4. Odpovědi
~~~ All time low - Dirty laundry ~~~
Snažila se vzpomenout na to, jak se tu ocitla. Jak se dostala z ulice, kde sí bezstarostně jen tak kráčela, sem, do kavárny, usazená jako na jehlách, vehementně se pokoušejíc nezírat na muže, který seděl naproti ní.
Jeho dlouhé elegantní prsty bubnovaly do desky stolu, zatímco ona objímala hrnek se svým čajem, její srdce bilo do rytmu jeho vybubnování, což vysílalo vlny horka do jejích tváří. Ještě stále byla v šoku, že ho tu vidí, za denního světla, v celé své znepokojující kráse.
Teď když nad tím přemýšlela, zatímco jí pára z jejího čaje hladila už tak horký obličej, Alek teď a tady a před tím ten nepravý, byli neuvěřitelně rozdílní, jaktože to před tím neviděla? Nebo spíš necítila.
To chvění kolem jejího žaludku pokaždé, když s ním nechtěně spojila pohled, bylo zničující. Nadále se na ni mračil, i přesto však vypadal neodolatelně, uvolněn sedící naproti ní, zatímco se v jeho očích odehrávala bouře emocí, která ji obírala o schopnost mluvit. Byl tu, doopravdy tu byl.
„Nejsi překvapená, že mě máš před sebou?" konečně se rozhodl znovu promluvit, poté co ji sem dotáhnul, usadil ji a strčil jí do ruky hrnek s vroucím čajem. Jeho hlas si pohrál s hladinou jejích hormonů, která teď vystřelila vzhůru raketovou rychlostí. Tepna na jejím spánku bubnovala jako o život, zatímco pot vyrašil na jejích zádech, vysílající zimomřivé vlny po jejím těle.
Do pekla s ním a s tím jeho hlubokým podmanivým hlasem.
Rozhodla se uchýlit se k mlčenlivosti a civěním do temných hlubin jejího hrnku.
„Nebo jsi čekala, že se za tebou rozjedu?" vyptával se nadále, nic si nedělající z toho, že předstírala, že ho neslyší. Zvedla se v ní vlna nevole, poté co z něj vyšlo. Chtěla si odfrknout, ale udržela se na uzdě, stiskla rty do tenké linky, ignorující jeho pohled, který se ji zarýval hluboko pod kůži.
„Takže jsi přeci jenom typická žena, toužící po pozornosti," utrousil na půl úst, konečně si všímající i jeho horkého nápoje, usrkávájíc ležérně, jako kdyby přesně na tom v tuto chvíli záleželo. Zuřivě k němu zvedla pohled. Lenivě udělal to samé, pobavené jiskřičky tančící v jeho očích. Jistě že to dělal naschvál.
„Pokud si nepřeješ, abych něco takového předpokládal, tak něco řekni!" rozkázal jí, ta samá zuřivost objevující se zpět jeho obličeji, což jeho oči proměnilo v temně hnědé, podobné hořké čokoládě. Na vteřinu zapomněla, proč se na něj rozzlobila. Když posunula stranou to, že je tu a to že by tu rozhodně být neměl, byla šťastná, že ho zase vidí. To nadšení, které se v ní vzedmulo bylo moc na to, aby to zvládla ukočírovat. Měla chuť přeskočit ten stůl a vrhnout se mu do náruče, zapomenout na to, že by to bylo nanejvýše proti tomu, čím ona je a jakými pravidly se byla zvyklá řídit. Pak si vzpomněla, že jejich první polibek iniciovala ona. Sakra, Alek v ní probouzel nějaké její spící já, které se chtělo utrnout ze řetězu pokaždé, když se octila v jeho přítomnosti.
„Ráda tě zase vidím," vyhrkla. To bylo poprvé, co ona promluvila od té doby, co sebe narazili na ulici. Vypadal zaskočeně, když ji vyděl vydávat zvuk, podobný mluvení. Zíral na ni v ohromení, několikrát zamrkal a pak si odkašlal, aby nabyl zpět půdu pod nohama.
„Já tebe taky," zamumlal. Opětovali si navzájem svoje pohledy, utápějíc se v jasných citech, které ani jeden z nich nemohl, nebo nedokázal vyslovit nahlas.
„Vážně se nezeptáš, co tu dělám?" dodal.
