají decka prázdniny teď, znamená vic práce pro me🙈😁
Ok tak zase příště!!! Moc děkuji za nadšeně komentáře u minule kapitoly!! Moc potěšily 😁💜

See ya next time!

Love ya!