~~~ Eminem - 3 am ~~~

Dveře do jejího domu byly otevřené dokořán. Sníh, který ještě neroztál, byl teď foukán do její předsíňky, tvořící malé závěje, koberec byl nasáklý ledovou vodou.

„No to si ze mě dělají prd...," vyjekla vztekle, když viděla tu spoušť. Chen stojící vedle ní zasykl, aby ji zatavil v dalším klení. „Promiň, ale to nikdo z nich neslyšel o klice na dveřích? Je tak těžké je za sebou zavřít, když jdeš vykrást dům?" rozčilovala se nadále polohlasně.

„Pandoro, opravdu ti teď záleží víc na tom, že máš mokrý koberec, než na tom že máš uvnitř bandu nadpřirozených bytostí?" Alek stojící na druhé straně se podivil. Vyměnil si pohledy s Chenem, oba třesoucí hlavou. Aspoň na něčem se ti dva shodnou.

„Jde tu o princip," zahučela a vydala se po pěšince její přední zahrádky k otevřeným dveřím. Slyšela ty dva, jak ji následují. Alek ji dokonce předehnal, mumlající něco o tom, že v tomhle případě ženy nemají přednost. Chtěla protestovat, ale pak se před ní objevil i Chen, hrající na bodyguarda společně s Alekem.

Protočil oči a nechala je dělat co chtějí. Ani jeden z nich, neprohodil nic o tom, že možná přišli pozdě.
Ostražitě překročili práh domu.
Pokud si myslela, že u otevřených dveří to končilo, tak se sakra mýlila. Její dům byl obrácen vzhůru nohama. Sice si na pořádku moc nepotrpěla, ale ze srdce nedokázala snést, když někdo zasáhnul do jejího vlastního bordelu a udělal z něj totální chaos.

„Tady dneska někdo umře, mou rukou," dělalo se jí mdlo, když viděla všechny své knihy z vysoké knihovničky na zemi. Její spisy a notesy, pro její tvorbu, rozházené všude okolo. Došla doprostřed jejího obývacího pokoje. Její oči zabloudily ke schodům vedoucím do druhého poschodí. Ani nestihla přesvědčit svoje končetiny k akci, když už někdo scházel dolů.

Podmračeně sledovala, jak se její otec a hrstka jeho poskoků vyrojila u paty schodů. Její otec, držící knihu, kterou sem přišli zachránit.

„Jaká to shoda náhod," vydal ze sebe, když jeho oči padly na Pandoru, která se už teď klepala vzteky.

„Dej mi tu knihu, dokud jsem ještě v klidu," vydala ze sebe. Dick a jeho banda, zatím měla čas obkroužit pokoj. Hodila očko na Chena, jeho obličej byl v klidu. Sice do domu vstoupili jako trojice. Venku však byla armáda jeho lidí, čekající na jeho pokyny, kdyby na to přišlo.
Její otec se na ni usmál. Její srdce se na vteřinu zastavilo, když si vzpomněla na těch málo chvíli, kdy svého otce obdivovala a milovala, když ještě nic nevěděla a žila v bezpečí své naivity.
Karetin vztáhl ruku s knihou, před sebe.

„Tady je," vyzval ji. Ztuhle se dívala, jak drží knihu v prstech, vybízející ji k tomu, aby si pro ni sama došla. Zaváhala, ale pak její dolní končetiny udělaly první krok. V tu samou vteřinu ji Alek popadl za ruku, zadržujíc v dalším pohybu. Chen jej udělal za ni, přičemž se hradba psisek semknula dohromady.

Hlavou jí probleskla vzpomínka na to, jak se ti lidé zformovaly do něčeho, co nemohla ani sama popsat.

„Ta kniha patří Pandoře. Je to norma, kterou i ty musíš dodržet," Chen promluvil, jeho obočí se stáhlo, když se Karetinův úsměv prohloubil.

„Taky jsem si to před dvěma dny uvědomil. Co jsem hledal, jsem měl celou dobu pod nosem, i když jsem si prvně myslel, že to bude někdo z Maksimovovů. Chtěl jsem se jen přesvědčit na vlastní oči, že moje dcera je opravdu tak výjimečná," Karetin se posunul blíže a Pandora pochopila, proč po ní chtěl, aby knihu vzala do rukou. Kniha se rozzáří, když ji uchopí.