„Říkal jsi, že jsi mě našel, není to proto, že jsi mě hledal?" rozhodla se odpovědět chytře, což ho donutilo jí věnovat jeden ze sbírky jeho polovičatých úsměvů, zavrtěl hlavou nad její obvyklou přímostí.
„Dobře, přeskočíme tuhle šarádu, proč jsi najednou tak zmizela?" bylo jasné, že se rozhodl uchýlit ke stejné strategii, jako ona a ohromit ji. Mrkala na něj, snažíc se porozumět tomu, na co se jí tu ptá. Tahle otázka z něj vyjít neměla, protože mu na ni nemohla odpovědět, ani i kdyby to vzala oklikou.
Přemýšlela nad tím, zda by byla dostatečně rychlá na to, se zvednout, prohnat se kolem něj a zmizet venku v davu. Očima těkala po únikové cestě ven z téhle šlamastiky.
„Ani na to nemyslí," zavrčel polohlasně, přimrazujíc jí k jejímu místu. Sakra. „Víš o tom, že tvoje obličejové výrazivo, tě vždy prozradí," informoval ji suše, když se ujistil, že nezdrhne.
„Měla jsem svoje důvody," odpověděla vážně, on opětující její pohled.
„A já hádám, že ty mi nemůžeš sdělit ani jeden z těch důvodu?" zajímal se. Byl tak klidný, až to k němu nesedělo, byl to taková horká hlava, pokaždé ji někam tahajíc, nedbající na její odpor k tomu, aby se jí někdo dotýkal, hned od samého počátku jejich známosti.
Zavrtěla hlavou, kousající si spodní ret. Cítila jeho pohled přilepený k jejím ústům, což ji zarazilo v zuřivém kousání, tisknoucí rty do tenké linky. Sakra, tenhle muž pořád měl tu sílu ji rozptýlit natolik, že zapomněla kde je a proč. Jak mohla zapomenout na to, co ho dělalo tak nebezpečného.
„Plná tajemství, tak jak si tě pamatuji. Možná to, mě k tobě z části táhne ještě víc," naklonil se blíže ke stolu, což ji automaticky donutilo se stáhnout více do jejího křesla, všemožně se snažící kontrolovat tlukot svého srdce. Bylo jediné štěstí, že ho nemohl slyšet, už tak se ztrapňovala tím, jak moc její tváře žhnuly.
„Nevím, co se tím snažíš naznačit," odkašlala si, když jí hlas mírně přeskočil.
„Nevím, proč si kolem sebe nadále stavíš hradby, ale fakt, že jsi přede mnou utekla, což jsi vlastně dělala celou dobu, ještě víc podnítilo moji zvědavost," jeho hlas sklouzl o tóninu níž, hrající na všechny citlivé nervy uvnitř její osoby.
„Já jsem před tebou neutekla, musela jsem se vrátit domů, moje práce v Rusku skončila," utrousila na půl úst, snažíc se vypadat přesvědčivě, ale to jak pozvedl jeho obočí, jen svědčilo o tom, že se jí to moc nepovedlo.
„Jak je vidno, osud nám hraje do karet, teď jsem přijel já do tvé země za prací," oplatil jí stejnou mincí. Nijak se k jeho zmínce o osudu nevyjadřovala a to hlavně z toho důvodu, že se jí v hlavě znovu přehrávala slova, která jí sdělil Zeke.
Jejich osud byl předem daný, i když byl ohebný a mohl se měnit. To, že byl Alek před ní, ale nasvědčovalo jen tomu, že se řítí tím předurčeným směrem. Jen tahle myšlenka stačila k tomu, aby to málem znovu ztratila. Její srdce zamrzlo, jako kdyby se rozhodlo nedodávat dostatek kyslíku jejím krevním řečištěm.
Musí odtud pryč... pryč od Aleka, dřív než se mu něco stane.
Vyskočila na nohy, celá kavárna se s ní zatočila. Alek nestačil zareagovat dostatečně rychle, nečekajíc, že by se vážně rozhodla znovu prchnout, když se kolem něj prohnala jako tornádo a vyběhla ven na ulici. Chladny vzduch ji trochu probral, nutící ji zastavit se a nadechnout se zhluboka. Sakra, vypěstovává si tu snad jakousi úzkost? Nikdy s něčím podobným problém neměla, kromě jejích normálních nenormálních bojích mysli.
