~~~ Panic at the disco - This is gospel ~~~

Její mozek nebyl schopný zpracovat, to co měla před očima. Nedávalo to žádný smysl, slova jí jen tak plavala před očima v nekonečném víru.

Další věc, bez toho, aby se nad tím pozastavila, nebo popřemýšlela, vyskočila na nohy, bichle s žuchnutím dopadla na zem, ale Pandora to nebrala na vědomí. Její nohy jí donesly ke dveřím jejího pokoje, kde se však zastavila... měla by tu kroniku vzít a sebou, na to se vrátila zpět k oknu a rychle popadla knihu, poté skoro vyběhla ven na chodbu, kde málem k zemi srazila jednoho z věrných Chenových minionů. Ale ani to ji nezastavilo v jejím zběsilém tempu, které ji nehnalo nikam jinam, než ke knihovně.

Neobtěžovala se s klepáním a vrazila do místnosti, jako tornádo. Následovala svoje instinkty, jelikož ten mód, ve kterém se v tuto chvíli nacházela, byl jako hnací stroj. Její mozek nespolupracoval, ale její tělo jednalo za ní, automaticky.

Hned jak vletěla dovnitř, odrázovala do středu pokoje, její oči spolehlivě našly majitele tohoto domu, jak si spokojeně hoví na svém obvyklém místě, s jednou knihou otevřenou v ruce a s teď očima pozvednutýma od slov, dívající se na ni. Její dýchání bylo zběsilé, jak tam stála, snažíc se popadnout dech, v jedné ruce zářící kronika a v druhé pomuchlanou zprávu od Alekova strýce.

Klepala se po celém těle. Po tom vytížení, kterým si prošla při pokusu uzavřít svou mysl, tohle ani trochu nepomáhalo. Chen na ni němě pomrkával, ale nezeptal se proč sem takhle přihnala, když si jen před pár chvílemi šli po svých.

„Co má tohle znamenat?" vyjekla stále bez dechu, natáhla k němu ruku s papírem a zamávala s ním. Jeho obočí se trochu pozvedlo, ještě stále netušil, jakou pohromu teď k němu donesla. Potřebovala, aby se hned teď zvedl ze svého zadku a začal vyšilovat s ní.

„Potřebuji abys mi to hned teď vysvětlil, jinak mi hrozí mentální zhroucení," zoufale k němu o krok přistoupila, její ruka nadále vztažená jeho směrem.

Chen se konečně uráčil zvednout ze svého křesla a překročil tu malou vzdálenost mezi nimi. Vzal si od ní vzkaz. Pozorovala ho, zatímco jeho oči jezdili po slovech napsaná od Zeka, jeho výraz ani na vteřinu nepovolil, neutrální, nic neříkající maska nadále nasázená, nedovolující jí se byť jen pokusit uhodnout, co se děje v jeho hlavě.

Bylo evidentní, že Chen je hotový s čtením vzkazu, avšak ještě stále se k tomu nevyjádřil. Jen němě zíral na papír v jeho prstech, přemýšlejíc nad jejím významem. Netušila, jak mohl být tak v klidu, ale pokusila se být co nejtrpělivější, přičemž čekala na jeho verdikt.

„Tohle je moje chyba," vydal ze sebe nakonec, skoro neslyšně, ale jelikož zoufale čekala na jeho odpověď, neušlo jí to. Avšak, ani tohle jí nic neobjasnilo, jen přineslo příval dalších otázek do její už přepracované mysli.

„Co to má znamenat? Co to přesně znamená, že jsi teď součástí mého osudu s Alekem? To nedává žádný smysl!" úpěnlivě se dívala do Chenovo obličeje, který postrádal jakýkoliv výraz. Nemohla v něm číst, tak jako vždy. Dohánělo jí to k šílenství, myslela si jak moc už si zvykla na to se pohybovat v neznámých vodách, ale zdálo se že pokaždé narazila.

Chen k ní na moment zvedl svůj zrak, ruka se zprávou se svezla podél jeho těla. Ten moment kdy mohla vidět jeho oči, zahlédla něco, co v jeho případě nikdy nezažila. Váhavost. Bohužel ta emoce v jeho očích jen zazářila a hned na to zmizela. Poté odvrátil svůj pohled od ní tak rychle, že se zdálo, že to udělal záměrně, aby náhodou v jeho očích nevyčetla něco, co by neměla.

Byla rozhodnutá z něj dostat vše potřebné k tomu, aby pochopila celou tuto situaci.

