~~~ Zhang Yixing - Don't let me go ~~~

"Náhodou jsem na něj narazila na letišti, hned jak jsem dopracovala, bylo to skoro jako osud," Calithea žvanila. Všichni čtyři teď seděli v knihovně. Ona, Chen a Alek, ticho jako pěny, zatímco Cali povídala, nic si nedělala z té divné atmosféry, která se kolem nich vznášela, od toho momentu, kdy ji a Chena, Alek našel, jak na sebe křičí jak smyslů zbavení.

Její znovushledání s Alekem, nešlo přesně tak jak si představovala, ale i tak nemohla odvrátit svoje oči od jeho krásného profilu. Profilu, protože se zdálo, že nebyl zcela schopný, nebo nechtěl, se na ni ani podívat. Proto jí nezbývalo nic jiného, než se spokojit se zíráním na jeho chladný výraz.

„Cali, přestaň mluvit o Osudech, brzy mě z toho začne bolet hlava," zahučel Chen, Pandora nemohla jinak než němě souhlasit s jeho návrhem. Teď, pro zatím o tom nechtěla ani slyšet.

„Kolik let to je, co jsme se neviděli?" Cali ignorovala Chena a obrátila se na Aleka, který seděl usazený na křesle vedle ní. Alek vypadal duchem nepřítomný, Cali do něj musela strčit, aby jí věnoval pozornost.

„Přes deset let, nemohl jsem tě poznat," Alek se nuceně usmál a Pandora zaryla prsty do stehen, kde měla položené své ruce. Celou svou existencí, chtěla mluvit s Alekem v soukromí. Vlastně to první, co chtěla udělat, bylo ho obejmout, co nejpevněji by svedla. Jeden úsměv od něj, jeden teplý pohled z jeho strany, by jí to dovolil, ale ta neviditelná hradba kolem něj, jí to znemožňovala. Ona byla ten člověk, který měl problémy s lidským kontaktem, netušila jak mu vyjít vstříc.

I teď se bála následků. V tento moment hlavně toho, že by ji odmítl.

„Já tebe ano, nezměnil ses, jen jsi víc zmužněl," Cali na něj zamrkala, Alek se jen znovu pousmál.

Pandora se nedokázala ovládnout, ucítila bodnutí žárlivosti. Hned jak ji ten otrávný pocit přepadl, měla chuť sama sebe profackovat. Dávalo smysl, že Cali a Alek se znali. Alek a Chenův život, byl propletený odjakživa. Chen znal všechny Alekovi sourozence a celou rodinu, přesně to platilo i o Alekovi.

„Kam ses poděla na těch deset let?" zajímal se Alek. Cali se na milisekundu zarazila, rychle se zadívala na svého bratra. Pandora ani nestihla zhodnotit přesun informací mezi sourozenci, před tím než se Cali zase obrátil na Aleka.

„Byla jsem všude možně. Je ze mě zcestovalá žena, Aleku," zasmála se Cali, trocha nervozity bylo znát v jejím hlase, ale Alek si toho evidentně nevšiml, nevypadalo to že by byl vyloženě přítomný.

„Co tu děláš tak brzy. Když jsi mi volal, tak jsi říkal že přijedeš za pár dní," Chen se vložil do konverzace. Alek se zadíval na Chena, jeho výraz nečitelný.

„Měl jsem v úmyslu jet rovnou do Zekovo apartmánu, abych se o vše postaral, ale pak jsem narazil na Cali ona mě dotáhla rovnou sem," pokrčil Alek rameny.

Alek neměl problém se podívat na Chena a na Cali, ale co se týkalo jí, najednou ztratil tu schopnost. Už to déle nevydržela.

„Jak se máš, Aleku?" vyhrkla bez přemýšlení. Její mozek bohužel nebyl schopný vygenerovat nic lepšího než to, co právě vyblekotala. Ale nepozastavila se nad tím, záleželo jen na tom, že ho donutila se na ni zadívat. Jeho pohled ji málem uzemnil, její dech se samovolně zrychlil. Zamrazilo ji, když se jeho netečné oči opřely do těch jejích.

