~~~ EXO - Oasis ~~~

Potřebovala čas se se vším vypořádat sama.

Hrozilo, že jí rupne v hlavě a stane se něco, co si ani on ani nikdo v jejím okolí rozhodně neužije. Proto, aby ochránila sama sebe a ostatní, teď utíkala. Ono ji to sice zase uvrhlo do dalšího nebezpečí, ale prostě jí to nemyslelo.

Ale hlavní důvod, proč se teď kradla z Chenovo domu, jako kdyby byla zloděj, protože měla schůzku. S Alekovým strýcem. Netušila, proč prostě nepřišel za ní, když mu to nikdy předtím nedělalo potíže, a to ani v tom případě, kdy byl skoro polomrtvý a pokrytý vlastní krví.

Nevyptávala se, když od něj dostala zprávu na mobil a automaticky souhlasila. Potřebovala ven z domu a pokud to znamená, že bude moci konečně mluvit se Zekem o tom zatraceném osudu, byla pro.

Bylo kupodivu jednoduché se vytratit ven z domu. Chen byl ještě stále pod vlivem trestu, který mu byl udělen a Alek... Tak nějak mu řekla o tom, co Chena postihlo a přesně tak jako s ní, s ním cloumala vina. Byl tedy přilepený na Chenovi, snažíc se ho rozptýlit svými řečmi, tak jak to umí jen on.

Ona se vymluvila na únavu. Co se týkalo Chenovo mužů, ti se hlavně starali o to, aby se nedostalo nic dovnitř, než o to že se někdo snaží utéci, což jí hrálo do karet.

Bez sebemenších potíží se dostala ven na ulici, poté co se propletla hustým keřem v zadní části Chenovo rozlehlých zahrad. Po cestě na hlavní ulici si vytahovala lístky z vlasů, uhlazující si dlouhé vlasy, snažíc se vypadat jako normální člověk na podvečerní procházce.

Neměla si na sebe brát ty boty na podpatku, ale Chen který zařizoval její provizorní garderobu si musel myslet, že to je přesně to, co ona normálně nosí, jelikož ve svém pokoji nedokázala najít jinou obuv, než s deseti centimetrovými jehlami. Už si vyvrkla kotník asi třikrát, sprostě si nadávajíc pod vousy.

Konečně se jí podařilo dostat na hlavní ulici, odkud si mohla zamávat na taxi. Hlasitě si oddechla, když se mohla usadit na zadní sedadlo a nechat se odvážet k hotelu, kde se měla setkat se Zekem.

Opřela si hlavu o sedadlo a zavřela oči. 

Automaticky si vzpomněla na vidinu o minulosti, která se k ní dostavila poté, co se postarala o Chena.

Vidina o něm a Alekovi, když byli ještě teenagerové. Netušila, na koho ta vidina byla zaměřená, jelikož přišla do kontaktu s oběma, ale na tom zas tak moc nezáleželo.

Záleželo na tom, co se mezi nimi událo, protože jak se zdálo, nebylo to poprvé co Chen podal pomocnou ruku Alekovi. Svraštila obočí, když si vzpomněla na své vlastní pocity, zatímco tam stála a sledovala ty dva... byla to smršť.

Vidět mladého Aleka, stejně tak jako Chena, s ní zamávalo. Její srdce se stáhlo takovým způsobem, že mohla cítit svoje vlastní tělo v přítomném světě, jak se zmítá v bolestivé křeči. Oba dva vypadali tak nevinně, nikdy by ji nenapadlo, že by ji něco podobného při porovnávání těch dvou napadlo.

Oba vyrostli v muže, každý úplně jiný, přesto si byli v jistém smyslu podobní.

Jedna z těch věcí byla jejich slabost pro stejný typ dívek. Ve chvíli, kdy se ocitla v jednom momentu, který oba dva sdíleli, je přistihla, jak se hádají o tom, kdo měl na jednu z jejich obětí zálusk, jako první.

„Já věděl, že to uděláš!" vyjel Alek po Chenovi. Nacházeli se někde, kde to silně připomínalo místo někde na pozemcích školy. Alek se hrozivě mračil, zatímco Chen se jako vždy uculoval, jak to uměl jenom on. Chen byl se sebou evidentně hodně spokojený, zatímco Alek měl co dělat, aby ukočíroval svůj vztek. Snažila se uhádnout, kolik jim oběma bylo v té době.

„Tak když jsi to věděl, proč jsi tomu nezabránil," Chen odpověděl vychytrale, založil si ruce na hrudi a pozvednul obočí, čekající na tu vteřinu, kdy se Alek neudrží a vrhne se na něj, v pokusu ho zabít.

„Jsi neskutečný!" Alek se zakabonil ještě o trochu víc, skoro to vypadalo, že si i dupne, jen proto aby přidal důležitosti na svých slovech.