Rozhlédla se kolem sebe, její mozek běžící na plné obrátky, zaplňující se obrázky její vidiny a dalších opravdových vzpomínek na Aleka. Dokáže to co viděla s předstihem zastavit, dokázala to s Evianou a zvládne to i teď. Změní jeho osud, ten který pohnojila, když se do něj zamotala sama.
Došla na roh ulice od kavárny, kde se zase zastavila.
Měla by mu to říct? Měla by ho varovat, třeba by ji poslechl a nechal ji jít? Je to přeci rozumný, chápající...
Ani jedno z toho Alek není, co si to sakra myslí.
Přesto se však otočila zpět směrem k kavárně, napůl rozhodnutá se vrátit a odradit ho od sebe, jenže on se mezi tím vyhnal ven ze dveří. Jeho teplé oči ji našly během sekund, přičemž se hned na to dal do pohybu, ocitající se před ní třemi dlouhými kroky. Ona se pateticky samozřejmě ani nehnula, nechávajíc ji zastínit jeho výškou.
Vzhlédla k němu, aby zjistila, jak moc se na ni zlobí, ale po hněvu v jeho výrazu nenašla ani památku.
„Je ti doufám, jasné že už tě utéct nenechám," zamumlal tiše, ale tak aby ho i přes hluk na ulici mohla slyšet, předtím než ji popadnul a schoval ji ve svém obřím náručí.
Její tělo se tomu nečekanému aktu nepokusilo ani trochu bránit, místo toho naprosto roztálo, vítající teplo známého objetí. Rozechvěle vydechla, všechny její starosti se rozplynuly, jakmile se mohla zase nadechnout Alekovi vůně, té která jí tak moc scházela.
To že by odmítla objímání a ještě k tomu na veřejnosti, pár měsíců dozadu, teď nebylo podstatné. Jediné na čem teď záleželo bylo že je tu a že na ni není naštvaný. Jeho ruce se obtočily kolem jejího pasu, přitahující si ji těsněji k jeho tělo, dávajíc ji tak možnost zase okusit, jaký pocit to je se ocitnout někomu takhle blízko a zapomenout na to, že její zrůdnost ji automaticky obdaří další vidinou.
Bylo jí to fuk, v tu vteřinu kdy mohla zase zabořit hlavu do jeho rozložité hrudě.
Odtáhnul se moc brzo.
Zvedla k němu obličej, přičemž se její žaludek zhoupl, když se k ní najednou sklonil a bez toho, aby cokoliv řekl, ji políbil. Zalapala po dechu, když se jeho rty vpily do těch jejích, pohlcující kompletně.
Zapomněla na to, že Alek byl na úplně jiné úrovni, co se týče jeho otevřenosti, než ona. Tenhle muž se nemohl měřit s nikým, co se týkalo této záležitosti, když něco chtěl tak si proto postě šel. Věděla to o něm ten moment, kdy se na něj poprvé podívala, vlastně ještě před tím, když poprvé slyšel jeho hlas.
Už dávno jí přestalo zajímat, jak moc toho uvidí, když se jí Alek dotkne a rozhodně ji to nijak zvlášť nezajímalo, když to udělal teď, po tak dlouhé době. Její ruce instinktivně vyjely po jeho rozložité hrudi a objaly ho kolem jeho krku, držíc se ho, tak aby si každá buňka jejího těla zapamatovala znovu, jak moc dobrý je to pocit, mít ho takhle blízko.
Zaklonila hlavu, aby mu dovolila se pohroužit více do jejich polibku. Něžně hladil její rty svými, jasně jí nechávajíc prostor na odmítnutí a když se mu ho nedostalo, vzal to jako povel k tomu ji připravit o sílu se udržet na nohou.
„Panebože, Pandoro," vydralo se mu z hrdla ochraptěle. Jeho prsty se zaryly do jejích boku, ne proto že by jí chtěl ublížit, bylo to spíš v pokusu o to ji udržet a nikdy ji nenechat jít. A ona nechtěla ni jiného než být s ním, v tuto chvíli.
Vzal si její rty do své moci, líbajíc ji se vší nashromážděnou vášní, kterou v sobě měl a ona mu jej vracela ve stejné šílené míře, uprostřed rušné ulice.
Udělala by něco takového před pár měsíci? Rozhodně ne, ale od té doby ušla velký kus cesty. Už nebyla ustrašená Pandora, kterou byla, předtím než přijela do Ruska. A když si vzpomněla, jak moc proklínala ten den, kdy tam přijela. Teď bylo vše jinak.
