~~~ twenty one pilots - my blood ~~~

„Jsem unavený," zopakoval Chen už asi po sté. Pandora to však vpouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Poklepávala špičkou boty o zem a propalovala ho pohledem.

No dobře, vypadal trochu unaveně, to musela uznat. Vlastně to bylo poprvé kdy vypadal tak strhaně, a to bylo co říci, když ho viděla i poté co inkasoval bodnou ránu za Aleka. Jenže to byl schopen vtipkovat a brát to na lehkou váhu.

Teď však jeho normálně bledý obličej pozbýval ten jas a jeho oči byly bezvýrazné, po obvyklé jiskře, ani památky. Byla z toho nervózní, ani netušila proč. Ztrácela hlavu kvůli důvodu, který ji dohnal k tomu, aby teď byla v Chenově pokoji. Byla dostatečně šílená na to, aby sem přišla za účelem mu povědět o její vidině.

Měla dojem, že vybuchne, jestli mu neřekne, čím si prošla... aby on jí vyčinil a potvrdil jí, jak moc na hlavu postavený celý ten příběh zní.

Nic z toho nemohla načít, když ještě byli všichni čtyři v knihovně.

„Proč jste tu všichni nasáčkovaný? Měl jsem tušit, že se můj dům změní v nějaké přístřeší pro potřebné. Toho se mi dostane, když se rozhodnu podat někomu pomocnou ruku. Lidé mi lezou na nervy...," Chen si mumlal pod vousy až do té míry, že už mu pak ani nerozuměla ty urážlivé poznámky, které měl na její druh. Měla chuť se ohradit, ale sama nebyla nijak zvlášť závislá na kontaktu s lidmi.

Popravdě, byla vůbec člověk? Jistě, někdy daleko v její minulosti... pravděpodobně. Ale tak nějak už tomu tak moc nevěřila. Chtěla se na tento aspekt sebe samé zeptat Chena, ale tušila že teď, jako nikdy, nebyla za pravá chvíle.

„Chene... stalo se pár věcí...," nevěděla, kde by měla začít.

„Aleku, polož tu knihu na stolek, od této chvíle nesmí opustit tento dům... stejně tak jako její majitel," Chen se chopil slova, jeho tmavé oči přejely její postavu. Ach, no jasně... ona je ten takzvaný majitel... počkat, cože to řekl? „Jsem rád, že jsi sem přišla dobrovolně, nějak už nemám náladu na to se s tebou dohadovat a pak tě sem ještě vláčet. Díky, že jsi ji sem dopravil, samozřejmě tu můžeš zůstat taky, je mi úplně jasné, že to by byla její podmínka," suše se zadívala na pána domu a na Aleka, který jen přikyvoval. Jak mu bylo řečeno, došel ke stolku a nechal tam už obyčejně vypadající knihu, ležet.

„A ty jsi tu proč?" Chen se obrátil na Zeka, který vypadal, že je ztracený ve svých myšlenkách.

„Nic důležitého," pokrčil rameny nakonec. Pandora se nadechovala, aby jeho stanovisko vyvrátila, ale pak postřehla malé zavrtění hlavy, které bylo jen pro ni. Osud se změnil, ten osud, který předtím mluvil o ní a Alekovi... byla si téměř jistá, že v ten moment, kdy ona zahlédla svoji novou budoucnost, její osud zahrnul i Chena...

Zeke sem ale přišel, aby o tom jí a Chenovi řekl, proč tedy mlčí? Zamračila se na něj, ale nevěnoval ji pozornost.

„Parku, víš co je to semnou a tou knihou?" Alek se rozhodl taky si něco zjistit.

„Je to tvůj osud s Pandorou. V ten moment, kdy byl zpečetěn, tak se ti dostalo pocty a sdílíš tak její břímě," Chen to vysvětlil tak dokonale, že to vše dávalo absolutní smysl. I ona se přistihla, jak z ní spadlo jakési závaží, byla ráda že na to není sama... ale i tak... něco tu nehrálo.

Byla z toho nesvá, protože i když to pro ni znamenalo usnadnění záležitostí, nedokázala setřást divný pocit, že by zas tak nadšená z vývoje situace být neměla. Pandora se podívala na Aleka, jehož oči už dávno byly přikovány na ní. Sice jeho obličej neprozrazoval nic o tom, co si myslí, i tak mohla vytušit, že je rád, že může s něčím pomoci.