„Toho jsem si vědom," bylo úplně jasné, že se Chen vyžíval v tom, když mohl popichovat svého... přítele, pokud je tak mohla vůbec nazvat. Alek si sundal z ramene batoh a Pandora i myslela, že to dělá jen kvůli tomu, že byl moc těžký, ale místo toho se na Alekově obličeji objevil stejně prohnaný výraz, který byl před chvíli v Chenově, když hned na to se těžce vypadající taškou ohnal po Chenovi, který jako kdyby to očekával, jen o krok ustoupil, aby se vyhnul střetu s batohem, který byl zcela jistě napěchovaný knihami.

Alejo ze sebe vydal neidentifikovatelný zvuk, když se pokusil udeřit Chena ještě jednou a pak znovu a znovu, ale bezúspěšně. Chen předpovídal každý Alekovů pohyb. Bylo to nefér. Pandora věděla, proč měl Chen takové štěstí a měla chuť ho praštit společně s Alekem, jen aby mu vyčinila za jeho špatné chování.

Čím více se Alek snažil, tím méně mu to šlo. Nakonec to Chena evidentně přestalo bavit, jelikož se najednou pohnul směrem k Alekovi, přímo do terče jeho mířené rány, která mu přistála na čelisti.

Zaslechla uchechtnutí, které splynulo s Chenovo rtů, když ho síla jeho rány donutil o pár kroků ucouvnout. Alek se na vteřinu zatvářil překvapeně, ale povzbuzený jeho náhlým malým vítezstvím se do ho rozhodl vložit s ještě větší vervou.

Tentokrát mu Chen poskytl, co po něm Alek chtěl. Chen se ani moc nebránil, jen natolik, aby.... jak se jí zdálo, aby si neublížil spíše Alek.

Pot se valil po Alekově obličeji, jeho tvář hrozivě stažená, když zavaloval Chena pěstmi.

Nakonec tam stála a jen ty dva pozorovala, jak se válí v prachu, krev tekoucí jim z natržených rtů a rvoucí se jak dvě nevyvedená psiska. Dokonce na sebe i tak vrčeli.

Byla by se snažila je od sebe oddělit, ale už dávno věděla, že ona nemá sílu, změnit minulost, nebyla schopna se míchat do záležitostí, které se už dávno udály. A také předpokládala, že ty dva za chvíli někdo od sebe odtáhne, jelikož se rvali na pozemcích školy.

A také že ano, po dalších pár minutách jejich šarvátky, se k nim přihnal učitel, ječící na ně, aby ihned přestali. Během dalších pěti minut byli oba dva usazeni na lavičkách v čekárně před ředitelnou. Byli od sebe odděleni mezerou mezi dvěma lavicemi, oba zírající před sebe. Alek měl v obličeji prázdný výraz, zatímco Chen vypadal úplně netknutý touto situací, i přesto že se mu na lícní kosti tvořila fialová modřina.

Oba tam seděli jak dvě bábovky, dokud se na konci chodby neobjevily dvě vysoké postavy. Chena pohled na nově příchozí nijak nevykolejil, kdežto Alek na druhé straně, si pod vousy sprostě zanadával, propalující muže, který se mezitím pomalu přibližoval.

„Jak je to dneska? Kdo si začal dnes? Zasvěť mě, ať mám přehled," promluvil vysoký muž, stojící teď před Chenem. Skoro jí zaskočilo, když si ho konečně prohlédla, jelikož to byla téměř totožná replika Chena, kterého znala v přítomnosti. Zamrazilo ji, kdyby nebylo maličkostí, které se od Chena z přítomnosti odlišovaly, a které jí i tak neunikly, byla by přísahala, že je to on.

Ale tento muž měl kolem očí vrásky, jako kdyby měl ve zvyku se usmívat hodně často. Chen je ještě neměl, i když předpokládala, že jej budou v budoucnu zkrášlovat. Bylo to matoucí, ten muž byl evidentně Chenův otec, ale ta podoba byla až přes příliš.

„Bylo to jen moje chyba, sveď to na hormony," Chen odpověděl svému otci s úsměvem. Muži zablýskalo v očích pobavením, jen se usmál a pokýval hlavou. Jeho pohled se svezl na Aleka, který se zamračil, když zaslechl Chenův výrok, nemohl si pomoci a zadíval se na svého soka. Stejně tak jako ona, nechápala tento vývoj situace.

„Aleku, je to pravda?" Pandořina pozornost byla přesměrovaná na druhého příchozího, kterým byl Zeke. Alek odpoutal zraky od Chena, který se na svého přítele nepřítele zazubil a zůstal ticho, když se zadíval na svého strýce. Něco podivného se mihlo v jeho čokoládovém pohledu, zatímco se jeho výraz zatvrdil.

