~~~ Demi Lovato - Tell me you love me ~~~

„Jsi si jistá?" Chen se jí ptal pokaždé, když se ocitli v této situaci a už jí to lezlo krkem. Bylo to jako kdyby se jí ptal, zda si je jistá, že je taková poseroutka nebo ne.

Upřela na něj její obvyklý pohled, který ho beze slov srozumněl o tom, že si to ještě stále nerozmyslela. Když ho poprvé požádala, aby jí pomohl, byla si skoro jistá, že s ní nebude souhlasit a pošle jí do horoucích pekel. Ale k jejímu naprostému údivu na to kývnul, bez toho, aby se jí to snažil rozmluvit. Místo toho se jí teď před každou jejich hodinou, ptal na tu samou otázku. Byla by radši, kdyby se jí to snad snažil vymluvit.

Během posledních pár týdnů, pokračovali v tom, na čem pracovali celou tu dobu, kdy se vrátila zpět do Anglie. S pár změnami. Nebylo jí dovoleno se vrátit do jejího domu, místo toho se teď stala trvalým nájemníkem v Chenově domě. Chtěla protestovat, ale tak nějak si zvykla na to být obklopena, bezpečím Chenovo domu, společně se všemi jeho miniony.

Ano, byla bačkora a už se nebála si to sama sobě přiznat. Nezáleželo na tom, že její otec byl nadále mimo UK a že jí teoreticky nic nehrozilo, venkovní svět jí najednou začal připadat až moc nebezpečný. Což byl docela paradox, když si uvědomí, že se před pár měsící rozjela do Ruska, aby se potýkala s právě tím nebezpečím a dočkala se ho nadmíru.

Nechtěla jít ven, byla rozhodnutá se schovat přede vším, co by se mohlo udát v budoucnosti. Ať už její, nebo někoho v jejím blízkém okruhu. Její přesvědčení jí tak uvázalo k Chenově domu, což jemu a ani nikomu z jeho přisluhovačů zatím moc nevadilo, protože jim to tak usnadňovalo práci. Komu se ten fakt zas tak moc nelíbil, byla Mabel a společnost u které pracovala a pro kterou psala. Pandora od té doby, co se přestěhovala k Chenovi, nedotkla svého laptopu, který si sem nechala donést, společně s jejími notebooky a dalšími věcmi, které potřebovala k psaní. Problém byl, že nemohla psát. Nebyla schopna nastartovat svoji vnitřní spisovatelku, která se teď s obavami krčila někde v koutě její duše. Bylo to absurdní, netoužila po ničem jiném, než aby mohla zase přenést své myšlenky do psané formy. Další problém však byl, že kdykoliv předtím psala, její inspirací byly příběhy životů, které viděla ve svých vidinách o minulosti.

Teď, když však už věděla, jak vše, co její mysl vygeneruje, je důležité tak už si nepřišla tak chladnokrevná a v klidu, když by měla psát o něčím osudu.

Byla zaseklá, tak jako nikdy, a nejen ve své profesi, ale i ve svém životě.

„Přestal by ses mě ptát, pokaždé, kdy mě máš naučit uzavřít svou mysl?" zakabonila se na Chena, který seděl naproti ní u stolu. Seděli v kuchyni, Chen usrkávající svůj čaj, jako vždy. Ona měla obmotané ruce kolem hrknu s horkou čokoládou, kterou měla doporučenou, a dokonce i uvařenou od Cali. Prý má uklidňující účinky a Pandora jí věřila.

„Jen si myslím, že by bylo možná lepší, abys ty vzpomínky nechala všechny vyplout na povrch, teď když se automaticky objevily," Chen si nikdy nemohl odpustit, aby ji obdařil svými radami do života. Pandora se zadívala na Cali, která tancovala kolem kuchyňské linky, dělající že je neposlouchá.

Během těch týdnů od té chvíle, kdy podnikla ten hrůzný výlet do hlubin její vlastní minulosti, se Cali jak se zdálo na trvalo usídlila v domě. Pandora se jí snažila zeptat na všechny možné otázky ohledně její osoby, ale bylo zjevné že ona a její bratr sdíleli ten samý talent, si ponechat všechny informace o jejich životě pro sebe. Avšak, co se týkalo otázek, které se vztahovaly na jejího bratra, byla Cali o mnoho ochotnější se podělit o vše možné.