„Vypadá to, že se mě asi jen tak nezbavíš," zazubil se na ni potěšeně. Chtěla mu vynadat, za to že ho to uvádí do ještě většího nebezpečí, ale jen si povzdechla. S tímto mužem by nehnula ani, i kdyby na tom mostě předtím opravdu byl v ohrožení života. Hlupák. Měl se od ní držet dál...

Ale tohle už nic nespraví, může přemýšlet nad všemi těmi možnostmi, co kdyby a tak dále. Ale tak jak řekl Chen, jejich osud byl zpečetěn.

„Musím jít, přijdu později. Chene, měl by sis odpočinout," Zeke ze sebe vydal v rychlosti, předtím než skoro nevyběhnul ven z místnosti. Absolutně nechápala jeho chování, rozhodnutá ho zahnat do kouta, při další příležitosti, aby s ním dala řeč. Ale vše má svůj řád a čas. První na seznamu lidí, s kterými si musí promluvit byl Chen.

„Jsem unavený, celou noc jsem nespal. Chovejte se jako doma," jenže Chen měl jiné plány, předtím, než se mohl vůbec nadechnou po něm nebylo ani památky, zanechávající ji a Aleka samotné.

„Zajímavější a zajímavější," zabrblal si Alek pod vousy, taky vypadal, že toho má plné kecky. Vzhledem k tomu, že se o ni staral celou noc, se nedalo, čemu divit.

„Promiň. Myslela jsem, že je pro tebe ještě cesty zpět, ale už jsi v tom namočený až po uši," zkonstatovala bezvýrazně. Znovu se přistihla jak sobecká je, když by teď měla cítit vinu, byla tiše ráda za to, že tu Alek je, aby byl po jejím boku a následoval její kroky, ať už vedly kamkoliv.

„Přestaň, Pandoro. Konečně jsem ti i k užitku, poté co jsem přežil tvou vidinu," zapomněla na to, že Alek byl až přehnaně oddaný myšlence ji být na blízku. Ať už to stálo cokoliv. Zavrtěla hlavou, chtěla mu přednést lekci o tom, jak stupidní jeho přesvědčení bylo, ale on najednou opustil svoje místo u stolku s kroniku, kterou tam zanechal a zastavil se před ní.

„Chceš mi teď říct, co za vidinu jsi měla?" zeptal se z ničeho nic. Kdyby jí někdo řekl před pár měsíci, že tento Ruský muž, se ji jeden den bude ptát na to, jaká vidina ji napadla... tak by se mu vysmála do obličeje. Bylo to o to více absurdní, když se jednalo zrovna o takový náhled do budoucnosti.

Jen zavrtěla hlavou. Nemohla mu to říci, tím by jen potvrdila sama sobě, že to bylo opravdové a to znamenalo, že to co má přijít, taktéž.

Na vteřinu to vypadalo, že na ni bude naléhat, ale byl to jen záblesk v jeho očích, který jí o tom dal na srozuměnou, jelikož se na ni hned záhy pousmál. Jeho ruka vylétla vzhůru, přičemž její prvotní popud, bylo ustoupit z jeho dosahu, ale zarazila se, když se teplo jeho dlaně opřelo o její tvář, rozpouštějící tak její váhavost.

"Neboj... počkám, až mi to budeš chtít říci sama. Pamatuji si, jak tě každá vidina rozrušila," jeho hlas zachraptěl a jí se chtělo brečet úlevou. Proč musel být Alek tak chápavý? Kdyby jí zavdal důvod k tomu ho nenávidět...

Co si to nalhává? Vždyť ani po těch šílených začátcích jejich známosti, ani poté, co si uvědomila, jaký vliv na ni Alek má, neměla tu sílu se od něj odvrátit. Byť se o to pokusila.

„Řeknu ti to, až nastane ten správný čas," zamumlala. Nebylo to vyhnutí, pokud to co se odehrálo v její hlavě, je opravdu vepsáno v jejich budoucnosti, týká se to i jeho. Jednou se to dozví, lepší však bude, když to nebude teď hned, když musejí spoléhat na útočiště Chenovo domu.

„Pandoro...," Chen zahučel o něco naléhavěji tentokrát, jeho oči mračící se na ni. Uvědomovala si, že už bylo dost pozdě na návštěvu v jeho pokoji. Ale v ten moment, kdy se ocitla sama v své ložnici, ponechána svým vlastním myšlenkám, myslela si, že jí přeskočí, pokud si s někým nepromluví.

„Já vím...," vydala ze sebe, přitáhla si župan blíže k tělu. Tenhle palác byl sice nádherný a obrovský, ale v noci v něm byla neskutečná zima, a nebo to byla nervozita, která posedla její osobu.