Její rty brněly oproti jeho, zatímco její srdce bilo o žebra, tak hlasitě, že jej musel slyšet i on.
Ona by byla schopná tam stát a líbat ho do skonání světa, ale jeden z nich má jakési sebeovládání a tím byl právě Alek, který se od ní odtrhl, jejich rty byly od sebe vzdáleny jen pár centimetrů, dovolující jí cítit žár, který sálal z jeho. Už se natahovala, aby ho tentokrát políbila ona, ale on ji propustil ze svého džení, prohrabujíc si vlasy svými prsty, nespouštějící oči z jejího obličeje, stejně tak jako ona.
„Pořád je to stejné," vydechnul nezvykle rozechvěle, jeho zkonstatování hrající na všechny nervy v jejím těle.
„Odvedu tě domů, mám jednu schůzku, na kterou už jdu pozdě," opravdu k ní teď mluvil, jako kdyby ji teď vůbec nepolíbil, proč je tu jen ona jediná cítící se jako kdyby právě prošla okem tornáda? Vzal ji za ruku, proplétající jeho prsty s jejími, což ani trochu nenapomáhalo divoce bijícímu srdci, které se ještě stále nezklidnilo, po té se na ni vrhnul.
Věděl přesně, kam ji vede, ani se tomu nedivila, přišel ji sem hledat, tak jak by nemohl vědět, kde je její dům, když ho ještě k tomu potkala po cestě z něj do města.
Zastavil se před brankou jejího bydliště, nadále držející její ruku v jeho, zatímco ona se snažila najít slova k tomu, mu cokoliv říct. Uvidí ho ještě? Tak moc chtěla, aby to byla pravda. Pak si ale vzpomněla, kde přesně viděla nepravého Aleka ještě před dvěma dny, přímo tady a žaludek se jí zhoupl. Proč nadále zapomíná na to, proč sem před tím pravým utekla.
„Ještě se uvidíme," stiskl její prsty, jako kdyby přesně věděl, nad čím přemýšlí, což asi nebylo zas tak těžké uhodnout, když to bylo vepsané všude v jejím obličeji.
„Zůstáváš v Anglii?" vyhrkla konečně, vysluhující si od něj pokřivený úsměv.
„Jen tak se mě nezbavíš, Pandoro. Zavolám ti," bez varování se k ní sklonil a daroval jí vroucí polibek na rty, před tím než se otočil a nechal jí tam stát naprosto omráčenou.
Nevysnila si tohle zase? To že má přespříliš bujnou představivost jí bylo známé, ale nic tak živého by si jen tak vyfantazírovat přeci nemohla.
Trvalo jí dlouho než se vzpamatovala a zapadla dovnitř, po zbytek dne se nemohla na nic pořádně soustředit a dokonce se několikrát přistihla, jak zírá do prázdna s přitroublým úsměvem.
Do konce dne jí však Alek nezavolal a neobtěžoval se to napravit ani další den, málem díky tomu vysedávání a čekání na to, až jí začne vyzvánět telefon, zapomněla, že by už měla dávno být na cestě k plavečáku a pak za Chenem.
Neměla nejmenší tušení, že byla až k centru sledována právě Alekem, který si dával hodně záležet na tom, aby ho neodhalila.
~
Zda si byl vědom toho, jak pateticky se teď právě choval?
Ano, velmi bolestně.
Vadilo mu to?
Nijak zvlášť, když mu to pomůže byť jen trochu nahlédnout do Pandořínýho tajemného života. Už dávno mu došlo, že mu Pandora jen tak nic sama od sebe neřekne, buď nechtěla anebo nemohla. Ať už to bylo jak chtělo, tak si usmyslel, že udělá vše proto, aby vše zjistil sám.
Proto se teď za ní plížil jako úchylák, zatímco kamsi pospíchala. Její obličej byl ponořený do tmavého oblaku hlubokých myšlenek, byla zabalená do chlupatého velkého kabátu a polovina hlavy jí ani nebyla vidět, jak tlustou šálu kolem sebe měla omotanou. Pozoroval ji ze svého bezpečného místa na druhé straně ulice, dostatečně blízko na to, aby ji mohl následovat, kdyby najednou změnila kurz.