Kupříkladu se tak dozvěděla, že Chen má slabost pro sladké, což v překladu znamenalo, že pokud se někdo byť jen pokusí dotknout jeho dezertu, je mrtvý muž, nebo žena. Cali jí nezapomněla povyprávět o tom, když ona a Chen byli malí a Cali snědla poslední kousek Chenovo narozeninového dortu, přičemž dostal její bratr naprosto šílený záchvat pláče, načež musela jejich matka jít do obchodu a koupit další dort, jen aby přestal vyvádět. Pandora se nemohla přestat smát té historce, ani poté co je Chen nachytal, jak si šuškají mezi sebou a ona viděla jeho zhrožený výraz, když si uvědomil, co Cali udělala.

Ale Pandora věděla, že všechny tyhle příběhy o jejich dětství, byly jen pro rozptýlení, od vážnějších otázek z její strany. Ale nesnažila se zas tak moc. Celá tahle rodinná situace ji tak nějak připomínala tu dobu v Rusku, kdy vedla podobnou konverzaci s Mae, o jejích bratrech. Pandoře se znovu zastesklo, ale v rychlosti zahnala ten hlodavý pocit pomalu užírající ji zevnitř.

„Cali, je ten důvod, že jsem si začala vzpomínat, i když ještě stále netuším, proč tomu tak je. Ale už jsem si v mezích zvykla na to, že se s vámi dvěma nikdy nic nedozvím," Pandora se nedržela při zdi, když otevřeně kritizovala jejich společnou iritující vlastnost. Chen nereagoval vůbec, kdežto Cali se otočila kolem dokola, špulíc na ni svá ústa v nespokojenosti nad Pandořiným prohlášením.

„I tak...," Chen chtěl nadále protestovat, ale Pandora v rychlosti skočila do jeho řeči. Její trpělivost měla jisté meze.

„Nezáleží na tom, kolikrát se mi budeš snažit vymluvit, nechci si vzpomenout. Zapomněla jsem na to z nějakého důvodu," Pandora nechtěla ani pomyslet na okolnosti její smrti, proč, kde a jak, byly otázky, které si její mysl, chtěla pokládat, ale nemohla to snést. Neměla na to sílu.

Chen už ni nenamítl. Lenivě si upil ze svého šálku, poté co jej položit zpět na desku stolu, zadíval se jí do očí.

„Postup znáš, tak do toho," vybídl ji bezvýrazně. V další chvíli se pokusila rozestavět pomyslné hradby uvnitř její mysli. Netušila, že je něco takového možné, dokud se jí o tom Chen nezmínil. Přesně to, totiž ona udělala všechna ta léta dozadu, kdy se její mozek sám od sebe rozhodl, se zbavit jejích vzpomínek. Udělala to bezděky, bez toho, aby o tom měla nejmenší ponětí, proto když měla opakovat tu samou akci, netušila jak na to. Chen jí nabádal na cestě do jejího nitra, ale v ten moment, kdy se tam ocitla, byla odkázaná sama na sebe, jen popisem toho, co by měla dělat dál.

Tohle podnikala skoro každý den o té doby, bez výjimky, byl to neskutečně pomalý proces.

Jeden z důvodu, který ji ke konci ponechal naprosto bez energie, a tudíž neschopna sesmolit ani jeden paragraf k jejím rozepsaným příběhům.

„Napij se," Calliin hlas se k ní jemně snesl, když otevřela oči, její hlava ležela na studeném dřevěném povrchu stolu. S potížemi se narovnala do sedu, čelo jí bolelo z toho, jak sebou pravděpodobně flákla, když na vteřinu ztratila vědomí. Chen naproti ní se pobaveně šklebil s tím svým pohledem, mluvíc beze slov – mělas mě poslechnout a nebolela by tě teď hlava.

Zamračila se na něj, jak nejlépe to svedla s bolavým čelem a vzala od Cali čerstvou dávku horké čokolády.

„Dneska to trvalo jen... pět minut, než ses sesypala. Tvůj nový rekord," vysmíval se jí Chen. Měla chuť na něj zavrčet, nenáviděla ho... pomyslela si. Byla ráda, že Chen nebyl schopný číst myšlenky jako Smrt a nebo se o tom ještě nezmínil.