„Dobře a ty, Pandoro?" jediné, co zůstalo stejně, jak se to pamatovala, byl jeho dokonalý hlas. Barva jeho hlasu, bylo to jediné, co ji teď právě dokázalo udržet na místě, i když se klepala po celém těle.

Jak byli tohle oni dva? Jak moc se to odlišovalo od Pandory a Aleka, před pár týdny, společně pobíhající ve sněhové vánici?

Byli jak dva cizinci a ona to nemohla snést ani o vteřinu déle. K překvapení všech přítomných, vyskočila na nohy. Tři páry očí na ni zíraly, jako kdyby se pomátla, ale jí to bylo fuk, ona se mohla dívat jen na Ruského muže, který ovládal celou její existenci.

„Aleku, musím s tebou mluvit, v soukromí," vydala ze sebe, bez toho, aby počkala na jeho odpověď se k němu sehnula a popadla ho za ruku. Byla z části potěšená jeho reakcí, nad tím že se ho sama od sebe dotkla, když obmotala své prsty kolem jeho zápěstí a bez problému ho vytáhla na nohy. Byl tak ohromený, že když se vydala ven z knihovny, poslušně ji následovala, bez jakéhokoliv protestu.

V tichosti došli až k nevelkému patiu, které poskytovalo možnost vyjít ven do zahrady. Zima už pomalu povolovala, slunce teď zrovna vykukovalo zpoza šedých mraků, vytvářející přívětivé počasí. Pandora se nezastavila, dokud nebyli venku na štěrkové udržované cestičce, která byla obklopená holými stromy a keři.

Až když byli co nejdál od domu, se konečně zastavila, povolujíc držení kolem Alekovi ruky.

Obrátila se, aby se na něj mohla podívat. Zastihla ho, jak jeho oči na vteřinu roztály, než upravil svůj postoj, strčil ruce do kapes od kalhot a podíval se někam do dáli za její hlavou.

Ona nemohla jinak, než vstřebávat to charisma, které z něj i tak vyzařovalo. Jeho obličejové rysy, i když napjaté, oplývaly neskutečnou krásou. Znala hodně pohledných mužů. Jen okrajově si vzpomněla na to jak dobře vypadal i jeho bratr. Bylo to nefér, ale i když si myslela, jak moc si zvykla na to se na něj dívat, přistihla se, jak i nadále obdivuje to jakým způsobem byl tenhle člověk obdařený.

Jeho plné rty byly stisknuté do tenké linky, vypadalo to nepřirozeně a jediné co ona chtěla udělat, bylo ho políbit a zbavit ho toho netypického vzezření.

Ale místo toho, aby ho políbila, udělala něco jiného. Neobtěžovala se hledat důvod, nebo ospravedlňovat své chování a přistoupila k němu. Všimla si, jak jeho obličej zacukal, snažíc se nedívat se na ni, zatímco se k němu přiblížila. Jedním rychlým pohybem protáhla své paže skrze mezery mezi jeho pasem a rukama. Spojila své ruce za jeho zády a pevně ho objala. Přitiskla svoje tělo na jeho, hledajíc to teplo, kterým Alek oplýval bez výjimky.

Slyšela, jak zatajil dech, ale neudělal nic, aby se od ní odtáhl, nebo opětoval její objetí. Ale jí na tom nezáleželo, potřebovala ho mít u sebe, aspoň na chvíli. Na chvíli předstírat, že se nic neděje, i když si oba byli vědomi toho, že je toho tolik o čem by si měli promluvit.

Položila svou hlavu na jeho rozložitou hruď, utápějící se v jeho typické vůni, ještě nenašla to správné pojmenování pro to, jakým způsobem voněl. Mix mezi bezejmenným kořením a jakési mátové vody po holení. Nedávalo to smysl, ale na tom nezáleželo. Zaposlouchala se do bubnování jeho srdce, které se jen zrychlovalo, v souladu s jejím.

To ji poněkud uklidnilo.

Stáli tam dlouhé minuty, cítila se jeho tělo pomalu uvolňuje a nechtěla se od něj odtáhnout, ale otázky neúprosně napadaly její mysl. Už to nemohla odkládat o nic déle. Uvolnila svoje propletené ruce za jeho zády a o krok od něj ustoupila. Až teď si uvědomila, že Alek celou dobu zadržoval dech.