"Prosím, ředitel na vás již čeká," sekretářka ředitele vykoukla ven z kanceláře. Chenův otec a Zeke zmizeli uvnitř, zatímco Chen a Alek byli ponecháni jejich vlastním myšlenkám s napomenutím o tom, aby s ani nepokusili o to, co předvedli před malou chvíli a co je dovedlo až sem.

Z nějakého důvodu měla Pandora dojem, že to nebylo ani zdaleka poprvé, kdy se ti dva ocitli na tomhle místě.

„Nemusel jsi lhát, byl jsem to já kdo tě praštil první," Alek procedil mezi zuby, neobtěžující se ani koutkem oka podívat na Chena, který neměl problém s tím se na Aleka zahledět.

„Kdybych tě nenechal mě praštit tak to nejsme, řekněme, že dnes je to moje chyba," ušklíbl se Chen, to donutilo Aleka opětovat jeho pohled. Nic na to neřekl, jen zatínal čelisti. Oba zůstali v naprosté tichosti.

„Neprosil jsem s o to," odsekl Alek. Pandora postřehla vlny emocí, které se převalily přes Alekovo obličej, její srdce se zastavilo... něco bylo špatně.

Chen na chvíli zvážněl.

„Něco mi napovědělo, že jsi potřeboval upustit páru," řekl nakonec Chen, jeho výraz naprosto upřímný. Alek odtrhl podivně se lesknoucí oči od Chena. Jeho rty se chvěly, zatímco se jeho pobitý obličej stáhl v bolesti. Jeho ruce se roztřásly, bylo zjevné jak moc se snažil ovládnou, cokoliv bylo to, co ho tížilo.

„Přestaň předstírat, že nic nevíš," vyštěkl Alek najednou, ocitající se na nohou. Jeho ruce byly zatnuté v pěsti... a po tváři se mu valila jedna jediná slza. Chen na to nic neodpověděl, jen přikývnul, což bylo neobvyklé. Nechal si jen tak uniknout super šanci, na další popíchnutí, místo toho nechal Aleka, ať se sám uklidní.

To bylo, kdy se vrátila zpět do svého pokoje, ležící na studené podlaze, pokrytá potem a třesoucí se zimou.

Hned jí došlo, o co se této vidině jednalo a co se stalo, že byl Alek tak rozrušený. Nikdy ho neviděla brečet a ten pohled jeho zlomeného ducha, poté co jeho otec zemřel a to jak se ho Chen snažil rozptýlit, byl na ni moc. Nemohla usnout, za celý zbytek noci nedokázala zavřít oči.

Její mysl byl zahlcená a nemohla se na nic soustředit. Bylo jediné dobře, že se dostala ven z toho domu. Nebyl schopna se na ty dva ani podívat, bez toho aby se jich nezačala vyptávat na jejich společnou minulost. Chtěla vědět všechno, ale věděla že se nemohla ptát.

Chen byl vždy neochotný jí odpovědět na jakoukoliv její otázku ohledně něho a Alek jistě nechtěl mluvit o smrti jeho otce... která nadále zůstávala zakrytá tajemstvím. Alek musel být její svědkem, ale je možné že sám od sebe tuhle vzpomínku odsunul nějak stranou, aby mohl existovat a ona nechtěl být tím někým, kdo by mu to vše připomenul.

Byla ve slepé uličce, a proto setkání s někým jiným, byl ten nejlepší plán v tuto chvíli.

Taxi zastavilo u kraje silnice, rychle zaplatila řidiči a vystoupil na chodník, před komplexem apartmánů. Vypadalo to, že Zeke měl v Londýně pronajatý svůj vlastní byt, což bylo přesně, kde měla Alekova strýce potkat. Podívala se na zprávu, kterou od něj dostala, aby si potvrdila číslo domu a pak se vydala ke vchodu.

Nahlásila se na recepci a pak se vydala do desátého poschodí, kde se nacházel Zekův apartmán. Byla nervózní z toho, o čem s ním bude asi tak chtít mluvit, byla natěšená na to se dozvědět pár věcí konečně. Poklepávala si nohou, zatímco ji výtah dovezl do patra.

Pamatovala si číslo bytu, ve kterém bydlel Zeke. Orientovala se podle čísel na jiných apartmánech, dokud se neocitla před 132. Zazvonila a čekala na odpověď. Která však nepřicházela. Tak zaťukala. Takhle tam stála skoro deset minut, bez toho, aby se někdo obtěžoval otevřít.