„Možná bych si měla vyžádat audienci u Smrti, aby mi s tím pomohl on. Ty jsi mi k ničemu," zahučela, přičemž se na to Chen uchechtnul.

„Chtěl bych tě vidět, jak si žádáš audienci u Smrti. Prosím, jen do toho," ponoukl ji, pozvedávajíc obočí vyzývavě. Tam ji dostal, netušila, jak by něco takového mohla vůbec udělat. Smrt si vždy našla ji, ne na opak. Ten fakt, že ji Chen doběhl, ji iritoval ještě víc.

„Práce volá," zvolala Calithea. Pandora po ní vrhla pohledem, Chen se ani neobtěžoval a dokončil svůj nápoj, zatímco jeho sestra jen tak zmizela. Přesně tam, kde před vteřinou Cali stála, ve svém černém jako noc, úboru, se vytratila jako pára nad hrncem. Tohle dělala Cali hodně často a Pandora se usnesla na tom, že někdo právě v tu chvíli vždy někdo umírá a Calithea byla ta, co měla bezpečně přepravit ze současného života do dalšího, o kterém však Pandora neměla ani ponětí.

„Jak se Calithea stala... Sběratelem?" tahle otázka Pandoru pálila na jazyku celou tu dobu, ale pokusila se ukázat aspoň trochu disciplíny, už to však nedokázala.

„Zemřela," odpověděl Chen jednoduše, jako kdyby to bylo něco naprosto normálního. Pak se zarazila... pro někoho jako Chen, to bylo normální, měla by se a tím přestat pozastavovat. Pandora zůstala zticha, což Chena očividně překvapilo.

„Nic? To je vše?" škádlil ji, stiskla své rty do tenké linky, hlavně proto aby zabránila sama sobě, dát Chenovi to zadostiučinění. Chen si totiž vždy myslel, že ji má dokonale přečtenou.

„Když zemřela, odmítla následovat svého vlastního Sběrače a ona zůstala zaseknutá mezi. Pro normální lidi to znamená, nekonečno v mezičase, nemohoucí se pohnout. Díky tomu, že má mě za bratra, promluvil jsem se Smrtí. Cali nemohla zpět mezi živé a nemohla jen tak postoupit dále, protože to není tak jak to funguje. Smrt je fér a nadržování neposlušným smrtelníkům, není něco, co by on udělal. Vysmlouval jsem pro ni trest," vysvětlil Chen, bez toho, aby se musela vůbec zeptat.

„A... za to by ti ona měla být vděčná proč, přesně?" v jejích očích to vypadalo, že to spíše všechno zhoršil, jeho zákrokem.

„Bylo to buď to, a nebo být donekonečna zaseknutá. Měla na výběr, tímto způsobem, až si odpracuje svůj trest, bude schopna se pohnout dále," vysvětlil. Pandora to chápala, pokud to bylo to jediné, co mohl vyjednat se Smrtí, tak ho nemohla kritizovat.

„Jak dlouho musí odpracovávat svůj trest?"

„Myslím, že má ještě něco málo přes sto let před sebou," Pandora se málem zakuckala, když jí Chen informoval. Přes sto let...

„Calithea si nestěžuje. Stala se z ní nadpřirozená bytost, od té doby, co se dověděla, čím jsem, tak mi vždy záviděla," uklidnil ji Chen s úsměvem. Nedokázala však pochopit, jak by někdo mohl závidět, ať už Chenovo nebo Calin úděl.

Dřív než mohla zformulovat další otázku, zaměřující se na jeho sestru, pootevřená dvířka do části její mysli, která o sobě ještě před nedávnem nedala ani vědět, se otevřela o další milimetr víc.

Hlava jí málem vybuchla bolestí, když se k ní dostavil další střípek jejích vzpomínek. Zatmělo se jí před očima. Do této chvíle se jen vracela k tomu, co už jednou viděla... ale teď se k tomu ale přidal další dílek puzzle.

Avšak o tomto dílku už věděla. Měla pocit, že ho znala... tmavý sklep, všude přítomná zima, její prochladlé údy, bolavé tělo a zápach její vlastní krve. Někdo další přítomný v tom sklepě s ní... a to, jak byla násilím odtáhnutá ven. Viděla jen záblesky toho, bylo to matoucí a vysilující, poté co už se sama pokusila zavřít ty proklaté dveře.