„Je tohle vážně to jediné, co mi můžeš říct, poté co jsi na mě poslal svoje lidi, jako kdybych byla štvaná zvěř?" Alek stiskl její ruku, proplétajíc své prsty s jejími, aby se ji pokusil uklidnit, jelikož její hlas se povážlivě třásl a přeskakoval. Jakkoliv se snažila sama sebe přesvědčit, že vše bude zase v pořádku, poté co se všechno stalo, teď stála před otcem, který na ni hleděl, jako kdyby byla jen pouhý nástroj... ať už k čemukoliv.

„Tu noc jsem jednal impulzivně, omlouvám se za to, že tě moji přátelé možná vyděsili," Karetin pokorně pokýval hlavou, ale ona se a něj mohla jen nadále mračit. Díky jeho aktu, ji pronásledovala ta zatracená vidina Alekovi smrti, po dobu několika měsíců. Potlačila touhu na něj začít ječet a ukázat tak, po kom zdědila tu impulzivní stránku, o které mluvil a která se skrývala i v ní.

„Už jsem si zvykla, že ti nezáleží na tom, co se komukoliv z tvých blízkých stane, jen když tě to nějak obohatí," zasyčela na něj nevraživě. Pandora stiskla Alekovu ruku o něco více, hledající v něm oporu, kterou teď právě potřebovala.

„Nic by se ti nestalo, kdybys neodporovala. Přesně jako teď se ti nic nestane, když si přijdeš vyzvednou svou knihu. Chci si jen promluvit," Otec potěžkal knihu v ruce, znovu ji vyzívajíc k nevyhnutelnému, pokud ji chce zpět. Tak proč se nemohla donutit k němu jít? Protivila se jí jen myšlenka na to se k němu přiblížit. Změnil to fakt, že ví o jeho pravé identitě, nebo že už není návratu? Její táta nikdy nebude opravdový, tak jak si ho zkrášlila ve své hlavě.

„Kdybych neodporoval, tak by ti tvoji přátelé zabili mého přítele," vyjekla, emoce podbarvující její hlas. Chen na druhé straně, vedle ní se k ní přiblížil, skoro tak jako Alek po jejím boku.

„Není důvod k tomu, abychom se tu vůbec vybavovali. Karetine, dej mi tu knihu a pak odejdi z tohoto domu. Jak se zdá, nejsi tu vítán," vložil se do toho Chen. Tak jako vždy, Chen nikdy neztrácel půdu pod nohama. Jeho hlas se ani nezachvěl, jeho obličej neprozradil nic o tom, co si myslí.

„Pandora je moje dcera, ze všech přítomných, tu mám největší právo být," to prohlášení ji málem vyslalo k zběsilému běhu, ani netušila co by udělala. Ale vztek ji prostoupil tak náhle, že se jí i stěží dýchalo.

Avšak, v moment, kdy se jí zatemnil mozek, opřel se do ní vítr.
Jakkoliv divně to znělo, tak to byla pravda. Možná by ten vjem považovala za klam, kdyby se to samé nedělo i dalším v pokoji. Musela přivřít oči, jelikož ji ledový vichr štípal až tak, že skoro nic neviděla. Dveře, které byly otevřené od samého začátku se teď rozpohybovaly, třískající o zeď za nimi. Ale k tomu, aby se dovnitř jejího domu nahnala vichřice, se otevřely i okna v jejím obývacím pokoji dokořán, dělající přesně to, co vchodové dveře. Sníh poletoval všude okolo nich. Chvíli jí přišlo, jako kdyby se ocitli v samotném oku sněhového tornáda. Snažila se rozlepit víčka, aby aspoň něco málo viděla, když se o ní něco otřelo. Tiše vyjekla.

Kam se poděla skupinka, která převrátil její dům vzhůru nohama, netušila. I když neviděla ani Chena, nebo Aleka, cítila jejich přítomnost vedle sebe, což ji trochu uklidnilo.
Jak rychle se to celé semlelo, to skončilo.

Uprostřed jejího obývacího pokoje stál kůň. Popelavě šedé zvíře, skoro dosahující svou výškou stropu jejího pokoje. Vyjeveně na zběsile funící zvíře zírala, od otevřených pysků mu odkapávaly sliny, zatímco na ni koulel zakalené oči. I když vypadal, že je kůň slepý, přišlo jí jako kdyby se jí díval přímo do duše. Nikdy v životě neviděla tak majestátní zvíře...
