~~~ You me at six - I O U ~~~

„Rychle, no tak... všechno musí být perfektní," zaslechla hlas její matky, znějíc trochu víc pod tlakem než normálně. Ale nebyla schopna se na ni podívat. Jediné, co byla schopna v tu chvíli dělat, bylo upřeně zírat na svůj odraz v zrcadle.

Její obličej ji byl cizí. Děsivě neznámý. Ani fakt, že byla její pokožka pokryta slušivou vrstvou make-upu. Její tváře se růžověly a její oči, orámované tmavými řasami, zářily jak dva kameny. Těžké vlny jejích tmavých vlasů, byly vyčesány vzhůru, do dokonale propracovaného drdolu. Nikdy si nerada vyčesávala vlasy nahoru, ale někdo jí jednou řekl, že tím pak komplimentuje elegantnost své šíje.

Teď když se na sebe dívala, tak mohla tu teorii potvrdit. Vypadala dobře, i když sama sebe nepoznávala.

Pokusila se vytvarovat tmavě růžové rty do úsměvu, ale bylo jí to za těžko. Úzkost v jejím nitru se jen stupňovala a ona si s tím pocitem nevěděla rady. Ruce měla složené v klíně, prsty propletené a křečovitě je tisknouc, tak moc, že její klouby zbělaly.

Co to tu k čertu dělala?

Tuhle otázku si položila již po několikáté, od té doby, co byla usazená, před tohle zrcadlo. Už to bylo několik hodin, kdy se ani nehnula, lidi poletujíc kolem ní. Někdo jí do ruky, během toho organizovaného chaosu, strčil sklenku šampaňského se slovy, aby se uvolnila. Jen tak mimoděk si uvědomila, že byla hladová, ale neměla dost síly se zeptat o něco k jídlu. Její hlad nebyl na seznamu jejích věcí k vyřešení k dnešnímu dni, na prvním místě ani zdaleka.

Bylo tu něco mnohem většího, co tížilo její vědomí.

Nemohla se donutit na to byť jen pomyslet, neměla na to odvahu. Už ten fakt, že tu teď seděla, byl neuvěřitelný.

Nepanikařila, tak jak si myslela že bude, byl to spíš stav naprosté bezmoci. Nechtěla tu být, věděla, jak nesprávné její rozhodnutí bylo, ale nemohla už nic změnit, protože tohle měla být ta cesta kterou se má ubírat od prvního začátku.

Někdo jí položil ruku na rameno. Zvedla oči od svého odrazu a setkala se s mamky pohledem. Její oči byly zalité slzami, zatímco si prohlížela dceřin obličej.

„Jsi krásná, Pandoro. Ať už byl ke mně život nepříznivý, ty jsi to jediné na co jsem bezvýhradně pyšná," svěřila se jí mamku. Pandora na chvíli zapomněla na svoje vlastní rozporuplné pocity a nechala vlnu dojetí, aby ji přemohla.

„Jsem ráda, že tu jsi semnou, mami," usmála se Pandora, bojujíc s vlhkem v očích.

„Vždycky," potvrdila jí matka.

„Musíš být šťastná," zašeptala mamka do jejího ucha dodatečně, když ji objala. Nad tím se musela Pandora pozastavit, netušila, zda bude schopná tuhle její žádost vyplnit. Byla si jistá, že nebude strádat, bude spokojená, nic jí chybět nebude... až na jednu jedinou věc.

Rychle tu myšlenku vyhnala z hlavy, aby byla schopná nasadit masku šťastné ženy, když jen přikyvovala na znamení souhlasu. Nemohla promluvit, díky knedlíku, který se jí usadil v hrdle.

„Mami, můžu tu na chvíli být sama?" zeptala se tiše Pandora. Chtěla jen vteřinu, aby se stihla nadechnout, než se to všechno semele. Nikdo neměl námitky, když je její matka vyhnala z pokoje a ona zůstala sama, jen se svými myšlenkami.

Zvedla se ze židle, instinktivně uhlazující záhyby šatů, které měla na sobě. Hedvábí pod jejíma rukama, bylo konejšivě chladivé, tvořící husí kůži na jejím těle.

I když tu bylo něco dalšího, co tuhle reakci způsobilo.

Už nebyla v pokoji sama.