„Pandoro...," někdo na ni promlouval, tak nějak cítila, jak se její tělo sklání ke straně, jen mimoděk si uvědomila že co nevidět se sveze z židle a padne na zem jako poleno. A nemohla s tím nic udělat, jelikož neměla žádnou vládu nad svým tělem.

„Musím se tě dotknout...," zaslechla, před tím, než někdo položil dvě velké horké dlaně na obě strany jejích tváří, palce na jejích spáncích. To je hodně divný způsob v zabránění v jejím pádu, ale zafungovalo. Teplo šířící se z rukou do její hlavy, vymazaly poskakující obrazy její minulosti. Všechny se vrátily za pootevřené dveře, které se hned na to zabouchly. Úlevně vydechla, když se její vidění navrátilo a ona zůstala civět na Chena, stojícího, naklánějící se přes stůl a držíc její tvář v jeho rukou. Několikrát na něj zamrkala, dokud se ruce nevytratily a on se zase neusadil na svém místě.

„Cos to udělal...," zamumlala zmateně, i když odpověď na tu otázku znala. „Proč jsi to neudělal, hned jak jsem tě požádala o pomoc," osočila se, když se její hlava vyjasnila.

„Je to narušení tvého soukromí...," Chen se vyjádřil, vyhýbající se jejímu pohledu. Na chvíli se zamyslela nad jeho slovy. Soukromí... co tím myslí?

„Ty jsi viděl...," zašeptala. Chen na to nic neřekl, ale bylo zjevné, že viděl vše, co ona. Její srdce se zastavilo, když si uvědomila, jak bez obalu se mu teď ukázala, nechtěla ani vědět co všechno viděl.

„Přesně proto jsem chtěl, abys to prostě jen nechala. Nebylo možné, abys to zastavila sama, jen já jsem ti s tím mohl pomoci. A to jsem nechtěl," vysvětlil. Bylo mu to proti srsti, nikdy ho snad ještě neviděla takhle nepohodlného, když se na něj zadívala. Ani ona se necítila nejlépe. Čím déle strávila s tímto Jezdcem, tím méně toho před ním mohla utajit a stejně to tak platilo i o něm.

„I tak děkuji," ošila se, když mu děkovala.

„Nebude to mít dlouhé trvání, jen jsem navrátil všechno, co uniklo, zpět za dveře. Klíč od nich máš ale ty," upozornil ji. Byla vděčná i za to málo mezičasu, co jí bylo poskytnuto. Přikývla, oba se na chvíli odmlčeli.

„Alek se za pár dní vrací," informoval ji Chen, přerušující panující klid mezi nimi. Pandora ztuhla, její nehty zarývající se do dlaní, jak se snažila udržet jejich třas na uzdě. Nečekala to. Alek s ní nemluvil. Nezavolal jí, nenapsal jí a teď se dozví, že se vrací zpět do Anglie a to od Chena, ne přímo od něj. Vztek se v ní vzedmul skoro automaticky.

„Kdy jsi s ním mluvil?" její hlase třásl díky potlačovaným emocím. Nemohla se na muže naproti ní ani podívat, jelikož by hned poznal, jak moc teď byla v pokušení, mu říci, aby mu Chen okamžitě zavolal a dal jí ho k telefonu.

Pak si však uvědomila, že nemá nejmenší právo na to, aby se byť jen cítila ukřivděně, tím méně aby udělala takovou scénu.

„Dnes ráno. Ptal se na tebe," zdálo se jako kdyby se ji Chen snažil vyprovokovat k reakci. Šlehla po něm pohledem.

„Super. A jak se vede jemu?" procedila skrze zuby.

„Ne že by mě nebavilo být vaším prostředníkem, ze zvědavosti však, stalo se mezi vámi něco?" nikdy by nečekala, že by se Chen zajímal o něco tak triviálního.

„Na to se zeptej jeho. Jak se zdá nestojím mu ani za to, aby se mi ozval a dal mi vědět o jeho příjezdu, sám od sebe," zavrčela nevrle. Nevšímala si Chenovo malého uchechtnutí. Na vteřinu se mezi nimi rozprostřelo ticho, dokud se ji Chen nerozhodl znovu šokovat.