Přes rameno měla přehozenou sportovní tašku, a když najednou zašla na menší náměstíčko, kde se nacházelo sportovní centrum, už si chtěl v hlavě nadávat, jak byla tahle cesta zbytečná, ale něco mu říkalo, aby se nevzdával a šel za ní dovnitř.
Snažil se chovat nenápadně, když procházel kolem recepce a následoval ji až k ženským převlékárnám, kde se na něj zle zadívala uklízečka, tak zařadil zpátečku.
Když dlouho nevycházela, tak se šel zeptat, jaké hodiny se teď pořádají a poté musel všechny obejít, jen aby zjistil, že jedné z nich se Pandora neúčastní. To se vypařila, jako pára nad hrncem, nebo co? Pak ho ještě napadlo se podívat i k plaveckému bazénu, dostal se na vyvýšené tribuny, odkud mohl vidět celé prostranství a našel ji během několika vteřin. Svalil se na první řadu sedadel a nespouštěl z ní oči, zatímco odplavávala jeden bazén za druhým.
Jediný klid jeho duši byl fakt, že nikdo kromě ní se v bazénu nenacházel. Sice byla ponořená ve vodě, ale ani trochu by se mu nelíbilo, kdyby se tu producírovala všem na očích. Pak si všiml mladého plavčíka sedícího na své věži, stejně tak jako on, zírající na černovlasou mořskou panu v bazéně.
Krev v žilách mu začala bublat, když postřehl, jak chtivě se na jeho ženu ten kluk dívá. Neměl daleko od toho, aby skočil dolů a buď nevytáhl Pandou ven a nezabalil ji do osušky, a nebo vylezl na tu zatracenou věž a neprohodil pár přátelských slov s tím hochem.
Jeho utrpení skončilo za půl hodiny, kdy se držel zuby nehty, aby neprozradil svoji roli tajného agenta, kdy se konečně Pandora rozhodla vystoupit ven, poskytnout mu krátký pohled na její tělo a problémy se srdcem, dokud zase nezmizela v převlékárnách.
Pronásledování pokračovalo hned, jak zase vyšla ven, její vlasy jen částečně usušené, nutícího chtít jí vynadat za to, že v takové zimě běhá venku s mokrou hlavou. Ale zase pospíchala, jako kdyby na tom záležel její život a za krátkou chvíli vběhla do kavárny, která se nacházela jen kousek od centra.
Počkal, než zmizí uvnitř a pak se pomalu přesunul ke dveřím kavárny, tak aby mohl nakouknout dovnitř skrze hlavní výlohu.
Viděl ji procházet obchodem, dokud se nezastavila u jednoho ze stolů, který už byl někým okupován. Předem už věděl, kdo to je, i přesto že na dotyčného zatím neviděl, díky tomu že před ním stála Pandora a zastiňovala mu tak výhled na něj.
I tak to nezastavilo tiché zavrčení, které se mu vydralo z hrdla, když se Pandora pohnula a usadila se naproti Chenovi, který si tam jen tak ležérně popíjel čaj.
Když zjistil, že Pandora je zpět ve své rodné zemi, pokračující ve svém životě, dověděl se, že je tu i Chen, že se přijel ještě předtím, než se sem dostala Pandora. Nebyl tak hloupý, aby si nedal jedno a jedno dohromady.
I přesto však málem ztratil sebeovládání a napochodoval tam, tak jak měl ve zvyku, beroucí si to co mu patřilo. Rozhodně se s Chenem neměl v plánu dělit. Nedělal to nikdy a rozhodně s tím nebude začínat.
Rozhodl se zkrotit svoji žárlivost a vejít dovnitř, předstírající že je obyčejný zákazník, vytahující si klopy svého kabátu o něco výše, aby tak zahalil svůj obličej, doufal že si ho Chen nevšimne. O Pandoru si starost nedělal, ale Chenův radar byl vždy nabroušený.
U pultu si objednal černou kávu, po očku sledoval ty dva, jak se o něčem horlivě baví, on sám hořící zvědavostí. Málem zakopnul, jak se hnal k jedinému volnému stolu, který byl dostatečně blízko, aby mohl odposlechnout jejich rozhovor a zároveň dostatečně daleko, aby jen tak neprozradil svoji kamufláž. Svalil se do měkkého křesla, nenápadně se natáčejíc ke straně, aby je mohl vidět aspoň z profilu.