„Jsi teď můj ochránce, tak jako jím je Alek?" pokusila se zeptat na to jediné, co ji napadlo, hned poté co si její mozek udělal obrázek o tom, co by ten vzkaz mohl znamenat.

„Tím jsem byl hned od začátku," zavrtěl hlavou, jeho obočí se poněkud stáhlo, odhalující jeho vnitřní pocity. Zaskočeně na něj zírala. Byl jejím ochráncem? Byl jejím mentorem a tyranem... to ano, ale ochráncem? Od začátku, co přesně tím myslel? Napadlo ji, že to není jen tohle, je v tom něco víc.

„Tak co to je?" dožadovala se vysvětlení.

„Nech to být," odpověděl bez toho, aby se obtěžoval to aspoň nějak přikrášlit. Musel vědět, že jí to nebude stačit, přesto ji takto nadále dráždil.

„Nech to být? To snad nemyslíš vážně! Tohle je poslední předpovězený osud Alekovo strýce, před tím, než byl zabit. Musí to něco znamenat. Myslím, že o tom semnou chtěl Zeke mluvit...," Pandora se nad tím na vteřinu zamyslela. Zeke s ní chtěl mluvit několikrát, ale vždy se do toho něco zapletlo, něco jim v tom zabránilo. A na konec to byla jeho vlastní smrt, která jim to znemožnila.

Zeke musel předem tušit, že se nedožije toho momentu, kdy jí bude moci vše vysvětlit, možná více podrobně, než to udělal v tom vzkazu. Proto ho vložil do její kroniky, doufajíc že se k ní jednou dostane. Trvalo jí to týdny, než se k němu dostala. Co kdyby se kroniky, nedotkla roky? Žila by ve sladké nevědomosti.

„Stal jsem se součástí tvého osudu, v ten moment, kdy jsem udělal to rozhodnutí, kdy jsem pro tebe zachránil Aleka. Cítil jsem tu změnu, ještě pravděpodobně dřív, než se ten vjem dostavil k Zekovi," Chen vysvětlil bez toho, aby na něj musel v tlačit. Vytřeštila na něj oči, když si uvědomila dopad jeho jednání. Jednání, ke kterému ho ona a Alek dohnali a ze které byl poté i potrestán. Bez toho, aby si to uvědomila, zatáhla do svého malého, ale šíleného světa i Chena, i přesto že žila v domnění, že to byl on kdo ji zamotal do téhle matlanice.

„Co přesně to znamená?" zamračila se, když se snažila vymyslet, jak přesně to vše do sebe zapadá s jejím a Alekovým osudem.

„Nevím," zněla jeho odpověď. V tuto chvíli ale dokonale viděla skrze něj. I když se nevyhnul jejímu pohledu, jeho výraz ani nezakolísal a někomu, kdo by se na něj díval a neznal ho, by to okamžitě ušlo. Ale ona věděla své, už ho zažila několikrát, kdy se ji snažil setřást, aby jí nemusel říkat nic do podrobností. Nevím, buď trpělivá, to nepotřebuješ vědět... byly jeho typické odpovědi a ona nebyla v náladě nad tím jen mávnout rukou.

„Proč mi teď právě lžeš? Poznám to na tobě, ať se ti to líbí nebo ne," zaťala ruce v pěsti, upřeně se dívala do jeho jako noc tmavých očí.

„Vím, co to znamená, ale teď není ten správný čas, aby ses rozhodla...," odpověděl, jeho čelist se napjala, když nedopověděl tu větu.

„Rozhodnout co? Proč se vůbec musím rozhodovat?" její trpělivost byla skoro pod bodem tolerance.

„Nemusíš," zamumlal na konec. Jeho oči se tentokrát odklonily a ona už to nevydržela.

„Mluv otevřeně, a ne v hádankách, sakra! Aspoň pro jednou v životě, mi něco řekni bez zbytečných oklik!" vyjela na něj. Vřelo to v ní tak moc, že měla co dělat, aby zůstala stát na místě a nevzala Chena za předek jeho svetru a nezatřásla s ním.

„Není mou povinností se ti zodpovídat, Pandoro. Uvědom si, s kým tu mluvíš," jeho hlase se nebezpečně prohloubil. Nedokázala zastavit zachvění, které na vteřinu ovládlo její tělo. Nezáleželo, jak moc času uběhlo od doby, kdy se dozvěděla opravdovou identitu jejího mentora, nezměnilo to její obvyklý postoj k němu. Nemohla si pomoci, zvláště když měla pocit, že vybouchne vzteky nad tím, že zase neměla páru o tom, co se kolem ní děje. Neměla na to trpělivost a Chen to věděl.