„O čem se mnou potřebuješ mluvit," rozhodl se prolomit ticho, které se jen prodlužovalo. Jeho hlas byl pořád stejný a vyvolával v ní ty samé pocity. Zamrazení jí sjelo po páteři, že skoro měla potřebu se otřást. Jediné, co ji v tom zarazilo byl ten rozdíl, jakým způsobem k ní mluvil.

„O důvodu, se kterým ses mě rozhodl ignorovat?" a ona se rozhodla být přímočará, bez toho, aby chodila kolem horké kaše. Po jejím zkonstatování, nehnul ani brvou a její nervozita, stoupala raketovou rychlostí.

„Nevím, o čem tu mluvíš," mluvil jako kdyby si to předtím, než sem přijel, zkoušel doma před zrcadlem. Připraveně a strojeně, a ona mu to rozhodně nežrala, nebo aspoň ne zatím.

„Dobře, tak mě to nech vysvětlit, aby sis to trochu osvěžil," Zamračila se na něj, ale jinak vynaložila všechnu práci k tomu, aby na sobě nedala znát, jak moc ji celá tahle situace vytáčela. Tenhle den už se dávno stal naprostou katastrofou a ona měla neblahé tušení, které ani nemělo co dočinění s její schopností, že se to ani po Alekově příjezdu nezmění.

„Od té doby, co jsi odjel zpět do Ruska, a nechápejme špatně, na tom nebylo nic špatného a jsem ráda, že jsi tam byl pro svou rodinu, ale ani jednou jsi mě nekontaktoval a nedal mi vědět, jestli jsi vůbec na živu. Kdyby nebylo Chena, tak žiji v domnění, že ses prostě vytratil z povrchu zemského. Protože ani to by nepřekvapilo s tím vším, s čím jsem se už setkala. Je to skoro měsíc, co jsi odjel, Aleku..., ani jsem nevěděla kdy se vrátíš a jestli vůbec... a teď, když tu jsi...," myslela si že bude schopna pokračovat, bez toho aby jí došla pára, ale nezvládla to. Rychle se vyhnula jeho pohledu, který se bez jejího dovolení vpaloval hluboko do jejího nitra. Jak bylo možné, že jeho chladný pohled, měl tu dovednost rozpálit ji, že nevěděla co se sebou.

„Teď když tu jsem?" jeho obočí se pozvedlo, když se na něj mimoděk zadívala znovu. Provokoval ji?

„Teď když tu jsi, jsi odtažitý," dokončila tu větu na truc, i když měla co dělat, aby hned teď nezdrhla, jak moc v rozpacích byla. Byla to jen vteřina, jeho oči neroztály, ale stiskl čelisti, až to bylo viditelné na jeho napjatém výrazu.

„Nejsem odtažitý. Jsem unavený z cesty, doma jsem měl hodně práce, teď když je Zeke pryč," vymlouval se dovedně, až mu to chtěla věřit. Na chvíli se zastavila a přemýšlela. Byla takový kvůli ní a Chenovi? Ještě stále netušila, jak dlouho tram byl a pozoroval její výměnu názoru s Chenem. Hrála si s ohněm, ale nemohla si pomoci, když se ho zeptala na rovinu.

„Jsi takový, kvůli mně a Chenovi? Byl jsem jen v polovině argumentu, nic to nebylo...," dál jí nebylo umožněno se ospravedlňovat. Nic se mezi ní a Chenem nestalo, ale i tak se cítila že by měla říct něco na svou obranu. Štvalo ji to, že se tak cítila.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, Pandoro. Přijel jsem jen abych se postaral o Zekovi věci a pak jedu hned zpět," řekl, hned poté co ji utnul. Ochromeně tam stála a zírala na něj. Nechápavě na něj vejrala a nemohla se přenést přes to, co jeho v překladu znamenala Nedávala jí to smysl.

Panika se v ní zase vzedmula a ona s tím nebyla schopná nic dělat.