Pak ji však napadala divná myšlenka, že to tak nějak nebyla pravda. Už jednou jej viděla, ležíc na zemi, v kaluži krve. Rychle zamrkala, aby tu představu zahnala a zadívala se na hřbet zvířete, který byl okupovaný dalším majestátně vypadající bytostí.
Bledý muž, sedíc obkročmo, se zády rovnými jako pravítko, shlížel dolů na Karetinovu bandu, která teď zarývala kolena a ruce do sněhové závěje pod nimi. Jejich hlavy skloněné v pokorném gestu, kterého ani nevěřila, byli ti lidé schopni. Jediný Karetin, zůstal stát, avšak jeho hlava, byla stejně tak skloněná, jako jeho poskoků.

Neviděla do obličeje jezdce, ale okamžitě věděla, kdo je tu teď uprostřed noci, poctil svou ohromující přítomností.

„Jaká to pocta, Smrti," vydal ze sebe Karetin, jeho hlas rezonující v tichosti okolo. Kůň zaržál, jako kdyby odpovídal na místo jeho jezdce, který se ani neobtěžoval projevit jakoukoliv emoci nad tím, že vidí jednoho ze svých kolegů.

Najednou otočil hlavu na stranu, kde stála ona a její dva pomocníci. Byla v pokušení se podívat vedle sebe, na dva muže, ale šedé oči patřící Smrti, se snesly přímo na ni a ona neměla nejmenší šanci se jim vyhnout. Mohla se jen utápět v nekonečném bouřlivém moři jeho duhovek. Jeho bezvýrazný obličej, neprozradil nic o tom, co se tak mohlo odehrávat v jeho hlavě, když se na ni díval, bez toho, aby řekl jediné slovo.
Měla by něco říct? Měla by se také poklonit?

Místo toho, aby udělala cokoliv smysluplného, zvedla ruku a zamávala na něj.
To byl moment, kdy se tou rukou měla fláknout přes obličej. Koutky úst patřící Smrti zacukaly nad gestem, kterého se od ní dočkal.

„Smrti, už je to pár let," Chen vedle ní konečně promluvil.  Pár let?

„Už? V tom případě jsem tu na znovushledání právě včas," zněla Smrti odpověď, pak přehodil nohu přes koňský hřbet a elegantně sjel na zem. Jeho bosé nohy přistály ve sněhu a jí byla zima za něj. Pak si však vzpomněla na to, jak volně se polonahý pohyboval v tu noc na tom mostě v její vidině. Byl přesně tak neoblečený i teď, což ji dovedlo k přesvědčení, že je totálně imunní k teplotním výkyvům. Smrt nechal jednu svou ruku na krku jeho koně, automaticky ho hladíc, zatímco zvíře švihalo dlouhým ocasem ze strany na stranu.

Smrt přejel pohledem přes Chena na ni a pak skončil dívající se na Aleka, který se vedle ní ani nehnul. Jeho obličej byl stejně bezvýrazný jako Smrti. Bez problémů se díval do Jezdcovo očí, Alek ještě nemohl mít tušení o tom s kým se tu teď právě potýká.

V Pandoře hrklo, když si uvědomila, jak osudové tohle setkání je, když jen před pár dny, měl Alek potkat Smrt na konci tunelu.

„Ti, co tu nemají co dělat... ven!" vydal ze sebe Smrt, stejně tak tichým a klidným hlasem, přičemž jí zamrazilo. Bylo zajímavé, jak všichni věděli, koho tím Smrt myslel, protože celá Karetinova banda byla ven ze dveří během jedné sekundy.

„Aleku...," zašeptala, chtějíc, aby následoval příkladu.

„Ne. Alek je někdo s kým si také musím promluvit," zastavil ji v pokusu Smrt. Alek se nadále ani nehnul, neměl v plánu nikam jít, ani kdyby mu to Smrt dovolila. Pandora měla neblahé tušení o tom, co tak mohl mít Smrt na srdci, když chtěl mluvit i s Alekem. Znovu i uvědomila, jak moc zamotala Alekův život, když se v něm tak objevila. Ale byla to pravda? Byla to jen její chyba? Jistě že ne, ten muž stojící na druhé straně pokoje, po očku pozorující svého šéfa, v tom měl prsty taky.