„... včera jsi to dobře zamaskovala, ale neřekli jsme si, že budeme k sobě navzájem upřímní?" zaslechl kousek věty, pronesenou Chenem, který se díval na Pandoru zkoumavým pohledem. Pandořin výraz zůstal stejný, ale Alek dokázal jenom podle toho, jak se jí zatřepotaly řasy když mrkla, poznat že Chen na něco kápnul, i když ještě neměl nejmenší ponětí, o čem byla řeč.
„Nevím, o čem to mluvíš," Pandora byla dobrá lhářka. Rychle se zadíval na Chena, aby viděl že jí to nesežral, když se koutky jeho úst zacukaly. Stiskl víčka a naklonil se blíže k předstírající ženě. V Alekovi se všechno vzepřelo. I když věděl, že jejich vztah není ani trochu romantický, nebo aspoň ne z Pandořiný strany, nelíbilo se mu, že se takhle sblížili.
„Pandoro, budeme tu sedět do té doby, dokud mi neřekneš, co tě tak rozrušilo při zmínce o Alekovi," když padlo jeho jméno, tak se automaticky napřímil, nastražující uši. Pandora si skousla spodní ret, sklánějíc hlavu dolů. Jeho srdce se najednou rozbušilo, jako šílené.
Měl dojem, že se teď konečně dozví, co ho tak strašně pozastavovalo, kdykoliv přišel s Pandorou do styku.
„Byla to vidina," zašeptala, přičemž on ztuhl ve svém sedačce.
„Já vím, že jsi o své vidině s Alekem přede mnou mlčela záměrně. Proto jsem čekal, až se sama rozhodneš o tom mluvit. Myslím, že teď je ten správný čas," Chen ji povzbudil, dívajíc se na ni upřeně.
Chen se ani nepozastavil nad tím, co teď právě řekla? Alek se odvrátil, aby se pokusil nabýt ztracenou půdu pod nohama. O čem to ti dva mluví? Vidina? S ním?
Vědí o tom, že je odposlouchává a dělají si z něj srandu, nebo se ocitl ve špatném filmu?
Znovu se podíval na tu dvojici, ale pohled na jeho Pandoru ho přesvědčil o tom, že to co právě teď řekla, nebylo v žertu. Její obličej byl bílý jako stěna, už věděl že nebyla z těch, které pláčou jednoduše, přesto, když viděl jak se jí leknou její krásné oči, nemohl jinak než nepochybovat o její upřímnosti.
Přišel o schopnost myslet, když promluvila znovu.
„Byla o jeho smrti..."
~~~
Eyyaaa
Myslim, ze jsem tentokrat byla rychlejší než posledně co? Protože jsem fakt zasedla a psala.
Znáte ten pocit kdy zase zasednete k psaní a pak se podíváte na odstavec, který jsi zplodili a viděli ze je cely místo v češtině, napsaný v angličtině?
Vážně jsem si malém dala facku😂
Fakt🙈
To se stane, když jste takoví magoři jako já😂
To byla jen taková menší vsuvka pro pobaveni😎
No a teď zpět k příběhu 😁 snad se vám opětovné shledáno našich dvou hlavních představitelů libilo🔥💜 Mě teda jo😁
A rozhodne se mi libi, jak si ten nás tunťa teď zavaril, někdy je lepší žít v nevědomosti .... Ach ach🙈
Toť k tomu, že Alek vlastně nemá nic vědět, ale to by nebyl on, aby to dam nejak neobešel😁
V další kapitole se možná bude něco hodně zajímavého dít a možná taky ne, podle toho jakou budu mít náladu, ale vzhledem k tomu ze jsem dostala hodně komentů s zpráv, abych hlavně pokračovala v příběhu, tak se možná slituji hahaha😈😊
Takže moc děkuji za motivaci, kterou mi dáváte, možná si říkáte že je to nic, ale to prave naopak.
Před par dny jsem sem zabrouzdala a zjistila jsem náhodou, ze jsem byla někde v komentu označena a v něm mě jedna holcina doporučovala a vychvalovala příběhu-chtivemu čtenáři. Mám screenshot, protože to bylo tak neuvěřitelně povzbuzující až mě to dojalo!! A proto tuhle kapitolu věnuji právě té co mě tak potěšila! Jsi úžasná a já to moc děkuji !!!
@terinka0012
Ok to by bylo pro dnešek vse!
Until next time
Love ya
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top