Rychle se otočila, když za sebou ucítila něčí přítomnost. Sukně jejích dlouhých šatů se roztočila, šustíc v tichosti, které se kolem rozléhala.

„Z nějakého důvodu jsem si tě už několikrát v takových šatech představil, ale věděl jsem, že jednou budu mít tu možnost tě tak vidět ve skutečnosti, abych se přesvědčil o tom, že moje představivost má hodně daleko do dokonalosti, kterou ty jsi," její oči se utopily v nekonečných čokoládových hlubinách Alekových. Tepová frekvence jejího srdce vystřelila vzhůru, hlavně kvůli tomu, že nečekala, že ho tu uvidí.

Rozhodně nečekala, že za ni přijde až sem a bude se na ni dívat tím způsobem, kterým ji teď uvěznil.

Zírala na něj s otevřenými ústy, neschopna zformulovat jakoukoliv větu. Netušila, co říci, od jisté doby, nikdy netušila co mu říct. Ale to bylo většinou, když se na ni díval, tím divným posmutnělým pohledem.

Ale ten on neměl. Usmíval se na ni.

Což ji vyvedlo z míry, jak si počít s tímto jeho projevem, když věděla přesně, jak se cítí uvnitř. Protože se tak cítila i ona. Ani jeden z nich však nemínil ukázat něco z toho, co se dělo uvnitř jich obou. Od jisté doby, hlavně díky ní, přestali něco takového dělat.

„Netvař se tak vyděšeně, nepřišel jsem dělat problémy," ujistil ji, když si všiml, že nemá v plánu ze sebe vydat, byť jen zvuk. Ještě stále nedokázala odpoutat svoje oči od jeho. Stál od ní metr daleko, přesto jako kdyby cítila jeho těsnou přítomnost. Nemohla dýchat.

„Neměl bys tu být, Aleku...," konečně mu dokázala říci. Jeho plné rty zacukaly v pokřiveném úsměvu, bolest zajiskřila v jeho očích při jejím podotknutí.

„Proč? Bojíš se abych nezkazil tenhle den?" odfrkl si tím způsobem, kterým od něj očekávala. Až teď si všimla, že na sobě měl oblek.  Její srdce už netušilo, jak si s takovým vjemem počít. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by Alek měl tu odvahu přijít, připravený v absolutní dokonalosti. Její oči padly na jeho ruku, která držela jednu jedinou divokou žlutou růži. Převaloval stonek květiny mezi palcem a ukazováčkem, zatímco druhá jeho ruka byla nonšalantně zastrčená v kapse u kalhot. Netušila proč byla tak zhypnotizovaná tím co dělal.

„Ne, nechci abys trpě...," nedokončila svoji větu, aby neudělal přesně to, o čem by se zmínila. Najednou se odlepil od svého místa přistupující blíže k ní.

„Abych netrpěl? Zapomněla jsi, že jsem rodinný přítel? Dokonce jsem dostal i pozvánku. Mám možnost se opít zadarmo, přece si nemyslíš, že bych si něco takového nechal ujít. Navíc jsem tě vážně vždy chtěl vidět takhle oblečenou," mluvil tak jako kdyby tohle byl jen obyčejný slavnostní den, který s ním nemá nic společného. Skoro by mu i věřila jeho slova, kdyby to, co viděla v jeho čokoládově hnědých očích, nebyl naprostý opak.

„Aleku...," její prvotní impulz byl ho utěšit, ale na to ona ztratila právo hodně dávno. Zaryla nehty do dlaní, jak moc se snažila udržet své ruce na místě.

„Jsi krásná, Milaya," jeho hluboký znělý hlas se zachvěl, když se přestal usmívat a vážně se jí zadíval do obličeje. Proti své vůli se otřásla, když ji po zádech sjela elektrizující vlna. Bylo neskutečné, jakou vládu nad ní měl. Měla pocit, že buď během další vteřiny, buď uteče, nebo udělá ještě něco méně zodpovědného. Zavrtěla hlavou, ani netušila čeho tím přesně chtěla dosáhnout.