„Teď ksakru nezáleží na tom, kdo jsi a kdo jsem já! Já chci jenom, abys se mnou mluvil. Jak těžké to je?" vykřikla rozhorleně. Cele její tělo se rozklepalo, na novo. Nezáleželo jí na tom, jak velký rozdíl v postavení, mezi nimi byl. Bylo jí to fuk, bylo jí jedno jestli bude potrestána za to, že se takhle chová k Jezdci. Její touha po zjištění jí zatemnila mozek a ona se nebyla schopná ukáznit.

„Pandoro, neprovokuj mě," zavrčel varovně, rudá barva zaplála v jeho očích, takřka ji oslňujíc. Skoro ji to zastavilo v dalším výlevu, ale ještě pořád to nebylo dost.

„Budu tě provokovat do té doby, dokud mi něco pořádného neřekneš!" uvědomovala si, že pravděpodobně zněla jako malé odmlouvající děcko, ale byla jako smyslů zbavená. Překročila tu pomyslnou čáru a udělala to s plným vědomím.

V ten moment, ale všechny slova, všechny nadávky a otázky, zmizely z její hlavy.

Chen překonal tu malou vzdálenost mezi nimi, jedním dlouhým krokem. Jeho ruce se objevily na jejích pažích, prsty zarývajíc se jí do látky jejího svetru. Rychlým pohybem si jí přitáhl k sobě, že málem ztratila balanc, když zaškobrtla o svoji vlastní nohu. Tiše vyjekla, když se najednou objevila tak blízko jeho těla. Aby ustálila svoji pozici, položila svoje dlaně na jeho hruď.

Jeho obličej byl jen pár centimetru od jejího, tak že mohla dokonale vidět, jak se krvavě rudá barva jeho duhovek obtáčela kolem jeho zorniček, opravdu skoro jako kdyby rudá barva tančila jako plameny. Její plíce jí vypověděly službu, když se pokusila znovu nadechnout, zapomněla jak se to dělá, když beze slova zírala do jeho hořících očích. Zapomněla i na to, co ji dostalo do této situace.

Další věc, kterou si uvědomila, bylo divoce bušící srdce pod její rukou, kterou se opírala o Chenovo hruď. To jí napovědělo o tom, jak moc byl teď zrovna zuřivostí bez sebe. Stejně tak jako její tělo, i jeho se chvělo, i když oba dva k tomu měli své vlastní důvody.

Pro v tuto chvíli, její důvod k panice, byl fakt, že ji Chen držel. Jeho dotek se propaloval skrze její chundelatý svetr, tak že jej mohla cítit až na své vlastní kůži. Chen, který se vyvaroval jakémukoliv fyzickému kontaktu s její osobou, ji sám od sebe popadl. Už několikrát to udělal, vlastně několikrát nebylo to správné slovo... vždy když byl nucený se jí sám dotknout, to bylo, aby jí pomohl, nebo aby jí v něčem zabránil.

Tohle bylo jiné. Jeho vlastní vztek a její tvrdohlavost, ho k tomu dohnaly a vypadalo to, že si to ani sám neuvědomoval.

Nikdy se ještě neocitla takhle blízko něj. Její mozek vypověděl službu, stejně tak jako její plíce, a dokonce i její srdce. Její orgány nad ní zlomily hůl, potýkající se s okolnostmi, ve který se právě teď nacházela.

Měla by se od něj odtáhnout, měla by odvrátit oči od těch rudých, které ji přikovaly na místě, ale nebyla schopná ničeho. Jeho prsty najednou ztuhly, zatímco ji nadále držel ve svém sevření. Jeho dech se zrychlil, krvavá barva se pomalu vytratila z jeho očí a jeho obvyklá se navrátila na své původní místo, přičemž se jeho zorničky rozšířily. Několikrát na ni zamrkal, jeho pohled cestujíc po jejím obličeji, jako kdyby se přesvědčoval o tom, že je to vážně ona.

Měl snad výpadek, ve kterém neměl páru, co dělá? A jak to že se ho ona nebála ani na vteřinu, během toho, co s ní takhle zacloumal? Po tom všem, co už musela podstoupit se její přírodou daný alarm, nabádající ji k útěku s křikem, rozbil? Ten muž, pevně ji držíc, byl Jezdec... nadpřirozená bytost, která jí byla tak nadřazená, že by se před ním měla krčit v hrůze.