„Proč?" vydala ze sebe přiškrceným dechem. Zaměřil se na ni naprosto nepohnutým pohledem a ona měla co dělat, aby se nesložila na kolena a nezačala prosit o pořádné vysvětlení.

„Jsem potřebný v Rusku u Deona," odpověděl jednoduše. Nejhorší na tom bylo, že na to nemohla ani nic říct. Jak moc si mohla dovolit být sobecká? Nevěděla, kde jsou ty pomyslné hranice, kam až mohla dojít a když se jednalo o Aleka, byly to naprosto neprobádané vody.

Jak na to měla zareagovat? Její myšlenky jen pomateně létaly v její hlavě, nedávající jí ani tu sebemenší možnost, na to odpovědět nějakým civilizovaným způsobem. Ten rozdíl mezi Alekem, před jeho odjezdem a tím, který se tu zjevil a jen málo jí připomínal toho muže, který se dovedl probojovat jejími hradbami.

Její mysl jí nepomohla vymyslet smysluplnou reakci na jeho plány do brzké budoucnosti, které ale ani trochu nezahrnovali její osobu, a proto to vzalo do rukou její splašené srdce.

„Já tě taky potřebuji," zašeptala jen dostatečně nahlas, aby mu to neuniklo. V hrudi ji zapálila vina, když si uvědomila, jak sobecky to muselo vyznít, ale už to vzít zpět nemohla. Skousla spodní ret, v pokusu udržet zoufalství, které se rozprostíralo jejím tělem. Chtěla se Aleka chytnout a nepustit ho, přemluvit ho, ale nevěděla jak. Nikdy na nikom nezávisela, dokud se v jejím životě neobjevil on. A už to nebyl jen on, na koho se spoléhala.

„Pandoro...," zamumlal Alek. To jakým způsobem vyslovil její jméno s ní zamávalo. Prosil ji, beze slov...

„Co se děje? Co jsem udělala, že se mnou najednou nechceš nic mít?" nedokázala se zastavit. Visel na něm pohledem, jakkoliv se snažil se mu vyhnout.

„Tak to není," zalhal, jeho hlas rezonujíc v jejím nitru.

„Ani se na mě nemůžeš pořádně podívat," vytkla mu, on jako kdyby se jí snažil vymluvit do ní okamžitě zaryl svoje normálně teplé oči, které však postrádaly to, co ji donutilo se zarazit a ztratit se v těch čokoládových vírech, když měla to štěstí je poprvé vidět.

„Nemá to s tebou, co dělat, Pandoro. Nemohl jsem s tebou být v kontaktu, staly se jisté věci...," nemohla uvěřit tomu, že Alek se teď stal dalším člověkem, snažící se před ní něco zakrýt.

„Je to můj otec?" vystřelila od boku. Alek na to neodpověděl, aby její prvotní myšlenku vyvrátil. Pandora věděla od Chena, že Karetin je mimo UK, i když neupřesnil kde přesně se nachází. Mohla jen hádat, jelikož svého otce od té noci v jejím domě a pracovním setkáním většiny Jezdců, neviděla.

„Co ti řekl? Vyhrožoval ti?" vyhrkla.

„Jistě že ne, tím už jsem si s ním prošel několikrát. O to se nemusíš vůbec bát. Nemusíš mít žádné obavy ani o mě. Díky Chenovo zásahu jsem přežil, a pokud se nic nezměnilo, žádnou další vidinu o mé smrti si neměla. Žádné nebezpečí mi nehrozí. Přestaň se neustále obávat o ostatní a mysli na sebe," to bylo poprvé od té chvíle, kdy ho sem dotáhla, kdy jeho slova zněla aspoň trochu od srdce. „Máš toho hodně... Soustřeď se teď jen na sebe a na mě zapomeň," něco divného se zalesklo v jeho očích ji zarazilo v tom, aby se, byť jen pokusila ho zarazit v tom, co se chystal udělat. Pozorovala jeho výraz, jeho pevně stisknuté rty se zaškubaly, vypadal tak unaveně. Tak moc se soustředila na to, jak ignorovaná se cítila, že si ani nevšimla jeho citového rozpoložení.

Jak by se, tak cítit nemohl, když se nedobrovolně ocitl v konstantním kolotoči nadpřirozena s neustálou hrozbou smrti visící nad jeho hlavou. Zekova smrt pro něj musela být ta poslední kapka.