„Ty běž a postarej se o to, aby se ty dvě armády venku nechaly na pokoji," promluvil Smrt vemlouvavým hlasem ke svému koni, který se hned na to elegantně otočil a nikdo se jí neptejte jak, ale prošel jejími vchodovými dveřmi, jako kdyby to zvíře nebylo velké, jako její samotný dům.

Bez jeho oře, byl Smrt ještě majestátnější, pokud to bylo možné, když tak na něj zírala, jak si tam stojí uprostřed jejího pokoje, božsky polonahý. Byla by schopná začít slintat, kdyby nebyla tak nervózní z toho, co mělo přijít.

„Pestis, hned se ti budu věnovat. Ale prvně je tu záležitost k vyřešení," Smrt promluvil k jejímu otci a hned na to se obrátil k jejích trojici. Jeho bouřkově šedivé oči se zakotvili na jejím příteli.

„Unikl jsi mi jen o vlásek...," zamumlala Smrt přemýšlivě. Lenivě se přesunul blíže k Alekovi, který i když byl s největší pravděpodobností v šoku, se nadále ani nehnul a zpříma se díval Smrti do očí. Skoro měla nutkání do něj strčit a říci mu, aby si přestal hrát na siláka.

„Mluvíte předpokládám o mé plánované smrti na tom mostě?" Alekův hluboký hlase se odrazil od zdí jejího domu. Vyvalila na něj oči... sakra, neměla tušení, jak mu naznačit, že by měl držet jazyk za zuby.

„Přesně tak, člověče...," potvrdil Smrt, zastavující se před Alekem. Prohlížející ho z blízka. Smrt přimhouřil oči, jako kdyby si něco sám ověřoval. Pak si vzpomněla na to, že je schopný číst myšlenky. Dvakrát sakra, měla trvat na tom, aby zůstal Alek doma... jenže, co na tom záleží. Před Smrtí nikdo neuteče. Ale ona byla připravená udělat cokoliv, aby udržela Aleka ve stejném žijícím stavu, ve kterém je v tuto chvíli nacházel.

„Jste Smrt...," Asi si nikdy nezvykne na to, jak rychle všechno Alekovi dochází a hlavně jak rychle se s tím vyrovnává. Vždyť ona sama, málem přišla o rozum. Jen si vzpomněla na její první oficiální setkání se Smrtí, trvalo jí hodně dlouho než tomu na konec uvěřila.
Kdežto Alek vedle ní byl přesvědčený během pár vteřin.

„Správně," Smrt se nebál odhalit svou totožnost. Odvrátil se od člověka před sebou a zadíval se na Chena, který na vteřinu spojil pohledy se Smrtí, hned na to však sklopil oči k zemi.

„Myslím, že ten fakt, že jsi mě připravil o sklizeň, mohu vděčit tobě, Bellum," pokud bylo v jejím domě pod bodem mrazu při příchodu Smrti, nevěděla jak popsat to co se dělo s atmosférou teď. Zapomněla na to, že to Chen se zamíchal do jejího osudu s Alekem.

„Chen zachránil Aleka pro mě. Nemůže za to, pokud tu někdo musí být potrestán. Tak jsem to já," její povaha se projevila a donutila ji mluvit, bez toho, aby nad tím prvně popřemýšlela. Cítila na sobě pohledy všech přítomných. Obočí na obličeji Smrti se povytáhlo nahoru.
Pak se na ni usmál. Její srdce se rozběhlo jako šílené, pod sílou toho obrázku.

„Bráníš Jezdce Apokalypsy? To slyším poprvé," uchechtnul se Srmt upřímně pobaveně.

„Pandoro, nepleť se do toho," Zasykl Chen, nespokojeně. Tak on si ještě bude stěžovat, když se mu tu snaží krýt záda. Hodila po něm zamračeným pohledem a nadále si ho nevšímala.

„Myslela jsem, že když dostanu nějakou vidinu o budoucnosti, je to proto že mi to dává možnost s tím něco udělat. Změnit, to co vidím," pokračovala v její konverzaci s panem Smrtkou.

„Jistě, máš tu možnost. Ale Jezdec se do ničeho míchat nemá. Máme jistá pravidla, která se musí dodržovat. Bellum ví, že se do záležitostí, které se týkají mě, nemá míchat," osvětlil Smrt.