Ten pocit, že by jí Chen nezkřivil ani vlásek na hlavě, však přetrvával a to i v tuto chvíli.

Pozorovala jeho zaskočený výraz, zatímco se její srdce znovu rozbušilo, ženoucí horkou krev, celým jejím ztuhlým tělem. Připadala si jako v tranzu, ze kterého se sama od sebe nemohla vymanit.

Najednou se však Chenovo ruce vytratily, než se mohla nadechnout, udělal tři kroky vzad, jeho paže přilepené k jeho tělu, jeho oči ohromeně rozšířené, stejně tak jako jeho ústa pootevřená.

To horko, které ji přepadlo jen před pár vteřinami, bylo fuč taky a teď tam stála jako schlíplá slepice.

Co se to teď právě stalo?

„Proč mě musíš pořád pokoušet?" zachraptěl Chen, jeho hlas vypovídající službu. Chenovo oči se pozvedly vzhůru, aby se setkaly s jejími, jen velmi pomalu a skoro nechtěně.

Pandora zatřásla svou hlavou, v pokusu se vzpamatovat z právě zažitého momentu.

„Protože...," musela si odkašlat, aby byla schopna pokračovat, „Ať se ti to líbí, nebo ne, tak jsi součástí mého života, stejně tak jako Alek. I když si k sobě nikoho nepouštíš, chápu to, ale nedokážu zůstat zticha a ukázněná, když se to týká i mě," vysvětlila mu tiše. Jen pomalu si vzpomínala na to, co je dovedlo k tomu zlomu, kdy... Rychle zamrkala, aby se zbavila toho obrázku Chenových rudých očí bořící se do jejích.

Chenův výraz se pomalu vrátil do zatvrzelé masky, která ji dováděla k šílenství, těsně před tím než...

Tohle ji bude dovádět k bláznovství taky.

„Není to důležité," zněla jeho odpověď. Nemohla uvěřit, že se rozhodl pokračovat v téhle fádní hře.

„Není? Zeke by mi to nepodstrčil jen tak, kdyby to nebylo důležité," zahučela nevraživě.

„Zeke se mýlil," pokračoval Chen.

„Zeke kvůli tomu zemřel! Někdo ho zabil, protože věděl o té změně osudu," vyhrkla, když jí to najednou secvaklo v hlavě. Byla sama překvapená, jak se jí to vyjasnilo, když nad tím zas tak moc nepřemýšlela. Dávalo to dokonalý smysl a to jak se na ni Chen právě teď díval, to jen potvrzovalo.

„Přesně tak! A co myslíš, že se stane, když si ta druhá strana uvědomí, že ses to taky dověděla, když se tak snažili, aby se to k tobě nedostalo!" křikl Chen naléhavě. Pandora na něj překvapeně zírala, když konečně odkryl něco z jeho vlastních emocí.

„Předstírej, že se nic nevíš a možná se ti nic nestane," jeho hlase jí rezonoval v uších, dopad jeho slov, uzemňujíc její argumenty.

„Co tu na sebe ječíte?" hlas probouzející všechny nervy v jejím těle se ozval ode dveří do knihovny. Chen a ona obrátily hlavy tím směrem v tu samou chvíli. Její žaludek se zhoupl, to jak radostně se její srdce rozpumpovalo, až to bolelo, bylo skoro směšné.

V ten moment, kdy se však její oči setkaly s čokoládovým ledovým pohledem, všechna její radost ihned zamrzla. Úsměv, který se jí stihl vytvořit na rtech ztuhl.

Jak dlouho tam Alek stál a pozoroval je?

~~~

 Tak vám přináším týdenní příděl tohoto příběhu, který mě pomalu dovádí k šílenství 

Ale jinak je vše totálně žůžový :D

Kdybyste mě viděli, jak jsem umírala při psaní téhle kapitoly, tak byste mě možná i litovali, krom zabijáckých choutek, které pravděpodobně pocítíte hned po dočtení :P

ne, ale vážně... tohle byl struggle... ne protože bych netušila, jak to napsat, ale spíš, že jsem věděla, co po tomhle přijde a fakt, že to musím nějak vygradovat k tomu, kam tímhle vším směřuji...

každopádně vám připomenu jen = NE VŠE JE JAK SE NA PRVNÍ POHLED ZDÁ

vzpomeňte si na tohle hlavně po další kapitole :D

nooooo, a jaké máte pocity jinak??

řekněte mi všechno :'D

toť vše pro teď

until next time

love ya