Pandora spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku, v rychlosti zamrkala, aby zahnala otravné slzy. Její ruce se klepaly z potřeby se k němu natáhnout a chytit se ho. Chtěla se ho držet, ta otravná stránka jí samotné dychtila po tom se na něj přilepit a žadonit ho to, aby přestal s tím předstíráním.

Ale musela to být ona, kdo musel přestat ve snění o tom, že by si mohla dovolit se ho pokusit zastavit v jeho rozhodnutí. Její hruď se sevřela, když se nadechovala k odpovědi.

„Dobře," vymáčkla skrze stažené hrdlo.

Alek na to hned nezareagoval, krom jednoho viditelného zatnutí zubů. Jeho oči cestovaly po jejím obličeji, který mu musel sám o sobě prozradit, jak moc se jí tohle protivilo. Ještě několik dlouhých vteřin se na ni jen díval, poté si skoro neslyšitelně odfrkl, odvracejíc zrak stranou.

Všechno, co se stalo poté, bylo jako ve snu... nebo spíše jako v noční můře.

Pamatovala si, že Alek se na ni ještě naposledy otočil, jeho oči bezvýrazné, když se s ní loučil. Pak k ní obrátil svoje záda, a to bylo to poslední, co z něj viděla, než zmizel uvnitř domu, odkud ho sem dotáhla.

Přišlo jí jako kdyby se najedou ochladilo, objala se pažemi a tentokrát to byla ona, kdo se otočil zády k domu. Pomalu se vydala dále do rozlehlých zahrad Chenovo panství, dokud nenašla kamennou lavičku, na kterou se poté složila. Přála si, aby měla dostatek kuráže, která jí nikdy předtím nechyběla, k tomu, aby se vydala ven z těchto pozemků. Netušila, kam se poděla ta Pandora z několika měsíců dozadu.

Změnila se, ale netušila, zda se jí ta změna líbí. Alek, Rusko... a dokonce i Chen, ji přetvořily v jinou bytost, ale jen ona sama mohla obviňovat sebe, za to jak se se všemi těmi zvraty potýkala.

A jak se vypořádala s tím, který jí předhodil Alek, ze všech lidí. Konečně si myslela, že je schopná někomu důvěřovat a ten člověk se k ní obrátil zády.

Tiše zasténala, když ji nečekaně píchlo u srdce, její vnitřnosti se bouřily, bylo to skoro jako před příchodem vidiny, ale už teď věděla, že to tak není. Byl to jen přechodný mučivý stav, přes který se jen musí dostat. Už se dostala přes všechno možné, dokonce i svou smrt, zvládne zlomené srdce.

Poprvé mohla pocítit, jaké to je.

Temné myšlenky ji stravovaly, že si ani nevšimla, že seděla venku, dokud se nesetmělo a chlad neochromil její údy.

„Pandoro, jak dlouho tu ještě plánuješ sedět? Dokud se nestaneš jednu z ozdobných soch?" Chenův hlas ji probral z letargie. Omámeně k němu zvedla oči, jen stěží mohla rozeznat jeho postavu, utápějící se v temnotě kolem nich.

„A...," chtěla se zeptat byl Alek ještě stále v době, ale nedokázala vyslovit jeho jméno. Navíc, jak se zdálo i její rty byly zamrzlé.

„Alek je pryč už hodiny, Pandoro," zamumlal Chen tiše, slyšela jak udělal pár krok blíže k ní, štěrk vrzající pod podrážkou jeho bot. Už hodiny tu sedí? Ani se to tak nezdálo, přišlo jí že uběhlo jen pár minut od chvíle, kdy se jí Alek rozhodl ublížit. „Pojďme dovnitř, celá se třeseš," navrhl Chen. Zajímalo ji, jestli má Chen ponětí o tom, co se mezi ní a Alekem stalo...

Z toho, jak k ní promlouval, nemohla nic vyčíst a do očí mu neviděla.

„Ještě chvíli," zamumlala. Potřebovala ten mezičas. Chvilku, jen před tím, než se bude muset vrátit zpět do svého života a předstírat, že je vše v pořádku.