„Aleku už si nemáme co říci, byla bych ráda, kdybys odešel, musím se ještě připravit," její hlas se teď třásl víc než jemu. Její ruce byly ledově studené a ta nervozita, která se v ní stupňovala celou tu dobu co byla v tomhle pokoji, teď dosahovala závratných výšin.

„Jak jsem řekl, nejsem tu abych se snažil zničit tenhle den. Možná jsem bastard, ale něco takového bych ti neudělal. Chtěl bych, to ano, ale jsem tu jen abych ti pogratuloval a nechal tě jít. Hned po oslavě letím s Deonem do Ameriky. Budu se ti klidit z cesty," informoval ji klidně. Věděla o to, že se chystá zmizet od Deona. Na jednu stranu byla ráda, že se pokouší jít dál, bez ní. Na druhou stranu, její sobecká část křičela zlostí nad tím, jak je tohle celé nespravedlivé.

„Já vím. Doufám, že se ti tam povede dobře," odpověděla přiškrceně. Nadále se dívala upřeně do jeho očí. Nemohla si pomoci, ale tohle byla její poslední šance se na něj dívat, bez toho aby se cítila provinile. Nemínila promarnit ani minutu.

„A já doufám, že se ti povede dobře tady," vydal ze sebe šeptem. Byl teď u ní dostatečně blízko, aby jí do ruky vtiskl růži kterou s sebou přinesl, zatímco se k ní pomalu naklonil a vtiskl jí procítěný polibek na čelo.

Nedokázala zastavit slzu, která se jí teď svobodně koulela po tváři. Alek se od ní odtáhl a díval se na mokrou cestičku na jejím obličeji. Věděla, jak moc by ji chtěl usušit, ale místo toho zatnul čelisti a nechal ji tak jak byla.

Ani jeden z nich neřekl ta slova, která se jim zračila v očích, vyrytá v jejích srdcích. Oba si jen mlčky navzájem hleděli do očí.

Takhle tam stála a držela v ruce tu květinu i dlouho poté, co se Alek otočil a rychle vyšel ven z pokoje. Neviděl, jak udělala pár kroků, aby ho pronásledovala. Pak se však zastavila a obrnila se proti tomu návalu emocí, který v ní rozdmýchal.

Měla jen dalších pět minut sama pro sebe, ve kterých jen nehnutě zírala na místo, kde ještě před malou chvíli stála láska jejího života. Měla jen chviličku na to, aby se znovu pokusila vyrovnat s realitou, když pro ni přišla její matka, pak tam byla i Mabel a další lidi, které ani neznala. Znovu nastal chaos, všichni kolem ní pobíhali. Někdo se jí snažil sebrat růži z ruky, ale nenechal jej.

Najednou ji všichni hnali ven z pokoje, procházela nějakou chodbou. Panika ji v tuto chvíli ochromovala natolik, že měla co dělat, aby popadla dech. Dokonce i špatně viděla, připomínalo jí ten pocit co měla, když na ní šla vidina, ale teď tomu tak nebylo. Bylo to snad poprvé, co by ji uvítala, než aby byla na cestě ke konci jejího života.

Jistě, přeháněla... ale tak proč se tak cítila. Její matka s ní propletla prsty, když se zastavili před dvoukřídlými dveřmi.

„Úsměv, Pandoro," napomenula ji mamka. Pandora vykouzlila něco, co jine vzdáleně připomínalo úsměv a resignovala na své pokusy o přetvářku, když se dveře otevřely a jediné, co mohla viděla byla dlouhá ulička, lemovaná různými květinami.

V ten moment zapomenula úplně na všechno, jako kdyby nějaká jiná energie převzala vládu nad jejím tělem. Už nebyla Pandora, ale jen divák, pozorující sama sebe, jak se nese uličkou jako přízrak v bílém. Podívala se na konec uličky, kde na ní čekal muž, se kterým přislíbila strávit zbytek jejího života.

Vysoká postava k ní stála zády, ale když začala hrát hudba, tak se narovnal do plné výšky a jen pomalu otočil svůj profil směrem k ní. Dech se jí zadrhl v hrdle, když se pohledná tvář Park Wook Chena obrátila jí čelem. Na rtech mu pohrával jemný úsměv. Nebyl to ten pobavený křen, co tak rád nosil, ani vážné zamračení, které si vypěstoval za dobu, co se znali. Byl to nový úsměv, který neznala, ale který jí dodal odvahy k tomu, aby pokračovala v chůzi.