„Nehledě na to, jak nevhodné je abys tu byla. Jsem hodně unavený a rozhodně nemám sílu na to, abych se pral s Alekem, až tě tu náhodou najde," Chen vypadal dokonale neporušeně, když se vrátil z jeho cesty bůhví, kam se Smrtí a jejím otcem, ale teď vypadal, že každou chvíli omdlí. A to bylo nanejvýše podivné.

Napadlo ji, že nastaly nějaké komplikace s jeho bodnou ranou. Skousla si ret, pořád jí vadilo, že to zavinila ona.

„Alek už dávno pochopil, že my dva spolupracujeme jen na profesionálním levelu," dokázala ze sebe vymáčknout, aby Chena uchlácholila, ale byla to spíše ona, koho se tu snažila uklidnit. Chen se na ni jen suše zadíval, ponechávající si své myšlenky pro sebe.

„Co je tak důležité, že to nemůže počkat do rána?" Chen si promnul kořen nosu, což znamenalo, že zanevřel nad možností ji z jeho pokoje vystrnadit. Přesunul se od dveří, vedoucí do jeho soukromé koupelny odkud ho viděla vycházet, když se vehnala do jeho ložnice jako tajfun. Zatavil se u kraje jeho postele, rukou se opírající o její sloupek.

Měl na sobě velkou na zip zapínající mikinu a volné tepláky. Vypadal, že je připravený jí t do postele.

„Ah...," najednou zaváhala, byla tak odhodlaná mu teď hned vše vyklopit, ale najednou nemohla. V ten moment kdy na ni upřel své tmavé oči, vyžadující vysvětlení, všechny její slova zmizela z její hlavy, zanechávající ji naprosto prázdnou.

„Neříkej mi, že jsi přišla až sem a budeš mlčet," jeho hlas najednou zněl moc slabě. Všimla si, jak zarývá prsty ruky na sloupku do dřeva, až mu zbělely klouby. Po spáncích se mu koulely kapky potu a ztěžka dýchal.

„Chene... co je ti?" totálně zapomněla na důvod který ji sem přivedl, rezolutně vykročila k Chenovi, aby se na něj mohla podívat z blízka. „Pořád tě trápí ta bodná rána?" zajímala se, její oči sjeli na jeho torzo, jako kdyby mohla skrze látku vidět, jak na tom byl.

„Co?" vypadal, že ji absolutně nevnímal, skoro jako kdyby žádná taková rána, jeho tělo nepotkala. Není možné, aby ho trápila ta rána, sám řekl že hned další den bude zase jako rybička... pokud se nepřecenil. Zvedl k ní oči a ona si byla zcela jistá, že je v bolestech. Jeho lehce opálená pokožka, pobledla, jak se před ní snažil zachovat klidnou masku, což se mu moc nevedlo.

Udělala k němu další krok, chtěla ho vzít za loket a usadit ho na posteli, ale tak jako vždy to neudělala. Už se tak nějak naučila nesahat, na co nemá. Pro svoje a pro dobro všech kolem ní. Plus, když se dotkne Chena... bála se, byla zděšená tou myšlenou, že se ta vidina vrátí, protož by to bylo to konečné potvrzení... to pro které si sem vlastně přišla.

„Pandoro... jdi...," zachraptěl, volnou rukou na ní zamával, snažíc se ji odehnat, ale v ten moment zavrávoral.

Chtěla ho uposlechnout, vážně chtěla, ale když se mu podlomily nohy, ona byla ta první záchytný bod před ním, kácející se přímo na ni. Bolestně vydechl, když ji jednou rukou objal kolem ramen, pokládajíc hlavu na její druhé rameno. Málem se sesula na zem i s ním, ale ustála to. Pravděpodobně díky šoku, který jí přichystalo touto náhlou blízkostí.

Tohle bylo nejblíže, co se dostala k Jezdci od té doby, co ho znala.

„Chene," zakuckala se, snažíc se vyzvednout jeho těžké tělo nahoru, ale nereagoval na její pokusy mu pomoci. Vypadalo to, že je v bezvědomí, dokud něco nezamumlal v korejštině, ovívající kůži na jejím krku... jeho dech byl ledově studený, vlastně celé jeho tělo bylo jako z ledu.

„Chada...," vydal ze sebe tiše. Nerozuměla tomu co říkal, ale vzhledem k tomu, že se začal zimomřivě třást, mohla jen hádat, že to bylo kvůli tomu, v jakém se stavu se nacházelo jeho tělo.