„Ještě chvíli a bude z tebe rampouch," informoval ji. Ona na to neodpověděla, předem věděla, že ten chlad, který do ní Alekovo odmítnutí, vneslo, už nikdy nevyžene.

Chen k ní přistoupil ještě o další kousek, překvapeně se na něj zadívala, když si dřepl dolů, přímo před ni, dávající jí tak možnost vidět jeho obličej.

„Dnes už jsme měli dost přímého kontaktu, tak už se nic nestane, když udělám tohle," řekl. Absolutně nechápala, co to mělo znamenat, ale s Chenem nechápala polovinu věcí, tak jen tak seděla, třesoucí se zimou, dokud neucítila dotyk na své ruce. Chen ji vzal do své, podivně jemně, tvořící brnivý pocit na bříškách jejích prstů.

Jeho oči zaplály, jak už několikrát dneska. Napadlo ji na vteřinu, co udělala, že se na ni zase zlobí, ale jeho výraz nenapovídal nic o tom, že by byl rozzlobený. Jeho rudé oči překonaly tu poslední překážku, její otupělosti, když jen tak svítily do tmy a ona mu věnovala veškerou pozornost.

Vzpomínka na Aleka klečící před ní, v jejím domě a dávající jí její prsten na zpět, na vteřinu zaplavila její mysl. Rychle se podívala dolu na svou ruku, která ležela v Chenově a na které se stále třpytila jantarová perla.

Teplo, které se poté začalo vlévat do jejích ruky a nadále do paže, pokračující v cestě po celým jejím těle, ji spolehlivě rozptýlilo. Během dalších deseti vteřin si připadala, jako kdyby se najednou ocitla místo venku na večerním chladu, v sauně.

„Tohle je překvapující schopnost, kterou máš," zamumlala, užívající si ten pocit klidu a pohody, zatímco ji Chen obdařil svým vlastním ohněm.

„Není zač," ušklíbl se na ni. Bylo divné vidět jeho rudé oči, zatímco se usmíval. Myslela si, že barva jeho očí změní jen když je rozrušený, nebo naštvaný.

Zůstali tam v té pozici po hodně dlouhou dobu. Pandora naprosto omámená změnou teploty a prázdnotou své mysli, si nevšimla, jak se Chenův pohled několikrát změnil. Netušila, jakou bitvu teď před ní svádí, dokud znovu neotevřel ústa a nepromluvil.

„Pandoro, teď mě poslouchej," vyzval ji, ale ona byla ještě stále spokojená a neochotná se stoprocentně soustředit na to, co jí chce Chen říct.

„Bude to znít, jako kdybych se zbláznil, ale mám k tomu své důvodu a ty je brzy pochopíš. Potřebuji abys mi odpověděla na jednu otázku," pokračoval. Nadále nechápala, kam tím míří, ale přikývla. Chen se zarazil, váhající. Na chvilku stiskl víčka zavřené a hned na to se na ni rozhodně zadíval.

„Pandoro, vzala by sis mě za muže?"

~~~

pampadamdam....

vnitřně jsem křičela celou tu dobu, co jsem tuhle kapitolu psala:D

na konec jsem vyjekla doopravdy, já to vážně udělala, už není cesty zpět... tedy pokud mě někdo z mých čtenářů nenajde a nebude mi vyhrožovat krumpáčem:D

noooooo, jaké máte pocity? Já jsem z toho totálně nervózní, jelikož další kapitola, sice vysvětlí hodně, ale o to víc to bude frustrující:D

dont hate me?

hah

přísahám, že vše má své vysvětlení.... hah až dneska jsem si uvědomila, že ta jízda posledních pár kapitol se udála v jednom jediném dni :D prosím berte to v potaz, Pandora a Chen toho mají až po okraj...

Alek... no to je kapitola sama o sobě... a to doslovně, jelikož další kapitola bude z jeho pohledu 🙌

wohooooo

anyways!
💖
love ya

Ps: stala jsem se Ambassadorem pro Wattpad🤓kdybyste někdy měly nějaký problém atd!!! Můžete klidne přijít zamnou! S čímkoliv!