Spojila svůj pohled s jeho černým, jen tehdy si byla jistá, že tohle celé zvládne. S Chenem vždy vše zvládla... s jejím už skoro manželem.

Ve ten samý moment, se vrátila zpět do jejího těla. Slyšela sama sebe křičet v agonii, i když jí nic nebolelo. Nebo aspoň nic necítila. Její tělo bylo v křeči, nemohoucí se ani hnout.

Jen vzdáleně si uvědomovala, že na ni někdo mluvil. Její mysl však byla zaneprázdněná snahou o navrácení do reality. Černota před jejími zraky se pomalu vytrácela a ona rozeznala obrysy nábytku a tlumené světlo vycházející z lustru visící přímo nad ní.

Když si uvědomila, že je zase zpět, její tělo se zase uvolnilo. Bylo jí pohodlně, hlavně kvůli tomu, že byla uvelebená na měkkém sofa, obklopená polštářky a přikrytá chlupatou dekou. Oddechla si, tlukot jejího srdce pomalu ustával ve zběsilém tempu, cítila jak jsou její vlasy slepené potem, ale bylo jí to jedno. Byla tak ráda, že je zase u sebe.

„Pandoro, už jsi zpět?" hlas, který ji do konce jejího života nedá spát se ozval přímo vedle ní. Stočila hlavu ke straně, kde našla Aleka usazeného u kraje jejího sofa, u ní doma. Jeho obličej byl pobledlý, strniště rašící na jeho tváři.

„Co se stalo?" zachraptěla, její hrdlo podrážděné, pravděpodobně z toho křiku, který ze sebe vydala.

„Myslím, že si nikdy nezvyknu na ten šok, co mi dáš, když takhle odpadneš," vydal ze sebe úlevně.

„Odpadla jsem?" zamračila se.

„Nepamatuješ si? V ten moment, co jsem vyzvedl tu knihu, všichni kromě tebe a mě zmizeli, jenže ses sesypala na zem a... pár hodin jsi byla úplně mimo sebe...," připomněl jí.

Vidina k ní přišla tak nečekaně a přejela ji jako kombajn.

Útržky toho co viděla se k ní jeden za druhým vracely, teď když byla zase v klidu.

Podívala se zase na Aleka, který se na ni usmál, teď když byla zase při smyslech a on se mohl uvolnit.

Panebože... čeho se to teď stala svědkem... jak by se něco takového mohlo stát?

Jak by mohla opustit Aleka a stát se Chenovo ženou...

Zvedl se jí žaludek, rychle vyskočila na nohy, Alek za ní volal, když utíkala do druhého poschodí. Utíkala před ním a před budoucností, která se měla stát opravdovou.

Utíkala před sebou samou. Jak se zdálo, nikdy nebude mít klid a její život vždy bude absolutní chaos.

~~~
Heya lovelies!!

Jak se všichni mate??
Skoro konec léta a škola zase začne... doufam ze jste si to všichni užili a odpočinuli si😊😁

Haha ne, nesnažím se zamluvit to co jsem sesmolila v této kapitole 😳😁

Ahhh nevíte ještě ani polovinu toho co se na vás valí😁

Ze všeho nejdřív však.... jak se vám líbí nové obálky???😍😎už mám vymyšlený celý nápad ohledně toho jak budou vyprat ty další patřící k této sérii 🙌
Tak a teď můžete začít vyšilovat😁

Jak jsem to mohla udelat??? Asi jste si mysleli ze Pandora bude mít vidinu o Chenove minulosti, nebo Alekovo... a já vás převezla ☺️😎

Někoho napadá proč se najednou vyrojila tato vidina??? Nebo už jsem k tomu dala i nápovědu v jedné předešlé kapitole🤔😁

A ještě jedna vec, nevím proč ale moje WP appka nefunguje jak má! Je to na nic!! Už jsem to i odinstalovala a zase dala zpět ale nic... nemám na to nervy, nevíte co s tím?😁

Ok tak zase příště!!!☺️

Love ya loads!