„Jsi s Alekem v oficiálním vztahu?" zeptal se ji zpříma. Její obočí vystřelilo vzhůru, jejich pohledy se setkaly. Odpověděla automaticky a bez zaváhání.

„Ne," protože to byla pravda. Nikdy si to nevyjasnili, jakkoliv se jejich vztah vyvíjel, ani jeden z nich neudělal ten krok to vyjasnit. Jak by mohli, s tím vším, co se kolem nich dělo. Její prsty reflexivně přejeli po hřbetu její druhé ruky, až na její ukazováček, kde se nacházel prsten od Aleka. Bříšky prstů pohladila hladký povrch jantarové perly.

Chen jen přikývnul, bez toho, aby se vůbec pokusil ospravedlnit jeho náhlou otázku. Dřív než se mohla nadechnout a pokusit se to z něj dostat, se zvedl a beze slova odešel.

„Co to...," nechápavě zírala na dveře do kuchyně, ze kterých vyšel ven. Přísahala, že jednou v budoucnosti se pokusí do hloubky pochopit Chenovo myšlenkové pochody. Zavrtěl hlavou a sama se vydala ven z místnosti, chvíli jen tak bloumala, netušíc, co sama se sebou. Když byla Cali na blízku, většinou strávily čas společně a mluvili o Chenovi a jak rozmazlené dítě, býval.

Chen se jen tak vytratil a jí nezbylo ni jiného než se zabavit sama. Zamířila do svého pokoje, kde měla rozečtenou knihu. Byla ráda, že si ji tam odnesla, jelikož měla tušení, že knihovnu teď okupuje, právě její majitel.

Zalezla do své ložnice, uvelebila se na pohodlném křesle u okna a natáhla se po knize, položené na malém stolečku. Musí zaměstnat svou mysl něčím jiným než jejími konstantními myšlenkami na Aleka, který ji z nějakého nepochopitelného důvodu ignoroval. Byla rozhodnutá si to s ním vyříkat, až se navrátí, do té doby však nemělo smysl se nad tím rozčilovat

Už otevírala knihu, aby se do ní zase zabrala a zapomněla na realitu, když její oči zavadily o další knihu, nevině sedíc na stolečku. Překvapeně zamrkala. Jak se sem ta kronika dostala? Jasně si vzpomínala na to, že... i přes Chenovo spílání jí do hlupaček, ji znovu uklidila pod její matraci.

Byla si naprosto jistá, že ji od té doby, co ji tam ukryla, nevyndala. Měla jistý problém s touto bichlí, vždy zapomněla na její existenci, jako kdyby se její obrázek, vždy vymazal z její hlavy sám od sebe. Většinou totiž nebyla zapomnětlivý člověk.

Odložila obyčejnou knihu na stranu a popadla tu kroniku, která jako vždy zablikala jako vánoční stromek. Přimhouřila oči, aby si zvykla na to divné vábivé světlo vycházejíc ze slov, která se rozsvítila na obálce kroniky. Rychle ji otevřela, aby ji nadále neoslepovala. Stránky popsané hustě napsanými slovy, jí nedávaly žádný smysl. Možná proto na tu knihu vždy zapomněla.

Unaveně vydechla a jen tak ledabyle prolistovávala stránkami, dokud se nezastavila, díky kusu papíru, který lehce vyklouzl zpod nánosu stran. Vytáhla ho ven a otočila ho, tam kde byl propiskou napsaný vzkaz. Jazykem, kterému rozuměla.

Zvědavost jí nedala a ona se začetla do zjevně v rychlosti napsanou zprávu.

Pak přestala dýchat.

Co to sakra je?

~~~

Hola, hey🤘
Jak se vám všem daří v tento krásný den (krásný je tam kde já se nacházím 🤷‍♀️😁)?

Na tuhle chvili jsem čekala asi trista dni 😅 konečně!! Jak dlouho jsem měla připraveny ten vzkaz?? Tydny a tydny, než jsem ho konečně použila a to měl přijít ještě dyl 😂

Rekla jsem ze na to musím jit vic zvolna, jinak mi utrhnete  hlavu 😅

Kdo si co myslí???
Sem s tím!!
Proč ji Alek ignoruje??😶
Proč se Cali najednou zjevila a zůstává poblíž?🤔
Co se deje s Chenem?😳

Ani jedna z těch otázek nemusi nic znamenat, a nebo taky jo 😈😁

Hádanky hádanky 🙌🤓

(Yep mám LOTR období🤷‍♀️😁)

Graduje nám to!!! Už velmi velmi brzy!!

Do te doby však...
Love ya