Mračila se na dřevěné dveře, s rukama založenýma na hrudi. Když už její trpělivost došla konce, vytáhla telefon a vytočila Zekovo číslo, s potěšením poslouchala monotónní vyzvánění ve sluchátku, ale odpovědi se jí nedostávalo, a pak to zaslechla. Krom zvuku vycházejícího z jejího mobilu, slyšela i jiný. Skoro neslyšitelný, přesto ho postřehla a doléhalo k ní právě ze Zekova bytu.

Zvonění jeho telefonu utichlo v tu vteřinu kdy ukončila hovor.

Divný pocit se vzedmul v její hrudi, když se jala klepání na dveře. Bylo evidentní, že Alekův strýc byl uvnitř, avšak odpovědi se jí nadále nedostávalo. Možná spal? Mohl někdo spát takhle tvrdě, přemýšlela.

„Zeku!" houkla, ale nikdo neodpověděl.

Jen mimoděk vzala za kliku, aby s ní zalomcovala, ale ta jí zůstala v ruce, když dveře jednoduše otevřela. Tiše zasténala, když si uvědomila, že nebylo zamčeno, celou tu dobu, co tu stála jako idiot. Taky jí mohl Zeke uvědomit o tom, že se doma nezamyká.

Rychle vstoupila dovnitř a zavřela za sebou.

Očima přejela po stěně nevelké chodby, hledajíc spínač, aby rozsvítila světlo na stropu, jelikož se ocitla v naprosté temnotě. Venku byla již noc, proto se teď celé tohle místo utápělo ve tmě.

Po slepu se snažila nahmatat ten zatracený spínač, ale nepodařilo se jí to. Povzdechla si a vytáhla telefon z kapsy jejího kabátu a rozsvítila blesk na zadní části aparátu. Udělala krok vpřed, ale hned na to se zarazila.

Dech se jí zasekl v hrdle, když se konečně rozkoukala a její zrak spočinul na zemi pod jejíma nohama, jelikož stoupla do něčeho mokrého, lepkavého...

Tiše vyjekla, překrývajíc si ústa dlaní a klopýtla, přičemž málem ztratila rovnováhu. Ruce se jí rozklepaly, když se pomalu snížila do kleku, aby si prohlédla tmavou tekutinu dlící na dlažbě chodby.

Tělem jí projela vlna deja vu, když si uvědomila, co to je.

Krev.

Tohle už se jí jednou stalo a rozhodně si to tenkrát neužívala. Ještě horší pocit ji přepadl, když pozvedla kužel světla a viděla táhnoucí se krvavé stopy od bot, jejich cesta pokračovala dále do bytu. Vytáhla se zpět do stoje, snažíc se přesvědčit sama sebe, aby se neotočila na podpatku a nezdrhla.

Znovu chtěla zavolat Zeka, ale ten knedlík v jejím krku, jí to nedovolil. Donutila svoje dolní končetiny k pohybu a postoupila dále, následujíc krvavou cestičku.

Vše bude v pořádku, Zeke bude určitě jenom zraněný, tak jako předtím... snažila se obalamutit sama sebe, ale to množství krve všude po zemi, mluvilo o něčem jiném. Konečně došla do obývacího pokoje, kde zůstala přimrazená k zemi, s rukou třímajíc telefon, nataženou před sebe, osvětlujíc tak postavu ležící na střepech rozbitého konferenčního stolu.

Něco v ní se konečně zlomilo a ona se rozeběhla kupředu, její srdce až v krku. Díky vysokým oknům v pokoji a pouličním lampám, které poskytovaly aspoň trochu světla, konečně něco málo viděla.

„Zeku," vydala ze sebe přiškrceně. Klesla na zem vedle jeho nehybné postavy, ani si nevšimla, že se jí kolena zaryla do střepů na koberci, který byl nasáklý krví. „Panebože...," odložila svítící mobil na pohovku vedle sebe a natáhl třesoucí se ruku k Zekovi. Jeho oči byly zavřené a vypadalo to, že nedýchá. Jeho hruď se ani nehnula, když na ní upřeně zírala, hlavně proto, že byla pokrytá nesčetnými bodnými ranami.

„Zeku, prober se!" rozkázala mu šeptem, její prsty přibližující se k jeho krku, v záměru zjistit zda je...

Přiložila prsty na jeho krční tepnu, nic necítila, kromě jeho studené kůže.

Oči jí pálily, když to na ni dopadlo. Zkusila s ním zatřást, ale nedostalo se jí odezvy, jeho hlava se svezla ke straně, jeho obličej strnulý...

Alekův strýc byl mrtvý.

Co víc, někdo ho zavraždil.

Najednou se jí na zátylku naježily všechny vlasy, neodvažujíc se ani hnout, zatajila dech a zaposlouchala se do naprosté tichosti kolem sebe.

Byla si skoro jistá, že ten kdo zabila Alekova strýce, byl ještě stále v bytě.