Chen porušil pravidlo? Proč? Jistě, pořád si tu otázku kladla dokola, ale teď když věděla, že na vrch všeho šel proti řádu věcí...
Vyjeveně se znovu podívala na Chena, který zíral do země.

„O tomto tématu si pak promluvíme jen mi dva," informoval Smrt Chena, který na to jen bez zaváhání pokýval hlavou. Už se nadechovala, aby se k tomu znovu vyjádřila, ale k jejímu naprostému překvapení ji někdo popadl za ruku a stiskl ji, aby ji umlčel. Chen, který vedle ní stál už tak blízko, byl ten, komu patřily ty prsty, které teď tiskly ty její v tichém gestu.

Její pohled sjel na jeho ničím nechráněnou ruku. Nikdy se ji nedotkl dobrovolně. Ani jednou od té doby, co se znají. Byla tak v šoku, pod tím nečekaným dotekem, že se nezmohla ani na kuňknutí. Mezitím se pozornost Smrti obrátila zpět na Aleka.

„Je zajímavé, že tě na seznamu už nemám," zamumlal tiše, přimhouřil oči. Sice to sdělení bylo skoro neslyšitelné, ale i tak se jí neuvěřitelně ulevilo. Smrt si ho nevezme, aspoň ne v dohledné době. Mimoděk stiskla Chenovu ruku nazpět. Nemohla popsat, jak moc byla šťastná, když ji to sama Smrt potvrdila. I když z toho tak nějak vyvázli, i tak byla nervózní, že by se mohlo něco pokazit.

„A teď, Pestis, mám dojem, že máš v rukou něco, co ti nepatří," Konečně se Smrt zaměřil na Karetina, který se ani nehnul ze svého místa, držíc její knihu.

„Nikdy nebylo mým záměrem kroniku ukořistit, jen jsem se chtěl přesvědčit, že moje dcera je opravdu někdo, koho jsi zachránil," vysvětloval Karetin pokorným hlasem. Udělal krok v před, držíc knihu před sebou, tak jako předtím než se Smrt objevil, ji vybízel, aby si pro ni přišla a potvrdila tak, kým byla.

Nechtělo se jí. Ale jelikož tu měli návštěvu, nic jiného jí nezbývalo. Musela si pro ni dojít.

„Aleku, vyzvedni Kroniku od pana Karetina, byl bys tak laskav," jednoduchý rozkaz od Smrti, ji přikoval k zemi. Alek vedle ní sebou trhnul, když mu došlo, že to on byl pověřen úkolem. Rychle si vyměnili pohledy, než se od ní Alek odpoutal a přešel tu krátkou vzdálenost k jejímu otci.

Měla by být v klidu, nebude to ona, kdo se knihy dotkne a tudíž, tak neukojí zvědavost toho muže, který jí dal život.

Ale nervozita stoupající v jejím žaludku se jen umocnila, když se dívala na jejího přítele, jak se zastavil před Jezdcem, natahující k němu ruku, aby si od něj převzal její knihu. Postřehla nespokojený záblesk v Karetinových očích, který se tam však jen mihnul, předtím než nechal Aleka, aby si od něj vzal ten svazek.

V ten moment, kdy se Kronika rozsvítila, jako vánoční stromeček, měla dojem, jako kdyby se zase ocitla v jedné ze svých vidin.
Alek ohromeně civěl na knihu, kterou třímal v rukách, jak se znaky na její obálce a na hřbetu rozzářily.
Všichni na něj třeštili oči, všichni kromě Smrti, který se k jejímu údivu jen spokojeně pousmál.

Knihu viděla zářit, jen když se jí dotkla ona... kvůli tomu, čím byla... jaktože...

Co se to tu sakra děje?

~~~

Good Thursday peeps!

Sorry za to čekání!!

Btw kapitola není zkontrolována, až bude tak to jen updatuju! Ale už jsem nemohla čekat, hlavně nechat čekat ty co trpělivě čekají 😊

Takzeeeeeeee....

Další hromadné setkání se Smrti! Teda v téhle kapitole se nic nestalo ale přesto stalo😁

Chen má malér! 😳

Alek je za vodou😁

Karetin ma po ptákách 😏

No a pak tu je ten konec!!! Víte ze zboznuji vaše teorie! Tak sem s nimi 😁

No nic já jdu zase makat!

Packo!

Love ya