Pokusila se ho dostrkat zpět k místu u postele, odkud na ni spadl. Málem zakopla o jeho nohu, když ho překračovala a táhla jeho skoro bezvládné tělo k matraci. Netušila, jak se jí nakonec povedlo ho tam dotáhnout. Ale asi po něčem, co se zdála být půl hodina se společně s ním skácela na matraci jeho postele, ztěžka oddechujíc.

Odstrčila od sebe jeho tělo a on se převalil na záda, přičemž tiše zasténal, opakující ta stejná slova, která z něj před chvíli vyšla.

„Chene, sakra... nevypadáš na to, že jsi těžký, ale typuji tě tak na dva slony," postěžovala si, když se vytahovala do sedu. Podívala se dolů na jeho obličej, který byl stažený, když si všimla jeho rtů. Jeho rty byly vždy sytě rudé, několikrát ji i napadlo, že nosí rtěnku, jakkoliv šíleně to znělo. Nikdy to neřekla nahlas, protože už viděla jeho výraz, kdyby ho nařkla z něčeho takového. Jeho rty teď, byly bíle, skoro modré... jako u člověka, který je podchlazený.

„Chene?" vyjekla v panice. Ruka už byla na cestě se ho dotknout, zastavila se jen na vteřinu, pak si vzpomněla na to, že už jí nic nebrání se ho dotknout v tuto chvíli. Když položila prsty na jeho tvář, tak se překvapeně stáhla zpět. Byl jako led. „Chene, co se s tebou děje?" začínala panikařit, jelikož vůbec nereagoval. Jen tam ležel, nehybný a zmrzlý. Popadla ho tedy za ramena a zatřásla s ním.

Málem omdlela, když po nějaké chvíli co se ho snažila probrat, ze sebe vydal neidentifikovatelný zvuk a pootevřel oči.

„Je mi zima," vydechl, skoro by přísahala že mu od úst šla pára. Okamžitě vyskočila na nohy, rozhlížejíc se po pokoji, poté popadla roh přikrývky na které ležel a přetáhla ji přes jeho chvějící se tělo, stejně tak provedla i s druhým rohem, dokud nebyl zabalený jako burrito.

„Proč je ti zima? Co se ti stalo?" zpovídala ho, když už byl zase při vědomí. Klekla si vedle něj na postel a dívala se jak mu klapou zuby o sebe.

„Nic mi není, jdi zpět do svého... pokoje," jen s těží ze sebe dokázala vymáčknout.

„Mám tě tu teď nechat samotného?" nevěřícně na něj valila oči. Jistým zvráceným způsobem byla ráda, že ji něco přimělo zapomenout na vše co ji tížilo a mohla se teď starat o tohoto jezdce. Ať už se mu to líbilo, nebo ne a ať už se s ním dělo cokoliv.

Napadlo ji, že by nebyl špatný nápad mu přinést ohřívací lahev. Přemýšlela nad tím, že by o stavu Chena pověděla někomu z jeho minionů, ale to po cestě do kuchyně zavrhla. Nějak vytušila, že by Chen neocenil, kdyby o jeho situaci začala vykládat jiným lidem.

Naštěstí nikoho po cestě tam ani zpět nepotkala, hlavně díky tomu, jak pozdě bylo. Tiše se vkradla do Chenova pokoje s dvěma ohřívacími lahvemi, zaslechla jak zasténal, když si uvědomil, že se zase vrátila. Našla ho naprosto ve stejné pozici, v jaké ho zanechala, ale s tím že ze sebe stáhnul deku a rozepnul si mikinu. Málem upustila lahve na zem, když její oči padly na jeho odhalené torzo.

Krom toho, že jeho hrudník byl dokonale definovaný a společně s jeho vypracovanými břišáky, by asi pozastavil kdekoho, ale to nebylo to co ji donutilo otevřít ústa v šoku. Byly to ty modro – černé táhlé modřiny, kterými byla jeho kůže posetá. Nebo si aspoň myslela, že to byly modřiny, vypadalo to jako kdyby ho někdo nemilosrdně zbil...

Chen se snažil zase zakrýt, aby ho neviděla, ale to už stála nad ním, zírající na tu paseku. Už se chystala se ho zeptat, kdo mu to udělal a proč..., když si to uvědomila. Její svědomí jí donutilo si vzpomenout na to, čím se provinila.

Kousla se do jazyka, když ji ta pocitová vlna málem porazila. Chen se na ni díval, tušíc, že i ona ví, co za tím stojí.

„Je mi to tak líto... můžu něco udělat...," kdyby nebyla sama na sebe rozzlobená, asi by začala v tuto chvíli brečet a prosit o odpuštění.

„Přestaň...," zavrčel, zavírajíc oči, jeho obočí svraštěné, když od ní odvracel hlavu. Jak by mu to mohla mít za zlé, nemohl se na ni ani podívat...