~~~

Hey👋

Sorry??😅

Moje plány na to, ze až se přestěhuji do Španělska a budu mít vic času na psaní, poněkud ztrozkotavají🤷‍♀️😅 asi jste si všimli 😳

Štve me to!! Ani nevíte jak!! Plus prokrastinace v tom hraje roli taky, půjdu se odstřelit a bude to 🤔😁

Nebudu sliboval ze se polepším! 🙈 nemá to cenu!!
Krom toho, kdo ještě stále čte tuhle story a dočetl tuhle kapitolu, asi me bude chtít odstranit taky takzeeeeeeee😁🖤 ups

Zajímalo by me zda tu bude někdo truchlit pro Zeka? Protože tak nejak jsem to udelala te si nikdo nemůže být jistý tím co za člověka to je, nebo spis byl jelikož už neni😅
Každopádně Zeke není první ani poslední kdo natáhne bačkory v této sérii 😏 jen varuji🤓

Nnoooooo a Zeke měl opravdu hodně věci na srdci... hodně tajemství která mohl odhalit a s nim pryc to bude teď tezsi pro Pandoru😝 jop udelala jsem schválně!! Ale nebojte, má to háček!!!🙌

No nic, já jdu!! Tak zase priste😂dříve nebo později 💪😎

Love ya🖤