„Takže jsi byl potrestaný, přesně jak jsem tušila. Když jsi přišel, vypadal si tak normálně... jsem hloupá," polykala ten knedlík, který se jí usadil v krku. Jistě, že se snažil předstírat, že mu nic není, protože věděl, že by to uvrhlo jak ji, tak i Aleka do víru viny, proto co pro ně musel Chen udělat...

„Nemá to nic společného s tebou," vydal ze sebe, ale nadále se na ni nedíval. Pandora se usadila na místo vedle něj, kde seděla před tím a vložila teplé lahve pod deku z každé strany jeho hrudi. Ani neceknul a byla za to ráda.

„Myslela jsem si, že si my dva nelžeme," vytknula mu tiše, sedíc s rukama složenýma v klíně. Chen se znovu zabalil do přikrývky, zatímco jeho oči našli její.

„Věděl jsem, že se tohle stane a přesto jsem ti pomohl, tak z toho neděl vědu. Není to zas tak hrozné, jak to vypadá a není  to poprvé, co jsem dostal ránu kosou," jeho hlas opravdu vyzněl, jako kdyby na to vůbec nezáleželo, ale to jak se ještě před chvíli třásl a ty rány na jeho hrudi..., mluvili o něčem jiném.

„Mám říct Namovi, aby přišel a ošetřil tě?" zeptala se. Chtěla mu nějak pomoci od bolesti, kterou očividně prožíval.

„Tohle nejde ošetřit. Za pár dní příznaky odezní, nemuší se bát. Byl bych úplně v pořádku, kdybych nedostal dvojitou dávku," vysvětlil vlažným tónem.

„Dvojitou dávku...," zatrnulo ji při té myšlence. „Eviana...," došlo jí, ž e to nebylo poprvé, co donutila Chena zachránit někoho z její vidiny. Třesoucí se rukou si zakryla ústa v šoku.

„Pandoro, jsem biblická postava, být potrestaný od Smrti, je pro mě normální, jako pro tebe každé ráno si čistit zuby," nemohla posoudit, jestli to říká, aby ji uchlácholil a nebo to myslel vážně. „Nehledě na to, že tvůj otec je na tom o něco hůř než já. Nechci znít jako nelida, ale už jen to zlepšuje můj stav," konečně se na ni zazubil, tak jak mu diktovala jeho nátura. Zakabonila se, když si vzpomněla na svého otce. Ani si na něj nevzpomněla, ale stejně tak jak pro Chena, bylo pro ni to zjištění, že i on byl potrestaný, zadostiučiněním. Smrt je přeci jenom spravedlivá.

„Pandoro jsem v pořádku, vrať se do svého pokoje. Zítra si promluvíme," Chen zněl unaveně. Hlavou ji probleskla myšlenka na její vidinu a usnesla se na tom, že najde tu správnou chvíli mu o tom říci. Přikývla jen a nechala ho odpočívat.

Ona sama z nějakého důvodu nebyla unavená, ani poté, co vše se v rychlém sledu stalo z několik málo dní. Začínala si zvykat na to, že její život už nikdy nezajede do normálních kolejí.

Už byla skoro u svých dveří, když ji přepadl dokonale známý vjem. Bylo děsivé, jak už věděla, co přichází a co má dělat, i přesto že její oči osleply, zatímco její žaludek se proměnil v bezednou jámu, která stahovala její vnímání pryč od současné reality.

Po slepu nahmatala kliku od dveří jejího pokoje, ještě se držíc se co to jen šlo, přítomnosti. V moment, kdy se ocitla v útočišti jejího pokoje, pustila se...

~~~

Hey babes!!

Jak se Vám daří??!!

Sorry, za to jak dlouho mi to trvalo!!! Opět!! Ale přísahám ze jsem psala skoro každý den... odstavec😅😁

Ok, chtěla jsem zakončit tuhle kapitolu jinak.... haha, schválně zda někoho napadne jak🤔😁 ale změnila jsem nápad... takže to co mělo přijít teď... přijde později☺️

Plus další ... šok, i když kdybych to četla... tak bych to asi čekala🙈

Někdo, kdo souciti s Chenem??? A nebo snad s Karetinem😳😁

Hahaha neeee nesnazim ze to zahrát na soucit, abyste měli rádi Chena ještě vic😁

Spis.... přesně jak jsem predpovidala, brzo me budete nenávidět.... 😅😁 jsem s tím smířena💪😁

Tak se teste dal!!

I když mi to trvá dlouho... vzdy se snažím psát jak to jde a když me nakopne inspirace!!😎

Love ya